ECLI:CZ:US:2016:4.US.559.16.1
sp. zn. IV. ÚS 559/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti advokáta Mgr. Davida Babince, advokátní kancelář se sídlem Na Bělidle 2/830, Praha 5, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 26. října 2015 č. j. 19 Co 287/2015-215, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 11 Listiny základních práv a svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým bylo potvrzeno usnesení Obvodního soudu pro Prahu 4 ze dne 2. 7. 2015 č. j. 20 C 152/2010-202, jímž byla stěžovateli jako ustanovenému obhájci žalovaných přiznána odměna v částce 21 200 Kč. O odměně ustanoveného zástupce bylo rozhodnuto na základě §7 bodu 5. ve spojení s §11 odst. 1 písm. a) a d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (dále jen "advokátní tarif"), kdy soud přiznal stěžovateli nárok na zaplacení odměny za 2 úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení a podání odvolání) v celkové výši 5 000 Kč (původně 7 620 Kč snížené na 5 000 Kč podle ustanovení §12a advokátního tarifu, dále 2 režijní paušály v celkové výši 600 Kč, a to za každého zastupovaného účastníka.
Stěžovatel namítá, že v odvolání proti prvostupňovému rozhodnutí se oprávněně domáhal navýšení odměny na částku 51 168 Kč, neboť žalovaným poskytl celkem 4 úkony právní služby a jednání s nimi musela být vedena v anglickém jazyce. Krajskému soudu vytýká, že mechanicky aplikoval §12a advokátního tarifu, který podle stěžovatele zakládá nerovnost v odměňování za práci advokáta ustanoveného a činného na plnou moc. Dále namítá, že soud svévolně odmítl stěžovatelem tvrzené a doložené poskytnutí dalších úkonů právní služby, tj. další porady s klienty a nutnost prostudování spisu.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud se ve své dosavadní judikatuře opakovaně zabýval rozhodováním soudů o náhradě nákladů řízení a jeho reflexí z hlediska zachování práva na spravedlivý proces a opakovaně k otázce náhrady nákladů řízení konstatoval, že tato problematika (odpovídající procesní nároky či povinnosti) zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod (srov. např. sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, I. ÚS 30/02, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05, III. ÚS 106/11, I. ÚS 195/13 a další dostupné na http://nalus.usoud.cz, stejně jako další rozhodnutí zde citovaná).
Ústavní soud také opakovaně konstatoval, že rozhodování o nákladech řízení před ostatními soudy je zásadně doménou těchto soudů; zobrazují se zde aspekty nezávislého soudního rozhodování. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení (srov. např. sp. zn. I. ÚS 457/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen např. prvek svévole.
O takový případ se však v projednávané věci nejedná. Ústavní soud ověřil, že odvolací soud své rozhodnutí řádně odůvodnil a specifikoval, že stěžovateli náleží odměna za jeden úkon právní služby za poradu, na základě které převzal zastoupení, a stejně tak za jeden úkon za podání odvolání. Za další tvrzené úkony nelze podle advokátního tarifu odměnu přiznat. Prostudování spisu je součástí přípravy a převzetí věci, neboť jen na základě něho lze účastníka kvalifikovaně zastupovat, v tomto případě podat odvolání. Porada s klientem je pak přímo uvedena u převzetí a přípravy zastoupení, je-li zástupce ustanoven soudem. Rovněž uvedl, že soud prvního stupně přiléhavě aplikoval §12a advokátního tarifu, který je platnou součástí právního řádu.
V projednávané věci tedy Ústavní soud důvod ke kasačnímu zásahu neshledal, a to ani pokud jde o námitku stěžovatele týkající se §12a advokátního tarifu, který má zakládat nerovnost odměny ustanoveného advokáta, když v případě věcí s tarifní hodnotou přesahující 97 500 Kč není odměna za jeden úkon právní služby ve výši 5 000 Kč odpovídající náročnosti věci. Za povšimnutí stojí, že v projednávané věci bylo odvolání zpracované a podané stěžovatelem odmítnuto podle §218 písm. c) o. s. ř., tj. jako odvolání, které není způsobilé věcného projednání, neboť směřuje proti rozhodnutí, proti kterému není odvolání přípustné. Za dané situace argumentace stěžovatele nemůže založit přezkum ústavní konformity předmětného ustanovení. Ostatně stěžovatel se takového přezkumu ani nedomáhá (obdobně srov. sp. zn. I. ÚS 2082/15).
Ústavní soud uzavírá, že podstatou ústavní stížnosti zůstává polemika stěžovatele s právními závěry soudů, kdy se domáhá přehodnocení jejich konkluzí Ústavním soudem způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru. Přijatým závěrům však nelze z ústavního hlediska nic vytknout.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu