ECLI:CZ:US:2016:2.US.2028.16.1
sp. zn. II. ÚS 2028/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) nezletilé R. Š., zastoupené zákonným zástupcem D: Š. a 2) D. Š., zastoupených Mgr. Tomášem Bejčkem, advokátem, se sídlem Bubenská 1, Praha 7, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 21. 4. 2016, č. j. 20 Co 104,169/2016-544, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 12. 2015, č. j. 14 Nc 819 /2014-416, za účasti Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 24. 6. 2016, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadli stěžovatelé v záhlaví uvedená rozhodnutí, neboť jimi byla porušena jejich ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 3 odst. 1, v čl. 10 odst. 2, v čl. 32 odst. 1 a 4, a v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), v čl. 4 a 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), v článku 6, 8 a 13 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), a v čl. 3, 5, 7 a 18 Úmluvy o právech dítěte.
2. Stěžovatel č. 2 (dále jen "stěžovatel", nebo také "otec") poté, co poukazuje na společenský kontext nastavení opatrovnického soudnictví a rozsáhle též na judikaturu Ústavního soudu k problematice střídavé péče, vyjadřuje ve své obsáhlé ústavní stížnosti nesouhlas se způsobem, jakým soudy rozhodly ve věci péče o stěžovatelku č. 1 (dále jen "nezletilá"). Postupem soudů bylo dle stěžovatele zasaženo do práva nezletilé na péči otce, a to způsobem, který diskriminoval nezletilou z důvodu věku a stěžovatele z důvodu pohlaví. Stěžovatel nesouhlasí zejména s názorem soudů, že v dané věci není vhodná střídavá výchova s ohledem na nízký věk nezletilé, kdy dle stěžovatele i kojenec může mít zachováno právo na péči otce formou střídavé péče, neboť tato péče je povinností, nikoliv stykem, a to v rozsahu přizpůsobeném vývojové fázi dítěte. Stěžovatel má také za to, že bylo porušeno jeho právo na spravedlivý proces, a to nepřesvědčivostí odůvodnění napadených rozhodnutí. Stěžovatel odmítá závěry, na nichž soudy stavěly svá rozhodnutí (např. že dítě je velmi malé a vázané na mateřskou péči, aplikací střídavé výchovy dítě ztrácí jednolité domácí zázemí, předpokladem střídavé péče je kvalitní úroveň vztahů mezi rodiči na bázi vzájemného respektu, otec by měl nezletilé ponechat časový prostor pro odpoutání se od matky, zhoršení psychického stavu dříve vyrovnaného dítěte po rozchodu rodičů lze přičítat odlišným výchovným postojům a špatné komunikaci) a domnívá se, že soudy nerespektovaly nejlepší zájem nezletilé. Závěrem stěžovatel jmenuje celou řadu nedostatků napadených rozhodnutí a jejich odůvodnění, které považuje za dosahující ústavněprávního rozsahu.
3. Z obsahu vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 4 sp. zn. 0 P 55/2016 vyplývají následující relevantní skutečnosti. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 10. 12. 2015, č. j. 14 Nc 819 /2014-416, byla nezletilá svěřena do péče matky, otci bylo uloženo přispívat na výživu nezletilé počínaje dnem 1. 9. 2014 částkou 12 000 Kč měsíčně, z čehož k rukám matky je otec povinen hradit částku 7 000 Kč měsíčně a na spořicí účet nezletilé částku 5 000 Kč měsíčně. Otec je oprávněn stýkat se s nezletilou v každém sudém týdnu v roce od pátku 16:00 hodin do neděle 18:00 hodin, v lichém týdnu od úterý 16:00 hodin do středy 18:00 hodin, o Velikonocích v lichém kalendářním roce od čtvrtka 16:00 hodin do pondělí 17:00 hodin, o Vánocích v lichém kalendářním roce od 26. 12. od 9:00 hodin do 28. 12. 17:00 hodin, v sudém kalendářním roce od 26. 12. od 9:00 hodin do 1. 1. 17:00 hodin, o letních školních prázdninách 1 týden v červenci a 1 týden v srpnu, kdy otec nezletilé sdělí matce písemně termíny styku do 30. 4. každého roku. Soud také nahradil souhlas otce s tím, aby nezletilá navštěvovala Mateřskou školu na adrese Praha 4, V Benátkách 1751. Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 21. 4. 2016, č. j. 20 Co 104,169/2016-544, rozsudek soudu prvního stupně, pokud jde o výrok o výchově a nahrazení souhlasu otce s docházkou nezletilé do mateřské školy potvrdil, změnil pouze výrok o výživném.
4. V projednávané věci Ústavní soud předně považuje za nutné (i s ohledem na argumentaci stěžovatele) připomenout svoji již ustálenou judikaturu, pokud jde o otázku procesního zastupování nezletilých stěžovatelů jejich rodiči či jen jedním z rodičů v řízení o ústavních stížnostech proti rozhodnutím o úpravě výchovných poměrů k nezletilým dětem. I když stěžovatel svůj návrh údajně podává ve prospěch či za účelem ochrany práv a zájmů nezletilé jako její zákonný zástupce, není možné odhlédnout od skutečnosti, že v nyní projednávané ústavní stížnosti je zjevná kolize zájmů mezi nezletilou a stěžovatelem, protože podaná ústavní stížnost směřuje proti rozsudkům, jimiž byla nezletilá svěřena do výchovy své matky, a otci bylo stanoveno výživné. Právní úprava řízení o ústavní stížnosti v zákoně o Ústavním soudu [§72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu] přitom vylučuje, aby ústavní stížnost byla podána jménem či ve prospěch jiné osoby, a to i v případě, jde-li o nezletilého syna či dceru stěžovatele. V takovém případě je naplněn předpoklad odmítnutí podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, a to jako návrhu podaného někým zjevně neoprávněným (shodně Ústavní soud rozhodoval např. v usnesení ze dne 10. 6. 2015 sp. zn. II. ÚS 492/15, ze dne 9. 9. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1950/15, ze dne 14. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1521/15, ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. IV. ÚS 1522/15, všechny dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jakoukoliv polemiku stěžovatele k výše uvedenému nepokládá Ústavní soud za relevantní, když již ve svém usnesení sp. zn. IV. ÚS 626/16 ze dne 22. 3. 2016 konstatoval, že "protože v rozhodování Ústavního soudu, které se týká problematiky podávání ústavních stížností zákonnými zástupci nezletilých dětí v otázkách týkajících se úpravy práv a povinností k nim, neexistují diametrální rozpory, neshledal senát Ústavního soudu důvod k postupu navrhovanému stěžovateli, tedy k předložení otázky k posouzení plénu podle ustanovení §23 zákona o Ústavním soudu".
5. Pokud jde o meritum věci, po přezkoumání předložených listinných důkazů, vyžádaného spisového materiálu a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Městského soudu v Praze ani Obvodního soudu pro Prahu 4 nedošlo.
6. Jak již Ústavní soud v minulosti judikoval ve vztahu k přezkumu rozhodnutí obecných soudů, týkajících se problematiky svěření nezletilých dětí do péče, jeho úkolem je především posoudit, zda svými rozhodnutími obecné soudy neporušily základní práva a svobody účastníka řízení. K tomu může dojít kupříkladu v důsledku excesivního nerespektování již samotných ustanovení podústavního práva, přičemž nerespektování obsahu a smyslu příslušných zákonných ustanovení znamená přesah do ústavní roviny i proto, že příslušnou podústavní úpravou je právě ústavní úprava realizována a konkretizována [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363); či nález sp. zn. I. ÚS 266/10 ze dne 18. 8. 2010 (N 165/58 SbNU 421)]. V rámci tohoto přezkumu Ústavní soud také vždy posuzuje, zda řízení před soudy bylo konáno a přijatá opatření byla činěna v nejlepším zájmu dítěte (ve smyslu čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), zda byly za účelem zjištění nejlepšího zájmu dítěte shromážděny veškeré potřebné důkazy, přičemž důkazní aktivita nedopadá na samotné účastníky, ale na soud, a zda byla veškerá rozhodnutí vydaná v průběhu řízení v tomto smyslu náležitě odůvodněna. Ústavnímu soudu naopak v žádném případě nenáleží předjímat rozhodnutí o tom, komu má být dítě svěřeno do péče, ani v řízení o ústavní stížnosti hodnotit důkazy.
7. V projednávané věci soud prvního stupně v odůvodnění svého napadeného rozsudku s odkazem na závěry provedeného dokazování (mimo jiné zprávami opatrovníka a znaleckými posudky) uvedl, že oba rodiče mají dostatečné schopnosti pro výchovu a péči o nezletilou, disponují odpovídajícím zázemím pro její výchovu a péči o ni, nezletilá má nepochybně s oběma rodiči hezký vztah, je rovněž zvyklá na péči babičky a s otcem podniká různé výlety a návštěvy známých. Zásadní překážkou pro svěření do střídavé výchovy je však jednak nízký věk nezletilé (3 roky), na což upozornil i matkou předložený znalecký posudek, a jednak rozpory rodičů. V zájmu nezletilé dle soudu prvního stupně je, aby vyrůstala v klidném a stabilním prostředí a měla co nejširší kontakt s oběma rodiči. Vzhledem ke skutečnosti, že nezletilá je delší dobu v péči matky, která všestranně zajišťuje její potřeby, a věnuje se s ní volnočasovým aktivitám, soud nezletilou svěřil do péče matky. Pokud jde o úpravu styku, soud dospěl k závěru, že s ohledem na věk nezletilé, a značnou zátěž, kterou by pro ni představovalo rozšíření styku s otcem do častějších, kratších úseků, není vhodné její styk s otcem rozšiřovat ve větším rozsahu vzhledem k neschopnosti rodičů dohodnout se a nutnosti jejích častých přeprav, které by kolidovaly s jejím zvykáním si na nové rozvržení jejího pobytu u rodičů a na prostředí školky, do které má nastoupit. Oproti tomu je však namístě nezletilou navykat na delší období, po která bude v péči otce, tedy aby u něj nepřespávala pouze o víkendu a mohli si společně naplánovat ucelený program i v průběhu pracovního týdne. S těmito závěry se ztotožnil i odvolací soud, který konstatoval, že nezletilá je ještě velmi malá a vázaná na mateřskou péči, jak je v jejím věku obvyklé a přirozené, což konstatoval i znalec, klinický psycholog PhDr. Josef Pavlát. Odvolací soud také uvedl, že urputná snaha otce dosáhnout rovnosti rodičů v péči o dítě přehlíží zájem nezletilé. Odvolací soud zdůraznil, že střídavá výchova je vhodná v případě dětí dostatečně psychicky odolných a flexibilních, jimž nevadí koloběh neustálého stěhování mezi rodiči, což zároveň předpokládá kvalitní úroveň vztahů rodičů na bázi vzájemného respektu. Odvolací soud doporučil otci, aby respektoval přirozený úzký vztah dítěte batolecího věku k matce a ponechal nezletilé časový prostor na postupné odpoutání se od matky a rozvoj vztahu s ním.
8. Z výše uvedeného je zřejmé, že soudy obou stupňů důkladně zkoumaly, zda je v nejlepším zájmu nezletilé, aby byla svěřena do péče matky a se stěžovatelem se stýkala v napadených rozhodnutích ve stanoveném rozsahu. Není přínosné na tomto místě konstatovat ve věci provedené důkazy a opakovat argumentaci obecných soudů, se kterou se Ústavní soud zcela ztotožňuje, a která je ohledně shora uvedených závěrů obecných soudů řádně podložena provedeným dokazováním. Nesouhlasí-li stěžovatel se způsobem, jakým soudy provedené důkazy hodnotily, poukazuje Ústavní soud na svoji konstantní judikaturu, podle které z ústavního principu nezávislosti soudů (článek 81 Ústavy) vyplývá zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažena v §132 občanského soudního řádu. Do volného uvážení obecného soudu Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat, zjišťuje však, zda rozhodnutí soudu je přezkoumatelné z hlediska identifikace rámce, v němž se volná úvaha soudu pohybovala. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší ani přehodnocování dokazování prováděného obecnými soudy, a to ani tehdy, pokud by se s ním sám neztotožňoval. Ústavní soud by mohl do tohoto procesu zasáhnout pouze tehdy, pokud by obecné soudy překročily hranice dané zásadou volného hodnocení důkazů, popř. pokud by bylo možno konstatovat tzv. extrémní rozpor mezi zjištěným skutkovým stavem a vyvozenými skutkovými či právními závěry, pak by byl jeho zásah odůvodněn, neboť takové rozhodnutí by bylo třeba považovat za stojící v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takový stav nebyl v projednávané věci zjištěn.
9. Nelze přisvědčit ani námitce stěžovatele, že soudy nerespektovaly judikaturu Ústavního soudu ohledně svěření nezletilých do střídavé péče. Soud prvního stupně v odůvodnění svého rozsudku odkazoval na nález sp. zn. I. ÚS 1506/13 ze dne 30. 5. 2014 (N 110/73 SbNU 739), nález sp. zn. I. ÚS 3216/13 ze dne 25. 9. 2014 (N 176/74 SbNU 529), usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15 ze dne 17. 3. 2015, usnesení sp. zn. I. ÚS 122/15 ze dne 25. 3. 2015, nález sp. zn. I. ÚS 1554/14 ze dne 30. 12. 2014 (N 236/75 SbNU 629), usnesení sp. zn. II. ÚS 2807/10 ze dne 13. 1. 2011, či nález sp. zn. III. ÚS 1206/09 ze dne 23. 2. 2010 (N 32/56 SbNU 363). Pokud stěžovatel poukazuje v ústavní stížnosti na starší rozhodnutí Ústavního soudu, v nichž byl formulován závěr, že svěření dítěte do střídavé péče by mělo být pravidlem, zatímco jiné řešení výjimkou (např. nález sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014), je třeba uvést, že toto své rozhodnutí, respektive závěry z něho vzešlé, Ústavní soud v řadě svých následných rozhodnutí zohlednil se zřetelem ke konkrétním okolnostem jednotlivých případů. Např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 2831/14 ze dne 11. 8. 2015 Ústavní soud uvedl, že "teze obsažené v judikatuře k věcem svěření dítěte do střídavé výchovy (viz např. nález ze dne 30. 5. 2014 sp. zn. I. ÚS 1506/13) nijak nevyvazují obecné soudy z povinnosti posuzovat případy individuálně. Ke střídavé výchově se nelze automaticky uchylovat v každém řízení o svěření dítěte do péče, naopak je nezbytné vždy hledat nejlepší zájem dítěte podle okolností daného případu (k tomu mj. usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2014 sp. zn. III. ÚS 2009/14 a ze dne 25. 9. 2014 sp. zn. III. ÚS 2720/13)". Stěžovatelem vznesené argumenty jsou tak projevem snahy nepřípustně paušalizovat závěry vyslovené v nálezu sp. zn. I. ÚS 2482/13 ze dne 26. 5. 2014 a zobecňovat je na úkor jedinečnosti každého individuálního případu a v nich zkoumaného zájmu a potřeb nezletilého dítěte, o jehož péči je rozhodováno. Ústavní soud přitom opakovaně judikuje, že posuzuje každý případ individuálně, s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomuto pravidlu koresponduje i jeho judikatura.
10. Ústavní soud považuje na tomto místě za vhodné zdůraznit, že rozhodování v citlivých rodinně právních věcech musí být doménou zejména obecných soudů, které se znalostí spisu, vývoje rodinné situace a bezprostředního kontaktu s účastníky řízení mohou proniknout do mnohdy spletité a těžko jednoduše řešitelné situace a učinit konečné rozhodnutí, které bude odrážet nejen zájmy jednotlivých účastníků, zejména nezletilých dětí, ale současně bude účastníky považováno za spravedlivé. Ústavní soud, s ohledem na jeho postavení, nemůže v takových případech hrát roli jakéhosi konečného univerzálního rozhodce, ale jeho úkolem může být pouze posoudit konečné rozhodnutí z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla obecným soudem případně upřena. V daném případě Ústavní soud takový nedostatek v rozhodování odvolacího soudu neshledal. Ústavní soud v této souvislosti také přihlédl k rozsahu soudem stanoveného styku stěžovatele s nezletilou, který je v běžném týdnu realizován každé úterý a čtvrtek od 15:00 do 19:00 hod., a v každém lichém týdnu pak od pátku 16:00 hod. do neděle 19:00 hod., a nelze tedy v postupu soudu spatřovat "svévolné a záměrné bránění v péči otce", jak činí v ústavní stížnosti stěžovatel.
11. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost odmítl zčásti jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a zčásti podle ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu, jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu