ECLI:CZ:US:2016:2.US.617.15.1
sp. zn. II. ÚS 617/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vojtěcha Šimíčka a soudců Ludvíka Davida a Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti stěžovatelky Terezy Čáňové, zastoupené JUDr. Václavem Hochmannem, advokátem, se sídlem Rašínova 68, 760 01 Zlín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015, č. j. 30 Cdo 5261/2014-466, rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně ze dne 8. října 2014, č. j. 59 Co 191/2014-383, a rozsudku Okresního soudu ve Zlíně ze dne 11. března 2014, č. j. 40 C 134/2010-319, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně, Okresního soudu ve Zlíně, jako účastníků řízení, a Romana Chromka, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Ve včas podané ústavní stížnosti, která splňuje i další náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), stěžovatelka navrhla, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví uvedená rozhodnutí pro porušení práva na spravedlivý proces a soudní ochranu ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a čl. 38 Listiny, čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), čl. 14 odst. 1 Mezinárodního paktu o občanských a politických právech a dále pro porušení práva na ochranu vlastnictví podle čl. 11 odst. 1 Listiny, čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě, čl. 17 Všeobecné deklarace lidských práv a čl. 17 odst. 1 Listiny základních práv Evropské unie.
II.
2. Okresní soud ve Zlíně (dále též "soud prvního stupně") rozsudkem ze dne 11. března 2014, č. j. 40 C 134/2010-319, poté, co jeho předchozí vyhovující rozsudek ze dne 14. března 2011, č. j. 40 C 134/2010-86, včetně na něj navazujícího rozsudku Krajského soudu v Brně - pobočky ve Zlíně (dále též "odvolací soud"), ze dne 13. července 2011, č. j. 59 Co 187/2011-139, byly zrušeny nálezem Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 3061/11 (N 138/66 SbNU 123), opětovně vyhověl žalobě, jíž se žalobce (Roman Chromek - vedlejší účastník řízení) domáhal proti žalované (stěžovatelka vystupovala v řízení jako druhá žalovaná), že je vlastníkem nemovitostí blíže specifikovaných ve výroku I. (dále též "předmětné nemovitosti"); ve vztahu k prvnímu žalovanému (Pavel Gregůrek) soud prvního stupně žalobu zamítl. Dále rozhodl o náhradě nákladů řízení. Soud prvního stupně stejně jako v předchozím řízení shledal jako absolutně neplatnou [dle §39 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák.")] smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva, uzavřenou mezi žalobcem a prvním žalovaným dne 18. června 2001 (dále též "předmětná smlouva"), neboť jedno z jejích ujednání mělo charakter tzv. propadné zástavy (shodně s právní teorií tak rozhodoval Nejvyšší soud i ve svých rozhodnutích před přijetím rozhodnutí R 45/2009). Vázán právním názorem Ústavního soudu vysloveným ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3061/11 se soud prvního stupně zabýval rovněž otázkou dobré víry žalované při nabytí předmětných nemovitostí. V této souvislosti po provedeném dokazování uzavřel, že "má-li být dobrá víra vykládána jako synonymum pro poctivost, čestnost, důvěryhodnost, pak v daném případě jednání žalované žádný z těchto objektivních a pak ani subjektivních rysů nenaplňuje." K tomuto závěru dospěl soud prvního stupně na základě hodnocení (v odůvodnění svého rozhodnutí podrobně specifikovaných) důkazů týkajících se okolností, za kterých si chtěla žalovaná pořídit vlastní bydlení. V této souvislosti se zabýval otázkou půjčení peněz matkou žalované, jednáním samotné žalované při koupi nemovitosti, kdy žalovaná neprojevila zájem prohlédnout si nemovitosti zevnitř, a to v situaci, kdy nemovitost byla zatížena věcným břemenem doživotního bydlení ve prospěch oprávněné (babičky žalobce). Při posuzování věrohodnosti výpovědi žalované soud prvního stupně zohlednil i okolnost, že žalovaná až po skončení výslechu při jednání dne 16. prosince 2013 (a k výslovnému dotazu právního zástupce žalobce) uvedla, že vedlejší účastník (původně se jednalo o prvního žalovaného, který po zamítnutí žaloby vůči němu začal vystupovat jako vedlejší intervent na straně žalované) je jejím tchánem. Stran hodnocení důkazů pak soud prvního stupně závěrem sumarizoval, že "[M]á-li být věc posouzena z hlediska spravedlnosti, a to jako základního korektivu interpretace aplikace právních norem, pak nelze než konstatovat, že nemůže být považováno za spravedlivé, aby neuhrazením částky 270.448 Kč nabyl vedlejší účastník majetek žalobce v tržní ceně převyšující 1.000.000 Kč, který převedl následně na třetí osobu hájící se dobrou vírou. Takovému jednání nemůže být poskytnuta ochrana a to s odkazem právě na ústavní principy a přirozeně právní hodnocení celého skutkového případu."
3. K odvolání žalované Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně rozsudkem ze dne 8. října 2014, č. j. 59 Co 191/2014-383, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně. Odvolací soud vyšel ze skutkového stavu zjištěného soudem prvního stupně a ztotožnil se i s jeho právním posouzením. Předmětnou smlouvu o zajišťovacím převodu vlastnického práva shledal jako absolutně neplatnou podle §39 obč. zák., neboť ani před přijetím výše citovaného rozhodnutí Nejvyššího soudu R 45/2009 právní teorie a judikatura nepřipouštěly, aby následkem zajišťovacího převodu byl převod ve své podstatě trvalý, jímž by zajištěný věřitel uspokojil svoji pohledávku tím, že si ponechá předmět zajištění, resp. tento mu propadne, neboť právem věřitele bylo jen dosáhnout uspokojení z převedeného práva. Dále se odvolací soud - s ohledem na právní názor Ústavního soudu a odvolací námitky učiněné žalovanou - zabýval přezkumem prvoinstančního rozhodnutí z hlediska posouzení dobré víry žalované při uzavření předmětné kupní smlouvy s vedlejším účastníkem, avšak ani v tomto směru nezaznamenal žádné pochybení nalézacího soudu. Konstatoval, že "soud I. stupně ve svém souhrnu přijal logický závěr o nepřípustnosti, že se události udály tak, jak o nich provedené důkazy podaly zprávu. Závěr o nevěrohodnosti výpovědi žalované, dalších svědků a vedlejšího účastníka nezaložil soud prvního stupně na tom, že mezi žalovanou a vedlejším účastníkem je příbuzenský poměr, ale na hodnocení všech skutečností zjištěných z jednotlivých důkazů v jejich jednotlivosti a zvláště pak v jejich vzájemném kontextu, i toho, co z řízení vyplynulo. Žalovaná sice uvedla svůj vztah k vedlejšímu účastníkovi, avšak soud I. stupně v rámci volného hodnocení důkazů opodstatněně přihlédl k tomu, že tento přiznala až na výslovný dotaz zástupce žalobce, žalovaná ničeho o příbuzenském vztahu nezmínila nejen v prvním řízení před soudem prvního stupně, ale ani v dalším prvostupňovém řízení ve svých písemných podáních, v nichž vylíčila okolnosti uzavření kupní smlouvy... Vycházeje ze skutečnosti, že okolnosti uzavření kupní smlouvy vylíčené žalovanou se na základě provedeného dokazování ukázaly být nevěrohodnými z hlediska jejich pravdivosti, soud prvního stupně nepochybil ve svém závěru, že dobrou víru představující synonymum pro poctivost, čestnost, důvěryhodnost jednání žalované z objektivní ani subjektivní stránky nenaplňuje."
4. Následné dovolání žalované a vedlejšího účastníka na straně žalované bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 21. ledna 2015, č. j. 30 Cdo 5261/2014-466, odmítnuto jako nepřípustné. Dovolací soud se obšírně zabýval námitkami žalované, ale neshledal, že by odvolací soud nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu, anebo že by se při posuzování právně významných okolností odklonil od jeho judikatury vztahující se k řešení otázky nabytí nemovité věci od nevlastníka. Nejvyšší soud konstatoval, že sama skutečnost, že žalovaná s hodnocením důkazů odvolacím soudem a s jeho právním posouzením věci nesouhlasí, a že v dovolání předkládá svou skutkovou verzi právně rozhodných okolností a svůj právně kvalifikační závěr plynoucí z užití jiné optiky pohledu na věc, přirozeně přípustnost jejího dovolání ještě nezakládá. Podstatné pro posouzení věci bylo, jednak že ujednání o propadné zástavě není právem aprobováno a jednak, že v řízení nebylo prokázáno s ohledem na všechny konkretizované okolnosti věci, že by žalovaná byla při nabytí nemovitosti v dobré víře.
II.
5. Stěžovatelka v obsáhle formulované ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve podrobně rekapituluje dosavadní průběh řízení a okolnosti sporu. Poté se věnuje rozboru pochybení, kterých se měly dopustit obecné soudy. V prvé řadě uvádí, že soudy nesprávně interpretovaly a aplikovaly příslušné normy podústavního práva, když navíc jsou závěry v nich obsažené v rozporu s nálezy Ústavního soudu [poukazuje např. na nálezy sp. zn. I. ÚS 625/03, sp. zn. II. ÚS 571/06 (priorita výkladu uzavřených smluv), nález sp. zn. I. ÚS 557/05 (respektování autonomní sféry jednotlivce), sp. zn. I. ÚS 436/05 (interpretace učiněných projevů vůle), sp. zn. IV. ÚS 4905/12 (zohlednění chování smluvních stran aj.)]. Svoji argumentaci a popis pochybení, jichž se měly dopustit obecné soudy, následně rozděluje do několika různých okruhů:
a) nesprávné skutkové a právní závěry obecných soudů ve vztahu ke smlouvě o zajišťovacím převodu práva (zejména posouzení této smlouvy jako propadné zástavy a konstatování absence dobré víry na straně stěžovatelky);
b) existence jiných vad v řízení před obecnými soudy; zde soudům vytýká, že nerespektovaly závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 13. srpna 2012 sp. zn. I. ÚS 3061/11, zejména, že nezohlednily indicie nasvědčující naplnění dobré víry na straně stěžovatelky; dále poukazuje na vady spočívající v nerespektování vykonatelných nálezů Ústavního soudu ohledně priority výkladu a autonomie vůle smluvních stran a na nesprávné obsazení jak soudu prvního stupně (podle názoru stěžovatelky nerozhodovala v prvním stupni zákonná soudkyně), tak i dovolacího soudu (měl rozhodovat podjatý, tedy vyloučený soudce);
c) nesprávné posouzení otázky propadné zástavy - v této souvislosti stěžovatelka poukazuje na skutečnost, že aby šlo o propadnou zástavu, musel by se stát předchozí vlastník jejím vlastníkem v důsledku prodlení dlužníka, což se však nestalo;
d) problematika náležitostí a platnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva - zde stěžovatelka vyjadřuje přesvědčení, že smlouva byla uzavřena v souladu s v té době (tj. v roce 2001) převažující a dostupnou literaturou a judikaturou, v čemž byl předchozí nabyvatel utvrzen i následným počínáním státních orgánů (státu a katastrálního úřadu) a tato smlouva měla být tedy posouzena jako platná; stěžovatelka rovněž poukazuje na rozsudek velkého senátu Nejvyššího soudu ze dne 15. října 2008 sp. zn. 31 Odo 495/2006, o který byl mj. opřen závěr o neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva, avšak vyjadřuje přesvědčení, že závěry z tohoto rozsudku vyplývající by neměly být na její věc aplikovány, neboť uvedený rozsudek byl přijat více než 7 let po uzavření smlouvy;
e) otázka dobré víry stěžovatelky při nabývání nemovitostí - stěžovatelka poukazuje na judikaturu Ústavního soudu, která staví do popředí ochranu práv nabytých v dobré víře (zmiňuje např. nálezy ze dne 25. února 2009 sp. zn. I. ÚS 143/07, nebo ze dne 11. května 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11 aj.); rovněž vyslovuje přesvědčení, že zachovala nezbytnou míru opatrnosti při nabývání vlastnického práva, když jednala s vědomím správnosti údajů zapsaných do katastru nemovitostí; dále se opakovaně zabývá otázkou prokázání a posouzení věrohodnosti její dobré víry při nabývání nemovitostí s tím, že podle jejího názoru nepostupovaly soudy správně, když na ni přenesly důkazní břemeno;
f) problematika předvídatelnosti soudního rozhodování a legitimního očekávání v souvislosti s otázkou opětovného posouzení stejné předběžné otázky - v této souvislosti stěžovatelka uvádí, že důvodně očekávala, že stávající věc bude posouzena a rozhodnuta stejně, jako ve skutkově totožných věcech, v nichž se jako předběžná otázka posuzovala platnost smluv o zajišťovacím převodu vlastnického práva (např. řízení vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 26 C 254/2002) a kde byl vedlejší účastník řízení považován za vlastníka předmětných nemovitostí; v této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 10. července 2008 sp. zn. II. ÚS 2742/07 týkající se legitimního očekávání účastníka řízení; stěžovatelka zastává názor, že jednou posouzená předběžná otázka nemůže být opětovně posouzena jinak, než jenom v důsledku případné změny judikatury a vyslovuje přesvědčení, že není možné, aby za nezměněného skutkového stavu a nezměněné právní úpravy mohla být tato předběžná otázka nově posouzena jinak.
6. Stěžovatelka závěrem shrnuje, že bylo platně převedeno vlastnictví k předmětným nemovitostem na základě platné smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva k nemovitostem ze dne 18. června 2001, která byla v době jejího uzavření v souladu s dostupnou judikaturou a odbornou literaturou, a Pavel Gregůrek se tak stal řádným vlastníkem předmětných nemovitostí. Obecné soudy pominuly, že smlouva o zajišťovacím převodu byla již v minulosti předmětem soudního přezkumu, kde byly obsahově totožné smlouvy shledány platnými (poukazuje na řízení vedené u Okresního soudu ve Zlíně pod sp. zn. 35 C 39/2008 a u Krajského soudu v Ostravě pod sp. zn. 27 Co 377/2013). Soudy dále nerespektovaly nálezy Ústavního soudu a retroaktivně aplikovaly judikaturu Nejvyššího soudu. Pokud se však již soudy rozhodly vyhodnotit smlouvu o zajišťovacím převodu práva jako neplatnou, měly přesto žalobu ve vztahu ke stěžovatelce zamítnout, neboť byla při uzavření kupní smlouvy ze dne 17. června 2009 v dobré víře, že předmětné nemovitosti nabývá od řádného vlastníka, o čemž neměly v letech 2005 - 2009 pochybnosti ani soudy.
III.
7. Ústavní soud si vyžádal vyjádření účastníků a vedlejšího účastníka řízení a od Okresního soudu ve Zlíně příslušný spis.
8. Nejvyšší soud, Krajský soud v Brně - pobočka ve Zlíně i Okresní soud ve Zlíně zcela odkázaly svá rozhodnutí.
9. Vedlejší účastník řízení se k ústavní stížnosti vůbec nevyjádřil.
10. Za dané situace nepovažoval Ústavní soud za nutné zasílat stanoviska účastníků řízení stěžovatelce k případné replice.
IV.
11. Ústavní soud již mnohokrát ve svých rozhodnutích konstatoval, že není součástí soudní soustavy a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, došlo-li jejich pravomocným rozhodnutím v řízení, jehož byla stěžovatelka účastníkem, k porušení základních práv a svobod zaručených ústavním zákonem. Vzhledem k tomu, že se stěžovatelka dovolávala ochrany svých základních práv obsažených v Listině, resp. Úmluvě popř. v dalších mezinárodněprávních úmluvách, přezkoumal Ústavní soud v tomto směru napadená rozhodnutí a dospěl k závěru, že podaný návrh je zjevně neopodstatněný.
12. Třebaže je ústavní stížnost formulována velmi obsáhle a z pohledu Ústavního soudu možná i zbytečně zabíhá do detailů, které nejsou pro ústavněprávní přezkum relevantní, její podstatou je především nesouhlas stěžovatelky jednak s posouzením smlouvy o zajišťovacím převodu vlastnického práva, jakožto propadné zástavy, a jednak s posouzením existence dobré víry na straně stěžovatelky (bod 1. stížnostních námitek). Stěžovatelka tak svou argumentací v podstatě zpochybňuje právní (posouzení smlouvy o zajišťovacím převodu práva) i skutkové (posouzení existence dobré víry) závěry soudů. Takto pojatá ústavní stížnost však staví Ústavní soud do pozice další instance v systému všeobecného soudnictví, která mu, jak bylo naznačeno výše, nepřísluší. Ústavní soud již v řadě případů judikoval, že mu nepřísluší přehodnocovat skutkové a právní závěry soudů. Rovněž výklad jiných než ústavních předpisů i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou samostatnou záležitostí soudů. Skutečnost, že soud vyslovil právní názor, s nímž se stěžovatelka neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Ve světle výše naznačených úvah lze proto v zásadě pominout námitky stěžovatelky vztahující se k nesprávné interpretaci a aplikaci příslušných norem podústavního práva, nicméně Ústavní soud se k nim ve stručnosti vyjádří níže.
13. K námitce stěžovatelky, že soudy nerespektovaly při posuzování věci princip autonomie vůle (bod 2. stížnostních námitek), Ústavní soud připomíná, že respekt a ochranu autonomie vůle přirozeně považoval ve své předchozí judikatuře a stále považuje za zcela elementární podmínku fungování materiálního právního státu [srov. např. nález ze dne 11. listopadu 2009 sp. zn. IV. ÚS 128/06 (N 235/55 SbNU 267)], přesto však ochrana autonomie vůle nemůže být absolutní tam, kde existuje jiné základní právo jednotlivce nebo ústavní princip či jiný ústavně aprobovaný veřejný zájem, které jsou způsobilé autonomii vůle proporcionálně omezit [srov. nález Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06 (N 185/47 SbNU 429)]. A právě takový případ, kdy nelze na autonomii vůle nahlížet absolutně, nýbrž je třeba ji podrobit určitému omezení, představuje nyní projednávaná věc. Samozřejmě, že z pohledu autonomie vůle, by bylo třeba respektovat ujednání smluvních stran i ve vztahu k případné existenci propadné zástavy, avšak na druhé straně působící ochrana vlastnického práva původního vlastníka autonomii vůle do značné míry relativizuje. Skutečně nemůže být považováno za spravedlivé (a z pohledu ochrany vlastnického práva za správné), aby neuhrazením částky, která je několikanásobně nižší než hodnota zajišťovaného majetku, nabyl druhý účastník smlouvy takto zajištěný majetek, jenž by pak následně převedl na třetí osobu hájící se dobrou vírou.
14. Ústavní soud dále podotýká, že ohledně námitek vztahujících se k posouzení části předmětné smlouvy coby propadné zástavy (bod 1. a 4. stížnostních námitek), nelze přehlédnout, že toto posouzení nebylo v průběhu stávajícího řízení zpochybněno ani Ústavním soudem. Ve výše citovaném nálezu sp. zn. I. ÚS 3061/11 byla předmětem kritiky především skutečnost, že soudy v situaci, kdy dospěly k závěru o absolutní neplatnosti smlouvy o zajišťovacím převodu práva z důvodu existence ujednání majícího charakter propadné zástavy, nevěnovaly dostatečnou pozornost otázce případné existence dobré víry u stěžovatelky (srov. zejména bod 39. a 40. citovaného nálezu sp. zn. I. ÚS 3061/11), což nutně muselo vést s ohledem na judikaturu Ústavního soudu ke zrušení předchozích napadených rozhodnutí. K samotnému zpochybnění závěru o propadné zástavě však nedošlo a z citovaného nálezu se ani nepodává. Naopak i z judikatury Ústavního soudu vyplývá, že institut propadné zástavy není právně aprobovatelný a z hlediska ústavního jej nelze považovat za přijatelné omezení vlastnického práva. To už proto, že umožňuje zánik vlastnictví původního vlastníka věci k zastavené věci bez ohledu na výši zůstatku nesplaceného dluhu v době, kdy se propadná zástava realizuje [srov. např. nález ze dne 8. srpna 2006 sp. zn. (N 151/42 SbNU 229)]. Takové jednání je označováno in fraudem legis, neboť představuje postup, kdy se někdo sice chová podle práva, ale tak, aby záměrně dosáhl výsledku právní normou nepředvídaného a nežádoucího. Smlouva o zajišťovacím převodu, která byla uzavřena za účelem zajištění smlouvy o půjčce s tím, že v případě nesplnění závazku z půjčky dojde k převodu vlastnického práva k předmětu zajištění (tedy nemovitosti) na zástavního věřitele, tedy k propadnutí zástavy, svými důsledky obchází kogentní zákonnou úpravu realizace zástavního práva. Takovou smlouvu je proto třeba považovat podle §39 obč. zák. za absolutně neplatnou pro obcházení zákona.
15. Stěžovatelce je možné dát zapravdu částečně v tom, že v době, kdy byla předmětná smlouva o zajišťovacím převodu práva uzavřena (tedy v roce 2001), nebyla ani právní praxe, ani právní teorie v posuzování otázky propadné zástavy zcela jednotná. To však nic nemění na skutečnosti, že nakonec se prosadil závěr o nepřípustnosti sjednávání propadných zástav, a proto i ve stávající věci muselo být takové ujednání posouzeno ve shodě s v době rozhodování soudu již ustálenou judikaturou. K tomu lze doplnit, že určitým korektivem posuzování nabytí vlastnictví od nevlastníka se následně stala právě otázka existence dobré víry na straně nabyvatele. Jinak řečeno, i přes existenci ujednání o propadné zástavě, nebyly zpochybnitelné ty následné převody, u nichž vlastnictví bylo nabyto v dobré víře.
16. Ve vztahu k stěžovatelčině námitce týkající se nerespektování závěrů vyplývajících z nálezu sp. zn. I. ÚS 3061/11 v otázce posouzení dobré víry (bod 1. a 5. stížnostních námitek) Ústavní soud konstatuje, že obecné soudy se v průběhu opakovaného řízení se všemi aspekty, které se podávají z citovaného nálezu, zabývaly. Třebaže je v citovaném nálezu naznačeno, že z námitek stěžovatelky vyplývá celá řada indicií nasvědčujících jejímu naplnění, obecné soudy po provedeném dokazování k takovému závěru nedospěly. Otázku dobré víry stěžovatelky podrobily podrobnému zkoumání, když se v této souvislosti zabývaly zejména okolnostmi, za kterých si chtěla žalovaná pořídit vlastní bydlení, dále řešily otázku půjčení peněz stěžovatelce její matkou, zkoumaly jednání stěžovatelky při koupi nemovitosti, kdy stěžovatelka neprojevila zájem prohlédnout si nemovitosti zevnitř, a to i s ohledem na zatížení nemovitostí věcným břemenem doživotního bydlení ve prospěch oprávněné (babičky žalobce) atd. Ústavní soud konstatuje, že závěry obecných soudů o absenci dobré víry mají oporu v provedených důkazech a jsou i náležitě, jasně a srozumitelně odůvodněny. Neexistence dobré víry stěžovatelky vyplynula podle obecných soudů z různých důkazů (zejména se podává z nekonzistentnosti a nevěrohodnosti výpovědí žalované, dalších svědků a vedlejšího účastníka), které byly posuzovány ve svém souhrnu. Za dané situace Ústavnímu soudu nepřísluší, jak již bylo naznačeno výše, jejich přehodnocování. Pokud stěžovatelka zpochybňuje výsledky dokazování a předestírá svůj vlastní názor na provedené důkazy s tím, že její pohled na ně je jedině správný, staví tím Ústavní soud do role další instance, která mu, a to Ústavní soud zdůrazňuje opakovaně, nepřísluší. Z ústavního principu nezávislosti soudů totiž vyplývá též zásada volného hodnocení důkazů, která je obsažená v §132 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."). Pokud soudy ve své činnosti postupují ve shodě s obsahem hlavy páté Listiny, není Ústavní soud oprávněn zasahovat do jurisdikční činnosti obecných soudů a tedy ani "hodnotit" jejich hodnocení důkazů, byly-li zásady dané §132 o. s. ř. respektovány. Hodnocení důkazů a závěry o pravdivosti či nepravdivosti tvrzených skutečností jsou přitom věcí vnitřního přesvědčení soudce a jeho logického myšlenkového postupu. Ústavní soud ze spisu, který si vyžádal od soudu prvního stupně, dovodil, že obecným soudům nelze vytýkat, že by některý z důkazů pominuly, nebo že by tyto důkazy v rozporu se zásadami logiky mylně hodnotily.
17. Ústavní soud se dále zabýval námitkou porušení práva na zákonného soudce (bod 2. stížnostních námitek). K této námitce lze v obecné rovině uvést, že prvotním, nikoli však jediným smyslem práva na zákonného soudce zakotveného v článku 38 odst. 1 Listiny, je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, na jedné straně upevňuje soudcovskou nezávislost, na straně druhé pak představuje stejně cennou záruku, že k rozhodnutí věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných procesních pravidel tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy, a aby byl vyloučen - pro různé důvody a rozličné účely - výběr soudů a soudců "ad hoc" [srov. např. nálezy sp. zn. III. ÚS 232/95 (N 15/5 SbNU 101) a sp. zn. III. ÚS 2853/07 (N 83/49 SbNU 197)]. Má tak být zamezeno tzv. kabinetní justici, v níž by byl způsob rozhodnutí ovlivňován účelovým výběrem soudů a soudců (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 642/08, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Z tohoto pohledu by bylo možno v opatření předsedy soudu, kterým byla věc přidělena jiné soudkyni, než která v řízení původně rozhodovala, spatřovat porušení uvedeného práva, nicméně na celou věc je třeba pohlížet v širších souvislostech. Předně je třeba vyjít z toho, že opatření předsedy soudu bylo vydáno v intencích §44 odst. 1 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů a o změně některých dalších zákonů (zákon o soudech a soudcích), kdy bylo třeba vyřešit situaci po zrušení senátu 40 C. Ve smyslu citovaného ustanovení se tedy jednalo o zákonné opatření. Nadto je třeba přihlédnout k tomu, že stěžovatelka v dosavadním průběhu řízení ani před soudem prvního stupně, ani před odvolacím soudem nenamítala, že by v řízení rozhodovala nezákonná soudkyně. Teprve až v dovolání stěžovatelka tuto námitku uplatnila. Nejvyšší soud se touto námitkou nezabýval, a to zřejmě z toho důvodu, že se jednalo o vadu řízení, kterou by mohl řešit pouze v případě, že by se jednalo o přípustné dovolání. Každopádně jak pro Nejvyšší soud, tak i pro Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti se jedná o novotu, kterou se tyto soudy nemohou zabývat. Tato námitka je nepřípustná, jelikož nesprávné obsazení soudu představuje podle §229 odst. 1 písm. f) o. s. ř. samostatný důvod žaloby pro zmatečnost, která však podána nebyla (z četné judikatury srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 26. října 2015 sp. zn. I. ÚS 794/15 nebo usnesení ze dne 21. dubna 2015 sp. zn. II. ÚS 1707/14 aj.). Pokud stěžovatelka namítala podjatost soudce Nejvyššího soudu z důvodu jeho veřejného vyjádření k určité otázce, nepředstavuje tato skutečnost sama o sobě důvod, pro který by měl být vyloučen z projednávání věci.
18. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelky a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2016
Vojtěch Šimíček, v. r.
předseda senátu