ECLI:CZ:US:2016:2.US.2.16.1
sp. zn. II. ÚS 2/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele AutoDUKLA s. r. o., se sídlem Kpt. Nálepky 2674, Pardubice, zastoupeného JUDr. Jiřím Teryngelem, advokátem se sídlem Ke Klimentce 15, Praha 5, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 3. 11. 2015, č. j. 2 Afs 143/2015-71, proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích ze dne 15. 4. 2015, č. j. 52 Af 53/2014-113, proti rozhodnutí Odvolacího finančního ředitelství ze dne 8. 10. 2014, č. j. 26416/14/5000-14201-711429, a proti rozhodnutí Finančního úřadu pro Pardubický kraj, územní pracoviště v Pardubicích ze dne 12. 8. 2013, č. j. 1077091/13/2801-24803-604152, a ze dne 12. 8. 2013, č. j. 1077094/13/2801-24803-604152, za účasti Nejvyššího správního soudu, Krajského soudu v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích, Odvolacího finančního ředitelství a Finančního úřadu pro Pardubický kraj jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Včas podanou ústavní stížností, která splňuje podmínky řízení dle zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí.
2. Finanční úřad pro Pardubický kraj, územní pracoviště v Pardubicích (dále též "správce daně"), shora označenými rozhodnutími (tj. dodatečnými platebními výměry) doměřil stěžovateli daň z příjmů právnických osob ve výši 886 320 Kč za zdaňovací období od 1. 1. 2007 do 31. 12. 2007 a ve výši 378 420 Kč za zdaňovací období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2008; zároveň stěžovatelovi vznikla povinnost uhradit penále ve výši 177 264 Kč (resp. 96 998 Kč) a rovněž mu byla dodatečně zrušena daňová ztráta ve výši 426 298 Kč za zdaňovací období od 1. 1. 2008 do 31. 12. 2008. K doměření daně došlo na základě výsledku daňové kontroly, když správce daně neuznal jako výdaje podle ustanovení §24 odst. 1 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen "zákon o daních z příjmů"), výdaje stěžovatele na koupi ojetých vozů ve výši deklarovaných kupních cen, neboť dotčené kupní smlouvy byly ve 32 případech uzavřeny s fiktivními prodávajícími subjekty a stěžovateli se nepodařilo prokázat deklarované výdaje jiným způsobem. Odvolací finanční ředitelství nyní napadeným rozhodnutím tato rozhodnutí správce daně potvrdilo.
3. Stěžovatelovu žalobu směřující proti těmto rozhodnutím Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích shora označeným rozsudkem zamítl, neboť dospěl k závěru o nedůvodnosti uplatněných námitek. V odůvodnění napadeného rozhodnutí zejména uvedl, že z dokazování provedeného správcem daně nelze učinit jednoznačný závěr o tom, jakým způsobem a za jakou pořizovací hodnotu stěžovatel nabyl předmětné ojeté vozy, a ani to, od kterých konkrétních subjektů je nabyl. Správce daně přitom unesl svoje důkazní břemeno podle ustanovení §92 odst. 5 daňového řádu, když prokázal fiktivnost údajů na kupních smlouvách, tedy prokázal, že skutkový děj neproběhl tak, jak tvrdil a osvědčoval účetními doklady stěžovatel. Pokud přitom nebyly odstraněny pochybnosti o tom, že stěžovatel se fiktivních obchodů účastnil a že ve skutečnosti na pořízení předmětných ojetých vozidel vynaložil nižší částku, než tu, kterou deklaroval v daňovém tvrzení, tak neunesl svoje důkazní břemeno podle ustanovení §92 odst. 3 daňového řádu; neprokázal totiž jednoznačně a bez jakýchkoliv pochybností skutečné vynaložené výdaje odpovídajícího součtu výše kupních cen uvedených na kupních smlouvách, které byly zpochybněny.
4. Kasační stížnost stěžovatele shledal Nejvyšší správní soud nedůvodnou a proto ji nyní napadeným rozsudkem zamítl. Soud odmítl námitku nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu, protože se krajský soud zabýval všemi žalobními body stěžovatele, přičemž podal dostatečně důkladnou a ucelenou argumentaci odůvodňující výrok jeho rozsudku. K dalším námitkám pak předně uvedl, že ty jsou vesměs totožné s některými námitkami uplatněnými v žalobě i v odvolacím řízení. Ohledně toho, že prý zpráva o daňové kontrole neobsahovala zákonné náležitosti (řádné vyhodnocení důkazů), a proto odepření jejího podpisu stěžovatelem bylo důvodné a zpráva nebyla řádně projednána a nemohlo tak dojít ani k řádnému ukončení daňové kontroly a k vydání dodatečných platebních výměrů, Nejvyšší správní soud uzavřel, že odmítnutí podpisu zprávy o daňové kontrole stěžovatelem bylo neopodstatněné, a proto nemělo vliv na její použitelnost jako důkazního prostředku v řízení nalézacím. Dodatečné platební výměry pak byly dle soudu vydány až po řádně ukončené daňové kontrole, přičemž zpráva o daňové kontrole nahradila dle ustanovení §147 odst. 4 daňového řádu jejich odůvodnění. Všechny ostatní námitky stěžovatele pak již údajně směřovaly do samotného posouzení skutkového stavu, přičemž stejnými námitkami se velice obšírně zabýval jak krajský soud, tak i Odvolací finanční ředitelství, přičemž oba tyto orgány podaly důkladné zdůvodnění všech namítaných otázek. Nejvyšší správní soud se s nimi plně ztotožnil a v podrobnostech odkázal na tato rozhodnutí. Proto uzavřel, že stěžovateli se nepodařilo prokázat reálné vynaložení tvrzených nákladů na koupi 32 sporných vozidel, takže správce daně postupoval správně, když tyto stěžovatelem uplatněné výdaje dle ustanovení §24 odst. 1 zákona o daních z příjmů neuznal. Byly sice shromážděny nepřímé důkazy o průběhu obchodních transakcí, ty však nevedly k jednoznačnému závěru o skutečném průběhu skutkového děje. Nebyly tedy odstraněny nejasnosti o tom, kdo byl prodávajícím ojetých vozidel, jaká částka byla vynaložena na jejich pořízení a ani to, zda se sám stěžovatel neúčastnil sporných fiktivních obchodů.
5. Uvedená rozhodnutí obecných soudů porušila dle stěžovatele jeho právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"). Stěžovatel především soudí, že celé daňové a soudní řízení, jichž byl účasten, proběhlo nesprávně a nezákonně, neboť se mu nedostalo náležité ochrany jeho práv podle čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), když neprovedením jím navrhovaných důkazů a neobjektivními závěry přijatými v průběhu daňového a soudního řízení mu byla odňata možnost důkazními prostředky prokázat chybný závěr správce daně. Stěžovatel tvrdí, že mu ani jeden z účastníků řízení nedal šanci prokázat, od koho a za jakou cenu byla ve skutečnosti vozidla nakoupena, kdy jím navrhované důkazy byly odmítnuty. Nadto upozorňuje, že daňové orgány ani soudy vůbec nevzaly v potaz, že v podstatě ani nebyl schopen unést takovéto důkazní břemeno, protože bylo mimo jeho možnosti zjistit, kdo byl původním skutečným vlastníkem motorových vozidel (nedisponuje totiž přístupem do evidence vlastníků motorových vozidel), a nemohl tedy ani označit osoby, které by měly být vyslechnuty ke skutečné kupní ceně vozidel. Dále stěžovatel rozporuje způsob vyměření daňové povinnosti, kdy soudí, že správce daně neměl postupovat mechanicky, nýbrž měl postupovat podle ustanovení §98 daňového řádu a stanovit daň podle pomůcek a vyjít z přiměřených nákladů na obstarání obdobných vozidel. Neměl totiž přijmout fikci, že na existující automobily, které fakticky prodal, nevynaložil žádné náklady. Stěžovatel rovněž namítá, že za jednání z uzavřených kupních smluv s fiktivními osobami by měl být zodpovědný výlučně pan Křivý (jeho zaměstnanec) a nikoliv stěžovatel, jak dovodily soudy, neboť tato osoba dotčené smlouvy sepisovala a v tomto případě nastupuje jeho přímá odpovědnost. Stěžovatel jako zaměstnavatel totiž nenese objektivní odpovědnost za inkriminované jednání pana Křivého, neboť mu neuložil v rámci jeho pracovní náplně uzavírat kupní smlouvy s neexistujícími osobami a peníze si ponechávat, takže jeho jednáním došlo ke zjevnému excesu, jenž brání aplikaci ustanovení §420 odst. 2 zákona č. 40/1964, občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dál jen "občanský zákoník"). Stěžovatel dále považuje za zarážející, že účastníci řízení účelově ignorovali skutečnosti nasvědčující tomu, že Petrem Křivým byla páchána trestná činnost, ačkoliv byly povinny neprodleně oznámit státnímu zástupci nebo policejním orgánům skutečnosti nasvědčující tomu, že byl spáchán trestný čin.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu pravomocných rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Takové zásahy či pochybení obecných soudů však Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal. Ústavní soud totiž posoudil argumenty stěžovatele obsažené v ústavní stížnosti, konfrontoval je s obsahem napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
8. Ústavní soud ve své judikatuře mnohokrát konstatoval, že postup ve správním a soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí správních orgánů a posléze pak obecných soudů. Z hlediska ústavněprávního tak může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci s nimi nejsou v extrémním nesouladu, a zda podaný výklad práva je ústavně konformní [viz např. za všechny příklady nález sp. zn. II. ÚS 262/06 ze dne 23. 8. 2007 (N 132/46 SbNU 237); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz/].
9. Nyní projednávanou ústavní stížností však stěžovatel pokračuje toliko v polemice se správcem daně, odvolacím daňovým orgánem a obecnými soudy na úrovni jimi aplikovaného práva. Ohledně hodnocení správními orgány a soudy provedených důkazů je přitom namístě připomenout, že Ústavní soud - vzhledem k výše podanému vymezení svého postavení - není zásadně oprávněn do tohoto procesu před správními orgány a soudy zasahovat; důvodem k jeho zásahu by byl totiž teprve stav, kdy správní orgány a soudy očividně a neodůvodněně vybočily ze zákonných standardů dokazování, nebo jestliže hodnocení důkazů a tomu přijaté skutkové závěry jsou výrazem zjevného faktického omylu či logického excesu (vnitřního rozporu), případně jsou založeny na zcela neúplném (nedostatečném) dokazování (srov. kupř. rozhodnutí Ústavního soudu ve věcech sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, II. ÚS 182/02, II. ÚS 539/02, I. ÚS 585/04 a další).
10. V mezích takto limitovaného přezkumu nicméně Ústavní soud porušení ústavních práv a svobod stěžovatele v nyní projednávaném případě neshledal, neboť obecné soudy (stejně jako Odvolací finanční ředitelství) v odůvodněních svých rozhodnutí náležitě vyložily, z jakých důvodů (právních i skutkových) dospěly k vyřčeným závěrům a v jejich postupu nelze spatřovat ani jakékoliv porušení práva na spravedlivý proces stěžovatele. Ústavní soud tak má za to, že obecné soudy se s námitkami stěžovatele, které ostatně byly z velké části totožné s jeho námitkami uplatněnými v ústavní stížnosti, vypořádaly zákonu odpovídajícím způsobem a jejich závěrům proto není z hlediska ústavnosti co vytknout.
11. S ohledem na uvedené nepovažuje Ústavní soud za nutné se k věci duplicitně vyjadřovat a na odůvodnění napadených rozhodnutí proto plně odkazuje, jelikož neshledal žádný důvod k domněnce o jejich protiústavním vybočení ve shora uvedeném smyslu. Pokud stěžovatel namítá, že soudy svévolně nepřipustily jím navrhované důkazy, musí Ústavní soud i tuto námitku odmítnout, protože s jeho návrhy se obsáhle vypořádal především krajský soud (viz s. 23-29 napadeného rozhodnutí). Zde přitom Ústavní soud připomíná, že obecně právu na spravedlivý proces odpovídá povinnost soudu vyložit, z jakých důvodů (zpravidla ve vztahu k hmotněprávním předpisům, které aplikoval a právním závěrům, k nimž na skutkovém základě věci dospěl) navržené důkazy neprovedl, resp. pro základ svých skutkových zjištění je nepřevzal [viz nález sp. zn. III. ÚS 61/94 ze dne 16. 2. 1995 (N 10/3 SbNU 51) nebo nález sp. zn. I. ÚS 413/02 ze dne 8. 1. 2003 (N 4/29 SbNU 25)]. Uvedené povinnosti však obecné soudy v případě stěžovatele bezezbytku dostály, neboť se skutkovým stavem věci dostatečně zabývaly a stejně tak se vypořádaly s důkazními návrhy stěžovatele, a proto Ústavní soud nemá důvod jakkoli do jejich rozhodování zasahovat.
12. Pokud pak stěžovatel namítá, že účastníci řízení ignorovali skutečnosti nasvědčující tomu, že byla jeho zaměstnancem páchána trestná činnost, a takto ji neprodleně neoznámili orgánům činným v trestním řízení, musí Ústavní soud vytknout, že ve své ustálené judikatuře opakovaně konstatoval, že pouze stát svými orgány rozhoduje podle pravidel trestního řízení o tom, zda byl trestný čin spáchán, jaký trest, popřípadě jaké jiné újmy na právech nebo majetku pachatele lze za jeho spáchání uložit. Úprava těchto otázek v trestním řádu nezakládá - v ústavní rovině ve smyslu ustanovení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy - žádné základní právo, aby proti jinému byla taková (trestněprávní) "satisfakce" uplatněna [srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 84/99 ze dne 8. 4. 1999 (U 29/14 SbNU 291) nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 361/96 ze dne 26. 2. 1997 (U 5/7 SbNU 343)]. Dle ústavního pořádku České republiky tak neexistuje něčí subjektivní právo na to, aby bylo vedeno trestní řízení proti jiné osobě. Uvedené se vztahuje též ke zde hodnoceným námitkám stěžovatele, neboť ten se zajisté nemůže dovolávat cestou ústavní stížnosti toho, aby jiný orgán veřejné správy učinil úkony ve věci eventuálního zahájení trestního řízení.
13. Po přezkoumání ústavní stížností napadených rozhodnutí tedy dospěl Ústavní soud k závěru, že základní práva či svobody, jichž se stěžovatel dovolává, dotčenými rozhodnutími porušeny nebyly. Rozhodnutí obecných soudů i orgánů finanční správy totiž nijak nevybočují z judikatury Ústavního soudu a jejich odůvodnění vyhovují požadavkům na úplnost a přesvědčivost odůvodnění soudních či správních rozhodnutí. Jelikož tedy Ústavní soud nezjistil žádné pochybení, které by bylo možno obecným soudům či správním orgánům z hlediska ústavněprávního vytknout, nepříslušelo mu jejich rozhodnutí jakkoliv přehodnocovat.
14. Proto Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu