ECLI:CZ:US:2016:4.US.2131.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2131/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jaromíra Jirsy, soudců Jana Musila a Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaje) o ústavní stížnosti Ivo Janoštíka, zastoupeného JUDr. Janou Mikulovou, advokátkou se sídlem Hlavní třída 1023/55, Ostrava-Poruba, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 17. 2. 2016 č. j. 29 Cdo 3029/2014-304, rozsudku Vrchního soudu v Olomouci ze dne 31. 1. 2013 č. j. 4 Cmo 254/2012-185 a rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 14. 2. 2011 č. j. 3 Cm 106/2010-81, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení principu právního státu ve smyslu čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), porušení práva na rovnost v právech a důstojnosti podle čl. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny a čl. 6 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí.
Krajský soud v Ostravě napadeným rozsudkem ve věci žalobce Zdeňka Ptáčka (dále jen "žalobce") proti druhému žalovanému Ivo Janoštíkovi (dále jen "stěžovatel") o zaplacení směnečných peněz v částkách dvakrát 42 000 Kč a dvakrát 117 970 Kč s postižními právy ze směnek, mimo rozhodnutí o nákladech řízení, ponechal v platnosti v něm specifikované směnečné platební rozkazy. Vrchní soud v Olomouci napadeným rozsudkem nevyhověl návrhu stěžovatele na přerušení řízení, potvrdil napadený rozsudek krajského soudu a rozhodl o náhradě nákladů řízení.
Nejvyšší soud napadeným usnesením podle §243c odst. 1 věty první o. s. ř. odmítl dovolání stěžovatele proti citovanému rozsudku Vrchního soudu v Olomouci, neboť neobsahovalo žádný údaj o tom, v čem dovolatel spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, tedy které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné; v dovolacím řízení pro tuto vadu proto nelze pokračovat. Nejvyšší soud v této souvislosti poukázal nejen na vlastní judikaturu (srov. např. usnesení sp. zn. 29 NSČR 55/2013, 29 Cdo 1172/2013, 29 Cdo 2394/2013 a 29 Cdo 2488/2013), ale také na judikaturu Ústavního soudu (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3524/2013, III. ÚS 695/14, IV. ÚS 266/14, IV. ÚS 1407/14 nebo IV. ÚS 3548/14). Dovolací soud nad rámec uvedeného doplnil, že dovolání stěžovatele proti té části výroku odvolacího osudu ve věci samé, jež se týkala směnečných platebních rozkazů, jimiž mu bylo uloženo zaplatit žalobci dvakrát částku 42 000 Kč s postižními právy ze směnky, nebylo ani objektivně přípustné, když dotčenými směnečnými platebními rozkazy bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč a nešlo ani o vztahy ze spotřebitelských smluv, pracovně právní vztahy nebo věci uvedené v §120 odst. 2 o. s. ř. [srov. §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.].
Stěžovatel v ústavní stížnosti po shrnutí skutkového a procesního stavu zdůraznil, že v právních závěrech civilních soudů spatřuje porušení práva na spravedlivý proces. Uvedl, že žalobce jednal nepoctivě a opakovaně v mnoha dalších případech. Podle stěžovatele právní názor v napadených rozsudcích neobstojí z hlediska ústavnosti.
Dosavadní průběh řízení, stejně jako obsah ústavní stížnosti netřeba dále podrobněji rekapitulovat, neboť jsou stěžovateli i Ústavnímu soudu dostatečně známy.
Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se však stručně vyjádří alespoň ke stěžejním námitkám.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; soud aplikoval adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud v prvé řadě uvádí, že ústavní stížnost v podstatě představuje velmi stručnou polemiku se závěry civilních soudů, ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu jakákoli argumentace chybí.
Ústavní soud poukazuje na to, že ve všech napadených rozhodnutích civilní soudy zřetelně specifikovaly a průkazně vysvětlily důvody pro jejich přijetí. Z tohoto pohledu se argumentace stěžovatele nutně jeví jako neadekvátní; stěžovatel posouzení věci ze strany soudů v určitém smyslu ignoruje. O tom koneckonců vypovídá právě jeho stručná argumentace, která se věcně míjí s důvody rozhodnutí, právním posouzením i s relevantní judikaturou, jež vedly civilní soudy k jejich rozhodnutím.
Konkrétně Ústavnímu soudu nezbývá, než připomenout, že již Krajský soud v Ostravě v napadeném rozsudku dospěl po podrobném dokazování a důkladném právním posouzení k závěru, že stěžovatel neunesl důkazní břemeno a směnečné platební rozkazy ponechal v platnosti. Vrchní soud v Olomouci pak souzenou věc zevrubně posoudil, konstatoval nedůvodnost stěžovatelova odvolání a rozsudek soudu prvního stupně potvrdil; za nedůvodný označil také návrh stěžovatele na přerušení řízení. Ústavní soud konstatuje, že argumentace a závěry, na jejichž základě odvolací soud potvrdil věcnou i procesní správnost rozhodnutí prvostupňového soudu a nevyhověl žádosti stěžovatele na přerušení řízení, vypovídají o přiléhavém právním posouzení souzené věci.
Ve vztahu k odmítavému rozhodnutí Nejvyššího soudu Ústavní soud musí konstatovat, že postup dovolacího soudu odpovídá jeho dosavadní rozhodovací praxi. Nejedná se ani o rozhodnutí, které by bylo založeno na formalistickém posouzení věci. Ústavní soud musí shodně s dovolacím soudem připomenout, že pokud stěžovatel v dovolání (ale ani v ústavní stížnosti) neuvede žádný údaj o tom, v čem spatřuje splnění předpokladů přípustnosti dovolání, nelze než odkázat na výše uvedenou judikaturu dovolacího soudu, z níž jednoznačně vyplývá, že stěžovatel má povinnost konstatovat, v čem spatřuje přípustnost dovolání; tedy, které z hledisek uvedených v §237 o. s. ř. považuje za splněné. Stěžovatele tak stíhá nejdříve povinnost poukázat na právní otázku dříve vyřešenou Nejvyšším soudem, která měla být podle jeho názoru vyřešena jinak, čímž by založil přípustnost dovolání, a následně vymezit dovolací důvod tak, aby vyložil, proč by Nejvyšší soud měl tuto právní otázku posoudit jinak.
Nejvyšší soud své rozhodnutí založil na závěru, že stěžovatelovo dovolání trpí absencí identifikace právní otázky, jejíž odlišné řešení mělo založit přípustnost dovolání. Jestliže dovolání tuto náležitost postrádalo, stěží jej bylo možno vykládat podle jeho obsahu (ustanovení §41 odst. 2 o. s. ř.). O těchto podmínkách a nárocích na dovolání se dostatečně vyjadřuje známá judikatura Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 651/14, IV. ÚS 789/14, III. ÚS 3189/13, II. ÚS 3625/13, I. ÚS 3524/13, I. ÚS 3445/13, III. ÚS 695/14, II. ÚS 93/14, III. ÚS 99/14, 4 ÚS 266/14, IV. ÚS 915/16), od níž se ani v nyní projednávané věci není důvodné odchylovat.
Jak je zřejmé, Ústavní soud nezjistil, že by v projednávané věci došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Civilní soudy při rozhodování respektovaly hmotně právní i procesní předpisy a srozumitelně svá rozhodnutí odůvodnily; odlišnost právních závěrů soudů od názorů stěžovatele není způsobilá založit porušení základního práva. Právo na spravedlivý (řádný) proces není možno vykládat tak, že by garantovalo úspěch v řízení či zaručovalo právo na rozhodnutí odpovídající představám stěžovatele.
Proto Ústavní soud stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. srpna 2016
Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu