ECLI:CZ:US:2016:2.US.3162.16.1
sp. zn. II. ÚS 3162/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. J., zastoupeného Mgr. Monikou Jiráskovou, advokátkou se sídlem Dlouhá 39, Praha, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 6. 2016 č. j. 11 Tdo 778/2016-44, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 12. 2015 sp. zn. 9 To 435/2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 3 ze dne 6. 8. 2015 sp. zn. 14 T 11/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel podal v zákonné lhůtě prostřednictvím advokátky ústavní stížnost. Tvrdil, že došlo k porušení jeho práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), zásady nullum crimen sine lege podle čl. 39 Listiny, zákazu diskriminace podle čl. 3 Listiny, práva na ochranu majetku podle čl. 11 Listiny a v neposlední řadě porušení čl. 1 odst. 1 Ústavy a čl. 1 Listiny. Navrhl, aby Ústavní soud svým nálezem všechna napadená rozhodnutí zrušil.
2. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 3 (dále jen "obvodní soud") byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání přečinu šíření toxikomanie podle §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákoník"). Okresní soud mu uložil trest odnětí svobody v trvání 18 měsíců s podmíněným odkladem na zkušební dobu v trvání tří let. Dále mu uložil ochranné opatření ve formě zabrání věcí, které stěžovatel mohl snadno využít k pěstování konopí a jeho dalšímu zpracování do podoby marihuany. Uvedeného přečinu se stěžovatel dopustil tím, že na svých internetových on-line obchodech nabízel, veřejně prezentoval a prodával kompletní sortiment zboží vhodný k nelegálnímu pěstování konopí s vysokým obsahem delta-9-tetrahydrocannabinolu (dále jen "THC"). Podněcoval tím ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu a spáchal takový čin veřejně přístupnou počítačovou sítí. Proti rozsudku okresního soudu podal stěžovatel odvolání, které Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") zamítl podle §256 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní řád"). Městský soud se zcela ztotožnil se skutkovými a právními závěry, které učinil obvodní soud, včetně naplnění zákonných znaků okolností podmiňujících použití vyšší trestní sazby.
3. Proti usnesení městského soudu podal stěžovatel dovolání. Nejvyšší soud ho však odmítl. Stěžovatel nenaplnil žádný z dovolacích důvodů podle trestního řádu. Jeho námitky, že jednal v negativním právním omylu, Nejvyšší soud vyhodnotil jako zjevně neopodstatněné. Stěžovatel k nabízeným semenům konopí indického přidával informace, jejichž cílem bylo seznámit zákazníka s možnostmi, jak docílit psychotropních účinků konkrétního druhu semene a dát mu vodítko k jejich výběru. Neuváděl však žádné odrazující ani objektivní informace o negativním působení a zdravotních důsledcích užívání THC. Tím vzbuzoval u zákazníků rozhodnutí návykovou látku vypěstovat a následně užít. Podle Nejvyššího soudu stěžovatel vyvíjel činnost, při jejímž provozování věděl, že může ovlivnit rozhodnutí jiných osob k tomu, aby si koupily semena, která nabízel, a zařízení, které k pěstování ve své prodejně měl k dispozici. Stěžovatel jim poskytoval morální i materiální podporu. Ovlivňoval tak rozhodování předem neurčeného okruhu osob, aby THC zneužívaly. Nejvyšší soud proto nevyhověl námitce stěžovatele, že jednal v negativním právním omylu. Zjevně neopodstatněné byly i jeho námitky vůči uloženému ochrannému opatření [§265b odst. 1 písm. j) trestního řádu]. Z toho důvodu nemohly uspět ani procesní námitky podle ustanovení §265b odst. 1 písm. l) trestního řádu.
4. V ústavní stížnosti stěžovatel namítá, že obecné soudy nesprávně hodnotily důkazy a z nich pak vyvozovaly nesprávné závěry. Navíc se nedostatečně vypořádaly s argumentací stěžovatele. Nejvyšší soud odkázal na rozhodnutí soudů prvního a druhého stupně, zopakoval jejich závěry a nereagoval na konkrétní výtky vůči jejich rozhodnutím uvedené v dovolání. Obecné soudy se prakticky vůbec nezabývaly narušením principu právní jistoty a legitimní předvídatelnosti postupu orgánů veřejné moci. Všechna stěžovatelem napadená rozhodnutí vycházejí z relativně nového chápání §287 trestního zákoníku. Tuto změnu výkladu příslušného ustanovení však dostatečně nezdůvodnily a nevyrovnaly se s faktem, že se jedná o narušení principu právní jistoty. Stěžovatel nemohl předpokládat, že jeho jednání bude orgány činnými v trestním řízení v podstatě ze dne na den považováno za protiprávní. Dlouhou dobu ho orgány veřejné moci ujišťovaly, že jeho jednání a podnikání je zcela legální. V posledních letech se pravidelně pořádá festival Cannafest, ve kterém orgány veřejné moci nespatřují problém. Na tomto festivalu dochází k nabízení a prodeji víceméně shodného či velice podobného zboží. Pravidelně také vychází časopisy zaměřující se na řešenou problematiku. Podle stěžovatele proto není možné, aby byl shledán vinným za prakticky stejné jednání.
5. Podle stěžovatele dále nejsou nastavena jasná pravidla, díky kterým by bylo zřejmé, za které jednání hrozí stěžovateli trestní postih a za které nikoli. Trestnost jeho jednání se dovozuje z nabízení uceleného sortimentu zboží. Prodej jednotlivých položek trestný není. Případ stěžovatele ovšem jasně ukazuje na to, že pro odsouzení se o ucelený sortiment ani jednat nemusí. Není zřejmé, kolik jednotlivě legálních položek zboží může být nabízeno na jednom místě pohromadě, aby se již jednalo o trestný čin. V této souvislosti stěžovatel odkazuje také na zásadu subsidiarity trestní represe. Obecné soudy totiž nepřihlédly ke společenské situaci a k obecné toleranci většinové společnosti i orgánů veřejné moci ke konopí a jeho užití, jak je zřejmé na příkladu uváděného Cannafestu. Stěžovatel doplňuje, že došlo i k porušení čl. 11 Listiny, protože obecné soudy nerespektovaly práva zúčastněných osob. Ochranným opatřením zabrané věci netvoří onen ucelený sortiment, s pomocí kterého je možné vypěstovat konopí. Proto nemohou sloužit ke spáchání trestného činu, jak je to v případě zabrání věcí myšleno.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ústavní soud předně podotýká, že podle čl. 83 Ústavy je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Na půdě Ústavního soudu nelze vést pokračující polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavnímu soudu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci ani v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
8. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v trestním řízení. Stěžovatel v něm byl shledán vinným ze spáchání přečinu šíření toxikomanie podle ustanovení §287 odst. 1, odst. 2 písm. c) trestního zákoníku, protože podněcoval jiné osoby ke zneužívání jiné návykové látky než alkoholu a spáchal takový čin veřejně přístupnou počítačovou sítí. Námitky stěžovatele však směřují značnou měrou proti procesu dokazování, hodnocení důkazů, zjištěnému skutkovému stavu a proti výkladu podústavního trestního práva ze strany trestních soudů. Konkrétně napadá jejich výklad §287a §101 odst. 1 písm. c) trestního zákoníku. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout svou ustálenou judikaturu, podle které jsou postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů záležitostmi obecných soudů. Ústavnímu soudu nepřísluší "hodnotit hodnocení důkazů" provedené trestními soudy v souladu s ustanoveními trestního řádu.
9. V nyní posuzované věci pak podle názoru Ústavního soudu napadená rozhodnutí trestních soudů obsahují dostatečná, konkrétní a logická odůvodnění, která přesvědčivě reagují na všechny námitky a tvrzení stěžovatele. Posuzovaná ústavní stížnost je pouze pokračováním polemiky stěžovatele s jejich závěry a opakováním jejích námitek již uplatněných v předchozím řízení. Tato polemika je však vedena v rovině práva podústavního a stěžovatel nesprávně předpokládá, že na jejím základě Ústavní soud podrobí napadená rozhodnutí běžnému "instančnímu" přezkumu. Ústavnímu soudu však nepřísluší role interpreta podústavního práva a zásadně se v tomto ohledu zdržuje zásahů do činnosti obecných soudů. Výjimku z této zásady představují pouze případy, kde by interpretace trpěla tak výraznými vadami, že by byla způsobilá zasáhnout i do práv na ústavní úrovni, např. pokud by interpretace vykazovala znaky svévole (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 181/14 ze dne 13. 3. 2014, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3006/13 ze dne 12. 3. 2014). V projednávaném případě však k takové situaci nedošlo.
10. Nad rámec právě uvedeného Ústavní soud doplňuje, že se trestní odpovědností za šíření toxikomanie v obdobných případech zabýval zejména v nálezu sp. zn. III. ÚS 934/13 ze dne 20. 2. 2014 (N 21/72 SbNU 253). V tomto nálezu Ústavní soud zdůraznil, že lze považovat za irelevantní námitky, podle kterých lze stejné materiály či časopisy, týkající se pěstování konopí získat též z jiných volně dostupných informačních zdrojů. Politováníhodný fakt, že analogická trestná činnost je páchána i jinými pachateli a že společnost nemá dostatek vůle a sil, jak tomu zabránit, nemůže nijak ospravedlnit pachatele konkrétních deliktů. Aplikace trestněprávní normy je plně legitimní, i pokud ostatní případy kriminality uniknou postihu (viz bod 19 citovaného nálezu).
11. Ve vztahu k námitce subsidiarity trestní represe Ústavní soud také doplnil, že tato zásada se uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ; pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva; nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin (viz nález sp. zn. III. ÚS 934/13, bod 23). S odkazem na citovaný nález lze shrnout, že zásada subsidiarity trestní represe je zejména kriminálně politickou směrnicí, platnou pro zákonodárce. Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do jejího naplňování zasahovat a hodnotit legislativní řešení otázky kriminalizace šíření toxikomanie (viz bod 22 citovaného nálezu). V některých případech excesivního porušení principu ultima ratio Ústavní soud shledal důvod ke svému kasačnímu zásahu (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 558/01, IV. ÚS 469/02, II. ÚS 372/03, I. ÚS 4/04, I. ÚS 69/06, III. ÚS 2042/08, III. ÚS 722/09, II. ÚS 1098/10). Stejně jako v případě věci pod sp. zn. III. ÚS 934/13 však nejsou v posuzovaném případě tyto podmínky pro zásah Ústavního soudu dány.
12. Obecné soudy posoudily deliktní jednání stěžovatele jako natolik společensky škodlivé, že zasluhuje vyvození trestní odpovědnosti. Navíc shledaly i okolnosti odůvodňující použití kvalifikované skutkové podstaty. Těmto závěrům obecných soudů nelze z hlediska ústavnosti nic vytknout. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud bez přítomnosti účastníků usnesením ústavní stížnost odmítl jako návrh nepřípustný dle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. listopadu 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu