ECLI:CZ:US:2016:2.US.880.16.1
sp. zn. II. ÚS 880/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Bavlnky, zastoupeného JUDr. Stanislavem Brhelem, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 18, 695 00 Hodonín, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2015, č. j. 26 Cdo 3743/2015-220, a usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 9. října 2014, č. j. 38 Co 464/2012-160, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Podanou ústavní stížností se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených usnesení s tvrzením, že jimi bylo porušeno právo na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“).
2. Krajský soud v Brně jako soud odvolací usnesením ze dne 9. října 2014, č. j. 38 Co 464/2012-160, zrušil celý předchozí rozsudek soudu prvního stupně, jímž bylo na jedné straně částečně (co do výše 55.742 Kč s příslušenstvím) vyhověno žalobě a žalovanému (stěžovateli) bylo uloženo uvedenou částku žalobcům společně a nerozdílně zaplatit a na druhé straně byla žaloba částečně (co do výše 94.641,50 Kč) zamítnuta, a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
3. Proti uvedenému usnesení Krajského soudu v Brně podal žalovaný dovolání, které bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 8. prosince 2015, č. j. 26 Cdo 3743/2015-220, odmítnuto podle §243c odst. 1 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 31. prosince 2013 (dále jen „o. s. ř.“), neboť v něm dovolatel neuplatnil způsobilý dovolací důvod.
4. Za dané procesní situace podal stěžovatel proti oběma výše citovaným rozhodnutím ústavní stížnost, v níž namítá porušení shora uvedeného práva na spravedlivý proces a soudní ochranu. Přestože probíhající řízení dosud neskončilo, dovozuje stěžovatel, že by ústavní stížnost měla být posouzena jako přípustná, neboť soud prvního stupně je vázán názorem vysloveným v rozhodnutí odvolacího soudu a nelze předpokládat, že by soudy v průběhu dalšího řízení rozhodly jinak, než jak rozhodl odvolací soud.
5. Předtím, než Ústavní soud přistoupí k věcnému posouzení ústavní stížnosti, je povinen zkoumat, zda ústavní stížnost splňuje všechny zákonem požadované náležitosti, a zda jsou vůbec dány podmínky jejího projednání, stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o Ústavním soudu“). V projednávaném případě k takovému závěru nedospěl.
6. Podle §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení. Podle §72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu platí, že pokud byl mimořádný opravný prostředek orgánem, který o něm rozhoduje, odmítnut jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení, lze podat ústavní stížnost proti předchozímu rozhodnutí o procesním prostředku k ochraně práva, které bylo mimořádným opravným prostředkem napadeno, ve lhůtě dvou měsíců od doručení takového rozhodnutí o mimořádném opravném prostředku.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje (§72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu); to platí i pro mimořádný opravný prostředek, který orgán, jenž o něm rozhoduje, může odmítnout jako nepřípustný z důvodů závisejících na jeho uvážení (§72 odst. 4 zákona o Ústavním soudu).
8. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadnout především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. listopadu 1995 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen „Ústava“), úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
9. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. března 2004 (N 34/32 SbNU 321), či usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. března 2006 (U 4/40 SbNU 781), usnesení sp. zn. III. ÚS 1829/08 ze dne 20. srpna 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. ledna 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. února 2011 a další dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani „uzavřenost“ předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti „skutečně“ konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. února 2011).
10. S ohledem na shora uvedené okolnosti je třeba ústavní stížnost ve vztahu k oběma rozhodnutím posoudit jako nepřípustnou. Ohledně zrušujícího usnesení Krajského soudu v Brně je nepřípustná, neboť řízení nebylo dosud skončeno a probíhá nadále. Ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu je ústavní rovněž nepřípustná, neboť stěžovatelovo dovolání nepředstavovalo efektivní prostředek nápravy, když stěžovatel zejména nevymezil způsobilý dovolací důvod, když svými námitkami zpochybňoval pouze správnost skutkových zjištění, pročež muselo být jeho dovolání bez dalšího odmítnuto (§243c odst. 1 o. s. ř.). Navíc platí podobně jako u rozhodnutí odvolacího soudu, že řízení dosud nebylo skončeno a stěžovatel může i v dalším průběhu řízení uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele.
11. Vzhledem na výše řečenému soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona)
V Brně dne 14. června 2016
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj