ECLI:CZ:US:2016:3.US.263.15.1
sp. zn. III. ÚS 263/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudce Radovana Suchánka a soudce zpravodaje Jaroslava Fenyka o ústavní stížnosti stěžovatele D. J., zastoupeného Mgr. et Mgr. Kamilou Mesiarkinovou, advokátkou se sídlem Orlí 36, Brno, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 10. 2014, č.j. 6 Tdo 1089/2014-II.-67, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2014, č.j. 1 To 6/2014-7324, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 1 T 11/2010, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Rozsudkem Krajského soudu v Brně, ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 1 T 11/2010, byl stěžovatel uznán vinným trestným činem podvodu podle §250 odst. 1, odst. 3 písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestní zákon, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "trestní zákon"), kterého se dopustil dílem sám a dílem formou spolupachatelství podle §9 odst. 2 trestního zákona. Za to byl podle §250 odst. 3 trestního zákona odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání tří a půl let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výměře 100.000,- Kč a pro případ, že by peněžitý trest nebyl ve lhůtě vykonán, mu byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v trvání deseti měsíců. Stěžovateli byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi let.
Rozsudkem Vrchního soudu v Olomouci ze dne 6. 3. 2014, č.j. 1 To 6/2014-7324, byl podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů, rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 20. 12. 2012, sp. zn. 1 T 11/2010, částečně zrušen ve výroku o trestu. Podle §259 odst. 3 trestního řádu bylo nově rozhodnuto tak, že stěžovateli byl, při nezměněném výroku o vině trestným činem podvodu podle §250 odst. 3 trestního zákona, uložen trest odnětí svobody v trvání tři a půl roku, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s dozorem. Dále mu byl uložen peněžitý trest ve výši 100.000,- Kč a pro případ, že by nebyl ve stanovené lhůtě vykonán, byl stanoven náhradní trest odnětí svobody v délce trvání tří měsíců. Stěžovateli byl uložen také trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu funkce statutárního orgánu a prokuristy v obchodních společnostech a družstvech na dobu sedmi let.
Dovolání stěžovatele odmítl Nejvyšší soud usnesením ze dne 22. 10. 2014, č.j. 6 Tdo 1089/2014-II.-67, podle §265i odst. 1 písm. b) trestního řádu.
II.
Postupem obecných soudů došlo podle stěžovatele k porušení jeho práv garantovaných čl. 8 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Postup soudů podle stěžovatele popírá také jeho právo podnikat ve smyslu čl. 26 odst. 1 Listiny.
V obsáhlé ústavní stížnosti a v jejích doplněních stěžovatel soudům vytýká, že pochybily, když k závěru o jeho vině dospěly na základě nesprávného hodnocení důkazů, nedostatečných skutkových zjištění a nesprávné právní kvalifikace jeho jednání, přičemž se nevypořádaly se všemi rozhodnými skutečnostmi a učinily zcela nepřezkoumatelné závěry. Mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními soudů obou stupňů stěžovatel spatřuje extrémní rozpor, stejně jako má za to, že právní závěry obecných soudů jsou v extrémním nesouladu s učiněnými skutkovými zjištěními.
Dle přesvědčení stěžovatele nemůže způsob zjištění finanční situace společnosti Happy Home Bohemia spol. s.r.o. (dále jen "HHB") a následné vyčíslení vzniklé škody obstát, když krajský soud neprovedl dokazování v nezbytném rozsahu a nedoplnil dokazování novým znaleckým posudkem z oboru ekonomika ani opětovným výslechem likvidátora společnosti.
Stěžovatel konstatuje, že fungování společnosti bylo založeno na reálném a v praxi osvědčeném modelu, nikoliv však na principu tzv. pyramidové hry. Nastavený mechanismus byl podle něj funkční, společnost mohla do budoucna svou ekonomickou situaci zlepšit a rozhodně nebyla od počátku odsouzena k nezdaru, jak presumovaly soudy. Stěžovatel podotýká, že to byli účastníci, kteří přestali splácet své závazky vůči společnosti HHB a způsobili tak její úpadek, když špatná ekonomická situace nebyla zapříčiněna ani samotným modelem podnikání, ani jakýmkoliv jednáním nebo opomenutím stěžovatele. Soudy však tato jeho tvrzení nikterak nereflektovaly a svá rozhodnutí v tomto směru vůbec neodůvodnily.
V této souvislosti stěžovatel namítá také to, že dostatečně nebyla objasněna ani subjektivní stránka trestného činu, zejména otázka zavinění ve formě úmyslu, byť i nepřímého, přičemž popírá, že by jednal v úmyslu obohatit jiného.
Právo podnikat s sebou podle stěžovatele nese i právo být v podnikání neúspěšný, odpovědnost je však v takovém případě založena toliko v rovině občanskoprávní, nikoliv trestněprávní. Ukládání sankce za neúspěch v podnikání je pak dle stěžovatele v rozporu s právem na svobodu podnikání a aplikace trestněprávních předpisů porušuje v takovém případě zásadu subsidiarity trestní represe.
III.
Ústavní soud je dle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti. Není však součástí soustavy soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Pravomoc Ústavního soudu podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. toho, zda v řízení (a posléze rozhodnutím v něm vydaným) nebyla dotčena ústavně zaručená práva účastníků, zda řízení bylo vedeno v souladu s těmito principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
Ústavní soud vzal v úvahu stěžovatelem předložená tvrzení, zvážil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí, přezkoumal postup obecných soudů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je návrhem zjevně neopodstatněným - viz §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu").
IV.
Stěžovatel v ústavní stížnosti pokračuje v polemice s obecnými soudy, když opakuje argumentaci již uplatněnou v rámci své obhajoby, v odvolání a v dovolání. Nepřípustně přitom očekává, že Ústavní soud závěry obecných soudů podrobí dalšímu instančnímu přezkumu.
Ústavněprávní judikaturou však bylo již mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně obecným soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry s nimi nejsou v "extrémním nesouladu" a zda je interpretace použitého práva ústavně konformní. Ústavněprávním požadavkem také je, aby soudy vydaná rozhodnutí byla řádně, srozumitelně a logicky odůvodněna (blíže viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 621/15 ze dne 26. 3. 2015 a mnohá další, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na: http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud také nemá provádět "superrevizi" dokazování a skutkových zjištění vzešlých z trestního řízení (viz usnesení sp. zn. IV. ÚS 2067/13 ze dne 16. 4. 2014). Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 trestního řádu, jakož i ustanovení §125 trestního řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu zasahovat do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost a takové hodnocení přehodnocovat, byť by se s ním třeba neztotožňoval [srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41), usnesení sp. zn. II. ÚS 1701/11 ze dne 6. 11. 2012 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 443/14 ze dne 29. 4. 2014].
Ústavní soud je povolán zasáhnout do pravomoci obecných soudů a jejich rozhodnutí zrušit v situacích, kdy právní závěry obsažené v napadených rozhodnutích jsou v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními anebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají (srov. např. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995), popřípadě jsou-li skutková zjištění v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, jinými slovy tehdy, když rozhodnutí obecných soudů svědčí o jejich možné libovůli [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2709/13 ze dne 7. 3. 2014].
Maje na zřeteli výše uvedené zásady ústavněprávního přezkumu, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost v jejich světle neobstojí. K pochybením, která by byla v tomto směru relevantní, v projednávané věci nedošlo.
V.
Ústavní soud přesvědčení stěžovatele o pochybeních obecných soudů nesdílí. Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že námitkám stěžovatele není možno přisvědčit.
K závěru o vině stěžovatele dospěl krajský soud na základě celé řady důkazů (výpovědí obžalovaných, výpovědí svědků - zaměstnanců společnosti a klientů, resp. členů společnosti, znaleckého posudku z odvětví ekonomika - účetnictví, opakovaných výslechů znalkyně, množství listinných materiálů, CD nosiče s prezentačním videem společnosti, atd.). Z odůvodnění rozhodnutí přitom vyplývá, že tyto důkazy soud nejen přehledně rekapituloval, ale také pečlivě hodnotil, a to jak jednotlivě, tak ve vzájemných souvislostech. Pečlivě se zabýval také obhajobou stěžovatele, přičemž dospěl k závěru, že ta byla provedenými důkazy spolehlivě vyvrácena. Své úvahy o vině stěžovatele krajský soud také podrobně odůvodnil. Se závěry krajského soudu se v tomto směru zcela ztotožnil také odvolací a dovolací soud.
Ve vztahu k námitce stěžovatele týkající se tzv. opomenutých důkazů je třeba uvést, že Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že obecné soudy nejsou povinny provádět všechny navrhované důkazy, zejména jde-li o důkazy nadbytečné, duplicitní či irelevantní; soudy jsou ale vždy povinny v odůvodnění uvést důvod, proč důkaz nepokládaly za nutné provést (viz např. usnesení sp. zn. III. ÚS 1721/14 ze dne 10. 7. 2014, usnesení sp. zn. I. ÚS 1938/14 ze dne 18. 6. 2014, usnesení sp. zn. II. ÚS 3042/13 ze dne 9. 10. 2013, usnesení sp. zn. IV. ÚS 1394/12 ze dne 24. 7. 2012 a mnohá další).
Krajský soud se neztotožnil s návrhem obhajoby na další doplnění dokazování týkající se znaleckého posudku. Konstatoval přitom, že znalkyně uspokojivě zodpověděla veškeré dotazy, přičemž znalecký posudek byl pouze jedním, nikoliv však jediným z důkazů, které umožnily bez důvodných pochybností rozhodnout o meritu věci (viz s. 51 rozsudku krajského soudu). Ve vztahu k námitce stěžovatele stran opětovného výslechu likvidátora společnosti je přitom třeba uvést, že výslech tohoto svědka soud k žádosti obhajoby zajistil, tento výslech však nepřinesl žádné nové podstatné informace (viz také s. 41 rozsudku krajského soudu). Z odůvodnění rozhodnutí krajského soudu je tak patrné, že důkazní návrhy stěžovatele nebyly ignorovány a soud zvolený postup vhodně zdůvodnil.
Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti tvrdí, že obecné soudy se nezabývaly jeho tvrzením o povaze společnosti a její ekonomické funkčnosti, nelze mu dát za pravdu. Již z odůvodnění rozsudku krajského soudu vyplývá, že se naopak touto otázkou zabýval velmi obsáhle, a to jak prostřednictvím vlastních úvah a vyhodnocení výpovědí obžalovaných, výpovědí svědků a listinných materiálů (např. stanovy společnosti, účetní výkazy, atd.), tak zejména na základě znaleckého posudku z odvětví ekonomika a opakovaných výpovědí znalkyně, které nejen provedl, ale také dále sám důkladně hodnotil. V této souvislosti je možno uvést, že se zabýval také předchozím figurováním stěžovatele coby jednatele v rámci v podstatě totožné společnosti na Slovensku, která také skončila v konkurzu a jejíž činnost byla také předmětem trestního stíhání. Krajský soud hodnotil fungování společnosti HHB coby společnosti s ručením omezeným také ve vztahu k bankovním institucím, jejichž činnosti se činnost HHB velmi blížila, avšak při absenci tomu odpovídajících záruk (finanční zajištění, pojištění, dohled, právní regulace).
S ohledem na to, že stěžovateli je obsah rozhodnutí soudu prvního stupně dobře znám, nepovažuje Ústavní soud za potřebné jej na tomto místě znovu podrobně rekapitulovat, když navíc na klíčové pasáže tohoto rozsudku ve svých rozhodnutích odkázal již odvolací i dovolací soud. Postačí tedy konstatovat, že obhajobu stěžovatele, kterou opakovaně učinil také předmětem ústavní stížnosti, obecné soudy reflektovaly velmi svědomitě, když se otázkou fungování společnosti HHB zabývaly komplexně a své závěry v tomto směru podpořily obsáhlou, logickou a srozumitelnou argumentací, která se prolíná v podstatě celým odůvodněním rozsudku krajského soudu (viz s. 23 až 54 rozsudku).
Nelze přisvědčit ani námitkám stěžovatele týkajícím se vyčíslení vzniklé škody, když při jejím stanovení bylo postupováno striktně v souladu se zásadou in dubio pro reo a to, jak byla výše škody zjišťována, je v rozhodnutích řádně vysvětleno (viz zejména s. 43-46 rozsudku krajského soudu, dále s. 8-9 usnesení Nejvyššího soudu).
K otázce subjektivní stránky trestné činnosti stěžovatele se pak soud prvního stupně podrobně vyjádřil na s. 47-50 rozsudku, když na základě provedeného dokazování dospěl k závěru, že stěžovatel se trestného činu podvodu dopustil v úmyslu eventuálním, což také patřičně zdůvodnil. S tímto závěrem se ztotožnil také odvolací a dovolací soud, přičemž ani Ústavní soud nemá za to, že by krajský soud v tomto směru pochybil.
VI.
Z napadených rozhodnutí je patrné, že se soudy okolnostmi podstatnými pro svá rozhodnutí řádně zabývaly, vycházely z potřebného množství důkazů, které také náležitě hodnotily, dostatečně se věnovaly také obhajobě stěžovatele a své závěry podložily adekvátní argumentací. Skutková zjištění mají v provedených důkazech racionální základnu, učiněné právní závěry s nimi nejsou v nesouladu a rozhodnutí obecných soudů nelze považovat za jakkoliv svévolná či excesivní.
Na základě výše uvedeného pak Ústavnímu soudu nezbývá než konstatovat, že neshledal, že by došlo ke stěžovatelem tvrzenému porušení práv. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Jan Filip v. r.
předseda III. senátu Ústavního soudu