ECLI:CZ:US:2016:2.US.3339.15.1
sp. zn. II. ÚS 3339/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky PharmDr. Ruth Kimmerové, zastoupené Mgr. Danielem Maškem, advokátem, se sídlem Opletalova 1535/4, 110 00 Praha 1, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2015, č. j. 21 Cdo 3840/2014-312, rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 22. října 2012, č. j. 23 Co 165/2012-248, rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 19. října 2011, č. j. 15 C 61/2008-193, a usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2011, č. j. 23 Co 564/2010-177, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 4 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelka se ústavní stížností podanou na základě §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“) a čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“) domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo porušeno její právo na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen „Úmluva“).
2. Obvodní soud pro Prahu 4 rozsudkem ze dne 19. října 2011, č. j. 15 C 61/2008-193, v řízení o žalobě, jíž se žalobkyně (stěžovatelka) domáhala určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 28. března 2008, a poté, co jeho předchozí vyhovující rozhodnutí (rozsudek téhož soudu ze dne 28. května 2010, č. j. 15 C 61/2008-127) bylo k odvolání žalované (tehdejší zaměstnavatelky žalobkyně v odvolání označeno jako DEKRON, a. s., v likvidaci, zastoupená JUDr. Ing. Helenou Horovou, insolvenční správkyní) zrušeno usnesením Městského soudu v Praze ze dne 16. února 2011, č. j. 23 Co 564/2010-177, žalobě opět vyhověl a žalované (nyní již insolvenční správkyni dlužníka DEKRON, a. s. v likvidaci) uložil povinnost nahradit žalobkyni náklady řízení. Soud prvního stupně dovodil, že nebylo prokázáno, že by existovaly důvody, pro které by bylo možno výjimečně ukončit pracovní poměr podle §55 odst. 1 písm. b) zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákoník práce“), a proto dospěl k závěru, že okamžité zrušení pracovního poměru je neplatné. Konstatoval, že nebylo přesně prokázáno, že by žalobkyně byla jedinou osobou, která se dopouštěla takových chyb ve skladovém účetnictví, které by poškozovaly žalovanou (v té době DEKRON, a. s.). Dále podotkl, že je sice pravdou, že plnění pracovních povinností je základní povinností zaměstnance, ale co se týče pokynů nadřízených, mají vést k tomu, aby společnost a lékárna, v níž žalobkyně pracovala, dále prosperovaly, nikoli k tomu, aby bylo zabráněno, aby se do lékárny dostalo zboží, které bylo dobře prodejné.
3. K odvolání žalované Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 22. prosince 2012, č. j. 23 Co 165/2012-248, změnil rozsudek soudu prvního stupně tak, že žalobu na určení neplatnosti okamžitého zrušení pracovního poměru ze dne 28. března 2008 zamítl, a rozhodl o náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů. Odvolací soud dospěl k závěru, že byly naplněny důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru vyplývající z §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. K tomu uvedl, že žalobkyně i přes upozornění porušila povinnosti vyplývající z právních předpisů vztahující se k jí vykonávané práci zvlášť hrubým způsobem, a proto nebylo možné po žalované spravedlivě požadovat, aby žalobkyni, vůči níž nutně musela ztratit důvěru, zaměstnávala i po dobu výpovědní doby. Dále konstatoval, že žalobkyně porušila povinnost plnit pokyny nadřízených a řádně hospodařit s prostředky svěřenými jí zaměstnavatelem, když prováděla i přes výslovný pokyn, aby tak nečinila, platby v hotovosti nad 1.000 Kč. Podle názoru odvolacího soudu bylo zcela irelevantní, zda jejím jednáním došlo ke zvýšení tržeb žalované, neboť žalobkyně byla přijata jako lékárník asistent, a ačkoliv byla posléze pověřena vedením lékárny, ze své pracovní pozice za ekonomické výsledky žalované neodpovídala. Žádný právní předpis přitom zaměstnanci neumožňuje, aby svévolně nakládal s prostředky zaměstnavatele. Dále dospěl k závěru, že žalobkyně porušila i §301 písm. b) zákoníku práce, když jako jediný vedoucí zaměstnanec lékárny s dohledem nad trezorem a s povinností provádět každodenní přepočítávání tržeb a jejich odnášení do banky, umožnila přístup do trezoru s tržbou třetím osobám, a to i přes existenci výslovného pokynu o tom, že může klíče vydávat jen na základě písemného dokladu. Přestože žalovaná neuzavřela se žalobkyní dohodu o odpovědnosti za ochranu hodnot svěřených zaměstnanci k vyúčtování, měla si žalobkyně počínat tak, aby nedocházelo ke škodám na majetku žalované. Bylo rovněž prokázáno, že žalobkyně neoprávněně nakládala se zbožím, čímž porušila povinnost dodržovat právní předpisy vztahující se k jí vykonávané práci, střežit a ochraňovat majetek žalované a nejednat v rozporu s oprávněnými zájmy žalované. Při hodnocení intenzity protiprávního jednání žalobkyně přihlédl odvolací soud k tomu, že žalobkyně jakožto vedoucí zaměstnanec odpovědná za celý chod lékárny, zneužila této situace a svého postavení, a se svěřenými finančními prostředky i se zbožím nakládala nedbale a podle svého uvážení v rozporu s pokyny nadřízených i vnitřním předpisem, s nímž byla seznámena.
4. Následné dovolání žalobkyně bylo rozsudkem Nejvyššího soudu ze dne 2. září 2015, č. j. 21 Cdo 3840/2014-312, zamítnuto jako zjevně neopodstatněné. Ve vztahu k námitkám týkajícím se toho, že rozhodnutí odvolacího soudu vychází ze skutkového zjištění, které nemá podle obsahu spisu v podstatné části oporu v provedeném dokazování, dovolací soud konstatoval, že odvolací soud pro uvedená zjištění vzal v úvahu jen skutečnosti, které vyplynuly z provedených důkazů a přednesů účastníků, že žádné skutečnosti, které v tomto směru byly provedenými důkazy prokázány nebo vyšly za řízení najevo a které byly současně významné pro věc, nepominul a že v jeho hodnocení důkazů a poznatků, které vyplynuly z přednesů účastníků, není z hlediska závažnosti (důležitosti), zákonnosti, pravdivosti, event. věrohodnosti logický rozpor, popřípadě že by hodnocení důkazů odporovalo §133 až §135 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“) a tento svůj závěr rovněž odůvodnil. Dovolací soud se rovněž neztotožnil se žalobkyní namítaným nenaplněním intenzity porušení pracovní povinnosti, jako důvodu pro okamžité zrušení pracovního poměru ve smyslu §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce. V dané věci bylo prokázáno, že žalobkyně přes opakované upozornění úmyslně porušila zákaz zaměstnavatele provádět hotovostní platby nad 1.000 Kč. Je přitom nerozhodné, jak žalobkyně uvedený pokyn hodnotila, neboť jako zaměstnanec byla povinna plnit pokyny nadřízených.
II.
5. Stěžovatelka v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje napadená rozhodnutí a dosavadní průběh řízení. V prvé řadě namítá, že odvolání proti v pořadí prvnímu rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 4 (rozsudek ze dne 28. května 2010, č. j. 15 C 61/2008-127) bylo podáno osobou neoprávněnou [viz §218 písm. b) o. s. ř.], když je podala společnost DEKRON, a. s., ačkoliv v té době již na ni byl prohlášen konkurs a jednat za ni měla insolvenční správkyně. Přestože stěžovatelka na tuto skutečnost opakovaně poukazovala, žádný ze soudů se jí nezabýval. Tím, že odvolání společnosti DEKRON, a. s., nebylo odmítnuto, resp. že rozhodnutí odvolacího soudu nebylo následně zrušeno Nejvyšším soudem, došlo k závažnému procesnímu pochybení, které mělo zásadní vliv na výsledek řízení a ve svém důsledku představuje porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatelka dále namítá, že odvolacím soudem bylo porušeno její právo vyjádřit se k věci a k provedenému dokazování. Pokud odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně, aniž by dal účastníkům možnost se vyjádřit, dopustil se tzv. překvapivého rozhodnutí. Odvolacímu soudu stěžovatelka konečně vytýká, že v odvolacím řízení neprovedl důkaz (konkrétně důkaz e-mailem ze dne 25. března 2008), jehož účelem bylo zpochybnění věrohodnosti e-mailové komunikace, z níž soudy vycházely při posuzování okamžitého zrušení pracovního poměru.
III.
6. Ústavní soud si pro posouzení věci vyžádal vyjádření účastníků řízení a od Obvodního soudu pro Prahu 4 příslušný spis.
7. Nejvyšší soud jako účastník řízení uvedl, že námitky stěžovatelky vyjadřují převážně nesouhlas s průběhem řízení před obecnými soudy, přičemž pro přezkum ze strany Ústavního soudu je rozhodné především dodržení ústavního rámce činnosti soudů a nikoliv dodržení každého procesního pravidla. Konstatuje, že rozhodnutím Nejvyššího soudu nebyla porušena ústavně zaručená práva stěžovatelky.
8. Městský soud v Praze ve vyjádření rovněž uvedl, že neporušil žádná z ústavně zaručených práv stěžovatelky a odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí.
9. Obvodní soud pro Prahu 4 se vyjádřil v obdobném duchu jako Městský soud v Praze.
10. Vedlejší účastnice řízení (JUDr. Ing. Helena Horová, insolvenční správkyně dlužníka DEKRON, a. s., v likvidaci) se svého postavení vysloveně vzdala.
11. S ohledem na skutečnost, že vyjádření účastníků nepřinesla pro podstatu věci nic nového, nezasílal je Ústavní soud stěžovatelce k replice.
IV.
12. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Ústavní soud dále ve své rozhodovací praxi vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Jedním z těchto případů jsou případy interpretace právních norem, která se jeví v daných souvislostech svévolnou [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 23. ledna 2008 sp. zn. IV. ÚS 2519/07 (N 19/48 SbNU 205)]. K takovému závěru však Ústavní soud nedospěl.
13. Stěžovatelka v prvé řadě namítala procesní pochybení spočívající v tom, že proti prvnímu rozsudku ve věci bylo podáno odvolání neoprávněnou osobou, neboť je podala společnost DEKRON, a. s., a to v době, kdy již byla v insolvenci, a proto měla za ni jednat insolvenční správkyně. S vyžádaného spisu se podává, že stěžovatelka tuto námitku uplatnila již v průběhu předchozího řízení a přinejmenším Městský soud v Praze se jí v rámci v pořadí prvního odvolacího řízení zabýval (srov. usnesení ze dne 16. února 2011, č. j. 23 Co 564/2010-177), přičemž jasně a srozumitelně vysvětlil, proč považoval odvolání za podané oprávněnou osobou. Ústavní soud nemá proti jeho závěru žádné výhrady, byť z čistě formálního hlediska lze o správnosti označení odvolatelky (DEKRON, a. s., v likvidaci, zastoupená JUDr. Ing. Helenou Horovou, insolvenční správkyní) poněkud polemizovat. Nejedná se však o takovou vadu, v níž by bylo možno spatřovat porušení práva na spravedlivý proces a která by vedla ke zrušení napadených rozhodnutí.
14. Další námitka se týkala překvapivosti rozhodnutí odvolacího soudu, který měl změnit rozsudek soudu prvního stupně, aniž by dal stěžovatelce možnost se k této změně vyjádřit. Ústavní soud tuto námitku nesdílí. K otázce překvapivosti rozhodnutí se Ústavní soud vyslovil v celé řadě svých rozhodnutí [viz zejména nález ze dne 11. prosince 1997 sp. zn. IV. ÚS 218/95 (N 160/9 SbNU 381), nález ze dne 9. listopadu 2000 sp. zn. III. ÚS 210/2000 (N 166/20 SbNU 181), usnesení ze dne 12. června 2001 sp. zn. III. ÚS 729/2000 či usnesení ze dne 11. června 2007 sp. zn. IV. ÚS 321/07]. Z uvedených rozhodnutí i z dalších rozhodnutí Ústavního soudu vyplývá, že překvapivým se rozumí rozhodnutí odvolacího soudu, jehož přijetím je účastník řízení zbaven možnosti skutkově a právně argumentovat. Jde tedy o rozhodnutí, jež, z pohledu předcházejícího řízení, originálním způsobem posuzuje rozhodovanou věc. Tzv. překvapivá rozhodnutí jsou obvykle spojována se situací, kdy odvolací soud napadené rozhodnutí nalézacího soudu posoudí po právní stránce odlišně, avšak rozhodne potvrzujícím rozsudkem, pro nějž nejsou dány podmínky, jelikož takto lze rozhodnout pouze v případě věcné správnosti výroku napadeného rozsudku, přičemž věcnou správností se rozumí jak správnost skutkových zjištění, tak i správnost právního posouzení [např. nález ze dne 24. září 1998 sp. zn. III. ÚS 139/98 (N 106/12 SbNU 93)]. Judikatura Ústavního soudu zná i další případy překvapivých rozhodnutí, kdy odvolací soud změní rozsudek soudu prvního stupně na základě odlišného právního posouzení a takové rozhodnutí je shledáno překvapivým např. proto, že se jedná o rozhodnutí o nákladech řízení, které není přípustné k přezkumu v další instanci [srov. nález ze dne 15. září 2004 sp. zn. I. ÚS 220/04 (N 129/34 SbNU 311)], nebo že odvolací soud svůj odlišný právní názor založí na důkazu provedeném teprve v odvolacím řízení, ke kterému stěžovatel neměl možnost se vyjádřit [např. nález ze dne 3. října 2006 sp. zn. I. ÚS 173/06 (N 176/43 SbNU 23)]. Všem výše popsaným případům je společné, že účastníku řízení je takovým postupem soudu odňata možnost reagovat na změněnou situaci argumenty, návrhy, vylíčením skutkových okolností, které dosud v posuzované věci nebyly případné.
15. V dané věci se však podle názoru Ústavního soudu o překvapivé rozhodnutí nejedná. Podstatou sporu bylo prokázání, zda byly dány důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru ve smyslu §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce, tedy jinak řečeno, zda ze strany stěžovatelky došlo k hrubému porušení pracovních povinností. Ohledně těchto zjištění (posouzení jednání stěžovatelky) probíhalo poměrně rozsáhlé dokazování, přičemž každá ze stran sporu od počátku řízení předkládala důkazy k prokázání svých tvrzení. Nutno přitom podotknout, že §55 odst. 1 písm. b) zákoníku práce patří k normám s relativně neurčitou hypotézou, které ponechávají soudu, aby podle svého uvážení v každém konkrétním případě vymezil hypotézu právní normy ze širokého, předem neomezeného okruhu okolností. Právě charakter citovaného ustanovení tak dává soudům rozsáhlý prostor pro vlastní úvahu. Vzhledem k tomu, že celý spor byl od samého počátku veden o to, zda byly naplněny důvody pro okamžité zrušení pracovního poměru, měla stěžovatelka v průběhu řízení dostatek možností reagovat na argumentaci a důkazy předkládané žalovanou, což také v hojné míře využívala. Odvolací soud pak v rámci odvolacího řízení provedl doplnění dokazování výslechem svědků, kteří již byli vyslechnuti v řízení před soudem prvního stupně, a rovněž zopakoval dokazování zejména čtením listin. Ke všem těmto důkazům dostala stěžovatelka příležitost se vyjádřit, resp. na ně reagovat. Pokud odvolací soud posoudil na základě takto jím doplněného, popř. zopakovaného, dokazování oproti soudu prvního stupně skutková zjištění jinak, nelze mít z pohledu závěrů vyplývajících z výše citované judikatury Ústavního soudu proti jeho postupu žádné výhrady. Samotná změna právního náhledu na věc odvolacím soudem neznamená, jsou-li dodržena procesní pravidla, porušení práva na spravedlivý proces.
16. Ke zbývajícím námitkám týkajícím se procesního postupu odvolacího soudu (např. neprovedení důkazu kompletní e-mailovou komunikací mezi stěžovatelkou a jejím zaměstnavatelem), lze toliko uvést, že Ústavní soud není s ohledem na svou funkci superrevizní instancí, jejímž úkolem by bylo perfekcionisticky „předělávat řízení“, které před obecnými soudy proběhlo, a případně sestavovat inventář všech možných pochybení a nedostatků. Ústavnímu soudu tedy nepřísluší kontrola soudní činnosti ve všech směrech a ohledech a dohledávání jakéhokoliv možného pochybení, které se snad v individuálním soudním řízení naskytne, nýbrž posuzování konformity aktů aplikace práva s ústavním pořádkem. Měřítkem pro rozhodování Ústavního soudu je proto intenzita, s níž bylo eventuálně zasaženo do ústavně zaručených základních práv, a zjištění, zda se jedná o zásah, který zřetelně vedl k omezení, resp. odepření základních práv, vyžadující kasační zásah Ústavního soudu [shodně nález ze dne 12. května 1998 sp. zn. I. ÚS 60/97 (N 51/11 SbNU 9)]. O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Provedené důkazy umožnily obecným soudům získat náležitý obrázek o skutkových okolnostech věci a z něho vyvodit odpovídající právní závěry.
17. Na základě shora uvedeného dospěl Ústavní soud k závěru, že napadenými rozhodnutími obecných soudů k porušení základních práv či svobod stěžovatelky, jichž se
dovolávala, zjevně nedošlo, a proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. června 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu