ECLI:CZ:US:2016:4.US.3287.16.1
sp. zn. IV. ÚS 3287/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jaroslavem Fenykem o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t. č. ve Věznici Valdice, nám. Míru 55, 507 11 Valdice, zastoupeného JUDr. Filipem Cimickým, advokátem se sídlem Hornokrčská 7, 140 00 Praha 4, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2016, č. j. 3 T 3/2014-4494, a proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 3 T 3/2014, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavnímu soudu byla dne 3. 10. 2016 doručena ústavní stížnost stěžovatele, jíž se domáhal zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2016, č. j. 3 T 3/2014-4494, "...stejně jako všech dalších následných rozhodnutí ve věci 3 T 3/2014 včetně konečného rozsudku ve věci a to z důvodu porušení čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy a nesouladu s nálezy Ústavního soudu." Ve své ústavní stížnosti stěžovatel rovněž žádal přiznání náhrady nákladů řízení před Ústavním soudem.
2. Ústavní soud je v řízeních o ústavních stížnostech vázán zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). Tento zákon předepisuje soubor procesních podmínek, jež musí být splněny, aby se Ústavní soud mohl zabývat ústavní stížností po věcné stránce.
3. Jednou z těchto podmínek je ve smyslu §34 odst. 1 zákona o Ústavním soudu i jednoznačné vymezení toho, co stěžovatel ústavní stížností sleduje, tedy vymezení rozhodnutí, jejichž zrušení stěžovatel žádá. Jelikož stěžovatel formuloval svůj návrh nedostatečně určitě a rovněž nepřiložil k ústavní stížnosti speciální plnou moc ve smyslu ustanovení §31 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, Ústavní soud jej přípisem ze dne 10. 10. 2016 vyzval k tomu, aby tyto vady podání odstranil. Protože stěžovatel v textu ústavní stížnosti napadal i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 8 To 76/2016, jímž bylo rozhodnuto o stížnosti proti shora uvedenému usnesení Městského soudu v Praze, a kopii tohoto rozhodnutí k ústavní stížnosti přiložil, Ústavní soud jej vyzval k tomu, aby konkrétně označil, která rozhodnutí ústavní stížností napadá, neboť z výše citované formulace toto nebylo zřejmé. Na tuto výzvu stěžovatel reagoval podáním ze dne 19. 10. 2016, doručeným Ústavnímu soudu dne 25. 10. 2016. K tomuto podání přiložil plnou moc k zastupování v řízení před Ústavním soudem a zpřesnil petit své ústavní stížnosti tak, že touto žádá zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2016, č. j. 3 T 3/2014-4494, a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 1. 6. 2016, sp. zn. 3 T 3/2014, jimiž měla dle názoru stěžovatele být porušena jeho práva na spravedlivý proces a na nestranného soudce, garantovaná čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a rovněž presumpce neviny, garantovaná v čl. 40 odst. 2 Listiny.
4. Další z formálních podmínek, jejichž splnění podmiňuje meritorní přezkum ze strany Ústavního soudu, je předchozí vyčerpání ostatních procesních prostředků nápravy, jež zakotvuje ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. Podle tohoto ustanovení je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Procesními prostředky, které zákon stěžovateli k ochraně jeho práva poskytuje, se ve smyslu §72 odst. 3 citovaného zákona rozumí řádné opravné prostředky, mimořádné opravné prostředky (s výjimkou návrhu na obnovu řízení) a jiné procesní prostředky k ochraně práva, s jejichž uplatněním je spojeno zahájení soudního, správního nebo jiného právního řízení.
5. Uvedená ustanovení zakotvují tzv. zásadu subsidiarity ústavní stížnosti a princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti soudů obecných. To znamená, že Ústavní soud není exkluzivním orgánem ochrany základních práv a svobod, ale v demokratickém a právním státě jsou za jejich strážce povolány všechny orgány veřejné moci. Ústavní soud tak může do jejich činnosti v mezích svých pravomocí zasáhnout pouze tehdy, jestliže své úloze ostatní orgány veřejné moci nedostojí. To ovšem nutně předpokládá poskytnutí prostoru těmto orgánům, aby se této úlohy zhostily samy. Z toho v praktické rovině vyplývá, že stěžovatel je vždy povinen nejprve svá základní práva a svobody prosazovat všemi k tomu určenými účinnými zákonnými prostředky, které má k disposici, než se obrátí na Ústavní soud. Pakliže tak neučiní a předčasně podá ústavní stížnost, nemůže se meritem věci Ústavní soud vůbec zabývat. Tak je tomu i v případě stěžovatele.
6. Ačkoliv Ústavní soud upozornil stěžovatele svým shora specifikovaným přípisem, že z textu jeho původní ústavní stížnosti není zřejmé, která rozhodnutí vlastně napadá, zejména zda napadá i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. 8. 2016, sp. zn. 8 To 76/2016, stěžovatel svou ústavní stížnost doplnil následně tak, že tato směřuje jen proti rozhodnutím uvedeným v záhlaví tohoto usnesení. Napadl tak v záhlaví specifikované usnesení Městského soudu v Praze, jímž bylo rozhodnuto, že předseda senátu JUDr. Kydalka není vyloučen z projednávání stěžovatelovy věci, a v záhlaví specifikovaný rozsudek Městského soudu v Praze, jímž byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání několika trestných činů. Stěžovatel tak napadl procesní usnesení učiněné v prvním stupni a rovněž prvostupňový rozsudek. Proti oběma těmto rozhodnutím je přípustný opravný prostředek, který stěžovatel v obou případech podal. Ačkoliv ke dni podání, resp. doplnění ústavní stížnosti, bylo již rozhodnuto o obou těchto opravných prostředcích (oba byly zamítnuty), ani jedno z těchto rozhodnutí o opravném prostředku stěžovatel předmětem řízení o ústavní stížnosti před Ústavním soudem neučinil.
7. Již z tohoto důvodu ústavní stížnost nesplňuje podmínku přípustnosti dle ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu. V této procesní situaci je tak Ústavnímu soudu zapovězeno se ústavní stížností meritorně zabývat. I kdyby tak nyní projednávanou věc zatěžovaly vady, které by představovaly porušení základních práv stěžovatele, neumožnil tento Ústavnímu soudu přezkoumat, zda v rámci opravných řízení nedošlo k jejich zhojení. Proto s ústavní stížností Ústavní soud nemůže naložit jinak než ji odmítnout jako nepřípustnou - k tomu srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 1997, sp. zn. IV. ÚS 58/95 (U 2/7 SbNU 331), usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 1. 2004, sp. zn. II. ÚS 724/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 5. 2003, sp. zn. I. ÚS 242/03, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 11. 2006, sp. zn. IV. ÚS 270/05, usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2008, sp. zn. III. ÚS 1980/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2009, sp. zn. IV. ÚS 2981/08, usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 6. 2009, sp. zn. II. ÚS 1398/09, usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 8. 2010, sp. zn. II. ÚS 1710/10, či usnesení Ústavního soudu ze dne 23. 7. 2013, sp. zn. I. ÚS 2007/13.
8. Ústavní soud k tomu podotýká, že i v případě, že by v rozporu s jednoznačnou a výslovně projevenou vůlí stěžovatele tento učinil předmětem řízení o ústavní stížnosti i usnesení Vrchního soudu v Praze ze dne 2. srpna 2016, sp. zn. 8 To 76/2016, jímž byla zamítnuta stížnost stěžovatele proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 2. 5. 2016, č. j. 3 T 3/2014-4494, nemohl by ani tehdy dospět k závěru o přípustnosti ústavní stížnosti. Obě tato rozhodnutí se totiž týkají podjatosti (resp. nepodjatosti) JUDr. Kamila Kydalky, předsedy senátu, který rozhodoval o obžalobě vznesené proti stěžovateli. Ústavní soud již v minulosti mnohokráte rozhodl, že rozhodnutí o podjatosti či nepodjatosti jsou toliko rozhodnutími procesními, jimiž se řízení nekončí, a proto případné vady těchto rozhodnutí je možno zhojit v pozdějším průběhu řízení. Pokud by tak tyto vady zakládaly zároveň i porušení základních práv či svobod, bylo by nutno dát zásadně šanci zhojit tato porušení nejprve příslušným orgánům veřejné moci. Teprve nezjednaly-li by tyto orgány nápravu, bylo by možno brojit i proti takovým procesním porušením základních práv či svobod ústavní stížností, podanou proti meritornímu rozhodnutí (resp. proti poslednímu prostředku nápravy proti meritornímu rozhodnutí). K tomu srov. např. usnesení Ústavního soudu ze dne 25. 11. 2002, sp. zn. IV. ÚS 497/02, usnesení Ústavního soudu ze dne 13. 7. 2004, sp. zn. III. ÚS 64/04, usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 6. 2007, sp. zn. III. ÚS 964/07, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 1. 2008, sp. zn. I. ÚS 1686/07; z poslední doby pak např. usnesení Ústavního soudu ze dne 19. 3. 2015, sp. zn. III. ÚS 665/15, usnesení Ústavního soudu ze dne 16. 3. 2016, sp. zn. IV. ÚS 693/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 28. 7. 2016, sp. zn. I. ÚS 2237/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 15. 6. 2016, sp. zn. IV. ÚS 587/16, usnesení Ústavního soudu ze dne 10. 5. 2016, sp. zn. IV. ÚS 3117/15 či usnesení Ústavního soudu ze dne 30. 9. 2016, sp. zn. I. ÚS 2625/16.
9. V nyní projednávané věci bylo dle sdělení stěžovatele dosud zamítnuto jeho odvolání proti rozsudku, kteréžto rozhodnutí jednak stěžovatel předmětem přezkumu Ústavním soudem neučinil, jednak proti němu právní řád přiznává další opravný prostředek. Stěžovatel tak ani v meritorní linii své kauzy nevyčerpal všechny prostředky nápravy ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, přičemž v jeho věci není založen ani důvod pro postup dle ustanovení §75 odst. 2 zákona o Ústavním soudu, byť stěžovatel deklaruje opak. Pouhé paušální tvrzení, že je obecným zájmem, aby v soudních řízeních nerozhodovali vyloučení soudci, totiž v žádném případě nepředstavuje přesah vlastních zájmů stěžovatele, ostatně sám stěžovatel nijak nespecifikuje, v čem konkrétně by tento přesah měl spočívat. Právní řád České republiky obsahuje dostatek institucionálních záruk nestrannosti soudců v jednotlivých případech, jakož i dostatek záruk procesních, a nelze zde identifikovat ani systémové selhávání těchto záruk. Stěžovatelem tvrzené selhání těchto záruk v jeho individuálním případě by proto, i kdyby k němu skutečně došlo (což, jak uvedeno výše, Ústavní soud žádným způsobem nepřezkoumával ani nezjišťoval), přesah jeho vlastních zájmů nepředstavovalo.
10. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu odmítl pro její nepřípustnost.10
11. Jelikož návrh na přiznání náhrady nákladů řízení sdílí osud ústavní stížnosti a tuto Ústavní soud odmítl pro nepřípustnost, nemohl se zabývat ani tímto návrhem.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2016
Jaroslav Fenyk v. r.
soudce Ústavního soudu