ECLI:CZ:US:2016:4.US.3254.14.1
sp. zn. IV. ÚS 3254/14
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu Davida Uhlíře a soudců Kateřiny Šimáčkové a Tomáše Lichovníka (soudce zpravodaj) ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Mgr. Pavla Vintera, advokáta se sídlem V Olšinách 10, Praha 10, zastoupeného Mgr. Markétou Hejlovou, advokátkou se sídlem V Olšinách 10, Praha 10, proti rozsudku Okresního soudu Praha-západ č. j. 3 C 269/2010-244 ze dne 20. 10. 2011, rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 25 Co 142/2012-300 ze dne 13. 6. 2012 a usnesení Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3565/2012-343 ze dne 30. 7. 2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností, která i v ostatním splňovala podmínky stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, usiloval stěžovatel (v rozsahu dále specifikovaném) o zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů s odůvodněním, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v čl. 1, čl. 10 odst. 1 a 2, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), jakož i v čl. 90 a čl. 95 odst. 1 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Z přiloženého listinného materiálu Ústavní soud zjistil, že napadená rozhodnutí byla vydána v řízení, v němž se stěžovatel po žalovaných RNDr. Jaromíru Šiškovi, CSc. a MUDr. Daně Šiškové (dále též "vedlejší účastníci") domáhal zaplacení částky 18 450 Kč s příslušenstvím (ve vztahu k prvně jmenovanému) a částky 116 375 Kč s příslušenstvím (ve vztahu k oběma žalovaným) z titulu náhrady škody, která mu vznikla v souvislosti s opakovanými stížnostmi, jež na něj vedlejší účastníci podávali k České advokátní komoře. Vyčíslení škody zahrnovalo náklady vynaložené na právní zastoupení v kárném řízení a ušlý zisk za dobu, po kterou se věnoval vyhotovování vyjádření k jednotlivým stížnostem. Stěžovatel dovozoval, že ze strany vedlejších účastníků došlo ke zneužití institutu stížnosti, neboť tito ve svých podáních uváděli nepravdivé a smyšlené údaje, čímž porušili všeobecnou prevenční povinnost ve smyslu §415 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění účinném do 31. 12. 2013.
Ve věci rozhodl Okresní soud Praha-západ (dále jen "okresní soud") rozsudkem č. j. 3 C 269/2010-244 ze dne 20. 10. 2011 tak, že žalobu stěžovatele zamítl, přičemž stanovil, že žalovaní nemají právo na náhradu nákladů řízení.
K odvolání stěžovatele a vedlejších účastníků následně Krajský soud v Praze (dále jen "krajský soud") rozsudkem č. j. 25 Co 142/2012-300 ze dne 13. 6. 2012 změnil rozhodnutí nalézacího soudu ve výroku o nákladech řízení, k jejichž úhradě nově zavázal stěžovatele. Ve zbytku krajský soud rozhodnutí okresního soudu jako věcně správné potvrdil a uložil stěžovateli povinnost zaplatit vedlejším účastníkům náklady odvolacího řízení.
Obecné soudy vycházely ze zjištění, že stěžovatel jakožto advokát v rámci konkurzního řízení úpadce DSK, spol. s r. o., na přezkumném jednání zastupoval jednoho z věřitelů a poté ve sporech proti vedlejším účastníkům, kteří byli v postavení věřitelů, zastupoval správce konkurzní podstaty. Vedlejší účastníci považovali tuto skutečnost za střet zájmů a podávali u České advokátní komory podněty k přezkoumání postupu stěžovatele, k nimž se stěžovatel na výzvu České advokátní komory vyjadřoval. Se stěžovatelem bylo v souvislosti s prověřováním stížností vedlejších účastníků zahájeno také kárné řízení, které bylo posléze zastaveno. Na takto ustaveném základě dospěly obecné soudy k závěru, že žaloba není důvodná, neboť v daném případě absentoval jeden ze základních předpokladů odpovědnosti za škodu, tzn. protiprávnost jednání vedlejších účastníků. Dle náhledu obecných soudů vedlejší účastníci toliko využili svého zákonného práva, a jejich jednání, jež nevykazovalo znaky šikany, proto nelze posuzovat jako porušení právní povinnosti, včetně prevenční povinnosti. Obecné soudy dále podotkly, že volba konkrétního postupu, jako např. zahájení kárného řízení či vyžádání vyjádření, závisela výlučně na uvážení České advokátní komory, v jejíž působnosti také bylo zhodnotit obsah jednotlivých podnětů vedlejších účastníků a případně zamezit vzniku stěžovatelem tvrzené škody. Rozhodnutí o nákladech řízení odůvodnil odvolací soud zásadou úspěchu ve sporu, kdy na rozdíl od soudu prvního stupně, neshledal ve věci důvody pro postup dle §150 zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř.").
Stěžovatel podal proti rozhodnutí krajského soudu dovolání, a to v rozsahu vážícím se k částce 116 375 Kč s příslušenstvím, zatímco ve zbylém rozsahu napadl rozhodnutí obecných soudů ústavní stížností, vedenou pod sp. zn. IV. ÚS 3577/12.
Usnesením Nejvyššího soudu č. j. 25 Cdo 3565/2012-343 ze dne 30. 7. 2014 bylo dovolání stěžovatele odmítnuto s tím, že rozhodnutí odvolacího soudu postrádá, z hlediska stěžovatelem předložených otázek, po právní stránce zásadní význam ve smyslu §237 odst. 1 písm. c) a odst. 3 o. s. ř., ve znění účinném do 31. 12. 2012. Dovolací soud stěžovateli současně uložil povinnost zaplatit vedlejším účastníkům na náhradě nákladů dovolacího řízení částku 14 520 Kč.
Ústavní stížnost, která směřovala vůči rozsudku okresního a krajského soudu co do částky 18 450 Kč s příslušenstvím, Ústavní soud usnesením sp. zn. IV. ÚS 3577/12 ze dne 23. 9. 2014 jako zjevně neopodstatněnou následně též odmítl.
Shora zmíněné usnesení Nejvyššího soudu, jakož i jemu předcházející rozsudky krajského a okresního soudu napadl stěžovatel nyní projednávanou ústavní stížností; dvě posledně uvedená rozhodnutí přitom pouze v části, v níž bylo rozhodnuto o žalobě na zaplacení částky 116 375 Kč s příslušenstvím, a v souvisejících nákladových výrocích. Stěžovatel v ústavní stížnosti zrekapituloval argumenty uplatněné v průběhu předešlého řízení, jejichž podstatou byl, stručně řečeno, nesouhlas se závěry obecných soudů ohledně absence odpovědnosti vedlejších účastníků za škodu. Tento nesouhlas se týkal jak právního posouzení, tak i jednotlivých skutkových zjištění. V rámci skutkových zjištění stěžovatel zpochybňoval zejména úvahy obecných soudů o povaze tvrzení vedlejších účastníků zahrnutých v jejich stížnostech k České advokátní komoře, ve smyslu, zda se jednalo o zneužití práva, a dále rozporoval závěry soudů stran neprokázání výše škody. Stěžovatel konstatoval, že způsob, jímž obecné soudy věc posoudily, činí ustanovení §3 odst. 1, §415, §420 a §424 občanského zákoníku zcela obsoletními a prolamuje právo na právní pomoc, neboť umožňuje, aby si účastník řízení prostřednictvím stížností k České advokátní komoře, založených pouze na smyšlených a účelových tvrzeních, vynucoval výměnu právního zástupce protistrany, a to bez jakékoliv odpovědnosti za újmu, kterou tomuto právnímu zástupci v osobní a majetkové sféře způsobí.
Stěžovatel v ústavní stížnosti vznesl rovněž námitky procesního charakteru. Ve vztahu ke krajskému soudu poznamenal, že se v odůvodnění svého rozhodnutí nevypořádal s odvolací argumentací a že se řádně nezabýval naplněním podmínek pro aplikaci ustanovení §150 o. s. ř. Nejvyššímu soudu pak stěžovatel vytkl, že se dostatečně neseznámil s obsahem dovolání, že posuzoval jeho přípustnost nepřiměřeně restriktivně a že jím vydané rozhodnutí bylo překvapivé, neboť se odchylovalo od dosavadní praxe vztahující se k výkladu ustanovení §415 občanského zákoníku. Stěžovatel dále podrobil kritice postup Nejvyššího soudu, jež přezkoumal napadené rozhodnutí odvolacího soudu v celém rozsahu, byť dovolání bylo podáno pouze do výrokové části vážící se k částce 116 375 Kč. V důsledku toho s předmětem řízení nekorespondoval ani výrok o nákladech dovolacího řízení, jelikož Nejvyšší soud při výpočtu mimosmluvní odměny za právní zastoupení vedlejších účastníků do tarifní hodnoty nesprávně zahrnul, kromě částky 116 375 Kč, též částku 18 450 Kč. Pochybení, mající za následek porušení jeho ústavně zaručených práv, stěžovatel spatřoval konečně také v tom, že mu byla uložena povinnost hradit náklady dovolacího řízení, vynaložené vedlejšími účastníky na jejich vyjádření k dovolání, které mu však nebylo doručeno. Závěrem stěžovatel zdůraznil, že si je vědom specifické funkce Ústavního soudu, a proto v ústavní stížnosti nenapadá skutková zjištění a právní posouzení uplatněných nároků, nýbrž "způsob, jakým obecné soudy o těchto nárocích a podaných opravných prostředcích rozhodovaly".
