ECLI:CZ:US:2016:4.US.2043.15.1
sp. zn. IV. ÚS 2043/15
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení v senátě složeném z předsedy Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaje) ve věci stěžovatele Libora Němečka, právně zastoupeného Mgr. Tomášem Opatrným, advokátem se sídlem Masarykovo nám. 128, Kroměříž, proti usnesení Krajského soudu v Ostravě, pobočky v Olomouci ze dne 5. 3. 2014 sp. zn. 74 C 94/2013, usnesení Vrchního soudu v Olomouci ze dne 20. 5. 2014 sp. zn. 1 Co 99/2014 a usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 4. 2015 sp. zn. 30 Cdo 4767/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavnímu soudu byl dne 9. 7. 2015 doručen návrh na zahájení řízení o ústavní stížnosti ve smyslu §72 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), prostřednictvím něhož se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví citovaných rozhodnutí obecných soudů.
Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal podání po stránce formální a konstatoval, že podaná ústavní stížnost obsahuje veškeré náležitosti, jak je stanoví zákon o Ústavním soudu.
II.
Ústavní stížností napadeným usnesením příslušný krajský soud výrokem I. přiznal stěžovateli osvobození od soudních poplatků v rozsahu jedné poloviny a výrokem II. žalobci neustanovil zástupce z řad advokátů. K tomuto rozhodnutí dospěl krajský soud na základě závěru, že sociální a majetkové poměry žalobce odůvodňují částečné osvobození od soudních poplatků, ale výjimečnost na jeho straně neshledal.
Stěžovatel je poživatelem invalidního důchodu druhého stupně a pobírá důchod ve výši 5.844,- Kč. Jeho předchozí živnostenská činnost skončila ke dni 15. 8. 2012, a to v důsledku protiprávního činu žalovaného Jiřího Lasíka.
Krajský soud v napadeném usnesení dospěl mimo jiné k závěru, že se stěžovatel domáhá ochrany svých práv nepřiměřeným způsobem, kdy požaduje nemajetkovou náhradu ve výši 300 000 Kč, přičemž ze samotných skutkových tvrzení, vyplývajících z žaloby, je zřejmé, že intenzitě zásahu tato výše neodpovídá, je neadekvátní vzhledem k povaze uplatňovaného nároku. Pokud by se podle obecných soudů dožadoval stěžovatel přiměřené náhrady, tj. do výše 200 000 Kč, činil by soudní poplatek pouze 2 000 Kč a ne 3 000 Kč, jak odpovídá žalované náhradě ve výši 300 000 Kč. Stran neustanovení zástupce z řad advokátů krajský soud podle stěžovatele zcela nesprávně poukázal na opakované podávání žalob a schopnost stěžovatele sám se zastupovat. Vrchním soudem v Olomouci bylo usnesení krajského soudu ve výroku I. změněno tak, že stěžovateli nebylo přiznáno žádné osvobození od soudních poplatků, ve výroku II. bylo usnesení soudu prvního stupně potvrzeno.
Své rozhodnutí postavil odvolací soud na tom, že podle jeho názoru se jedná o zjevně bezúspěšné uplatňování práva, neboť stěžovatel se domáhal nepřiměřeného zadostiučinění. Následně podané dovolání bylo Nejvyšším soudem odmítnuto pro nepřípustnost.
Se závěry obecných soudů stěžovatel zásadně nesouhlasí, neboť jsou dle jeho názoru v rozporu s čl. 36 a 37 Listiny základních práv a svobod. Počet podaných žalob podle něj nevypovídá ničeho o znalosti problematiky českého právního řádu, může se jednat nejvýš o pouhé srozumění s danou problematikou, která je toliko laická a nikoli odborná. Krom toho stěžovatel nežádal na ochranu svých osobnostních práv nemajetkovou újmu ve výši 300 000 Kč, ale žádal v součtu 252 640 Kč jako částku vydání bezdůvodného obohacení a částku 47 360 Kč jako nemajetkovou újmu. K tomuto nedorozumění došlo zřejmě z důvodu nedostatečného právního vzdělání stěžovatele, který uplatňoval dva odlišné nároky v jednom, tím vznikla dle soudu nepřiměřená náhrada nemajetkové újmy ve výši 300 000 Kč.
Stěžovatel poukazuje na to, že účelem právního institutu osvobození od soudních poplatků je naplnění zásady, že účastníku nesmí být jen pro jeho nepříznivou majetkovou situaci znemožněno uplatňovat nebo bránit své právo u soudu. Bylo by věcí dalšího průběhu řízení a dokazování, zda jeho nároky představují bezúspěšné uplatňování práva. Obecné soudy tak předjímají soudní rozhodnutí, aniž by byly provedeny stěžovatelem navržené důkazy. Stěžovatel předložil soudu důkazy o své nemajetnosti a zdravotní invaliditě a s tím spojené nemožnosti hradit soudní poplatky. Objektivní nedostatek finančních prostředků se nesmí stát pro účastníky překážkou přístupu k soudu. V souvislosti s uvedeným odkázal stěžovatel např. na usnesení Nejvyššího soudu ze dne 18. 9. 2013 sp. zn. 30 Cdo 2643/2013, nebo usnesení ze dne 17. 7. 2013 sp. zn. 29 Cdo 1301/2013.
III.
Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud předně připomíná, že již opakovaně judikoval, že rozhodnutí o tom, zda jsou splněny zákonem stanovené předpoklady pro přiznání osvobození od soudních poplatků, spadá do rozhodovací sféry obecných soudů; s ohledem na ústavně zaručený princip nezávislosti soudů (čl. 82 odst. 1 Ústavy České republiky) Ústavnímu soudu zpravidla nepřísluší přehodnocovat závěry, ke kterým obecný soud při zvažování důvodnosti uplatněného nároku dospěje (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000, I. ÚS 201/02, I. ÚS 249/03, II. ÚS 249/03, III. ÚS 404/04, IV. ÚS 109/06 a další; veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná z: http://nalus.usoud.cz). Výjimkou by byla pouze extrémní pochybení obecného soudu přivozující zřetelný zásah do základních práv stěžovatele. K tomu však v nyní projednávané věci nedošlo.
Osvobození od soudních poplatků podle §138 odst. 1 o. s. ř. lze účastníku řízení přiznat za předpokladu, že takové opatření odůvodňují jeho poměry a zároveň nejde o svévolné nebo zřejmě bezúspěšné uplatňování nebo bránění práva. Citované ustanovení, jehož cílem je zajistit účastníkovi přístup k soudu a s ním spjatou ochranu právům i v případě nepříznivé materiální a sociální situace, však nezakládá nárok na předmětné osvobození, nýbrž toliko právo o něj požádat. Zhodnocení oprávněnosti žádosti, a tedy naplnění uvedených kritérií, je na obecných soudech, kterým je tak ponechán prostor k uvážení, zda a případně v jakém rozsahu osvobození v konkrétním případě přiznat (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 4876/12, sp. zn. I. ÚS 4029/13).
Z ustanovení §138 odst. 1 o. s. ř. vyplývá, že osvobození od soudního poplatku se nepřizná v případě zřejmě bezúspěšného uplatňování nebo bránění práva, což je zákonem předvídaná výluka z možnosti osvobodit účastníka od soudního poplatku. Závěr o naplnění této skutečnosti je zcela v kompetenci obecného soudu. Ústavnímu soudu zbývá jen posoudit, zda závěr obecných soudů lze považovat za ústavně konformní, tj. zpravidla za řádně odůvodněný. V této části lze zcela odkázat na odůvodnění odvolacího soudu, který uzavřel, že žalobce se domáhá přiměřeného zadostiučinění za protiprávní zásah do svých osobnostních práv, který měl spočívat v zákonné licenci žalovaného, tj. v právu žalovaného vypovídat před soudem jako účastník řízení bez hrozby trestního stíhání za křivou výpověď.
V nyní projednávané věci stěžovatel napadá mimo jiné rozhodnutí soudů, jimiž mu nebyl ustanoven k obhajobě jeho práv zástupce dle ustanovení §30 občanského soudního řádu. Ustanovení zástupce dle §30 občanského soudního řádu a institut osvobození od soudních poplatků dle ustanovení §138 občanského soudního řádu jsou velmi blízké právní instrumenty, neboť pouze účastníku, u něhož jsou předpoklady, aby byl soudem osvobozen od soudních poplatků, předseda senátu ustanoví na jeho žádost zástupce (viz ustanovení §30 občanského soudního řádu). Splňuje-li účastník řízení podmínky pro osvobození od soudních poplatků ve smyslu ustanovení §138 občanského soudního řádu zčásti nebo zcela, jedná se pouze o jednu z podmínek, na jejímž základě může soud dospět k závěru o nutnosti ustanovení zástupce dle ustanovení §30 občanského soudního řádu. Druhou podmínkou je podání žádosti o toto ustanovení a třetí (a v zásadě nejdůležitější) je podmínka nezbytnosti tohoto ustanovení k ochraně práv žadatele. Požadavek nezbytnosti byl doplněn novelou občanského soudního řádu provedenou zákonem č. 218/2011 Sb. s účinností od 1. 9. 2011, přičemž takto byla zdůrazněna mimořádnost institutu ustanovení zástupce tím, že soudce bude moci zástupce ustanovit pouze tehdy, bude-li to nezbytně třeba k ochraně zájmů účastníka. Pojem nezbytnosti je přitom třeba vykládat tak, že jde o situace, v nichž je konkrétními okolnostmi odůvodněn závěr, že bez zastoupení by účastníkovi řízení mohla vzniknout nikoli nezanedbatelná újma, přičemž se jedná pouze o benefit poskytnutý účastníkům soudních řízení ze strany státu.
V této souvislosti Ústavní soud také zdůrazňuje, že již dříve judikoval, že není porušením práva na právní pomoc zakotveného v čl. 37 odst. 2 a 3 Listiny, zamítne-li soud žádost účastníka řízení o ustanovení zástupce, pokud bylo řádně soudem shledáno a odůvodněno, že pro takové ustanovení zástupce nejsou splněny podmínky dané ustanovením §30 občanského soudního řádu [viz např. nález sp. zn. I. ÚS 684/05 ze dne 4. 8. 2006 (N 149/42 SbNU 209)]. Zároveň zdejší soud opakovaně vyslovil, že k rozhodování ve věcech ustanovení zástupce účastníku řízení přistupuje mimořádně zdrženlivě, vycházeje především z toho, že posouzení, zda jsou splněny - coby rozhodné - podmínky pro osvobození od soudních poplatků (dle ustanovení §30 a §138 občanského soudního řádu), spadá zásadně do rozhodovací sféry obecných soudů [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 271/2000 ze dne 17. 8. 2000 (U 28/19 SbNU 275) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 1657/15 ze dne 16. 7. 2015]. Případy, kdy Ústavní soud naopak ústavní stížnost otevřel věcnému posouzení, jsou výjimečné a týkají se buď specifických otázek, nebo situací, kdy dovodil, že šlo "o svévolný výklad, např. nerespektování kogentní normy, anebo o interpretaci, jež je v extrémním rozporu s principy spravedlnosti" [viz nález sp. zn. IV. ÚS 289/03 ze dne 31. 8. 2004 (N 125/34 SbNU 281)].
Takováto pochybení obecných soudů však v nyní projednávané věci Ústavní soud neshledal, neboť soud prvního stupně i soud odvolací návrh stěžovatele na osvobození od soudních poplatků a ustanovení zástupce řádně přezkoumaly. Své závěry přitom srozumitelně odůvodnily, kdy správně vyšly jak ze skutečností vážících se k osobě žadatele (stěžovatele), tak i charakteru řízení, v němž stěžovatel požadoval zastoupení. Na jejich závěrech přitom nemá Ústavní soud z ústavněprávního hlediska důvod ničeho měnit, a proto na ně pro stručnost v plné míře odkazuje. Stran napadeného usnesení Nejvyššího soudu lze uvést, že Ústavní soud v minulosti opakovaně judikoval, že přezkoumání přípustnosti dovolání je v zásadě věcí Nejvyššího soudu. Z jeho odůvodnění je navíc zřejmé, proč nebylo dovolání připuštěno k věcnému projednání - z obsahu dovolání nebylo patrno, o kterou otázku hmotného či procesního práva v dané věci jde.
Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítnout jako zjevně neopodstatněnou podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. března 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu