ECLI:CZ:US:2016:4.US.2719.16.1
sp. zn. IV. ÚS 2719/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti Klubu právní podpory, nadace v likvidaci, se sídlem Šárovo kolo 2/981, Praha 5, zastoupené Mgr. Miluší Pospíšilovou, advokátkou se sídlem Paprsková 1340/10, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 20. 5. 2016 č. j. 30 Cdo 4370/2015-412, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou, jakož i jinak formálně bezvadnou ústavní stížností, se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví označeného rozhodnutí Nejvyššího soudu, kterým bylo odmítnuto její dovolání v řízení o náhradě nemajetkové újmy. Tvrdí, že tím byla porušena její ústavně zaručená práva podle čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). K tomu mělo podle stěžovatelky dojít v důsledku nesprávného postupu obecných soudů, které jí přiznaly pouze část jí požadovaného zadostiučinění za nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem (dále jen "zákon č. 82/1998 Sb."), a dále v důsledku nesprávného postupu dovolacího soudu, který odepřel stěžovatelce přístup k soudu, neboť se odmítl zabývat jejím dovoláním.
Z ústavní stížnosti a napadeného usnesení Ústavní soud zjistil, že stěžovatelka se v řízení před obecnými soudy domáhala po žalované České republice - Ministerstvu spravedlnosti (dále jen "vedlejší účastník") poskytnutí zadostiučinění za nemajetkovou újmu ve výši 400 000 Kč s příslušenstvím jako zadostiučinění za nemajetkovou újmu, jež jí měla vzniknout v důsledku nepřiměřené délky řízení vedeného Obvodním soudem pro Prahu 1 pod sp. zn. 28 C 122/94.
Obvodní soud pro Prahu 5 rozsudkem ze dne 28. 11. 2014 č. j. 9 C 216/2010-338 žalobě stěžovatelky co do částky 14 250 Kč s příslušenstvím vyhověl (výrok I), co do částky 385 750 Kč s příslušenstvím žalobu zamítl (výrok II) a rozhodl, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce na náhradě nákladů řízení 13 700 Kč (výrok III). K odvolání stěžovatelky Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 17. 6. 2015 č. j. 11 Co 151/2015-387 rozsudek soudu prvního stupně ve vyhovujícím výroku změnil pouze co do výše úroku z prodlení za dobu od 1. 7. 2013 do 28. 11. 2014 (výrok I), v zamítajícím výroku jej změnil jen tak, že vedlejší účastník je povinen zaplatit stěžovatelce 22 641,50 Kč s příslušenstvím, jinak jej potvrdil (výrok II) a vedlejšímu účastníkovi uložil, aby stěžovatelce na náhradě nákladů řízení před soudy obou stupňů zaplatila 27 200 Kč (výrok III). Nejvyšší soud v záhlaví označeným usnesením dovolání stěžovatelky odmítl.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatelky, i obsah napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné. Ústavní soud se nicméně stručně vyjádří ke stěžejním otázkám.
Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
Ústavní soud se ve své judikaturní praxi opakovaně zabývá rozhodováním civilních soudů o nárocích plynoucích ze zákona č. 82/1998 Sb., přičemž pravidelně konstatuje, že plně respektuje pravomoci soudů posoudit existenci podmínek pro vznik odpovědnosti státu za škodu způsobenou nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 3377/12 nebo I. ÚS 215/12). Ústavní soud v této souvislosti zdůrazňuje, že "do samotného zhodnocení konkrétních okolností případu z pohledu zmíněných zákonných kritérií obecnými soudy, Ústavní soud zásadně není oprávněn vstupovat, ledaže by příslušné závěry bylo možno označit za skutečně extrémní, vymykající se zcela smyslu a účelu dané právní úpravy. Pak totiž by takový postup mohl být shledán jako rozporný s ústavně zaručenými základními právy účastníka řízení ve smyslu čl. 36 odst. 1 a 3 Listiny. Pouhý nesouhlas s tím, jak obecný soud zhodnotil tu kterou okolnost, resp. s tím, že některé z hodnocených skutečností přisoudil menší či naopak větší váhu než skutečnosti jiné, věc (ústavní stížnost) do ústavní roviny posunout zásadně nemůže." (srov. nález sp. zn. III. ÚS 1320/10 nebo II. ÚS 3005/14).
Ústavní soud přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí ve výše uvedeném rozsahu a konstatuje, že vady, které by nepřípustně postihly některé z tvrzených ústavně zaručených základních práv a svobod stěžovatelky, neshledal. Ústavní soud ověřil, že soud ve věci rozhodoval v souladu se zákony i principy zakotvenými v Listině, jeho rozhodnutí nelze označit jako svévolné, je výrazem nezávislého soudního rozhodování, které nevybočilo z mezí ústavnosti.
Pro úplnost Ústavní soud dodává, že civilní soudy v předchozích rozhodnutích podrobně rozvedly, z jakých důvodů vyhověly žalobě stěžovatelky pouze částečně, když došly k závěru ohledně stanovení formy a výše přiměřeného zadostiučinění nemajetkové újmy. Svá rozhodnutí řádně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, jakými úvahami se při rozhodování o náhradě nemajetkové újmy řídily, a které předpisy aplikovaly. Ústavní soud poukazuje zejména na to, že civilní soudy zohlednily ve svém rozhodování, že stěžovatelka svou aktivitou obstrukčního charakteru (opakované neúspěšné vznášení námitky podjatosti soudce, jakož i neúspěšné procesní návrhy na přikázání věci jinému soudu) přispěla k prodloužení délky posuzovaného řízení.
Nejvyšší soud se v napadeném rozhodnutí náležitě vypořádal se všemi námitkami stěžovatelky a dostatečně podrobně a s odkazy na svoji předchozí judikaturu (např. rozsudky sp. zn. 30 Cdo 4462/2009, 30 Cdo 675/2013 nebo stanovisko sp. zn. Cpjn 206/2010; všechny dostupné na http://www.nsoud.cz) objasnil, jaké důvody jej vedly k odmítnutí dovolání. K tomu Ústavní soud dodává, že podle ustálené judikatury přísluší posuzovat přípustnost dovolání, tedy mj. i otázku, zda dovolatel uplatnil relevantní dovolací důvod, výhradně Nejvyššímu soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2745/13 nebo IV. ÚS 2410/15).
Ústavní soud připomíná, že právo na spravedlivý (řádný) proces, jehož porušení se stěžovatelka dovolává, není možné vykládat tak, že by se stěžovateli garantoval úspěch v řízení či se zaručovalo právo na rozhodnutí, odpovídající jeho představám. Obsahem tohoto ústavně zaručeného práva je zajištění práva na spravedlivé (řádné) soudní řízení, v němž se uplatní všechny zásady soudního rozhodování v souladu se zákony a při aplikaci ústavních principů. Okolnost, že stěžovatelka se závěry či názory soudů nesouhlasí, nemůže sama o sobě důvodnost ústavní stížnosti založit.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. října 2016
JUDr. Jaromír Jirsa v. r.
předseda senátu