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah naříkaných soudních aktů a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Ústavní soud ve své ustálené judikatuře zcela zřetelně akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor.
Ačkoliv stěžovatel uvádí v předloženém návrhu opak, podstatnou část jeho stížnosti tvoří polemika se skutkovými a právními závěry obecných soudů. Ústavní soud v minulosti opakovaně vyložil, za jakých podmínek má nesprávná aplikace či interpretace podústavního práva za následek porušení základních práv a svobod. Je tomu tak především tehdy, jestliže jsou závěry obecných soudů v příkrém nesouladu se skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci nevyplývají, nebo tehdy, jestliže byla některá z norem podústavního práva interpretována způsobem, nacházejícím se v extrémním rozporu s principy spravedlnosti (např. přepjatý formalismus), nebo jednalo-li se o interpretaci založenou na ústavně nepřípustné svévoli (např. nerespektování kogentní normy) [srov. kupř. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 2519/07 ze dne 23. 1. 2008 (N 19/48 SbNU 205)]. Výše popsaná situace, v níž by byl Ústavní soud oprávněn zasáhnout a zrušit napadená rozhodnutí, v projednávané věci však nenastala.
Ústavní soud předesílá, že se totožnými námitkami stěžovatele, s výjimkou těch, jež směřují vůči postupu dovolacího soudu, zabýval v usnesení sp. zn. IV. ÚS 3577/12 ze dne 23. 9. 2014. Ústavní soud při té příležitosti shledal, že provedenému dokazování ani skutkovým a právním závěrům z něj obecnými soudy vyvozeným nelze z ústavněprávního hlediska nic vytknout, stejně jako odůvodnění výroku odvolacího soudu o nákladech řízení. Jelikož Ústavní soud nemá žádný důvod se od tohoto hodnocení odchýlit, v podrobnostech proto na odůvodnění citovaného usnesení odkazuje. Toliko pro úplnost lze ve vztahu k výtkám ohledně nedostatečnosti odůvodnění rozsudku odvolacího soudu doplnit následující: Ústavně zaručenému právu na spravedlivý proces (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu adekvátně ovšem ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (kupř. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05 a IV. ÚS 787/06, III. ÚS 961/09). Je tedy v zásadě přípustné, aby obecný soud, namísto vypořádávání jednotlivých námitek účastníka řízení, shrnul veškeré okolnosti, které považuje v daném případě za relevantní, pokud je z takového souhrnu alespoň implicitně seznatelné, proč soud argumentaci účastníka nepřisvědčil. Zbývá dodat, že shora naznačeným ústavněprávním východiskům krajský soud v posuzovaném případě dostál.
Pochybení ústavního rozměru nebylo zjištěno ani v postupu Nejvyššího soudu při zhodnocení přípustnosti dovolání podle ustanovení §237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. (ve znění účinném do 31. 12. 2012). Nejvyšší soud dovolání, dle náhledu Ústavního soudu, posoudil plně v mezích své zákonné kompetence a v odůvodnění svého usnesení vyložil, proč nepovažoval stěžovatelem nastolené otázky za zásadně právně významné; skutečnost, že se stěžovatel s názorem dovolacího soudu neztotožnil, sama o sobě porušení jeho ústavně zaručených práv nezakládá. Ve vztahu k nákladovému výroku je nutno podotknout, že okolnost, zda bylo či nebylo vyjádření vedlejších účastníků stěžovateli doručeno, neměla na vznik nákladů dovolacího řízení a tedy ani na povinnost dovolacího soudu o těchto nákladech rozhodnout, žádný vliv. Poukazoval-li stěžovatel dále na to, že Nejvyšší soud vycházel při určení odměny právního zástupce vedlejších účastníků z vyššího základu (o částku 18 450 Kč), pak nelze přehlédnout, že případný rozdíl ve výši odměny činí včetně DPH přibližně 1 500 Kč, tedy jde o sumu označovanou v judikatuře Ústavního soudu jako "bagatelní", ve vztahu k níž Ústavní soud ustáleně judikuje, že nezakládá natolik závažné zkrácení majetkové sféry stěžovatele, aby bylo možno hovořit o dotčení jeho ústavně zaručených práv.
Vzhledem k tomu, že jak si Ústavní soud ověřil, obecné soudy rozhodovaly v souladu s principy hlavy páté Listiny, jejich rozhodnutí, která jsou výrazem nezávislého soudního rozhodování, nevybočila z mezí ústavnosti, nezbylo Ústavnímu soudu než návrh dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků, odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. 3. 2016
David Uhlíř v. r.
předseda senátu