ECLI:CZ:US:2016:3.US.2679.16.1
sp. zn. III. ÚS 2679/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Kamila Brančíka, soudního exekutora, sídlem Exekutorský úřad Hodonín, Sadová 15, Hodonín, zastoupeného JUDr. Jaromírem Josefem, advokátem, sídlem Velkomoravská 1, Hodonín, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 1. června 2016 č. j. 64 Co 337/2014 - 64, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení, a 1) Juraje Beláčka, 2) RNDr. Márii Beláčkové a 3) České republiky - Ministerstva spravedlnosti, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I. Stručné vymezení věci
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. a) Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") a §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, a to pro porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Ústavní soud zjistil, že usnesením Obvodního soudu pro Prahu 2 (dále jen "obvodní soud") ze dne 29. 7. 2014 č. j. 23 C 204/2012-43 bylo podle §96 odst. 1, odst. 2 věta první, odst. 3 věta první a odst. 4 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), zastaveno řízení poté, co vedlejší účastníci 1) a 2) jako žalobci vzali žalobu zpět (výrok I.), o nákladech řízení ve vztahu mezi vedlejšími účastníky 1) a 2) a vedlejší účastnicí 3) jako žalovanou soud rozhodl tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků, když aplikoval ustanovení §146 odst. 2 věta první o. s. ř., neboť vedlejší účastnici 3) žádné náklady řízení nevznikly (výrok II.), a o nákladech řízení ve vztahu mezi vedlejšími účastníky 1) a 2) a stěžovatelem, který vystupoval jako vedlejší účastník na straně žalované, rozhodl soud tak, že na jejich náhradu nemá právo žádný z účastníků (výrok III). Výrok o nákladech ve vztahu mezi vedlejšími účastníky 1) a 2) a stěžovatelem odůvodnil obvodní soud ustanovením §146 odst. 2 věta první o. s. ř. za použití ustanovení §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že stěžovatel měl sice ve věci plný úspěch, avšak nevznikly mu žádné náklady potřebné k účelnému bránění práva proti účastníku, který ve věci úspěch neměl. Proti výroku III usnesení obvodního soudu podal stěžovatel odvolání.
3. Usnesením Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud") ze dne 1. 6. 2016 č. j. 64 Co 337/2014 - 64 bylo potvrzeno usnesení soudu prvního stupně ve výroku III. o náhradě nákladů řízení ve vztahu mezi vedlejšími účastníky 1) a 2) a stěžovatelem. Dále bylo rozhodnuto, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů odvolacího řízení.
4. Městský soud v odůvodnění svého rozhodnutí poukázal na to, že soud prvního stupně odůvodnil nákladový výrok ve vztahu mezi vedlejšími účastníky1) a 2) a stěžovatelem tím, že náklady vynaložené stěžovatelem na právní zastoupení advokátem neshledal účelně vynaloženými a soudního exekutora postavil na roveň státu s odkazem na nález Ústavního soudu ze dne 14. 9. 2010 sp. zn. III. ÚS 1180/10 (N 194/58 SbNU 715). Městský soud dále dovodil, že šlo o problematiku bezprostředně související s oblastí spravovanou soudním exekutorem jako orgánem státní správy, soudní exekutor vstoupil do řízení z vlastního rozhodnutí a žaloba byla zjevně bezdůvodnou. V této souvislosti městský soud poukázal na závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3916/14 (dostupný na http://nalus.usoud.cz/, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná), ve kterém se uvádí, že pokud se soudní exekutor nechal v soukromoprávním sporu zastupovat advokátem, i když obsahem sporu byla úřední činnost soudního exekutora, a to otázka náhrady újmy jím způsobené při provádění exekuce, nelze takový náklad považovat za účelně vynaložený. Odvolací soud, vázán vysloveným právním názorem Ústavního soudu, posoudil náklady soudního exekutora vynaložené na právní zastoupení advokátem jako náklady neúčelně vynaložené, neboť spor měl podstatu v úřední činnosti soudního exekutora a obsahem řízení byly otázky úzce spjaté s vlastní činností exekutora při výkonu státem mu svěřené veřejné moci.
II. Argumentace stěžovatele
5. V ústavní stížnosti stěžovatel nesouhlasí se závěrem městského soudu, že stěžovatel v postavení vedlejšího účastníka nemá právo na náhradu nákladů řízení, spočívajících v náhradě nákladů za právní zastoupení, neboť projednávaná věc se týkala jeho běžné exekuční činnosti z pověření státu. Za této situace podle stěžovatele soud shledal postavení stěžovatele za rovné s postavením státního organu či instituce. Stěžovatel poukazuje na to, že do vydání nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3916/14 takový názor Ústavní soud nezastával, naopak v řadě svých nálezů zdůrazňoval postavení soudního exekutora jako podnikatele, fyzické osoby nesoucí veškerá rizika spojená s výkonem exekuční činnosti. Uvedený nález toto postavení zcela pomíjí a je tedy s dosavadní judikaturou v rozporu i co do teze, že za vzniklou škodu při výkonu exekuční činnosti odpovídá výhradně stát (viz např. usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 8. 2015 sp. zn. I. ÚS 3275/14). Stěžovatel namítá, že v dané věci nešlo o jednoduchou kauzu a zastoupení účastníka advokátem bylo zcela účelné, včetně nákladů na něj vynaložených, což průběh dosavadního řízení potvrzuje. Z tohoto důvodu stěžovatel navrhl, aby Ústavní soud vyhradil rozhodnutí plénu Ústavního soudu. Uvedený nález Ústavního soudu, o který se opírá napadené usnesení městského soudu, podle stěžovatele zcela pomíjí, že v daném řízení neměl stěžovatel postavení státního orgánu, či instituce, ale hájil svá práva vzhledem k případnému možnému regresnímu řízení. Měl tedy postavení fyzické osoby, které hrozí případná majetková újma. Přirovnání postavení soudního exekutora ke státnímu orgánu je podle stěžovatele v daném případě zcela nepatřičné, neboť soudní exekutor není napojen na státní rozpočet, ledaže by se za něj považovalo napojení exekutora na příjmovou stránku státního rozpočtu, což by bylo napojení zcela opačné postavení státního orgánu. Stěžovatel nesouhlasí s odůvodněním napadeného rozhodnutí, které uzavírá, že na vystupování soudních exekutorů jako účastníků řízení, pokud předmětem řízení je činnost soudního exekutora při výkonu jemu svěřené pravomoci, je nutno plně vztáhnout dosavadní judikaturu vztahující se k činnosti státních orgánů.
6. Ve svém doplňujícím podání stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2016 sp. zn. IV. ÚS 378/16 a navrhl předložení věci plénu Ústavního soudu.
III. Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
7. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, jenž byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno napadené rozhodnutí, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až §31 zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost je přípustná (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario), neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva.
IV. Vlastní posouzení věci
8. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 odst. 1 Ústavy) a nepřísluší mu právo dozoru nad rozhodovací činností obecných soudů. Do rozhodovací činnosti soudů je Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li pravomocným rozhodnutím těchto orgánů porušena ústavně zaručená základní práva nebo svobody stěžovatele.
9. Ústavní soud přezkoumal napadené rozhodnutí, jakož i řízení jemu předcházející, z hlediska stěžovatelem v ústavní stížnosti uplatněných námitek, a se zřetelem ke skutečnosti, že mohl přezkoumávat pouze ústavnost, dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
10. V ústavní stížnosti stěžovatel obecným soudům vytýká, že mu jako soudnímu exekutorovi nepřiznaly náklady na jeho zastupování advokátem v předmětném řízení před obecnými soudy z důvodu jejich neúčelnosti.
11. Ústavní soud se ve své dřívější judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces, a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 30/02 a sp. zn. III. ÚS 255/05).
12. Ústavní soud ve své judikatuře rovněž opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí těchto soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávního významu toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole. Případy, kdy Ústavní soud ústavní stížnost proti pravomocným rozhodnutím obecných soudů o nákladech řízení připustil k věcnému posouzení, jsou výjimečné (např. nález ze dne 24. 5. 2001 sp. zn. III. ÚS 619/2000, N 79/22 SbNU 165).
13. V nálezu Ústavního soudu ze dne 12. 4. 2016 sp. zn. I. ÚS 3916/14 Ústavní soud vyslovil, že pokud je soudní exekutor účastníkem řízení, které se přímo týká výkonu veřejné moci, jež mu byla státem svěřena, je nutno na něj v případě náhrady nákladů řízení aplikovat shodná pravidla, jako by účastníkem řízení byl přímo stát. Pokud se soudní exekutor nechal v soukromoprávním sporu zastupovat advokátem, i když obsahem sporu byla úřední činnost soudního exekutora, konkrétně otázka náhrady újmy jím způsobené při provádění exekuce, nelze takový náklad považovat za účelně vynaložený.
14. Ústavní soud konstatuje, že napadené rozhodnutí městského soudu bylo učiněno v souladu s výše uvedeným nálezem Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3916/14. Ústavní soud dále poukazuje na to, že nelze přehlédnout ani konkrétní okolnosti dané věci. Stěžovatel jako soudní exekutor měl k dispozici vyjádření vedlejší účastnice 3) a do řízení vstoupil na její podporu z vlastního rozhodnutí, přičemž žaloba byla zjevně bezdůvodnou. S odkazem na uvedené se Ústavní soud ztotožňuje s obecnými soudy, že náklady exekutora na zastoupení advokátem v této věci nesplňují atributy účelnosti, neboť v předmětné věci šlo o problematiku bezprostředně související s oblastí spravovanou soudním exekutorem jako orgánem státní správy.
15. Ústavní soud dospěl k závěru, že postup městského soudu byl řádně odůvodněn a jeho rozhodnutí odpovídá zjištěnému skutkovému ději. Argumentaci městského soudu, tak jak je rozvedena v jeho rozhodnutí vydaném v předmětné věci, považuje Ústavní soud za ústavně konformní a srozumitelnou a jeho úvahy neshledal Ústavní soud nikterak nepřiměřenými či extrémními.
16. V usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3275/14 vydaném v právní věci téhož stěžovatele jako v nyní projednávané věci byla řešena otázka odpovědnosti stěžovatele jako soudního exekutora, za vzniklou škodu, nikoli otázka nákladů na jeho zastupování. Odkaz stěžovatele na toto rozhodnutí proto neshledal Ústavní soud rovněž případným.
17. Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 378/16 neshledal Ústavní soud případným, neboť v uvedeném nálezu Ústavní soud dovodil, že obecné soudy jsou povinny v případech vydávání výtěžku exekuce do insolvenčního řízení postupovat podle §46 odst. 7 zákona č. 120/2001 Sb., o soudních exekutorech a exekuční činnosti (exekuční řád) a o změně dalších zákonů, tak, že insolvenčnímu správci exekutor vydá vymožené plnění po odpočtu nákladů exekuce; účelně vynaložené náklady exekuce, jejichž součástí je také odměna exekutora, se nestávají součástí majetkové podstaty v insolvenčním řízení.
18. Vzhledem k výše uvedenému neshledal třetí senát Ústavního soudu judikaturu zdejšího soudu rozpornou a neměl proto ani důvod k předložení věci plénu Ústavního soudu.
19. Ústavní soud konstatuje, že městský soud v předmětné věci rozhodoval v souladu s ustanoveními hlavy páté Listiny, jeho rozhodnutí nelze označit jako rozhodnutí svévolné, ale toto rozhodnutí je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti. Z pohledu Ústavního soudu zde není prostor pro zásah do rozhodovací činnosti nezávislého soudu.
20. Na základě těchto skutečností Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 25. října 2016
Josef Fiala v.r.
předseda senátu