ECLI:CZ:US:2016:4.US.1049.15.1
sp. zn. IV. ÚS 1049/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Družstva spoluvlastníků domu v Praze 4, Božetická 3398, družstvo, se sídlem Božetická 3398, Praha 4, zastoupeného Mgr. Karlem Jandou, advokátem se sídlem Konviktská 297/12, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. 1. 2015 č. j. 29 Cdo 5043/2014-72 a usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 17. 4. 2014 č. j. 7 Cmo 386/2013-45, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti stěžovatel navrhl zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, a to pro porušení čl. 1 a čl. 4 Ústavy a čl. 11 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
II.
Městský soud v Praze usnesením ze dne 29. 4. 2013 č. j. 74 Cm 171/2012-25 v právní věci navrhovatelky Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových (dále jen "navrhovatelka") za účasti Družstva spoluvlastníků domu v Praze 4, Božetická 3398, družstvo (dále jen "stěžovatel"), mimo jiné určil, že navrhovatelka je členkou družstva a nájemkyní ve výroku specifikovaného družstevního bytu. Vrchní soud v Praze napadeným usnesením potvrdil usnesení soudu prvního stupně.
Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 a odst. 2 o. s. ř. odmítl dovolání stěžovatele. V odůvodnění poukázal na to, že proti usnesení odvolacího soudu může být dovolání přípustné jen podle §237 o. s. ř. Zdůraznil, že závěr odvolacího soudu, podle něhož navrhovatelka má naléhavý právní zájem ve smyslu §80 písm. c) o. s. ř. na určení svého členství v družstvu, je v souladu s judikaturou Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení sp. zn. 29 Cdo 3614/2012). Návazně poukázal na další svá usnesení sp. zn. 29 Odo 331/2006 a 29 Cdo 1737/2013, podle kterých členství v družstvu může zaniknout jen způsobem stanoveným zákonem. Dovolání tudíž nemůže činit přípustným otázka možnosti konkludentního zániku členství "uznáním", že navrhovatelka není členkou družstva a nájemkyní družstevního bytu, učiněným prostřednictvím "vrácení bytu" (a to tím spíše, předala-li navrhovatelka byt zpět družstvu na základě pravomocného soudního rozhodnutí vydaného v řízení o vyklizení bytu, jak se podává z obsahu spisu).
Nejvyšší soud dále poukázal na svou ustálenou judikaturu, z níž plyne, že členem bytového družstva a nájemcem družstevního bytu se může stát také právnická osoba (srov. usnesení sp. zn. 29 Cdo 3038/2011 a judikaturu v něm uvedenou); z judikatury se ostatně podává i to, že na stát, jemuž dědictví připadlo na základě odúmrti (§462 o. z.), byl-li zůstavitel (výlučným) členem bytového družstva, přechází členský podíl zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu (srov. rozsudek velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 31 Cdo 316/2008, resp. usnesení sp. zn. 21 Cdo 4498/2008). Nabytí majetku pramení ze zákonem stanovené povinnosti státu převzít (jako odúmrť) veškerý zůstavitelův majetek (k tomu ostatně srov. uváděný rozsudek sp. zn. 31 Cdo 316/2008). Nejvyšší soud současně uvedl, že pokud stěžovatel opírá svůj (opačný) názor o nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 118/2000, přehlíží, že závěry učiněné v citovaném rozhodnutí se týkaly právní úpravy tzv. práva osobního užívání bytu, účinné do 31. 12. 1991 (srov. citované usnesení sp. zn. 21 Cdo 4498/2008 a shodně usnesení sp. zn. 29 Cdo 3810/2014), a ve vztahu k právu nájmu bytu je má za nepřiléhavé i Ústavní soud (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 715/12).
Nejvyšší soud dále na základě podrobnější argumentace uvedl, že přípustnost dovolání nezakládají konečně ani další námitky stěžovatele, které se týkaly skutečnosti, že v souzené věci nelze ani ujednáním stanov družstva vyloučit aplikaci kogentních ustanovení zákona (srov. zmíněné usnesení sp. zn. 29 Cdo 1737/2013) nebo, že by odvolací soud pochybil, když nezohlednil, že v roce 2007 zastávala soudní praxe názor, že stát nemůže být členem bytového družstva a nájemcem bytu, a má tak v případě odúmrti nárok toliko na vypořádací podíl. Přípustnost dovolání nezakládá současně ani námitka, podle níž judikatura Nejvyššího soudu slouží právě ke sjednocení výkladu těch ustanovení zákonů, jež jsou právní praxí vykládána rozdílně (jež si část právní praxe vykládá chybně). Je samozřejmé, že taková judikatura vzniká s určitým časovým odstupem a může se vyvíjet i bez změny litery zákona (k sjednocující roli rozhodnutí velkého senátu srov. §20 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech, soudcích, přísedících a státní správě soudů). Nejvyšší soud stěžovateli také připomněl, že názor, podle něhož má být dovolatel chráněn, protože patřil k těm, kdož si zákon vykládali chybně, je zjevně nesprávný (srov. důvody usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Odo 1319/2006, 29 Cdo 3637/2008, 29 Cdo 3725/2008 či 29 Cdo 1737/2013).
Dovolací soud konečně ke stěžovatelově námitce, že předmětný byt byl v roce 2007 přidělen jinému členovi družstva, a proto "nemůže docházet zpětně k postihu třetích osob soudními rozhodnutími", zdůraznil, že tuto výhradu poprvé uplatňuje až v dovolacím řízení, ve kterém však nové skutečnosti nebo důkazy uplatnit nelze (§241a odst. 6 o. s. ř.). Uvedené tvrzení je tudíž nepřípustnou novotou a dovolací soud se jím nemohl zabývat.
III.
Stěžovatel v ústavní stížnosti v prvé řadě shrnul skutkovou a právní situaci a následně poukazuje na to, že obě napadená rozhodnutí porušují jeho základní právo "na ochranu před zneužitím vlastnictví v rozporu se zákonem chráněnými obecnými zájmy". Stěžovatel dále připomíná, že předmětná bytová jednotka mu byla navrhovatelkou na základě protokolu ze dne 4. 7. 2007 předána v souladu s judikaturou v té době platnou, podle níž se navrhovatelka nemohla stát členkou družstva ani nájemkyní bytu; tím navrhovatelka navíc neprokázala právní zájem na určení, že je nájemkyní bytu. Po vrácení bytové jednotky navrhovatelkou stěžovateli/družstvu byl na základě této skutečnosti a v dobré víře přijat nový člen družstva (fyzická osoba) a v důsledku napadených rozhodnutí soudů tak došlo k postihu třetích osob.
IV.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Ústavní soud dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud je soudním orgánem ochrany ústavnosti. Jeho kompetence je dána pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soudy aplikovaly adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud poukazuje na to, že v obou napadených rozhodnutích civilní soudy zřetelně uvedly, specifikovaly a průkazně vysvětlily důvody pro jejich přijetí. Z pohledu všemi soudy uvedených konstatování se obsáhlá argumentace stěžovatele nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatel posouzení věci ze strany soudů (v určitém smyslu) ignoruje. O tom konec konců vypovídá právě jeho opakující se argumentace, která se věcně míjí s důvody rozhodnutí civilních soudů i relevantním právním posouzením věci, jež vedlo civilní soudy k jejich rozhodnutím.
Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá než připomenout, že již Městský soud v Praze se v usnesení ze dne 29. 4. 2013 č. j. 74 Cm 171/2012-25 po zhodnocení důkazů a po právním posouzení věci neztotožnil s tvrzením stěžovatele, že na daný skutkový stav nelze aplikovat rozhodnutí Nejvyššího soudu platná ke dni úmrtí člena družstva, neboť podle §153 odst. 1 o. s. ř. soud rozhoduje na základě zjištěného skutkového stavu věci a podle §154 odst. 1 o. s. ř. je pro rozhodnutí rozhodující stav v době jeho vyhlášení. Současně také (s odkazem na judikaturu) připomněl, že za dané skutkové situace přechází členství, členská práva a povinnosti zůstavitele v bytovém družstvu a nájem družstevního bytu na stát. Navrhovatelka je proto ve věci aktivně legitimována, neboť má podle §80 písm. c) o. s. ř. právní zájem na určení, že je členem družstva a nájemcem bytu. Také Vrchní soud v Praze stěžovateli připomněl relevantní judikaturu a uvedl, že ani on nemá důvod se od ní odchylovat. Navíc, a to především ve vztahu ke stěžovatelově námitce, že souzenou věc měl soud prvního stupně rozhodnout podle právního názoru zastávaného judikaturou v době úmrtí zůstavitele, a tedy před rozhodnutím Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4498/2008, připomněl již citované usnesení velkého senátu občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu sp. zn. 4739/2008 (který v něm přejal argumentaci z usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 Cdo 328/2007), jež je konečně stěžovateli známo, neboť jím bylo zamítnuto jeho dovolání proti usnesení Vrchního soudu ze dne 24. 6. 2008 č. j. 14 Cmo 401/2007-70. Důvody, na jejichž základě odvolací soud potvrdil správnost rozhodnutí prvostupňového soudu, proto vypovídají o jeho přiléhavém právním posouzení věci.
K jasné argumentaci v napadeném rozhodnutí Nejvyššího soudu nemá Ústavní soud v podstatě co dodat. Uvedený judikát Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 4498/2008 a v jeho závěru provedené odlišení právních poměrů souzené věci od právní úpravy tzv. práva osobního užívání bytu účinného do 31. 12. 1991 (srov. shodně usnesení sp. zn. 29 Cdo 3810/2014), má ve vztahu k právu nájmu bytu za nepřiléhavé i Ústavní soud (např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 715/12). Ke stěžovatelově opakované námitce, podle níž nemůže docházet zpětně k postihu třetích osob, Ústavní soud připomíná, že ji poprvé uplatnil jako nepřípustnou novotu až v dovolacím řízení a dovolací soud se s ní v dostatečném rozsahu vypořádal.
Ústavní soud konečně konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly tvrzené ústavně zaručené základních právo stěžovatele, neshledal. Připomíná svou ustálenou judikaturu, podle níž postup Nejvyššího soudu spočívající v odmítnutí stěžovatelova dovolání nelze považovat za porušení jeho základních práv, ale za předvídatelnou a ústavně přijatelnou aplikaci procesních předpisů. Dovolacímu soudu výlučně přísluší posouzení perfektnosti dovolání, tedy mj. zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 3345/14). Ústavní soud zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ústavním soudem prováděný přezkum se zaměřuje toliko na to, zda Nejvyšší soud nepřekročil své pravomoci vymezené mu ústavním pořádkem (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2929/09 a IV. ÚS 3416/14). Žádné takové pochybení Ústavní soud neshledal, ucelená a přiléhavá argumentace dovolacího soudu a jim uváděná judikatura, kterou by bylo nadbytečné opakovat, je naprosto zřetelná a jasná.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 10. května 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu