ECLI:CZ:US:2016:3.US.3817.15.1
sp. zn. III. ÚS 3817/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Josefa Fialy (soudce zpravodaje) a soudců Jana Filipa a Radovana Suchánka ve věci ústavní stížnosti stěžovatelů 1) B. B., 2) D. B. a 3) V. B., zastoupených JUDr. Liborem Janků, advokátem, sídlem Mánesova 265/13, Cheb, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. srpna 2015 sp. zn. 8 Tdo 800/2015 a rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 4. března 2015 sp. zn. 8 To 63/2015, za účasti Nejvyššího soudu a Krajského soudu v Plzni, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností, vycházející z ustanovení §72 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatelé domáhají zrušení v záhlaví označených rozhodnutí soudů, neboť jsou názoru, že jimi došlo k porušení jejich ústavně zaručených základních práv a svobod zakotvených v čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 4 odst. 1 a 4, čl. 8 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Okresní soud v Chebu rozsudkem ze dne 28. 11. 2014 sp. zn. 7 T 82/2014 stěžovatele uznal vinnými přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestní zákoník (dále jen "tr. zákoník"), a všechny odsoudil podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání čtyř měsíců, jehož výkon jim podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu v trvání osmnácti měsíců. Dále rozhodl o náhradě škody.
3. Krajský soud v Plzni shora uvedeným rozsudkem z podnětu odvolání všech stěžovatelů podle §258 odst. 1 písm. b), e) zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád) (dále jen "tr. řád"), zrušil uvedený rozsudek soudu prvního stupně a podle §259 odst. 3 písm. a) tr. řádu znovu rozhodl tak, že stěžovatele uznal vinnými přečinem výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, a to na základě skutku nově vymezeného. Za tento přečin stěžovatele odsoudil podle §358 odst. 1 tr. zákoníku k trestu odnětí svobody v trvání dvou měsíců, jehož výkon u každého podle §81 odst. 1 a §82 odst. 1 tr. zákoníku podmíněně odložil na zkušební dobu jednoho roku. Rozhodl i o náhradě škody.
4. Následná dovolání stěžovatelů Nejvyšší soud ústavní stížností napadeným usnesením podle ustanovení §265i odst. 1 písm. e) tr. řádu coby zjevně neopodstatněná odmítl.
II.
Argumentace stěžovatelů
5. V ústavní stížnosti stěžovatelé namítají, že činem, který jim je kladen za vinu, nenaplnili znaky přečinu výtržnictví podle §358 odst. 1 tr. zákoníku, ale tento skutek měl být posouzen jako přestupek podle zákona o přestupcích.
6. Vytýkají, že pohnutka, okolnosti, intenzita, rozsah a následky stíhaného skutku nebyly takové, jak je zákonem u této skutkové podstaty vyžadováno, a zdůraznili i to, že trestný čin výtržnictví předpokládá narušení občanského soužití, veřejného klidu a pořádku závažnějším způsobem (srov. rozhodnutí č. 44/1990, č. 40/1977 Sb. rozh. tr.).
7. Připomínají, že rozhodující soudy uznaly, že se skutek nestal na základě jednostranné pohnutky stěžovatelů či jejich svévolného jednání, ale šlo o vyústění dlouhodobě neuspořádaných sousedských vztahů a sporů s poškozeným, které činu předcházely, za něž byl poškozený i opakovaně správně postižen.
8. Stěžovatelé označují za příčinu nyní posuzovaného skutku protiprávní chování poškozeného [slovní a fyzický útok poškozeného na stěžovatele 2) a slovní útok na stěžovatele 1) a 3), kvůli řezání větví stromu v neděli], jímž byli k nevhodnému jednání vyprovokováni.
9. Stěžovatelé se vyslovují, že pokud jejich jednání překročilo rámec nutné obrany, stalo se tak výhradně pro uvedené neuspořádané sousedské spory s poškozeným, a právě tato okolnost byla pohnutkou jejich činu, neboť zcela logicky jako rodiče bránili syna, navíc při naprosté bezmoci proti všem předcházejícím dlouholetým atakům ze strany poškozeného.
10. Není naplněna zákonná míra intenzity protiprávního jednání, které trvalo jen krátce a obešlo se bez následků. Poukazují rovněž na svoji bezúhonnost a s odkazem na judikaturu Ústavního soudu (pozn. na neúplně individualizované nálezy ÚS 42/2004, ÚS 61/2004, ÚS 136/2003 a ÚS 40/2005) a další rozhodnutí (zejména R 46/1963, 20/1981, 19/1971 a 92/1951 Sb. rozh. tr.) požadují, aby jejich jednání při absenci jakéhokoli úmyslu a při své menší závažnosti nebylo posuzováno jako trestný čin, ale aby bylo v souladu s principy presumpce neviny a subsidiarity trestní represe podle ustanovení §12 odst. 2 tr. zákoníku hodnoceno jako přestupek.
III.
Procesní předpoklady projednání návrhu
11. Ústavní soud se nejprve zabýval tím, zda jsou splněny procesní předpoklady projednání ústavní stížnosti. Ústavní stížnost byla podána včas a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatelé jsou osobami oprávněnými k jejímu podání, jsou zastoupeni v souladu s požadavky §29 až 31 zákona o Ústavním soudu a vyčerpali všechny prostředky, které jim zákon k ochraně jejich práv poskytuje; ústavní stížnost proto byla shledána přípustnou (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
12. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu jejího čl. 87 odst. 1 písm. d) rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není součástí soustavy soudů (čl. 91 odst. 1 Ústavy), není jim instančně nadřazen, a nezasahuje do rozhodovací činnosti soudů vždy, když došlo k porušení "běžné zákonnosti nebo k jiným nesprávnostem", ale až tehdy, když takové porušení představuje zároveň porušení ústavně zaručeného základního práva nebo svobody [srov. např. nález Ústavního soudu ze dne 25. 1. 1995 sp. zn. II. ÚS 45/94 (N 5/3 SbNU 17)]; v řízení o ústavní stížnosti tedy není sama o sobě významná námitka "nesprávnosti" napadeného rozhodnutí, a není rozhodné, je-li dovozována z hmotného či procesního (podústavního) práva.
13. Přes odkazovaná ustanovení Listiny je však zřejmé, že ústavní stížností stěžovatelé pokračují v polemice se soudy uplatněním námitek, jež jim adresovali již dříve, a od Ústavního soudu nepřípustně očekávají, že jejich závěry podrobí dalšímu instančnímu přezkumu; takové postavení, jak bylo řečeno, Ústavnímu soudu nepřísluší.
14. V dané věci, se zřetelem k obsahu ústavní stížnosti, jde tedy o to, zda se soudy ve věci stěžovatelů dopustily pochybení, způsobilých založit nepřijatelné ústavněprávní konsekvence, tj. zda představují nepřípustný zásah do jejich právního postavení v té rovině, jíž je poskytována ochrana ústavněprávními předpisy, zejména do práva na spravedlivý proces podle čl. 36 a násl. Listiny, a to ve vztahu k výchozímu čl. 8 odst. 2 Listiny.
15. Ústavněprávní judikaturou bylo mnohokrát konstatováno, že procesní postupy v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, jakož i výklad a aplikace podústavních právních předpisů, jsou svěřeny primárně (obecným) soudům, nikoli soudu Ústavnímu. Z hlediska ústavněprávního může být posouzena pouze otázka, zda skutková zjištění mají dostatečnou a racionální základnu, zda právní závěry těchto orgánů veřejné moci nejsou s nimi v "extrémním nesouladu", a zda interpretace použitého práva je i ústavně konformní; její deficit se pak nezjevuje jinak než z poměření, zda soudy podaný výklad rozhodných právních norem je předvídatelný a rozumný, koresponduje-li fixovaným závěrům soudní praxe, není-li naopak výrazem interpretační svévole (libovůle), jemuž chybí smysluplné odůvodnění, případně zda nevybočuje z mezí všeobecně (konsensuálně) akceptovaného chápání dotčených právních institutů, resp. není v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (např. teze "přepjatého formalizmu").
16. Maje na zřeteli uvedené zásady, dospěl Ústavní soud k závěru, že posuzovaná ústavní stížnost, resp. námitky v ní obsažené, neobstojí, neboť takovými - ústavněprávně relevantními - pochybeními řízení a jeho výsledek postiženy nejsou.
17. V rovině zcela konkrétní, resp. v jednotlivostech, a stěžovatelům již jen na vysvětlenou, lze dodat následující.
18. Ústavní soud pokládá za vhodné s odkazem na nález ze dne 20. 2. 2014 sp. zn. III. ÚS 934/13 (N 21/72 SbNU 253) připomenout, že princip subsidiarity trestní represe je možno chápat ve dvojím smyslu. Předně jde o pravidlo limitující intenzitu trestní represe při definování skutkových podstat trestných činů a při stanovení dalších obecných podmínek trestní odpovědnosti. Je možno uzavřít, že ve shora naznačeném smyslu je princip subsidiarity trestní represe kriminálně politickou směrnicí platnou pro zákonodárce a Ústavnímu soudu zásadně nepřísluší do jejího naplňování zasahovat. Ingerence Ústavního soudu by byla myslitelná toliko v roli "negativního zákonodárce" v situaci, v níž by aktivně legitimovaný subjekt namítal protiústavnost platné právní úpravy. V nyní posuzovaném případě tyto podmínky pro eventuální derogační zásah Ústavního soudu nejsou dány a stěžovatelé se jej ani nedomáhají.
19. Z hlediska obsahu stěžovateli uplatněných námitek je určující, že princip subsidiarity trestní represe nalézá své uplatnění také v aplikační praxi orgánů činných v trestním řízení při projednávání jednotlivých trestních kauz; zde je chápán jako korektiv zabraňující kvalifikaci konkrétního protiprávního jednání jako trestného činu. Je vyjádřen v §12 odst. 2 tr. zákoníku: "Trestní odpovědnost pachatele a trestněprávní důsledky s ní spojené lze uplatňovat jen v případech společensky škodlivých, ve kterých nepostačuje uplatnění odpovědnosti podle jiného právního předpisu." Jako aplikační zásada se tento princip uplatní zejména v případech trestněprávní kvalifikace určitého jednání, které má soukromoprávní základ, pokud bylo možno dostatečně efektivně situaci řešit pomocí právních norem jiných odvětví než trestního práva, nebo pokud posuzovaný skutek vzhledem ke všem (specifickým) okolnostem případu nedosahuje ani dolní hranice společenské škodlivosti, aby jej bylo možno považovat za trestný čin.
20. Ústavní soud ve své judikatuře shledal v některých případech excesivního porušení principu ultima ratio rozhodnutími obecných soudů důvod ke svému kasačnímu zásahu (zpravidla s poukazem na porušení zásady nullum crimen, nulla poena sine lege, zakotvené v čl. 39 Listiny) - srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2003 sp. zn. I. ÚS 558/01 (N 136/31 SbNU 205), ze dne 29. 4. 2004 sp. zn. IV. ÚS 469/02 (N 61/33 SbNU 113), ze dne 22. 12. 2004 sp. zn. II. ÚS 372/03 (N 196/35 SbNU 569), ze dne 23. 3. 2004 sp. zn. I. ÚS 4/04 (N 42/32 SbNU 405), ze dne 12. 10. 2006 sp. zn. I. ÚS 69/06 (N 186/43 SbNU 129), ze dne 26. 11. 2009 sp. zn. III. ÚS 2042/08 (N 247/55 SbNU 377), ze dne 7. 1. 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09 (N 2/56 SbNU 11) a ze dne 4. 8. 2010 sp. zn. II. ÚS 1098/10 (N 155/58 SbNU 321).
21. Nedostatečné objasnění relevantních skutkových okolností a nedostatečné zdůvodnění toho, proč princip subsidiarity trestní represe nebyl aplikován, může porušovat zásadu spravedlivého procesu (čl. 36 odst. 1 Listiny, srov. nález ze dne 10. 2. 2011 sp. zn. III. ÚS 2523/10). Při nerespektování principu subsidiarity trestní represe dále bezesporu dochází k porušení práva obviněného na stíhání jen zákonným způsobem a ze zákonných důvodů dle článku 8 odst. 2 Listiny.
22. Ústavní soud odkazem též na svoji starší judikaturu zdůrazňuje, že princip ultima ratio má ústavní rozměr, a je tedy nezávislý na momentálně platné zákonné úpravě trestního práva hmotného. Byla-li při aplikaci trestních předpisů porušena zásada subsidiarity trestní represe, je nerozhodné, zda se platný trestní zákon hlásí k tzv. formálnímu či k formálně-materiálnímu pojetí trestného činu. Princip subsidiarity vždy zůstává jedním z klíčových vodítek nejen pro zákonodárce, nýbrž též pro orgány činné v trestním řízení při aplikaci trestních zákonů, jež musí být s to zohlednit, že se v daném individuálním případě vyskytují mimořádné skutkové okolnosti, které způsobují, že stupeň nebezpečnosti, resp. škodlivosti prověřovaného skutku je extrémně nízký. V takových případech se i přes formální naplnění znaků určitého trestného činu jeví postih prostředky trestního práva jako zjevně nepřiměřený nebo dokonce absurdní (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 8. 2011 sp. zn. 5 Tdo 751/2011).
23. Podle názoru Ústavního soudu je v nyní projednávané věci třeba vzít v úvahu, že ustanovení §358 odst. 1 tr. zákoníku sankcionující přečin výtržnictví je konstruováno relativně široce, tzn. že postih může dopadnout na pachatele skutků poměrně rozdílné konkrétní společenské škodlivosti. I v tomto kontextu se mohou vyskytnout situace, kdy povaha a rozsah porušení chráněného zájmu budou zcela zanedbatelné. Pokud zákonodárce v popisu znaků dané skutkové podstaty nestanoví minimální míru závažnosti, je povinností orgánů činných v trestním řízení velmi pečlivě posuzovat konkrétní okolnosti případu podle kritérií §12 odst. 2 a §39 odst. 1, odst. 2 tr. zákoníku. Je třeba využít hlediska společenské škodlivosti jako interpretačního pravidla, které napomáhá zákonnou skutkovou podstatu konkrétního trestného činu i jeho formální znaky vyložit podle jejich smyslu a napomoci tak odlišit trestné činy od těch deliktů, které by neměly být za trestné činy považovány (srov. Sjednocující stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. 1. 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012, případně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2011 sp. zn. 5 Tdo 1437/2011 a ze dne 23. 2. 2012 sp. zn. 6 Tdo 134/2012, a další).
24. Již proto je třeba, aby orgány činné v trestním řízení pohlížely v případě široce vymezených skutkových podstat na existenci formálních znaků trestného činu jako na vyvratitelnou domněnku, kterou je třeba potvrdit zkoumáním povahy a závažnosti konkrétního trestného činu ve výše uvedených intencích.
25. V nyní posuzovaném případu se soudy otázkou, zda předmětný skutek dosahuje nezbytné míry společenské škodlivosti, zabývaly a na argumentovaném základě (s poukazy na rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2002 sp. zn. 7 Tdo 224/2002, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. 12. 2004 sp. zn. 7 Tdo 1494/2004 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. 9. 2006 sp. zn. 8 Tdo 1131/2006, resp. starší judikaturu, jmenovitě rozhodnutí č. 4/1976 Sb. rozh. tr., č. 40/1977 Sb. rozh. tr. a č. 44/1990 Sb. rozh. tr.) hodnotily jednání stěžovatelů jako natolik společensky škodlivé, že vyvození trestní odpovědnosti je namístě.
26. Patří se zaznamenat, že podle soudů se jednalo o hrubé narušení zejména sousedských vztahů, byť se negativně vyvíjejících již delší dobu. I když je nutné připustit, že se na jejich nepříznivém vývoji podíleli jak stěžovatelé, tak i poškozený, v tomto konkrétním případě šlo o incident, v němž "se výrazně a lze říci, až tvrdě" projevili stěžovatelé, kteří hrubě fyzicky zaútočili na poškozeného. Soudy položily důraz na zjištění, že v dané chvíli na ně poškozený již neútočil, neohrožoval je, ale byli to právě stěžovatelé, kteří poškozeného atakovali za situace, kdy již žádné nepřiměřené chování ze strany poškozeného nehrozilo, a ze msty a snahy po odvetě všichni tři téměř současně začali poškozeného fyzicky napadat. Soudy se též zabývaly otázkou intenzity útoků, jež spočívaly v kopech, strkání, údery rukou, údery kolíkem (jinak řečeno, šlo o užití nástroje), které svědčí o bití, při němž došlo k lehkým pohmožděním na těle poškozeného. Svůj význam má i to, že poškozený byl osobou podstatně starší než stěžovatelé a byl vystaven přesile tří útočníků. Stěžovatelé se činu dopustili ve Františkových Lázních na ulici, přičemž jejich jednání byly přítomny i další osoby (celkem čtyři, z toho dvě konkrétně jmenované), čin byl tudíž spáchán jak na místě veřejnosti přístupném, tak i veřejně. Soudy konstatovaly, že pro trestnost tohoto činu svědčí rovněž hlasité projevy, které vyrušily i další občany.
27. Z hlediska skutkových zjištění výchozích pro uplatnění zásady ultima ratio se sluší opět připomenout, že rámec, ve kterém soudy vykonávají nezávisle svoji činnost, a obecné podmínky ingerence do jejich rozhodování Ústavní soud formuloval již v nálezu ze dne 20. 6. 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), v němž vyložil, že k posouzení a přehodnocení důkazního řízení před soudem může přikročit pouze v případech extrémního nesouladu právních závěrů soudu s provedenými důkazy a vykonanými skutkovými zjištěními, či v případě, kdy právní závěry soudu v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí ze skutkových zjištění nevyplývají. K takovému případu však v projednávané věci ani v tomto směru nedošlo.
28. Po zvážení všech výše uvedených skutečností - a vycházeje z výše vzpomínané judikatury - Ústavní soud neshledal, že by se soudy dopustily výkladového excesu, jestliže takto zjištěné jednání nekvalifikovaly coby běžné nebo obvyklé projevy řešení sousedských sporů, nýbrž je označily za hrubé a intenzívní narušení občanského soužití. Ústavní soud žádné důvody ke zrušení napadených rozhodnutí pro porušení principu ultima ratio nezjistil.
29. Stěžovatelé sice do petitu ústavní stížnost zahrnuli i usnesení Nejvyššího soudu, avšak důvody, proč je pokládají za protiústavní, neuvedli, a ani Ústavní soud žádné neshledává. Postačí již jen stručně zaznamenat, že jeho kvalifikace dovolání coby zjevně neopodstatněného [§265i odst. 1 písm. e) tr. řádu] z ústavněprávních hledisek obstojí.
30. Z výše uvedeného vyplývá, že předestřené podmínky, za kterých soudy uplatněný výklad a aplikace práva, resp. vedení procesu překračuje hranice ústavnosti, v dané věci splněny nejsou. Nelze dovodit ani excesivní odklon od zákonných zásad ovládajících postupy soudů v řízení ani od pravidel ústavnosti, traktovaných v judikatuře Ústavního soudu.
31. Stěžovatelům se zásah do ústavně zaručených základních práv nebo svobod doložit nezdařilo; Ústavní soud tudíž posoudil ústavní stížnost jako návrh zjevně neopodstatněný, který podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu senát usnesením (bez jednání) odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. března 2016
Josef Fiala v. r.
předseda senátu