ECLI:CZ:US:2016:3.US.3804.15.1
sp. zn. III. ÚS 3804/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti Barbory Isabely Pešlové a Veroniky Kajanové, zastoupených JUDr. Robertem Jehne, advokátem, sídlem Washingtonova 1567/25, Praha 1, proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 6 ze dne 4. listopadu 2015 č. j. 18 C 101/2014-65, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 6, jako účastníka řízení, a společnosti easyJet Airline Company Limited, sídlem Hangar 89, London Luton Airport, Luton, Bedfordshire, LU2 9PF, Spojené království Velké Británie a Severního Irska, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelky podanou ústavní stížností napadly v záhlaví konkretizovaný rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") a navrhovaly jeho zrušení, neboť jím bylo porušeno jejich základní právo na spravedlivý proces plynoucí z čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a právo na právní pomoc, rovný přístup k soudům a rovnost účastníků řízení dle čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny.
2. V úvodu informovaly, že u Obvodního soudu pro Prahu 6 (dále jen "obvodní soud") podaly vůči vedlejší účastnici žalobu o zaplacení částky v celkové výši 500 EUR s příslušenstvím. Této částky se domáhaly z titulu nároku na kompenzaci za zpoždění letu provozovaného vedlejší účastnicí, a to dle Nařízení Rady (ES) č. 261/2004, kterým se stanoví společná pravidla náhrad a pomoci cestujícím v letecké dopravě v případě odepření nástupu na palubu, zrušení nebo významného zpoždění letů (dále jen "nařízení"). Obvodní soud rozsudkem ze dne 4. 11. 2015 č. j. 18 C 101/2014-65 žalobě v plném rozsahu vyhověl, avšak náhradu nákladů řízení jim přiznal s odkazem na aplikaci §14b vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění vyhlášky č. 120/2014 Sb. Stěžovatelky s rozhodnutím obvodního soudu zásadně nesouhlasí a jsou přesvědčeny, že nesprávnou aplikací §14b advokátního tarifu došlo k porušení jejich základních práv. Mají za to, že jde o natolik intenzivní porušení podústavního práva, že již představuje zásadní vybočení z kritérií a mezí spravedlivého procesu.
3. Ve II. části ústavní stížnosti popsaly stěžovatelky vývoj rozhodovací praxe obecných soudů ohledně nákladů řízení ve sporech týkajících se vymáhání náhrady škody z důvodu zpoždění letu/zrušení letu/odepření nástupu na palubu na základě nařízení. Obvodní soud, který je primárně příslušným soudem k rozhodování daných sporů (jako obecný soud pro územní obvod, kde se nachází pražské letiště Václava Havla) až zhruba do prvního čtvrtletí r. 2015 přiznával úspěšným žalobcům náhradu nákladů v plné výši dle obecných ustanovení advokátního tarifu. Poté se senáty obvodního soudu ve svém rozhodování rozdělily na dvě skupiny - tři senáty začaly náklady řízení v daných věcech přiznávat v nižší výši na základě speciálního ustanovení §14b advokátního tarifu, dva senáty přiznávaly náklady v plné výši s argumentací, že v dané věci o tzv. formulářový typ žaloby nejde. Městský soud v Praze (dále jen "městský soud") disponuje pro tyto spory třemi senáty, z nichž dva se přiklonily k právnímu závěru, že v daných věcech nejde o tzv. formulářový typ žalob, třetí senát přiznával náhradu nákladů v plné výši za úkon spočívající v převzetí věci a v ponížené výši za podání žaloby, později začal také přiznávat náhradu nákladů v plné výši za všechny úkony (v zájmu netříštění judikatury). Následně odkazují na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 935/15, z něhož lze dovodit podporu aplikace §14b advokátního tarifu, a na usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 1666/15, z něhož vyplývá, že je na místě aplikace obecných ustanovení advokátního tarifu. Z toho stěžovatelky činí závěr o zjevném rozporu jak v judikatuře obecných soudů, tak v aktuální judikatuře Ústavního soudu.
4. Ve III. části ústavní stížnosti snášejí argumenty na podporu svého tvrzení o porušení jejich práva na spravedlivý proces. Zabývají se podmínkami aplikace §14b advokátního tarifu a dospívají k závěru, že v jejich případě naplněny nebyly. Např. namítají, že v jejich případě právní zástupce nezastupuje jednu velkou společnost, jako jediného žalobce vymáhajícího pohledávky vůči spotřebitelům, ale naopak zastupuje jednotlivé spotřebitele proti velkým leteckým společnostem, nejde tedy o tzv. formulářovou žalobu; k použití §14b advokátního tarifu nelze dospět ani gramatickým výkladem, ani teleologickým výkladem. Za nepřijatelný považují postup obvodního soudu, aby výkladem bylo dovozeno, že hypotézu totožnosti žalobců lze nahradit totožností právního zástupce, což by mohlo vést k tomu, že stěžovatelé by byli nuceni obracet se na advokáta, který se problematikou vůbec nezabývá a obdobné žaloby nepodává, aby mu v dané věci byla přiznána náhrada nákladů řízení v plné výši. Upozorňují, že by napadené rozhodnutí mohlo vést i k protiústavní nerovnosti účastníků, a za neakceptovatelné a protiústavní považují skutečnost, že by letecká společnost v případě úspěchu ve věci obdržela plnou náhradu nákladů řízení a spotřebitel (cestující) by i v případě úspěchu ve věci byl povinen doplácet odměnu svému právnímu zástupci. Veškeré argumenty proti aplikaci §14b advokátního tarifu pak koncentrovaně shrnuly v části IV. ústavní stížnosti.
II.
5. Z předložených listinných podkladů zjistil Ústavní soud tyto skutečnosti. Obvodní soud rozsudkem ze dne 4. 11. 2015 č. j. 18 C 101/2014-65 vyhověl žalobě stěžovatelek a uložil vedlejší účastnici (výrok I. a II.), aby každé z nich zaplatila částku 250 EUR (první stěžovatelce bez příslušenství, druhé stěžovatelce včetně úroku z prodlení). Ve výroku III. uložil vedlejší účastnici povinnost zaplatit stěžovatelkám na náhradě nákladů řízení částku 3 452 Kč. Při určení výše nákladů řízení, s odkazem na usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 6. 2015 sp. zn. III. ÚS 935/15 a usnesení městského soudu ze dne 19. 10. 2015 č. j. 19 Co 155/2015-39, aplikoval ustanovení §14b advokátního tarifu (za 4 úkony po 200 Kč a čtyři paušály po 100 Kč). Soubor přiložených usnesení (převážně městského soudu) dokládá stěžovatelkami konstatované odlišnosti v judikatuře obecných soudů.
III.
6. Ústavní soud zkoumal splnění podmínek řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněnými stěžovatelkami, které byly účastnicemi řízení, v němž bylo vydáno rozhodnutí napadené ústavní stížností, a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný; stěžovatelky jsou právně zastoupeny v souladu s požadavky (vyjma náležitostí plné moci - bod 13) §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatelky vyčerpaly všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
7. Ústavní soud připomíná, že je soudním orgánem ochrany ústavnosti [čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava")], který stojí mimo soustavu soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), a že vzhledem k tomu jej nelze, vykonává-li svoji pravomoc tak, že podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému soudnímu rozhodnutí, považovat za další, "superrevizní" instanci v systému obecné justice, oprávněnou svým vlastním rozhodováním (nepřímo) nahrazovat rozhodování obecných soudů; jeho úkolem je "toliko" přezkoumat ústavnost soudních rozhodnutí, jakož i řízení, které jejich vydání předcházelo. Vzhledem k tomu nutno vycházet z pravidla, že vedení řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad "podústavního" práva a jeho aplikace na jednotlivý případ je v zásadě věcí obecných soudů a o zásahu Ústavního soudu do jejich rozhodovací činnosti lze uvažovat za situace, kdy je jejich rozhodování stiženo vadami, které mají za následek porušení ústavnosti (tzv. kvalifikované vady); o jaké vady se přitom jedná, lze zjistit z judikatury Ústavního soudu.
8. Proces interpretace a aplikace tzv. podústavního práva pak bývá stižen takovouto vadou zpravidla tehdy, jestliže obecné soudy nezohlední správně (či vůbec) dopad některého ústavně zaručeného základního práva (svobody) na posuzovanou věc, nebo se dopustí - z hlediska spravedlivého procesu - neakceptovatelné "libovůle", spočívající buď v nerespektování jednoznačně znějící kogentní normy, nebo ve zjevném a neodůvodněném vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. který odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinálnímu) chápání dotčených právních institutů (nález ze dne 25. 9. 2007 sp. zn. Pl. ÚS 85/06, N 148/46 SbNU 471).
9. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti i napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný ve smyslu §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Stěžovatelky sice požadují zrušení celého rozsudku obvodního soudu, avšak je zřejmé, že k napadení výroků I. a II. nemají subjektivní legitimaci, protože jimi bylo vyhověno jejich žalobě. Obsah ústavní stížnosti dokumentuje, že brojí toliko proti výroku III., kterým soud rozhodl o náhradě nákladů řízení.
10. Problematikou náhrady nákladů řízení se Ústavní soud opakovaně zabýval. Z jeho judikatury je zřejmé, že při posuzování náhrady nákladů řízení postupuje velmi zdrženlivě a výrok o náhradě nákladů řízení ruší pouze výjimečně. Avšak vzhledem k tomu, že rozhodování o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení dopadají postuláty spravedlivého procesu, je Ústavní soud oprávněn podrobit přezkumu i tato rozhodnutí, ovšem jen z toho pohledu, zda nejsou v extrémním rozporu s principy spravedlnosti, resp. zda z hlediska své intenzity zásahu do základního práva nepředstavují závažný exces (viz např. nález ze dne 8. 2. 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06, N 27/44 SbNU 319). V posuzované věci Ústavní soud takové zjištění neučinil.
11. Stěžejní námitkou stěžovatelek proti aplikaci §14b odst. 1 advokátního tarifu je tvrzení, že hypotéza tohoto ustanovení na jejich případ nedopadá, protože, stručně vyjádřeno, nejde o tzv. formulářovou žalobu, řízení nebylo zahájeno na návrh, jehož sepis lze považovat za úkon toliko administrativní (právním základem nároku je evropské právo a rozvíjející se judikatura Soudního dvora Evropské unie a dalších evropských soudů, užití cizího jazyka, vyhodnocení příslušnosti českých soudů dle evropských a českých procesních předpisů, posouzení liberačních důvodů tvrzených leteckou společností, rešerše rotace letounu a povětrnostních podmínek atd.) a nešlo o návrh podávaný v obdobných věcech opakovaně týmž žalobcem (cestující podávají jednorázovou žalobu za účelem vymožení kompenzace, nejde o opakované návrhy stejných cestujících, totožnost žalobců v žádném případě nelze nahradit totožností právního zástupce). Tuto námitku neshledává Ústavní soud za relevantní a postup obvodního soudu, když tento soud při výpočtu výše náhrady nákladů za právní zastoupení, s odkazem na usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 935/15, aplikoval §14b advokátního tarifu, považuje za ústavně konformní. Ústavní soud v citovaném usnesení odkázal na vymezení tzv. formulářové žaloby v bodu 28 nálezu ze dne 29. 3. 2012 sp. zn. I. ÚS 3923/11 (N 68/64 SbNU 767), ve kterém uvedl: "zpravidla se bude jednat o návrh, mající podobu využitého vzoru, jenž se od něj bude odlišovat jen v minimální míře, a to právě takové, aby mohl být návrh co do určitosti osob účastníků a předmětu řízení dostatečně individualizován; základ právní argumentace, včetně její stylizace a formálního vyjádření však bude totožný či jen s drobnými odchylkami. Soudy prvního stupně jej "odhalí" i díky jednotě v osobě žalobce, jejího právního předchůdce, anebo jejího advokáta. Z takových okolností je nutné uzavřít, že sepsání tzv. formulářové žaloby představuje spíš administrativní úkon, než provedení úkonu právní služby.". Sám právní zástupce při sepisování ústavních stížností mimoděk prokázal, že i takové návrhy mohou mít podobu využitého vzoru, když ve věci vedené pod sp. zn. III. ÚS 3793/15 v zastoupení jiných účastníků podal ústavní stížnost, která se od ústavní stížnosti pod sp. zn. III. ÚS 3804/14 takřka neliší (pouze u první z nich jsou doplněny tři odstavce reagující na situaci, že ve věci rozhodoval městský soud a že stěžovatelé podali dovolání); ve druhé z nich zůstaly i údaje, které nebyly opraveny (srov. pátý odstavec na straně druhé, datum vydání napadeného rozhodnutí na straně čtvrté).
12. Dále Ústavní soud uvádí, že ústavní stížnost směřuje proti výroku o částce 3 452 Kč, kterou lze ve světle judikatury Ústavního soudu označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi [např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04 (U 43/34 SbNU 421), III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07, nález ze dne 25. 7. 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12 (N 132/66 SbNU 61) aj., vše dostupné na http://nalus.usoud.cz] dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž však napadené rozhodnutí považovat nelze, je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena.
13. Vzhledem k tomu, že Ústavním soudem nebylo shledáno žádné porušení ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, byla její ústavní stížnost, bez přítomnosti účastníků a mimo ústní jednání, odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona Ústavním soudu. Protože byla ústavní stížnost odmítnuta, nepovažoval Ústavní soud za účelné a efektivní, aby právního zástupce stěžovatelek vyzýval k odstranění vad přiložených plných mocí (§31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu).
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 8. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu