ECLI:CZ:US:2016:2.US.511.16.1
sp. zn. II. ÚS 511/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Jiřího Zemánka ve věci stěžovatele Stavebního bytového družstva Kralupy nad Vltavou, se sídlem Štefánikova 720, Kralupy nad Vltavou, právně zastoupeného JUDr. Jiřím Stránským, advokátem se sídlem Riegrova 172, Kralupy nad Vltavou, proti rozsudku Okresního soudu v Mělníku ze dne 12. 10. 2015 č. j. 12 C 429/2014-161, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že ve věci rozhodující soud porušil jeho právo zaručené čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem byla zamítnuta žaloba stěžovatele jako příkazníka proti žalovaným jako příkazcům o zaplacení vyúčtování služeb spojených s užíváním bytové jednotky ve společném jmění žalovaných jako manželů na základě příkazní smlouvy upravující správu domu čísel popisných X1, X2, X3 a X4, ve kterém je bytová jednotka č. X5 náležející žalovaným situována. Jednalo se o částku ve výši 4 380 Kč se zákonným úrokem z prodlení z částky 4 314 Kč za dobu od 1. 7. 2012 do zaplacení, spolu se zákonným úrokem z prodlení z částky 66 Kč od 1. 7. 2013 do zaplacení smluvní pokutou ve výši 650 Kč. Soud rozhodnutí odůvodnil zejména tím, že řádným vyúčtováním zálohově placených služeb je pouze takové vyúčtování, které bylo provedeno v souladu s obecně závaznými právními předpisy a které je po obsahové stránce správné. Pokud vyúčtování není řádné, pak není splatné (rozhodnutí Nejvyššího soudu ze dne 26. 11. 2003 sp. zn. 21 Cdo 803/2002).
3. Stěžovatel s argumentací soudu nesouhlasí a uvádí, že již v průběhu řízení před obecným soudem navrhoval, aby soud k přezkoumání správnosti vyúčtování po formální a technické stránce zadal vypracování znaleckého posudku, když vyúčtování stejně jako posouzení důvodnosti jeho reklamace, vypracování opravného vyúčtování a promítnutí uznané reklamace do vyúčtování za následující rok realizovala pro stěžovatele v rámci smluvního vztahu dodavatelská společnost, která se na tyto činnosti specializuje a provádí je v širokém měřítku v mnoha regionech republiky pro stovky správců bytového fondu a potažmo pro tisíce bytových domů a statisíce bytových jednotek. Soud však tento důkaz neprovedl, aniž dostatečně odůvodnil, z jakého důvodu tak neučinil.
4. Ústavní soud po prostudování ústavní stížnosti a jí napadených rozhodnutí dospěl k závěru, že podaná ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelů, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
5. Předmětem nyní posuzovaného sporu je částka ve výši 4 380 Kč s příslušenstvím, kterou lze i ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud dal opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, I. ÚS 988/12 aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz) najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však nyní napadené rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
6. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci by tedy přicházela v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další). Pochybení takového charakteru však Ústavní soud v nyní souzené věci neshledal. Ústavní soud má naopak za to, že soud prvního stupně své rozhodnutí dostatečně odůvodnil, když z tohoto rozhodnutí je patrné, k jakým skutkovým a právním závěrům soud dospěl a na základě jakých v řízení provedených důkazů tak učinil. Námitky uplatněné v ústavní stížnosti, týkající se právního posouzení věci obecným soudem, postrádají ústavněprávní relevanci, neboť stěžovatel se jejich prostřednictvím po Ústavním soudu nedomáhá ničeho jiného, než nového, pro něj příznivějšího právního posouzení
7. Na základě výše uvedeného byla proto ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti rozhodnutí Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. března 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu