ECLI:CZ:US:2016:4.US.942.16.1
sp. zn. IV. ÚS 942/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaromíra Jirsy, soudců JUDr. Jana Musila a JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj) o ústavní stížnosti P. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Šídlem, advokátem se sídlem Horoměřice, ul. Malá 967, proti rozsudku Krajského soudu v Praze č. j. 32 Co 336/2015-824 ze dne 15. 12. 2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Stěžovatel se, s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1, čl. 10 odst. 2 a čl. 32 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod, domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí, kterým byl v řízení o úpravu poměrů, úpravu styku a nahrazení souhlasu otce s vycestováním nezletilé dcery částečně změněn rozsudek Okresního soudu Praha-východ ze dne 17. června 2015 č. j. 30 Nc 7/2013-613, ve spojení s opravným usnesením ze dne 13. července 2015 č. j. 30 Nc 7/2013-677.
Z obsahu napadených rozhodnutí a ústavní stížnosti vyplývá, že rozhodnutími soudů byla nezletilá svěřena do výchovy matky; otci bylo uloženo přispívat na výživu nezletilé 8 000 Kč měsíčně; byla mu uložena povinnost zaplatit dlužné výživné; byl upraven styk nezletilé s otcem; matce byla uložena povinnost nezletilou ke styku s otcem na své náklady dopravit do České republiky a po skončení styku odvézt; byla jí uložena povinnost umožnit otci styk s nezletilou prostřednictvím služby Skype; za otce byl udělen souhlas s vycestováním nezletilé do Švýcarska, které bude místem jejího trvalého bydliště a školní docházky a bylo rozhodnuto o nákladech řízení.
Stěžovatel s právními závěry soudů nesouhlasí, neboť nevzaly v úvahu možnost střídavé péče a neřídily se stanoviskem Ústavního soudu vysloveným v nálezu sp. zn. III. ÚS 1206/09, podle něhož česká právní úprava nevyžaduje ke svěření dítěte do střídavé péče souhlas obou rodičů. Neprovedly důkazy, ať navržené otcem či matkou, vycházely z povrchního a rozporuplného znaleckého posudku a dospěly tak k nesprávným právním závěrům. Oba soudy vědomě ponechaly stranou okolnosti únosu nezletilé dcery, čímž legalizovaly její pobyt na území cizího státu. Namítá, že nezletilá byla po celou dobu svého života zvyklá na prostředí dosavadního bydliště v České republice. Matka dceru nezodpovědně vytrhla z tohoto prostředí a následně odvezla do Švýcarska a zdržovala vydávací řízení. V současné době sice styk s dcerou probíhá přesně podle rozhodnutí soudů, ale pro stěžovatele je to stále omezení, které podle jeho názoru není v zájmu dítěte.
Vzhledem k tomu, že obsah ústavní stížnosti, napadených rozhodnutí, jakož i průběh řízení před civilními soudy je stěžovateli i Ústavnímu soudu znám, není třeba je podrobněji rekapitulovat.
Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele i obsah ústavní stížností napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud konstatuje, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů a věcné posouzení předmětu sporu, jsou záležitostí nezávislých civilních soudů. Zřetelně tak akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti jiných orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy ostatních soudů (čl. 83 Ústavy). Proto mu nepřísluší zasahovat do jejich ústavně vymezené pravomoci, pokud jejich rozhodnutím, příp. v průběhu procesu mu předcházejícího nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod.
Obzvláště rezervovaně pak Ústavní soud přistupuje k soudním rozhodnutím ve věcech rodinných, v některých případech dokonce považuje ústavní stížnosti za nepřípustné (např. ve věcech rozvodu manželství, srov. kupř. sp. zn. II. ÚS 465/02 a IV. ÚS 31/04).
Důvodem se jeví skutečnost, že princip právní jistoty, jak vyvěrá z příslušných aktů ústavního pořádku, má ve statusových věcech přednost před ochranou základních práv. To se také odráží v tom, že ve věcech upravených v druhé části platného občanského zákoníku (dříve v zákoně o rodině) není proti rozhodnutí odvolacího soudu přípustné dovolání jako mimořádný opravný prostředek (nejedná-li se o manželské majetkové právo). Celkový prostor pro kasační zásah Ústavního soudu je tak velmi zúžen, v důsledku čehož se jeho přezkumná pravomoc koncentruje pouze na posouzení, zda se nejedná o zcela extrémní rozhodnutí, které by bylo založeno na naprosté libovůli, resp. které by jinak negovalo právo účastníka řízení na spravedlivý proces (srov. např. IV. ÚS 2468/14).
Podstatu ústavní stížnosti představuje polemika stěžovatele s právními závěry soudů. Stěžovatel se ze strany Ústavního soudu domáhá přehodnocení jejich závěrů způsobem, který by měl přisvědčit opodstatněnosti jeho právního názoru ohledně úpravy rodičovských práv, jež by vedl k pro něj příznivějšímu výsledku sporu.
Ústavní soud ověřil, že ve věci bylo provedeno podrobné dokazování, na jehož základě byl dostatečně zjištěn skutkový stav. V řízení bylo prokázáno, že oba rodiče jsou schopni nezletilou vychovávat a oba také mají odpovídající podmínky pro zajištění řádné péče o dceru a její všestranný rozvoj. Také nezletilá má k oběma rodičům a též k jejich partnerům kladný vztah. Soudy své závěry, podle nichž nejsou splněny podmínky pro střídavou péči a je v zájmu nezletilé, aby byla svěřena do péče matky, založily mj. na zjištění, že nezletilá se více identifikuje s matkou a sama si přeje žít nadále s ní. Své přání přitom nesdělila pouze v rámci pohovoru s kolizním opatrovníkem a před soudem, ale toto její stanovisko vyplývá i ze znaleckého posudku. Znalci nezjistili, že by nezletilá byla ze strany některého z rodičů manipulována. Nezletilá má velmi dobrý vztah s polorodým bratrem, s nímž od narození žila v jedné domácnosti, její přání nadále žít v jedné rodině je i v zájmu zachování a upevňování jejich vzájemných sourozeneckých vztahů. V novém prostředí se velmi rychle a dobře adaptovala, zvládá školní docházku, má přátele a věnuje se mimoškolní činnosti. Matka je ochotna zajištovat kontakty nezletilé s otcem. Naopak v posuzovaném případě nejsou splněny podmínky pro svěření nezletilé do střídavé péče, a to s ohledem na vzdálenost bydlišť obou rodičů, kdy každý žije v jiném státě. Za dané situace výuka ve školách neprobíhá podle shodného vzdělávacího programu, rozdílná je výuka jazyků i komunikace v rozdílných jazycích. Střídavý pobyt u každého z rodičů by proto nepochybně velmi negativně působil na vzdělávání nezletilé a narušoval by kontinuitu její školní výchovy. Postoj kolizního opatrovníka se shodoval se závěry rozhodujících soudů.
Ústavní soud se neztotožňuje se stanoviskem stěžovatele, podle něhož se soudy nezabývaly otázkou střídavé výchovy. Naopak z jejich rozhodnutí vyplývá, že tuto možnost důkladně zvažovaly. S ohledem na výše nastíněná specifika věci však dospěly k závěru, že střídavá výchova není v zájmu nezletilé. K námitce stěžovatele ohledně "únosu" nezletilé Ústavní soud uvádí, že otázka prvotního pobytu nezletilé ve Švýcarsku nebyla předmětem nynějšího řízení. Nicméně je zřejmé, že matka respektovala rozhodnutí o povinnosti navrácení nezletilé do České republiky. Okolnost, že nezletilá bude žít v cizině, kterou přivodila výhradně její matka, sama o sobě automaticky není důvodem pro rozhodnutí o střídavé výchově, neboť při rozhodování o úpravě poměrů je vždy rozhodující zájem dítěte. Soudy však tuto skutečnost reflektovaly v povinnosti matky nést náklady spojené s předáváním dcery otci na území České republiky.
Ústavní soud zdůrazňuje, že kritériem pro svěření dítěte do střídavé výchovy není přání konkrétního rodiče, nýbrž především zájem dětí (srov. čl. 3 Úmluvy o právech dítěte), který musí být při rozhodování soudů prioritním hlediskem, přičemž soudy se současně musí snažit nalézt řešení, které nebude omezovat ani právo rodiče zaručené v čl. 32 odst. 4 Listiny. Ústavní soud má za to, že tyto požadavky byly v napadených rozhodnutích respektovány, neboť soudy mj. vycházely z adekvátních skutkových zjištění. V projednávané věci nebyl důvodem pro nevyhovění návrhu na svěření nezletilé do střídavé péče odmítavý postoj její matky, ale konkrétní okolnosti a specifika případu, které ve svém komplexu vedly soudy k přesvědčení o nevhodnosti střídavé výchovy. Vzhledem k vstřícnému postoji matky, která otci umožňuje široký styk s dcerou, je přitom zachována možnost upevňování a rozvíjení vzájemných vztahů nezletilé s otcem.
Napadená rozhodnutí, přijatá v souladu se zásadou nezávislosti soudní moci, nejsou v kolizi se zájmy nezletilé a z ústavního hlediska jim, podle přesvědčení Ústavního soudu, není co vytknout. Nalézací i odvolací soud svá rozhodnutí týkající se svěření nezletilé do výchovy matky i ohledně výše výživného dostatečně odůvodnily, srozumitelně a logicky uvedly, jaké skutečnosti mají za zjištěné, na základě jakých důkazů dospěly ke svým závěrům a které předpisy aplikovaly. Za této situace Ústavnímu soudu nepřísluší jejich meritorní závěry přezkoumávat či dokonce přehodnocovat. Ústavní soud považuje rovněž za vhodné zdůraznit, že i pokud jde o rozhodování o střídavé výchově, posuzuje každý případ individuálně s přihlédnutím ke konkrétním okolnostem a specifikům každého projednávaného případu a tomu koresponduje i jeho judikatura (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15, IV. ÚS 582/15, III. ÚS 816/15).
Ústavní soud ve své předchozí judikatuře rovněž opakovaně uvádí, že je především na civilních soudech, aby v souladu s nezávislostí soudní moci a s ohledem na zjištěný skutkový stav a s přihlédnutím k nezastupitelné osobní zkušenosti, vyplývající z bezprostředního kontaktu s účastníky řízení a znalosti vývoje rodinné situace, rozhodly o úpravě či změně výkonu rodičovských práv a povinností. Ústavní soud nemůže hrát roli konečného univerzálního "rozhodce", jeho úkol může spočívat pouze v posouzení vzniklého stavu z hlediska ochrany základních práv toho účastníka, jemuž byla soudem eventuálně upřena jejich ochrana (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 106/15).
Ústavní soud pro úplnost dodává, že odmítnutí této ústavní stížnosti nijak nepředjímá případné další rozhodnutí civilních soudů o úpravě výkonu rodičovských práv a povinností, pokud by došlo k podstatné změně poměrů.
Na základě výše uvedeného byla ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítnuta.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 21. června 2016
JUDr. Jaromír Jirsa
předseda senátu