ECLI:CZ:US:2016:3.US.3791.15.1
sp. zn. III. ÚS 3791/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Pavla Dlugoše, zastoupeného JUDr. Radkem Adámkem, advokátem, sídlem Cihlářská 19, Brno, proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 20. října 2015 č. j. 23 C 235/2014-39, za účasti Krajského soudu v Brně, jako účastníka řízení, a zapsaného spolku OSA - Ochranný svaz autorský pro práva k dílům hudebním, z. s., sídlem Čs. armády 20, Praha 6, zastoupeného Mgr. Markem Lošanem, advokátem, sídlem Na Florenci 2116/15, Praha 1 - Nové Město, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadeného rozhodnutí
1. Stěžovatel podanou ústavní stížností napadl v záhlaví uvedený rozsudek Krajského soudu (pozn. opakovaně, včetně petitu a plné moci, označovaného jako "Městský soud") v Brně (dále jen "krajský soud") a domáhal se jeho zrušení. Namítal, že v řízení před ním došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod.
2. Napadeným rozsudkem byla stěžovateli uložena povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi částku 4 878 Kč s příslušenstvím v pariční lhůtě 3 dnů od právní moci rozsudku, a v téže lhůtě nahradit základy řízení. Vedlejší účastník se v pozici žalobce domáhal přiznání požadované částky z důvodu, že stěžovatel ve své provozovně Čerpací stanice AVIA, a. s., Hviezdoslavova 1b v Brně, zpřístupňoval díla, umělecké výkony či záznamy prostřednictvím dalších (nesjednaných) čtyř reprodukčních přístrojů, aniž by mu bylo uděleno předchozí oprávnění k výkonu tohoto práva výkonných umělců a výrobců záznamů. Tyto skutečnosti vedlejší účastník zjistil kontrolní návštěvou provedenou v provozovně stěžovatele dne 14. 2. 2013. Po provedení obsáhlého dokazování, včetně videozáznamu, krajský soud dovodil, že žaloba je důvodná. Z provedeného dokazování vyplynulo, že stěžovatel neměl s vedlejším účastníkem uzavřenu platnou licenční smlouvu pro rok 2013 na zpřístupňování děl prostřednictvím dalších čtyř reproduktorů, tudíž soud dospěl k závěru, že se stěžovatel bezdůvodně obohatil, a to v rozsahu stanoveném na základě sazebníku odměn platného pro uvedený rok. Z provedených důkazů videozáznamy z kontroly v provozovně stěžovatele a fotografiemi z Google street view bylo prokázáno, že uvedená provozovna je vybavena odpočinkovým zázemím pro zákazníky stěžovatele, včetně prodeje doplňkových služeb, přičemž právě do těchto prostor směřovaly reproduktory zprostředkovávající hudební produkci. Námitku stěžovatele, že provoz rozhlasového vysílání sloužil toliko pro potřeby jeho zaměstnanců, shledal soud jako naprosto účelovou; je zřejmé, že sdělování chráněných audiovizuálních děl bylo naprosto cíleně směřováno k zákazníkům při čerpání pohonných hmot, placení i při nákupu doplňkového zboží v prodejně a při konzumaci občerstvení tam zakoupeného. Tento závěr byl podpořen také tím, že stěžovatel v minulosti opakovaně uzavíral s vedlejším účastníkem licenční smlouvy, byť jen ohledně užití zvukového zařízení se dvěma přiznanými reproduktory.
3. Stěžovatelem citovanou judikaturu Ústavního soudu i Soudního dvora Evropské unie nepovažoval krajský soud za rozpornou s jeho rozhodnutím, přičemž konkrétní důvody formuloval ke každému konkrétnímu rozhodnutí.
II.
Argumentace stěžovatele
4. K věci stěžovatel uvedl, že v řízení před obecným soudem byl projednáván nárok vedlejšího účastníka, jako tzv. kolektivního správce, na vydání bezdůvodného obohacení za užívání hudebních děl bez uzavřené licenční smlouvy. Řízení bylo jednostupňové, ve věci proběhlo jediné soudní jednání. Stěžovatel (v postavení žalovaného) se v řízení před obecným soudem bránil, mimo jiné, poukazem na recentní rozhodovací praxi Ústavního soudu a Soudního dvora Evropské unie, a to s odkazy na nález ze dne 14. 5. 2015 sp. zn. III. ÚS 2429/14 a nález ze dne 15. 4. 2014 sp. zn. II. ÚS 3076/13 a rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie ze dne 15. 3. 2012 ve věci C-135/10, Societa Consortile Fonografici /SCF/ proti Marco Del Corso. Obecný soud nerespektoval závazný právní názor Ústavního soudu vyjádřený v citovaných nálezech a bez přesvědčivého odůvodnění argumentaci stěžovatele odmítl s tím, že se jedná o jinou situaci.
5. Stěžovatel považuje svoji ústavní stížnost za důvodnou pro rozpor právního názoru obecného soudu se závazným právním názorem Ústavního soudu, jak byl vyjádřen ve výše uvedených citovaných nálezech, v důsledku čehož došlo k porušení stěžovatelova ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces.
6. Stěžovatel má za to, že splňuje podmínky pro projednání jinak bagatelní částky v řízení před Ústavním soudem, jak je Ústavní soud vymezil ve svém nálezu ze dne 10. 4. 2014 sp. zn. III. ÚS 3725/13 a v nálezu ze dne 16. 7. 2015 sp. zn. III. ÚS 1996/13. Význam věci je dán z hlediska kvalitativního, in concreto z hlediska plnění mezinárodních závazků České republiky vyplývajících z evropského práva, tj. z hlediska povinnosti tzv. eurokonformního výkladu tuzemských právních předpisů, zejména směrnice Evropského parlamentu a Rady 2001/29/ES o harmonizaci určitých aspektů autorského práva a práv s ním souvisejících v informační společnosti. Význam jeho věci je dán taktéž z hlediska kvantitativního, neboť s pravděpodobností limitně se blížící jistotě bude mít tento případ dopad na právní pozici stěžovatele v dalších sporech s vedlejším účastníkem, ale zejména na pozici celé řady se stěžovatelem srovnatelných subjektů v obdobné situaci, kteří čelí hromadně generovaným žalobám vedlejšího účastníka a ostatních kolektivních správců autorských práv.
7. Stěžovatel má za to, že Ústavní soud by se měl podanou ústavní stížností zabývat též z toho důvodu, že vedlejším účastníkem hromadně generované žaloby nasvědčují tomu, že ze strany vedlejšího účastníka již nejde o hledání práva a spravedlnosti, ale o bezohlednou maximalizaci hospodářského prospěchu. Při obecně známé přetíženosti justice hřeší vedlejší účastník na to, že obecné soudy nemají čas ani zájem se hlouběji zabývat skutkovými a právními okolnostmi u tohoto typu jinak bagatelních žalob, a preferují rychlost řízení na úkor spravedlnosti. Právní obrana žalovaných, jakkoliv kvalifikovaná, je tak předem odsouzena k nevyslyšení. Tomu nahrává též jednoinstančnost řízení u bagatelních nároků.
8. Posléze stěžovatel snesl podrobnou argumentaci na podporu svých tvrzení, např. namítal, že krajský soud nesprávně a v rozporu s obecně závazným právním názorem Ústavního soudu interpretoval a aplikoval ust. §18 odst. 3 autorského zákona (zák. č. 121/2000 Sb.) a ust. §30 odst. 1 autorského zákona. Brojí i proti způsobu, jakým krajský soud mechanicky aplikoval sazebník vedlejšího účastníka pro stanovení výše licenčního poplatku. Dle sazebníku je výše licenčního poplatku závislá na počtu reproduktorů. Tuto praxi obecných soudů považuje za naprosto nesmyslnou, nemající oporu v pozitivním právu a rozpornou s rozumným uspořádáním lidských vztahů.
9. Nad rámec výše uvedené argumentace stěžovatel poukázal též na údajně závažné pochybení krajského soudu v rovině zjišťování skutkového stavu, resp. na vadu řízení zakládající evidentní porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel v řízení prokázal a vedlejší účastník nijak nezpochybňoval, že stěžovatel dne 26. 3. 2013 zaplatil vedlejšímu účastníkovi částku 1 612 Kč. Tuto skutečnost soud sice zjistil z provedených důkazů, ale nijak ji nepromítl do skutkových zjištění a právních závěrů, když žalobu shledal za důvodnou v plném rozsahu 4 878 Kč, ačkoliv přinejmenším co do částky 1 612 Kč žaloba musela být v každém případě zamítnuta. Jde o zjevné pochybení krajského soudu.
10. Porušení svých ústavních práv spatřuje stěžovatel též v tom, že krajský soud se nijak nevypořádal s námitkou stěžovatele, že pokud na provozovně stěžovatele hrálo rádio, dělo se tak výlučně k zájmům zaměstnanců stěžovatele - prodavaček.
III.
Vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka
11. Krajský soud namítl, že advokát stěžovatele se snaží klamat, že rádio s celkem šesti reproduktory hrálo výlučně k zájmům zaměstnanců stěžovatele - prodavaček (bod 28 stížnosti), přičemž odkázal na videonahrávky, které jsou přílohou soudního spisu. Jimi má též za dostatečně vyvrácené stěžovatelovy mýty o nevýznamnosti zvukové kulisy a bořící stěžovatelovu snahu o analogii čerpací stanice s ordinací zubního lékaře (dle rozhodnutí Soudního dvora Evropské unie).
12. Dále krajský soud upozornil, že advokát stěžovatele v ústavní stížnosti (ale i v jiných podáních na č. l. 35 soudního spisu) píše nepravdy o nezbytnosti započtení či odečtení 1 612 Kč. Možná proto, že si případ nenastudoval ani právně, ani skutkově. Míchá dohromady dva rozdílné právní vztahy, které ohledně čerpací stanice měl s žalujícím kolektivním správcem; žalováno je bezdůvodné obohacení za čtyři další užívané reproduktory (článek III. žaloby), zatímco ohledně "základní sestavy rádia se 2 reproduktory" se žalobcem uzavřel smlouvu a sjednal i zaplatil licenční odměnu právě ve výši namítaných 1 612 Kč. O tuto licenční odměnu však spor v žádném případě veden nebyl.
13. V dalším odkázal krajský soud na odůvodnění svého rozsudku; návrh na rozhodnutí o ústavní stížnosti neformuloval.
14. Vedlejší účastník adresoval Ústavnímu soudu obsáhlé podání, v jehož první části vyjádřil přesvědčení, že podaná ústavní stížnost v bagatelní věci nedosahuje v žádném z relevantních aspektů takových vlastností, aby byl dán důvod k jejímu meritornímu přezkumu. Proto navrhl, aby ji Ústavní soud odmítl pro zjevnou neopodstatněnost. Pro případ meritorního přezkumu podrobně reagoval na jednotlivé stížnostní námitky, k nim však nebylo nutno zaujímat Ústavním soudem žádné stanovisko, a to s ohledem na posouzení podané ústavní stížnosti.
15. Protože vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka neobsahují nové skutečnosti, jakož i s přihlédnutím k rozhodnutí Ústavního soudu o posuzované ústavní stížnosti, nebylo nutné zasílat tato vyjádření na vědomí stěžovateli.
IV.
Procesní předpoklady projednání návrhu
16. Ústavní soud posoudil splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatel je právně zastoupen v souladu s požadavky §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
V.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
17. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; k takovému dozoru či kontrole je Ústavní soud oprávněn pouze za situace, kdy obecné soudy svými rozhodnutími zasahují do ústavně zaručených základních práv či svobod jednotlivce. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady přitom jde, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
18. Ústavní soud vyhodnotil obsah ústavní stížnosti, prostudoval napadené rozhodnutí, spis krajského soudu, jakož i vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. K takovému hodnocení přistupuje Ústavní soud zpravidla za situace, kdy napadené rozhodnutí orgánu veřejné moci není vzhledem ke své povaze, namítaným vadám svým či vadám řízení, které jeho vydání předcházelo, způsobilé zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, tj. kdy ústavní stížnost postrádá ústavněprávní dimenzi.
19. Předmětem sporu je částka ve výši 4 878 Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, nález sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz] dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
20. Podle konstantní judikatury Ústavního soudu je v případě bagatelních částek evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými, a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice, kde pojem bagatelní věci je reflexí významu, který takovým sporům v oblasti civilního procesu přikládá zákonodárce; to se stalo v rámci úpravy těchto otázek zejména v §202 odst. 2 občanského soudního řádu.
21. Opodstatněnost ústavní stížnosti v bagatelní věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz usnesení sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, všechna dostupná na http://nalus.usoud.cz). Ústavní soud má za to, že napadené rozhodnutí krajského soudu obsahuje odůvodnění (§157 občanského soudního řádu), které nevykazuje žádné nedostatky dosahující intenzity nutné k tomu, aby se Ústavní soud věcí meritorně zabýval, zjištěný skutkový stav lze z předložených důkazů dovodit. Důvod k zásahu Ústavního soudu tedy s přihlédnutím k výše uvedenému není dán.
22. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatele, byla jeho ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu