ECLI:CZ:US:2016:4.US.1309.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1309/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 15. listopadu 2016 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jaromíra Jirsy a soudců Jana Musila (soudce zpravodaje) a Vladimíra Sládečka ve věci ústavní stížnosti Milana Boldyse, zastoupeného Mgr. Martinou Pekárkovou, advokátkou se sídlem v Horoměřicích, Nebušická 709, proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. ledna 2015 č. j. 20 C 215/2013-59, a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2016 č. j. 21 Co 121/2015-84, za účasti Okresního soudu ve Znojmě a Krajského soudu v Brně jako účastníků řízení a za účasti České kanceláře pojistitelů, se sídlem v Praze 4, Na Pankráci 1724/129, IČ: 70099618, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní stížností vycházející z §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se Milan Boldys (dále jako "stěžovatel" či "žalovaný") domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi ? konkrétně výrokem III rozhodnutí Okresního soudu ve Znojmě a oběma výroky rozhodnutí Městského soudu v Brně ? došlo k porušení jeho ústavně zaručeného práva na soudní ochranu a spravedlivý proces ve smyslu článků 36 odst. 1 a 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva"), jakož i práva na rovné zacházení s účastníky řízení ve smyslu čl. 1 Listiny a práva na ochranu vlastnictví dle článku 11 Listiny. Současně stěžovatel navrhuje předložení věci plénu Ústavního soudu podle §23 zákona o Ústavním soudu a zrušení §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu.
II.
Dříve než Ústavní soud přistoupí k věcnému projednání ústavní stížnosti, musí vždy zjišťovat, zda jsou splněny veškeré formální náležitosti návrhu stanovené zákonem o Ústavním soudu. V projednávané věci však dospěl k závěru, že v rozsahu, v němž ústavní stížnost směřuje proti výroku III rozhodnutí soudu prvního stupně, tyto splněny nebyly, neboť ústavní stížnost proti tomuto rozhodnutí byla podána po lhůtě stanovené pro její podání §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
Dle uvedeného ustanovení lze ústavní stížnost podat ve lhůtě dvou měsíců od doručení rozhodnutí o posledním procesním prostředku, který zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje; takovým prostředkem se rozumí řádný opravný prostředek, mimořádný opravný prostředek, vyjma návrhu na obnovu řízení, a jiný procesní prostředek k ochraně práva, s jehož uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
Projednávaná ústavní stížnost ve svém petitu směřuje proti rozsudku Okresního soudu ve Znojmě ze dne 21. ledna 2015 č. j. 20 C 215/2013-59 - kterým nalézací soud zamítl žalobu co do 700 Kč s příslušenstvím (výrok I.), uložil žalovanému povinnost zaplatit žalobci 4.040 Kč s příslušenstvím specifikovaným ve výroku rozsudku (výrok II.) a uložil žalovanému uhradit žalobci náklady řízení ve výši 4.029,61 Kč (výrok III.) - konkrétně pouze proti jeho výroku III., a proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 18. března 2016 č. j. 21 Co 121/2015-84, který odvoláním napadené rozhodnutí soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalovanému zaplatit žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení ve výši 300 Kč.
Za "poslední" procesní prostředek, který stěžovatel k ochraně svých práv využil, je třeba (s ohledem na znění §202 odst. 2 o. s. ř. a závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 11. dubna 2012, sp. zn. IV. ÚS 498/12) považovat samotné rozhodnutí soudu prvního stupně. Je tomu tak proto, že uvedené ustanovení nepřipouští (o čemž byl stěžovatel v rozhodnutí soudu prvního stupně poučen) podání odvolání proti rozsudku, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 10 000 Kč, k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží; to neplatí u rozsudku pro uznání a u rozsudku pro zmeškání. Okresní soud ve Znojmě Ústavnímu soudu telefonicky sdělil, že rozhodnutí soudu prvního stupně bylo doručeno právní zástupkyni stěžovatele dne 25. února 2015 (viz úřední záznam č. l. 15). Tuto skutečnost ověřil jmenovaný soud nahlédnutím do spisu Okresního soudu ve Znojmě sp. zn. 20 C 215/2013.
Jelikož ústavní stížnost byla doručena do datové schránky Ústavního soudu 26. dubna 2016 (tedy více než rok po doručení rozhodnutí soudu prvního stupně stěžovateli), Ústavní soud konstatuje, že stěžovatel nepodal ústavní stížnost proti výroku III. rozhodnutí soudu prvního stupně v zákonem stanovené dvouměsíční lhůtě. Zmeškání uvedené lhůty Ústavní soud nemůže prominout, neboť je vázán kogentním ustanovením §72 odst. 3 zákona o Ústavním soudu.
III.
Ústavní soud proto přezkoumal toliko ústavní stížností napadené rozhodnutí odvolacího soudu, přičemž dospěl k závěru, že ústavní stížnost je v tomto rozsahu zjevně neopodstatněná.
Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených základních práv, k němuž mělo ze strany odvolacího soudu dojít tím, že chybně interpretoval §202 odst. 2 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád (dále jen "o. s. ř."), konkrétně spojení "k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží", přičemž má za to, že uvedené ustanovení je třeba vykládat tak, že pro účely posouzení, zda je odvolání proti rozhodnutí soudu prvního stupně přípustné, se nepřihlíží k rozhodnutí o nákladech řízení "jakožto samostatnému rozhodnutí (§167 odst. 1 o. s. ř.)". K uvedenému Ústavní soud toliko konstatuje, že způsob, jakým odvolací soud interpretoval a následně aplikoval na poměry projednávané věci §202 odst. 2 o. s. ř., je v souladu ustálenou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 2015 sp. zn. II. ÚS 1159/15, ze dne 12. srpna 2014 sp. zn. II. ÚS 2176/14, či ze dne 19. července 2007 sp. zn. II. ÚS 1493/07, jež jsou dostupné - stejně jako ostatní citovaná rozhodnutí Ústavního soudu - na http://nalus.usoud.cz). Ačkoliv stěžovatel s tímto výkladem polemizuje, neobsahuje ústavní stížnost žádnou argumentaci, na jejímž základě by Ústavní soud dospěl k závěru o nesprávnosti takového výkladu §202 odst. 2 o. s. ř. Je třeba uvést, že i kdyby odvolací soud "přihlédl" k výši náhrady nákladů řízení uložené žalovanému, celková částka by stále nedosahovala hranice stanovené v §202 odst. 2 o. s. ř. a odvolací soud by proto přesto nemohl napadené rozhodnutí podrobit svému přezkumu.
Stran obecné námitky stěžovatele ohledně neústavnost vyloučení soudního přezkumu rozhodnutí o tzv. bagatelních sporech Ústavní soud opakovaně připomíná, že na ústavní úrovni neexistuje záruka dvojinstančnosti řízení v civilních věcech. Zajisté není bezpodmínečnou podmínkou nalézání spravedlnosti vytvářet systém opravných prostředků, nýbrž zejména vytvářet předpoklady pro co možná nejspravedlivější posouzení věci již v prvním stupni (srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2002 sp. zn. IV. ÚS 695/01, ze dne 11. ledna 2007 sp. zn. II. ÚS 771/06 či ze dne 12. srpna 2014 sp. zn. II. ÚS 2176/14). Jinými slovy - jednostupňové soudnictví, zejména v tzv. bagatelních věcech, nevybočuje z ústavních mezí, neboť není v rozporu s principem proporcionality, s ohledem na požadavky, jež vyplývají z čl. 1 Ústavy a čl. 36 odst. 1 Listiny (viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 13. ledna 2015 sp. zn. II. ÚS 2186/14, ze dne 12. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 548/14 či ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15).
Brojí-li stěžovatel proti postupu odvolacího soudu, který jej neseznámil s "podáním žalobce o důvodnosti odvolání" a rozhodl bez přítomnosti stěžovatele, pak je třeba zdůraznit, že napadeným rozhodnutím bylo odmítnuto odvolání stěžovatele proti rozhodnutí nalézacího soudu z důvodu jeho objektivní nepřípustnosti (§202 odst. 2 o. s. ř.) a podání žalobce proto nebylo s to takové rozhodnutí odvolacího soudu žádným způsobem ovlivnit (srov. nález Ústavního soudu ze dne 13. října 2016 sp. zn. II. ÚS 771/16 a judikaturu zde citovanou). Ačkoliv tedy neseznámení jedné z procesních stran s vyjádřením protistrany může v určitých případech znamenat porušení zásady kontradiktornosti, je třeba v poměrech projednávané věci ? s ohledem na povahu předmětu řízení před odvolacím soudem a zjevnou předvídatelnost jeho postupu ? konstatovat, že postup odvolacího soudu nelze kvalifikovat jako zásah do procesních práv stěžovatele jako takový. Stejně tak nelze jako zásah do procesních práv stěžovatele (natož jako zásah dosahující ústavněprávní roviny) vyhodnotit ani stěžovatelem namítané rozhodnutí odvolacího soudu o odmítnutí odvolání stěžovatele bez nařízení jednání, neboť takový postup odvolacímu soudu výslovně umožňuje ustanovení §214 odst. 2 písm. a) o. s. ř.
Co se týče té části ústavní stížností napadeného rozhodnutí odvolacího soudu, v níž odvolací soud přiznal žalobci náhradu nákladů odvolacího řízení, Ústavní soud opakovaně zdůrazňuje, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje zdrženlivě a do rozhodovací činnosti obecných soudů zasahuje výjimečně a pouze v případech, kdy je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. února 2007 sp. zn. III. ÚS 624/06 či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. října 2009 sp. zn. II. ÚS 2608/09).
O takový případ však v projednávané věci nejde. Odvolací soud ve svém (stručném) rozhodnutí odkázal na §146 odst. 3 o. s. ř. a žalobci přiznal toliko náhradu nákladů hotových výdajů ve výši 300 Kč za podané vyjádření. S ohledem na výši přiznaných nákladů odvolacího řízení lze odkázat i na ustálenou judikaturu Ústavního soudu stran tzv. bagatelních věcí (srov. např. nálezy Ústavního soudu ze dne 19. ledna 2016 sp. zn. III. ÚS 2018/15, ze dne 25. července 2012 sp. zn. I. ÚS 988/12, či usnesení Ústavního soudu ze dne 12. prosince 2012 sp. zn. III. ÚS 4497/12, ze dne 9. ledna 2013 sp. zn. II. ÚS 4668/12, a ze dne 17. srpna 2016 sp. zn. I. ÚS 2668/15), za níž uvedenou částku lze bez pochyb považovat.
Ústavní soud závěrem dodává, že návrh na zrušení §202 odst. 2 o. s. ř., je svou povahou návrhem akcesorický a podle ustálené judikatury Ústavního soudu proto sdílí právní osud ústavní stížnosti. Byla-li ústavní stížnost odmítnuta, musí se toto rozhodnutí promítnout i do návrhu vzneseného ve smyslu §74 zákona o Ústavním soudu. Je-li totiž samotná ústavní stížnost věcného projednání neschopná, odpadá tím současně i základní podmínka možného projednání návrhu na zrušení zákona či jeho jednotlivých ustanovení, případně jiného právního předpisu (viz usnesení Ústavního soudu ze dne 3. října 1995 sp. zn. III. ÚS 101/95). Nelze totiž požadovat zrušení zákona nebo jeho jednotlivého ustanovení jen proto, že jeho aplikace vyzněla v neprospěch stěžovatele, aniž by zasáhla do jeho ústavně zaručených práv a svobod (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 29. září 2015 sp. zn. II. ÚS 1880/15).
Ve světle výše uvedených závěrů Ústavní soud neshledal důvod postupovat podle §23 zákona o Ústavním soudu.
Z těchto důvodů Ústavní soud podanou ústavní stížnost zčásti podle §43 odst. 1 písm. b) a zčásti podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, a to mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků. Současně podle §43 odst. 2 písm. b) ve spojení s ustanovením §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl i návrh na zrušení výše uvedeného zákonného ustanovení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. listopadu 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu Ústavního soudu