ECLI:CZ:US:2016:2.US.562.16.1
sp. zn. II. ÚS 562/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Petra Havelky, zastoupeného Mgr. Pavlem Andrlem, advokátem se sídlem Kratochvílova 624/43, Přerov, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 25. 1. 2016, č. j. 12 Co 430/2015-221, a proti usnesení Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci ze dne 29. 10. 2015, č. j. 12 Co 430/2015-192, za účasti Krajského soudu v Ostravě - pobočka v Olomouci, jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Dne 17. 2. 2016 byla Ústavnímu soudu doručena ústavní stížnost ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Stěžovatel se jí domáhá zrušení výše uvedených rozhodnutí, neboť má za to, že jimi bylo porušeno jeho základní právo na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 90 Ústavy, čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod a rovněž tvrdí, že jimi bylo porušeno jeho právo na ochranu vlastnictví ve smyslu čl. 11 Listiny.
2. Z ústavní stížnosti samotné, jakož i z napadených rozhodnutí, vyplývá, že se stěžovatel jako žalobce v řízení vedeném u Okresního soudu v Olomouci pod sp. zn. 19 C 65/2013 domáhal vyklizení blíže specifikovaného bytu. Stěžovatelově žalobě bylo rozsudkem Okresního soudu v Olomouci z 25. 8. 2015, č. j. 19 C 65/2013-144 vyhověno, ovšem k návrhu stěžovatele bylo vydáno opravné usnesení ze dne 3. 9. 2015, č. j. 19 C 65/2013-147, jímž byl výrok I. citovaného rozsudku formulačně upraven. Proti tomuto opravnému usnesení podal žalovaný A. Grätzer odvolání, kterému však krajský soud ústavní stížností napadeným usnesením ze dne 29. 10. 2015 nevyhověl a předchozí usnesení okresního soudu potvrdil. Krajský soud nicméně v tomto potvrzujícím rozhodnutí nerozhodl o náhradě nákladů řízení, byť údajně stěžovateli vznikly a stěžovatel byl zjevně úspěšný. Stěžovatel proto podal návrh na vydání doplňujícího usnesení podle §166 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále též jen "o. s. ř."), kterým by mu byla přiznána náhrada nákladů řízení spočívajících v podání vyjádření k odvolání žalovaného. Stěžovatelův návrh byl ovšem shora citovaným usnesením krajského soudu ze dne 25. 1. 2016 zamítnut.
3. Krajský soud v prvé řadě odkázal na ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř., podle něhož soud o povinnosti k náhradě nákladů řízení rozhodne bez návrhu v rozhodnutí, jímž se řízení u něho končí. V daném kontextu pak podle krajského soudu z obsahu spisu v právě projednávané věci vyplývá, že odvolací soud rozhodl zamítavým usnesením dne 29. 10. 2015, č. j. 12 Co 430/2015-192, o odvolání proti opravnému usnesení. V této fázi řízení tedy podle krajského soudu nejde o rozhodnutí, jímž se řízení u soudu končí ve smyslu kritérií podle cit. ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř. Proto odvolací soud, a ani okresní soud při rozhodování o opravě, nerozhodly o nákladech řízení. Nadto podle krajského soudu opravné usnesení okresního soudu bylo k odvolání žalovaného potvrzeno odvolacím soudem a nabylo tak právní moci dne 9. 12. 2015. Od dne 10. 12. 2015 proto běžela znovu odvolací lhůta proti rozsudku ve věci samé. Z obsahu spisu přitom nevyplývá, že by stěžovatel odvolání proti rozsudku podal, aby tak mohl být znovu přezkoumán výrok o nákladech řízení i s přihlédnutím k nákladům, jež případně stěžovateli vznikly ve fázi opravného usnesení a rozhodování o něm.
4. K naznačenému postupu a aplikaci ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř. ze strany krajského soudu stěžovatel uvádí, že smyslem citovaného ustanovení není dosáhnout stavu, kdy by bylo vyloučeno právo na náhradu nákladů řízení v situaci, kdy jeden z účastníků byl plně procesně úspěšný. Přitom procesně úspěšný byl stěžovatel právě díky svému postupu, kdy reagoval na odvolání vedlejšího účastníka. Krajský soud se proto měl podle stěžovatele seznámit s obsahem celého spisu, vzít v úvahu všechny relevantní dispoziční úkony stěžovatele a na tyto úkony procesně reagovat. Stěžovatel se rovněž domnívá, že procesní postup, který zvolil, byl pro danou situaci příhodný, a to mimo jiné proto, že proti usnesení, kterým bylo zamítnuto odvolání žalovaného, již nebyl přípustný řádný opravný prostředek a bylo tak evidentní, že otázka opravy rozsudku soudu prvního stupně je definitivně ukončena. Proto by měly být vyřešeny v tomto rozhodnutí náklady řízení, které jsou s daným odvolacím řízením neodmyslitelně spojeny.
5. V návaznosti na výše uvedené je nutno ještě poznamenat, že dne 23. 2. 2016 vydal Ústavní soud usnesení sp. zn. III. ÚS 3699/15, jímž ke stížnosti téhož stěžovatele shledal jako ústavněkonformní, pokud soudy v řízení před Okresním soudem v Olomouci sp. zn. 19 C 65/2013 - to znamená v řízení, od něhož se odvíjí tehdy i nyní napadená rozhodnutí - vycházely z tarifní hodnoty 10.000 Kč ve smyslu §9 odst. 1 vyhlášky Ministerstva spravedlnosti ČR č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "advokátní tarif"). Proto sazba mimosmluvní odměny ve smyslu §7 bod 5 advokátního tarifu za jeden úkon právní služby (zde podání vyjádření k odvolání) činí 1.500 Kč.
6. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
7. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi setrvale zastává stanovisko, že v případech tzv. bagatelních věcí, tj. žalob znějících na peněžité plnění nepřevyšujících částku 10.000 Kč (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.), omezení přípustnosti opravného prostředku nepředstavuje odmítnutí spravedlnosti (denegatio iustitiae), neboť v těchto případech nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu těm právům, jejichž porušení znamená i zásah do základních práv účastníka řízení a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatelky brojící proti usnesení vydanému v tzv. bagatelní věci (obdobně srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 149/14 ze dne 11. 6. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 806/14 ze dne 22. 8. 2014, nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2494/14 ze dne 25. 9. 2014; všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
8. Současně Ústavní soud zdůrazňuje, že zákonem stanovená částka nemůže být absolutní či jedinou mezní hranicí pro připuštění ústavněprávního přezkumu tzv. bagatelních věcí. Proto v minulosti i u tzv. bagatelních věcí připustil přezkum z ústavněprávních hledisek, a to ve výjimečných (excesivních) případech evidentní svévole orgánů veřejné moci vůči stěžovateli, kupř. když se orgán veřejné moci dopustil natolik zásadních pochybení, že v jejich důsledku nastala kolize se samotnou esencí určitého ústavně garantovaného základního práva nebo svobody, zpravidla pak práva na spravedlivý proces [srov. např. nález sp. zn. I. ÚS 3143/08 ze dne 17. 3. 2009 (N 59/52 SbNU 583)], přičemž tak Ústavní soud činil vždy s ohledem na intenzitu faktických (kvantitativních) dopadů na osobu stěžovatele, resp. na jeho majetkové poměry, příp. s ohledem na jiné okolnosti daného případu [např. kumulativní působení dalších obdobných případů; srov. kupř. nález sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 (N 55/73 SbNU 89)].
9. Vedle těchto východisek nutno dále zohlednit, že Ústavnímu soudu v zásadě nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti vztahující se k otázkám náhrady nákladů řízení ve stejném rozsahu, jako se tomu děje v řízení před obecnými soudy, a aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Ústavní soud však v této souvislosti zdůraznil, že z hlediska kritérií spravedlivého procesu nelze klást rovnítko mezi řízení vedoucí k rozhodnutí ve věci samé a rozhodování o nákladech řízení, neboť spor o náklady řízení zpravidla nedosahuje intenzity opodstatňující výrok Ústavního soudu o porušení ústavně zaručených práv stěžovatele [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 777/12 ze dne 15. 10. 2012 (N 173/67 SbNU 111)]. Otázka náhrady nákladů řízení tak může nabýt ústavněprávní dimenzi teprve v případě zásadního zásahu do majetkových práv stěžovatele či extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 1862/13 ze dne 10. 6. 2014 (N 118/73 SbNU 821)].
10. Při zohlednění zmíněných limitů, jak stran skutečnosti, že stěžovatelova ústavní stížnost napadá nedostatky vztažené k otázkám náhrady nákladů řízení, tak stran její evidentně bagatelní výše, musel Ústavní soud s ohledem na citovanou judikaturu uzavřít, že ona shora proklamovaná intenzivní diskrepance ústavněprávního charakteru v právě projednávaném případě zjistitelná není. Ostatně ani sám stěžovatel v ústavní stížnosti ve svém důsledku neuvádí skutečnosti svědčící pro závěr opačný, když jeho argumentace zpochybňuje toliko úvahová východiska vážící se k vlastní aplikaci ustanovení §151 odst. 1 o. s. ř.
11. Ústavní soud má tedy za to, že s ohledem na aspekty vylíčené výše nelze konstatovat, že by napadenými rozhodnutími byla porušena základní práva (svobody) stěžovateli garantovaná. Proto bylo podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu rozhodnuto, jak je ve výroku tohoto usnesení uvedeno.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 22. března 2016
Vojtěch Šimíček v. r.
předseda senátu