ECLI:CZ:US:2016:2.US.1918.15.1
sp. zn. II. ÚS 1918/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Ing. Jana Hlaváče a 2) Václava Hlaváče, oba zastoupeni JUDr. Oto Kunzem, advokátem se sídlem Vinohradská 89/90, Praha 3, směřující proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 ze dne 20. 11. 2013, č. j. 15 C 471/2008-177, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 9. 10. 2014, č. j. 24 Co 40/2014-210, a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2015, č. j. 28 Cdo 521/2015-233, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu") a splňující i ostatní zákonem stanovené podmínky řízení [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] se stěžovatelé výslovně domáhají zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10, neboť mají za to, že postupem porušujícím čl. 2 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") jimi obecné soudy porušily jejich právo na spravedlivý proces, zaručené v čl. 36 a čl. 37 odst. 3 Listiny a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, a rovněž jejich vlastnické právo, zaručené v čl. 11 Listiny.
2. Z odůvodnění ústavní stížnosti, jakož i z příloh k ní přiložených, je nicméně patrno, že stěžovatelé svojí argumentací napadají rovněž v záhlaví citované usnesení Nejvyššího soudu, od něhož ostatně počítají i lhůtu k podání ústavní stížnosti. Proto Ústavní soud v souladu se svojí ustálenou judikaturou (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 6. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 256/08; veškerá judikatura Ústavního soudu je dostupná na http://nalus.usoud.cz), navazující na judikaturu Evropského soudu pro lidská práva (srov. např. rozsudek ve věci Bulena proti České republice ze dne 20. 4. 2004, č. 57567/00, dostupný v českém překladu na http://hudoc.echr.coe.int), podrobil ústavnímu přezkumu i v záhlaví označené usnesení Nejvyššího soudu, aniž považoval za nutné vyzývat stěžovatele k upřesnění petitu ústavní stížnosti nebo k odstranění vad jejich podání.
3. Jak vyplynulo z ústavní stížnosti, z připojených listin a z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 15 C 471/2008, Obvodní soud pro Prahu 10 ústavní stížností napadeným rozsudkem rozhodl o žalobě stěžovatelů a Věry Váchové (oprávněných) o určení vlastnictví tak, že tito jsou vlastníky pozemků parc. č. A1 a parc. č. A2, obou v k. ú. Malešice, vzniklých oddělením od pozemku parc. č. A3 o výměře 1.105 m2, na základě geometrického plánu vypracovaného Ing. Petrem Vyskočilem (výrok I.). Dále pak rozhodl o nákladech řízení (výroky II. a III.). Uvedeným rozsudkem tak obvodní soud částečně nahradil rozhodnutí Ministerstva zemědělství - Pozemkového úřadu Praha ze dne 26. 8. 2008, č. j. PÚ 292/91/1, jimiž rozhodovalo o restitučních nárocích oprávněných, uplatněných podle zákona o půdě, a současně nevyhověl žalobě Československých automobilových opraven Praha (ČSAO, povinné), jíž se domáhala určení, že oprávnění nejsou vlastníky předmětných pozemků. Obvodní soud takto rozhodl opakovaně poté, co jeho předchozí rozsudek ze dne 15. 12. 2010, č. j. 15 C 471/2008-61, na jehož základě obě podané žaloby zamítl, zrušil Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 5. 12. 2011, č. j. 24 Co 104/2011-96, když konstatoval, že spornou a obvodním soudem nesprávně řešenou zůstala otázka charakteru původního pozemku parc. č. A3 v k. ú. Malešice, konkrétně, zda se na předmětný majetek vztahuje ustanovení §30 zákona o půdě či nikoliv. Městský soud totiž poukázal na skutečnost, že posuzovaný pozemek lze členit na dvě části, a to "na část, která původně patřila k pozemku dle PK parc. č. B1 a na část, která původně patřila k pozemku dle PK parc. č. B2. Vzhledem k tomu, že pozemek dle PK parc. č. B1 přešel na stát podle zákona o pozemkové reformě, odvolací soud označil za správný názor soudu I. stupně, že šlo o zemědělskou půdu. Ohledně té části předmětného pozemku parc. č. A3, která byla původně částí pozemku dle PK parc. č. B2, soud I. stupně nesprávně dovodil, že se na ni vztahuje ustanovení §30 zákona o půdě. Ve vztahu k této části pozemku parc. č. A3 totiž nebylo prokázáno, že v době odnětí sloužila zemědělské výrobě." Proto za účelem specifikace těch částí původního pozemku parc. č. A3, které mohou být vydány oprávněným uložil soudu I. stupně, aby obstaral geometrický plán, který musí být nedílnou součástí rozsudku.
4. Proti citovanému rozsudku obvodního soudu podali stěžovatelé a V. Váchová odvolání, v němž namítali, že obvodní soud věc po právní stránce nesprávně posoudil a řízení bylo postiženo procesními vadami, když neprovedl účastnický výslech V. Váchové (té bylo v době znárodnění předmětných pozemků 23 let a mohla by se k věci vyjádřit), ani výslech svědka Pavla Ryšánka. Obvodní soud ani nezdůvodnil, proč neprovedl navrhované důkazy a rozhodl na základě znaleckého posouzení, přičemž se vůbec nezabýval otázkou, kdo je tedy oprávněným vlastníkem nově vzniklého pozemku parc. č. A3.
5. Městský soud podané odvolání neshledal důvodným a ačkoliv ústavní stížností napadeným rozsudkem změnil (podle ustanovení §220 občanského soudního řádu, dále jen "o. s. ř.") citovaný rozsudek obvodního soudu, učinil tak s ohledem na potřebu jasné formulace výroku a potřebu učinit rozhodnutí i o pozemcích, které nemohly být vydány oprávněným, tj. o nově vytvořeném pozemku parc. č. A3 (jde o část původního pozemku parc. č. A3, která nebyla součástí pozemku dle PK parc. č. B1) a o pozemku parc. č. A4. Městský soud neshledal ani v procesním postupu, ani v samotných právních závěrech obvodního soudu žádná pochybení, když dle jeho názoru obvodní soud "respektoval původní názor odvolacího soudu (nadto k dovolání stěžovatelů potvrzený i usnesením Nejvyššího soudu ze dne 18. 10. 2012, č. j. 28 Cdo 2880/2012-136, dostupné na www.nsoud.cz), ustanovil znalce a oprávněným vydal ve výroku I. napadeného rozsudku geometrickým plánem oddělené části posuzovaného původního pozemku parc. č. A3, které byly součástí původně pozemku dle PK parc. č. B1 a byly posouzeny jako nezastavěné [§11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě]." Oprávněným tak byly vydány pozemky parc. č. A1 a parc. č. A2. Pozemek parc. č. A4, rovněž oddělený geometrickým plánem, nemohl být dle městského soudu oprávněným vydán, protože se na něm nachází přístupová komunikace k pozemku parc. č. B3. "Jde o plochu nezbytně nutnou ve vztahu k pozemku parc. č. B3, resp. o součást areálu a vydání pozemku parc. č. A4 oprávněným brání jeho zastavěnost ve smyslu cit. §11 odst. 1 písm. c) zákona o půdě." Zbývající část původního pozemku parc. č. A3 nemohla být vydána oprávněným, protože "nepatřila k pozemku dle PK parc. č. B1, ale k pozemku dle PK parc. č. B2." (str. 5 rozsudku).
6. Dovolání stěžovatelů proti uvedenému rozsudku městského soudu Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením odmítl podle ustanovení §243c odst. 1 o. s. ř., neboť stěžovatelé v dovolání "nepředkládají Nejvyššímu soudu žádnou otázku hmotného nebo procesního práva, na jejímž vyřešení závisí napadené rozhodnutí". Ve svém dovolání stěžovatelé pouze namítali, že "řízení bylo stiženo procesními vadami, jež vedly k porušení práva na spravedlivý proces" a že městský soud na základě provedených důkazů "dospěl k nesprávným skutkovým zjištěním, když poměrně zásadní důkazy provést odmítl."
7. Obdobnou argumentaci pak stěžovatelé (oprávněná V. Váchová v době před podáním ústavní stížnosti zemřela, jak dokládají stěžovatelé kopií úmrtního listu) předkládají i v ústavní stížnosti, v níž i nadále nesouhlasí se závěry městského soudu a jimi namítané porušení svého práva na spravedlivý proces spatřují především v procesním postupu obvodního soudu v průběhu dokazování, který nijak nezohlednil důkazní návrhy stěžovatelů, přednesené v průběhu řízení, jimiž chtěli prokázat, že s jedním z předmětných pozemků (část původního pozemku parc. č. A3) bylo v době vyvlastnění nakládáno jako se zemědělskou půdou, resp. se obvodní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku nijak nevyjádřil, proč tyto důkazy neprovedl. Stěžovatelé tak mají za to, že obecné soudy zatížily svá rozhodnutí procesní vadou, když při formulaci svých právních závěrů vycházely z nesprávně zjištěného skutkového stavu, resp. provedené důkazy hodnotily pouze jednostranně (v neprospěch stěžovatelů) a naopak důkazní návrhy stěžovatelů zůstaly nevyslyšeny.
8. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy ČR založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
9. Takové zásahy či pochybení obecných soudů nicméně Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
10. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavnímu soudu nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Pokud stěžovatelé namítané porušení práva na spravedlivý proces spatřují v procesu dokazování, prováděného obecnými soudy, Ústavní soud připomíná, že v minulosti opakovaně judikoval, že Listina, zaručující právo na spravedlivý proces, přímo neupravuje proces dokazování jako takový, přestože je podstatnou, ne-li nejdůležitější částí řízení. To ovšem zdaleka neznamená, že dokazování se nachází jaksi "mimo" ústavněprávní rovinu a jeho úprava je tak pouze zcela výlučnou záležitostí zákona [srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 37/04 ze dne 26. 4. 2006 (N 92/41 SbNU 173; 419/2006 Sb.) či sp. zn. II. ÚS 2154/14 ze dne 18. 11. 2014]. Proto Ústavní soud setrvale ve své judikatuře zdůrazňuje, že součástí práva na spravedlivý proces je mimo jiné i vytvoření prostoru pro to, aby účastník řízení mohl účinně uplatňovat námitky a argumenty, které jsou způsobilé ovlivnit rozhodování soudu a s nimiž se soud musí v rozhodnutí náležitě vypořádat. "Vytvoření prostoru pro účinné vznesení námitek (v kontradiktorním schématu řízení) nejlépe zajistí ochranu základních práv, jež je z hlediska fair procesu prvotním účelem soudního řízení. Institucionálně garantovaná možnost dotčených osob návrhy a námitkami účinně participovat na soudním procesu, patří mezi elementární pravidla soudního řešení sporů" [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 269/05 ze dne 27. 6. 2005 (N 129/37 SbNU 629); či nález sp. zn. I. ÚS 273/06 ze dne 14. 9. 2007 (N 144/46 SbNU 409)].
11. Za situace, kdy tak obecné soudy neučiní a odmítnou akceptovat důkazy navržené účastníkem řízení, které by svědčily jeho právním závěrům, příp. se s jeho důkazními návrhy žádným způsobem nevypořádají, tak lze hovořit o tzv. opomenutých důkazech, kterými jsou takové důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto, případně důkazy, jimiž se soud podle zásad volného hodnocení důkazů nezabýval [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 182/02 ze dne 11. 11. 2003 (N 130/31 SbNU 165)]. Ustálená judikatura Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutého důkazu [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51); nález sp. zn. III. ÚS 68/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 95/18 SbNU 331); nález sp. zn. II. ÚS 663/2000 ze dne 10. 4. 2001 (N 57/22 SbNU 19); nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25); nebo citovaný nález sp. zn I. ÚS 273/06] vychází z principu, že "zásadám spravedlivého procesu, vyplývajícím z Listiny (čl. 36 odst. 1), nutno rozumět tak, že ve spojení s obecným procesním předpisem v řízení před obecným soudem musí být dána jeho účastníkovi možnost vyjádřit se nejen k provedeným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) a k věci samé, ale také označit (navrhnout) důkazy, jejichž provedení pro zjištění (prokázání) svých tvrzení pokládá za potřebné; tomuto procesnímu právu účastníka odpovídá povinnost soudu nejen o vznesených návrzích (včetně návrhů důkazních) rozhodnout, ale také - pokud jim nevyhoví - ve svém rozhodnutí vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval, a k právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl), navržené důkazy neprovedl (§157 odst. 2 o.s.ř.). Jestliže tak obecný soud neučiní, zatíží svoje rozhodnutí nejen vadami, spočívajícími v porušení obecných procesních principů, ale současně postupuje i v rozporu se zásadami, vyjádřenými v hlavě páté Listiny (především čl. 36 odst. 1, čl. 38 odst. 2) a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy." Jinými slovy, rozhodující soud není povinen provést všechny navržené důkazy, avšak musí o vznesených návrzích rozhodnout, a pokud účastníky řízení podaným důkazním návrhům nevyhoví, musí vyložit, proč tak neučinil.
12. Na druhou stranu Ústavní soud musí konstatovat, že jeho úkolem je hodnotit přezkoumávaný proces jako celek, nikoliv jen jeho některé segmenty, neboť právo na soudní a jinou právní ochranu, zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny, nelze vykládat tak, že by pokrývalo veškeré případy porušení kogentních procesních ustanovení v objektivní poloze. Jak vyplývá z judikatury Ústavního soudu, "samotné porušení procesních pravidel stanovených procesními právními předpisy ještě nemusí samo o sobě znamenat porušení práva na spravedlivý proces, ale teprve takové porušení objektivních procesních pravidel, které by skutečně jednotlivce omezilo v některém konkrétním subjektivním procesním právu." [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 566/07 ze dne 5. 8. 2009 (N 176/54 SbNU 209); či nález sp. zn. IV. ÚS 1796/11 ze dne 18. 10. 2011 (N 178/63 SbNU 69)].
13. Pokud stěžovatelé zpochybňují procesní postup obvodního soudu v rámci procesu dokazování, kdy se nijak nevypořádal s jejich důkazními návrhy, jimiž chtěli prokázat charakter a způsob nakládání s předmětným pozemkem v době jeho vyvlastnění, Ústavní soud tuto námitku s ohledem na výše uvedené shledává relevantní pouze do té míry, že se obvodní soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozsudku nikterak nevypořádal s důkazním návrhem na výslech svědka P. Ryšánka, resp. že městský soud dostatečně nevypořádal odvolací námitku stěžovatelů ohledně neprovedení tohoto důkazního návrhu. Naopak výslech oprávněné V. Váchové nebyl v průběhu řízení nikdy k důkazu navrhován. Ústavní soud nicméně v nyní projednávané věci neshledal v tomto procesním postupu obvodního soudu a ani městského soudu nedostatky, které by dosahovaly ústavněprávní intenzity, odůvodňující kasační zásah ze strany Ústavního soudu, a to zejména s ohledem na skutečnost, že pro právní závěr obecných soudů ohledně určení vlastnictví předmětných pozemků byla stěžejní jiná skutková zjištění, založená zejména toliko na písemných důkazech, provedených jak ve správním řízení (před vydáním citovaného rozhodnutí Pozemkového úřadu Praha), tak i v řízení před obecnými soudy. V této souvislosti lze poukázat i na skutečnost, že rovněž samotní stěžovatelé ve svém závěrečném návrhu ze dne 8. 10. 2010 (na č. l. 52-53 spisu) takto zjištěný skutkový stav hodnotili jako úplný a vyčerpávající. ("Při neexistenci písemných záznamů či důkazů vylučujících zemědělské využití tak Pozemkový úřad neměl jinou možnost, než vyslovit závěr, vycházející z předpokladu, že uložená povinnost byla dodržena a pozemek tedy až do zahájení stavebních prací, které nesporně nastaly teprve po jejich přechodu na stát, byl zemědělsky využíván.") Lze proto vyslovit důvodné pochybnosti nad tím, zda stěžovateli navržený důkaz by byl s to jakkoliv zvrátit právní názor obecných soudů, které při posouzení otázky charakteru využití části pozemku parc. č. A3 následně dospěly na základě hodnocení takto zjištěného skutkového stavu k částečně odchylnému právnímu závěru, než pozemkový úřad.
14. Právě v míře relevance obecným soudem neprovedeného důkazu, resp. nijak nevypořádaného důkazního návrhu ve vztahu k přijatým právním závěrům, se totiž nyní projednávaná věc zásadně odlišuje od věcí posuzovaných Ústavním soudem v některých výše citovaných nálezech (kupř. v nálezu sp. zn. III. ÚS 68/99), v nichž Ústavní soud již přistoupil ke kasaci napadených rozhodnutí obecných soudů. Pokud by totiž Ústavní soud za této situace v nyní projednávané věci rovněž přistoupil ke kasaci ústavní stížností napadených rozhodnutí obecných soudů z důvodu shora vytýkaného deficitu, spočívajícího v absenci odůvodnění neprovedení navrženého důkazu, byl by takový postup proti smyslu řízení o ústavní stížnosti a čirým formalismem, neboť by nevedl k ničemu jinému, než že by obvodní soud, příp. městský soud vydal rozhodnutí sice nové, nicméně prakticky identické s rozhodnutím napadeným nyní projednávanou ústavní stížností, pouze doplněné o jeden odstavec argumentace, v níž by se vypořádaly s předmětným důkazním návrhem stěžovatelů.
15. Stejně tak Ústavní soud neshledal porušení základních práv stěžovatelů ve způsobu, s jakým Nejvyšší soud posoudil přípustnost stěžovateli podaného dovolání z hlediska naplnění podmínek dovolacích důvodů ve smyslu ustanovení §241a odst. 1 o. s. ř. Z ústavněprávního pohledu Ústavní soud u odmítacích rozhodnutí o dovolání dle platné právní úpravy zkoumá pouze to, zda Nejvyšší soud dostatečně objasnil a přezkoumatelným způsobem odůvodnil, proč není naplněn jediný přípustný dovolací důvod uvedený v §241a odst. 1 o. s. ř., tedy nesprávné právní posouzení věci, nikoliv tedy to, zda důvodem pro jeho odmítnutí byly formální či procesní vady návrhu, jako tomu bylo v případě dovolání stěžovatelů, kdy nedostáli zákonnému požadavku blíže uvést, v čem spatřují splnění předpokladů přípustnosti dovolání, což je podle ustanovení §241a odst. 2 o. s. ř. obligatorní náležitostí dovolání.
16. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu