ECLI:CZ:US:2017:1.US.1694.17.2
sp. zn. I. ÚS 1694/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky), soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavních stížnostech stěžovatele G. B., zastoupeného JUDr. Jiřím Novákem, advokátem, se sídlem Sokolská 60, Praha 2, proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 8. listopadu 2016 č. j. 4 Pzo 15/2016-103, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 4. května 2016 č. j. 4 To 295/2015-1328, rozsudku Okresního soudu v Bruntále ze dne 16. června 2015 č. j. 1 T 123/2014-1160 a proti usnesení Nejvyššího soudu České republiky ze dne 31. května 2017 č. j. 5 Tdo 1364/2016-144, takto:
Ústavní stížnosti se odmítají.
Odůvodnění:
I. Předchozí průběh řízení a vymezení věci
1. Napadeným rozsudkem Okresního soudu v Bruntále (dále "okresní soud") ze dne 16. 6. 2015 byl stěžovatel uznán vinným jednak zločinem zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a při veřejné dražbě podle ust. §256 odst. 1 a odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, jednak přečinem zneužití pravomoci úřední osoby podle ust. §329 odst. 1 písm. a) trestního zákoníku. Uvedených trestných činů se měl stěžovatel dopustit tím, že jako vedoucí investičního oddělení Městského úřadu Krnov v roce 2013 zjednal jednomu z podnikatelů přednost na úkor jiných dodavatelů, přičemž tento podnikatel měl vyhrát veřejné zakázky z důvodu velmi nízké nabídkové ceny, která však byla posléze bez nové soutěže či schvalovacího procesu navyšována o údajně nutné vícepráce. Za to okresní soud stěžovateli uložil úhrnný trest odnětí svobody v trvání tří let, jehož výkon byl podmíněně odložen na zkušební dobu v trvání pěti let. Stěžovateli byl dále uložen trest zákazu činnosti na dobu tří let.
2. Rozsudkem ze dne 4. 5. 2016 Krajský soud v Ostravě (dále jen "krajský soud") rozsudek okresního soudu zrušil pro chyby v psaní, které nebylo možné napravit opravným usnesením; a nově rozhodl tak, že výroky o vině a trestu zůstaly beze změn.
3. Z odůvodnění obou rozsudků vyplývá, že jedním ze stěžejních důkazů, na základě kterých dospěly obecné soudy k závěru o vině stěžovatele, byly záznamy telefonních hovorů pořízené ze strany orgánů činných v trestním řízení na základě příkazu sp. zn. 0 Nt 434/2013 ze dne 28. 3. 2013, kterým byl nařízen mimo jiné odposlech a záznam telekomunikačního provozu (dále jen "odposlech") mobilních telefonů s uživatelskými čísly stěžovatele na období od 29. 3. 2013 do 28. 7. 2013. Tento příkaz byl soudcem okresního soudu vydán na návrh státní zástupkyně Okresního státního zastupitelství v Bruntále, jemuž předcházela žádost policie o vydání příkazu k odposlechu ze dne 27. 3. 2013. Dle této žádosti zahájila policie dne 26. 3. 2013 úkony trestního řízení ve věci podezření ze spáchání zločinu zneužití pravomoci veřejné osoby dle ustanovení §329 odst. 1 písm. a) a b), odst. 2 písm. a) a f) trestního zákoníku, kterého se měl dopustit stěžovatel spolu s dalším podezřelým. Cílem odposlechu bylo dle policie získat informace o způsobu páchání trestné činnosti, objasnit skutečnou hodnotu víceprací, zjistit další případné osoby podílející se na trestné činnosti a opatřit dostatek důkazů k jejich usvědčení, jakož i naplánovat a provést patřičné úkony k zajištění důkazů, příp. k přistižení podezřelých přímo při páchání trestné činnosti. Jinými zákonnými prostředky přitom dle názoru policie nebylo možné výše uvedené zjistit či opatřit, či jen velmi složitě, náročně a pravděpodobně ne v dostatečné míře. V návrhu státní zástupkyně se pak uvádí, že zejména z listinných materiálů (tj. spisu PČR OHK Bruntál KRPT 212787/TČ-2012-070181 a žádosti policie o vydání příkazu k odposlechu a záznamu) vyplývá konkrétní podezření, že došlo ke spáchání výše uvedeného zločinu, přičemž dotčený podnikatel s podezřelými pravděpodobně komunikuje prostřednictvím mobilních telefonů, aby se domluvili na postupu při prosazení navýšení ceny díla; lze tedy důvodně předpokládat, že postupem dle §88 trestního řádu budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení. Sledovaného účelu nebylo podle státní zástupkyně možno dosáhnout jinak, neboť jen uvedeným postupem lze získat přehled o kontaktech a neveřejných dohodách mezi podezřelými a dotčeným podnikatelem; v případě, že by byly podezřelé osoby kontaktovány policejním orgánem, hrozilo by ukončení jednání a odstranění důkazů, tedy i zmaření účelu trestního řízení. Státní zástupkyně poukázala také na to, že trestní řízení je vedeno pro trestný čin jmenovaný v ustanovení §88 odst. 1 trestního řádu, u něhož trestní zákoník stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby až deset let, a že prověřovaná trestná činnost úzce souvisí s výběrovými řízeními, přičemž i trestné činy dle §256 a §257 trestního zákoníku jsou jmenovány v ustanovení §88 odst. 1 trestního řádu. Po přezkoumání přiloženého materiálu, včetně listinných materiálů přiložených k návrhu státní zástupkyně, dospěl soudce okresního soudu k závěru, že tento návrh je důvodný, a vydal příkaz k odposlechu. V příkazu se uvádí, že z dosud provedených úkonů přípravného řízení vyplývá, že mohlo dojít ke spáchání uvedeného zločinu, kterého se mohl dopustit stěžovatel spolu s dalším podezřelým. Odposlechem mobilních telefonů by mohly být zjištěny další skutečnosti významné pro objasnění této trestné činnosti, přičemž je nutno poukázat na to, že jde o rozsáhlou trestnou činnost, které se podezřelí mají dopouštět po delší dobu, a lze předpokládat, že v ní budou pokračovat. S ohledem na charakter trestné činnosti nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak než shora uvedeným postupem. Příkaz byl proto vydán jako neodkladný a neopakovatelný úkon ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu.
4. Poté, co byl stěžovatel jako uživatel odposlouchávané stanice dne 29. 8. 2016 informován o vydání uvedeného příkazu, podal dne 16. 9. 2016 návrh na přezkoumání jeho zákonnosti podle §314l odst. 1 trestního řádu, kterým žádal, aby Nejvyšší soud rozhodl, že tímto příkazem byl porušen zákon. Namítal zejména, že v příkazu nebyly uvedeny žádné konkrétní skutečnosti, jež by odposlech jeho mobilních telefonů odůvodňovaly. Je v něm popsáno pouze jednání, z něhož byl podezřelý, a dále skutečnost, že podezření vyplývá zejména z listinných materiálů přiložených k návrhu na nařízení odposlechu, které však nebyly nijak specifikovány. Podle stěžovatele nestačilo pouze vyslovit podezření, že se konkrétní trestná činnost stala, ale bylo nezbytné dát do souvislosti podezření, že k této konkrétní trestné činnosti má sledovaná osoba konkrétní vztah. Stěžovatel tak byl přesvědčen, že v jeho případě zcela selhala soudní kontrola zásahu do základních lidských práv a svobod [viz nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 11/21 SbNU 83), sp. zn. II. ÚS 93/04 ze dne 27. 5. 2004 (N 75/33 SbNU 239), sp. zn. II. ÚS 615/06 ze dne 23. 5. 2007 (N 88/45 SbNU 291), sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU 489), sp. zn. II. ÚS 2806/08 ze dne 27. 1. 2010 (N 15/56 SbNU 143). Odposlechy považoval za nezákonné i proto, že žádost o jejich nařízení podal policejní komisař, který byl podle něj podjatý, neboť do předmětného trestního řízení zasahoval mimo rámec trestního řádu, neboť se dopustil tzv. policejní provokace.
5. Napadeným usnesením ze dne 8. 11. 2016, které bylo stěžovateli doručeno dne 5. 4. 2017, rozhodl Nejvyšší soud tak, že příkazem k odposlechu vydaným okresním soudem dne 28. 3. 2013 nebyl porušen zákon. Dospěl přitom k závěru, že v posuzovaném příkazu jsou obsaženy konkrétní skutkové okolnosti, na základě kterých byl vydán, je v něm dostatečně odůvodněna doba jeho trvání i důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Při hodnocení těchto skutečností nelze pominout fakt, že trestní řízení bylo na počátku, takže nebylo k dispozici mnoho konkrétních okolností a důkazů, které by mohl okresní soud ve svém rozhodnutí citovat a rozebrat, jak požadoval stěžovatel. Důvodný předpoklad pro získání těchto důkazů ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 tr. řádu soud v napadeném rozhodnutí uvedl, byť lze stěžovateli přisvědčit v názoru, že odůvodnění příkazu mohlo být podrobnější. Nicméně dle Nejvyššího soudu byly všechny zákonem požadované náležitosti v napadeném příkazu obsaženy, okresní soud zákonu odpovídajícím způsobem objasnil, proč daný příkaz k odposlechu vydal, a vysvětlil i důvody nezbytnosti zásahu do soukromí stěžovatele. Pokud jde o námitku podjatosti policejního komisaře, který podal žádost o vydání předmětného příkazu, Nejvyšší soud konstatoval, že tato námitka je v dané fázi řízení zcela irelevantní, neboť nebyla uplatněna v příslušném stadiu trestního stíhání, tedy předtím, než bylo skončeno přípravné řízení jako období, ve kterém byl policejní orgán ve věci činný. Proto je třeba námitku podjatosti policejního orgánu uplatněnou až v návrhu na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu, tedy až po pravomocném skončení celého trestního řízení, považovat za opožděně podanou a nelze se jí již zabývat (srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 10. 12. 2015, sp. zn. 11 Tdo 1034/2015).
6. V mezidobí podal stěžovatel proti odsuzujícímu rozsudku krajského soudu ze dne 4. 5. 2016 dovolání z důvodu uvedeného v §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu, v němž si stěžoval na porušení svého práva na spravedlivý proces. Ve svém podání podrobně rozebral, v čem spatřuje extrémní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a právními závěry, přičemž rozporoval zejména jednotlivé pasáže ze skutkové věty rozsudku, na jejichž základě krajský soud dovodil jeho vinu, a tvrdil, že řada klíčových skutkových závěrů z provedených důkazů buď vůbec nevyplývá, nebo je s nimi v rozporu. Naplnění dovolacího důvodu spatřoval stěžovatel dále v tom, že odvolací soud nesprávně posoudil otázku zákonnosti odposlechů pořízených v předmětné trestní věci, resp. že tuto otázku zcela pominul, ačkoliv jeho odsouzení bylo do značné míry na těchto odposleších založeno. Nalézací soud v odůvodnění svého rozsudku uvedl, že neshledal jakékoli pochybení jak v okolnostech nařízení, tak i v okolnostech samotného záznamu či přepisu těchto odposlechů; odvolací soud se však k problematice odposlechů ve svém rozsudku nijak nevyjádřil. Stěžovatel znovu namítl, že příkaz k odposlechu nebyl řádně odůvodněn, neboť neobsahoval žádné konkrétní skutečnosti či specifikaci úkonů provedených v přípravném řízení, z nichž by vyplývalo podezření, že se dopouštěl trestných činů, pro které byl příkaz nařízen, či že má jít o rozsáhlou trestnou činnost a lze i do budoucna očekávat, že podezřelí budou v trestné činnosti pokračovat. Tyto skutečnosti pak podle stěžovatele nevyplývaly ani z žádosti policie o vydání příkazu, ani z návrhu státní zástupkyně na vydání příkazu; žádost odkazuje na anonymní oznámení a blíže nespecifikované operativní šetření, příkaz obsahuje pouze odkaz na jakési blíže neupřesněné listiny ve spisu. V tom se přitom před vydáním příkazu nenacházely listiny, z nichž by vyplývaly konkrétní skutečnosti odůvodňující nařízení odposlechu. S odkazem na judikaturu k otázkám náležitostí příkazu k odposlechu a práva na soukromí tak stěžovatel považoval předmětný příkaz za nepřezkoumatelný a protizákonný. Dále namítal, že odposlech je v tomto případě nezákonný i proto, že žádost o jeho nařízení podal podjatý policejní komisař, a úkony jím učiněné tak nemohly být podkladem pro rozhodnutí ve smyslu §30 odst. 1 trestního řádu, k čemuž však soudy nižších stupňů nepřihlédly. Stěžovatel tak před Nejvyšším soudem vznesl námitku podjatosti policejního komisaře, kterou odůvodnil tím, že uvedený komisař do předmětného trestního řízení aktivně zasahoval mimo rámec trestního řádu, neboť měl zájem na tom, aby bylo jednání, které považoval za trestné, dokonáno. V jeho postupu spatřoval stěžovatel tzv. policejní provokaci (viz stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, uveřejněné pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr.; rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 20. 2. 2013, sp. zn. 5 Tdo 1340/2012, usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 728/01 ze dne 29. 1. 2003) a tvrdil, že případné důkazy získané tímto postupem jsou procesně zcela nepoužitelné a měly by být z trestního řízení vyloučeny. Další pochybení spatřoval stěžovatel v tom, že odvolací soud skutek nesprávně právně kvalifikoval jako zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, při veřejné soutěži a při veřejné dražbě podle §256 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, neboť mu kladl k tíži, že se stíhaného skutku dopustil jako člen "hodnotící komise". V dané věci však nešlo o žádný druh zadávacího řízení ve smyslu zákona o veřejných zakázkách, stěžovatel tedy nebyl členem hodnotící komise ve smyslu tohoto zákona a přísnější kriminalizace podle druhého odstavce písm. a) §256 trestního zákoníku není namístě. Stěžovatel konečně namítl, že skutek kladený mu za vinu byl právně kvalifikován i jako přečin zneužití pravomoci úřední osoby, přestože nebyl úřední osobou ve smyslu §127 odst. 1 písm. d) trestního zákoníku, neboť byl jen řadovým zaměstnancem podle zákoníku práce, tzv. neúředníkem, a nevykonával správní činnost, pouze se jako zaměstnanec podílel na uzavírání soukromoprávních smluv.
7. Napadeným usnesením ze dne 31. 5. 2017 odmítl Nejvyšší soud stěžovatelovo dovolání jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) trestního řádu. Dospěl totiž k závěru, že dovolání bylo založeno výhradně na zpochybnění skutkových závěrů soudů, přičemž takové námitky nenaplňují dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) trestního řádu a nelze je podřadit ani pod zbývající dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. a) až l) trestního řádu. Nejvyšší soud předně konstatoval, že argumentace stěžovatele je v zásadě totožná s námitkami, které již uplatnil ve svém odvolání; stěžovatel zejména opakovaně rozporoval zákonnost pořízených odposlechů, nově však uplatnil námitku podjatosti policejního komisaře, v jehož postupu spatřoval policejní provokaci. Jedná se tedy vesměs o pokračující polemiku stěžovatele s tím, jakým způsobem soudy nižších stupňů vyhodnotily provedené důkazy, zejména pak s rozsahem provedeného dokazování a s právním posouzením předmětného skutku; soudům nižších stupňů tak stěžovatel nevytýká vady při aplikaci hmotného práva, nýbrž porušení procesních ustanovení, které nemůže být v daném případě důvodem k dovolání.
8. K otázce zákonnosti pořízení a použití odposlechů Nejvyšší soud připomněl, že svým usnesením ze dne 8. 11. 2016 rozhodl, že příkazem k odposlechu nebyl porušen zákon. I přesto se v rámci dovolacího přezkumu námitkami stěžovatele proti předmětnému příkazu a odposlechu znovu zabýval. Uvedl, že namítanou nezákonností odposlechu, a to jak v okolnostech jeho nařízení, tak i v okolnostech samotného záznamu či přepisu, se zabýval již nalézací soud, který dospěl k závěru, že uvedený příkaz byl řádně odůvodněn a vzhledem k tomu, že již v dané době probíhalo trestní řízení pro trestné činy podle §256 i §329 trestního zákoníku, které jsou výslovně uvedeny v ustanovení §88 odst. 1 trestního řádu, není proč mít pochybnosti o tom, že zde byly zákonné podmínky pro vydání dotčeného příkazu. Nejvyšší soud dále konstatoval, že v souladu s ustanovením §160 odst. 4 in fine trestního řádu se z úředního záznamu (protokolu) ze dne 16. 5. 2014 podává, proč byl odposlech učiněn jako neodkladný a neopakovatelný úkon, tedy že sledovaného účelu nebylo možno dosáhnout jiným způsobem, neboť jednání mezi zúčastněnými osobami probíhalo utajeně, skrytě a pokud by byly podezřelé osoby nebo Městský úřad Krnov kontaktováni policejním orgánem, hrozilo by ukončení jednání a odstranění důkazů, tedy i zmaření účelu trestního stíhání. Nejvyšší soud poukázal na judikaturu Ústavního soudu, podle níž ústavněprávního rozměru nabývá až deficit, není-li v daném případě neodkladnost úkonu z odůvodnění příkazu (ani interpretací) jakkoli seznatelná, byť alespoň v (minimálním) nezbytném rozsahu (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 907/13 ze dne 27. 8. 2013). K tomu Nejvyšší soud obdobně odkázal na usnesení velkého senátu svého trestního kolegia ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013, týkající se sice příkazu k domovní prohlídce, ale jehož závěry lze obdobně použít i ohledně příkazu k odposlechu, a z něhož vyplývá, že před vydáním příkazu je soud povinen bedlivě zkoumat, zda jsou v posuzované věci pro nařízení domovní prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, které je v odůvodnění příkazu povinen náležitě a zřetelně vyložit. Jestliže je příkaz k domovní prohlídce vydáván ve stadiu "prověřování podezřelého", nikoli tedy ve stadiu trestního stíhání dotčené osoby, je třeba v odůvodnění vysvětlit, proč jde o úkon neodkladný nebo neopakovatelný, popř. to uvést v protokolu o domovní prohlídce. V případě, že takové zdůvodnění příkaz nebo protokol neobsahuje, lze odstranit nedostatek formálních podmínek příkazu nebo protokolu (tedy i o neodkladném úkonu) v dalším řízení, a to např. výslechem osob, které se provedení úkonu zúčastnily, popř. jej provedly (v postavení svědka). Smyslem a účelem povinnosti vyložit věcné důvody pro neodkladnost a neopakovatelnost úkonu v protokolu je totiž zaručit transparentnost trestního řízení a jeho kontrolovatelnost, tj. zajistit náležitou přezkoumatelnost těchto úkonů. Jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost či neopakovatelnost úkonu byly splněny, pak neexistence zdůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti - byť je vadou řízení - nedosahuje takové roviny, aby byla sama o sobě důvodem pro rušení příslušných meritorních rozhodnutí, neboť jde ve své podstatě o vadu toliko formální, bez vlivu na věcnou správnost provedení neodkladného či neopakovatelného úkonu. Dále Nejvyšší soud připomněl, že Ústavní soud již v rámci své předchozí judikatury uvedl, že je sice třeba vyžadovat, aby úsudek orgánu činného v trestním řízení o neodkladnosti úkonu byl slovně odůvodněn v písemných materiálech (v trestním spise), avšak nároky na preciznost a detailnost tohoto slovního zdůvodnění nemohou být přílišné. Posouzení neodkladnosti je mimořádně silně ovlivněno různými situačními okolnostmi případu a informace o důvodech neodkladnosti není a často ani nemůže být vyčerpávajícím způsobem obsažena jen v důkazním materiálu, nýbrž vyplývá i z různých neformálních zdrojů informací, jako jsou policejní evidence či výsledky operativně pátrací činnosti, z bezprostředního pozorování situace na místě činu, z pozorování chování obviněného v průběhu vyšetřování apod. Nadměrné formalizování této počáteční etapy vyšetřování, v níž se k provádění neodkladných úkonů nejčastěji přikračuje, a požadavek detailní dokumentace a detailního formulování důvodů pro neodkladnost postupu by neúměrně komplikovaly počáteční fázi vyšetřování a v řadě případů by znemožňovaly dosáhnout cíle trestního řízení. Absence podrobného zdůvodnění sama o sobě nezpůsobuje automaticky důkazní neúčinnost takového úkonu, jestliže při následné kontrole a po zvážení všech souvislostí lze konstatovat, že věcné důvody pro neodkladnost úkonu byly splněny (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 231/05 ze dne 15. 3. 2006). Po přezkoumání předmětného příkazu tak dospěl Nejvyšší soud k závěru, že splňuje všechny náležitosti uvedené v §88 odst. 1 a 2 trestního řádu, neboť jsou v něm obsaženy konkrétní skutkové okolnosti, na jejichž základě byl tento příkaz vydán, včetně doby jeho trvání, uživatelských adres a osob uživatelů, i důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak. Z příkazu k odposlechu je dostatečně zřejmé, že bylo vycházeno z přesvědčivých poznatků opatřených prověřováním trestního oznámení a z vlastního operativního šetření policie, jež předcházely předmětnému příkazu a dostatečně konkrétně odůvodňovaly jeho vydání. Ostatně jak již dovodil Ústavní soud, ustanovení §88 odst. 1 a odst. 2 trestního řádu poskytují soudu relativně široký prostor pro individuální uvážení. Nejvyšší soud zdůraznil, že k vydání příkazu k odposlechu postačí "důvodně předpokládat", že předmětným telekomunikačním provozem budou sděleny významné skutečnosti pro trestní řízení; odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2221/08 ze dne 14. 5. 2009). Okresní soud v napadeném rozhodnutí takový důvodný předpoklad pro získání důkazů uvedl, byť mohlo být odůvodnění jeho příkazu podrobnější. Nicméně nelze pominout fakt, že trestní řízení bylo na počátku, takže nebylo k dispozici mnoho konkrétních okolností a důkazů, které by mohl okresní soud ve svém rozhodnutí blíže citovat a rozebrat. Dle názoru Nejvyššího soudu tak napadený příkaz obsahuje všechny zákonem požadované náležitosti, okresní soud odpovídajícím způsobem objasnil, proč daný příkaz vydal, a vysvětlil i důvody nezbytnosti zásahu do soukromí uživatele. V příkazu je rovněž uvedeno, že je vydán jako neodkladný a neopakovatelný úkon ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu. Přestože žádné odůvodnění toho, proč se o neodkladný a neopakovatelný úkon jedná, příkaz neobsahuje, dospěl Nejvyšší soud s ohledem na okolnosti projednávaného případu k závěru, že s ohledem na povahu předmětného odposlechu je nutno přisvědčit závěru okresního soudu, že se jedná jak o neodkladný, tak o neopakovatelný úkon. V příslušném protokolu pak bylo řádně uvedeno, na základě jakých skutečností byl proveden odposlech jako úkon neodkladný a neopakovatelný, čímž došlo k odstranění formálních nedostatků odůvodnění příkazu konstatovaných výše. Nelze tedy přisvědčit námitkám stěžovatele, že předmětný příkaz neobsahuje žádné konkrétní skutečnosti, ani že je nepřezkoumatelný a nezákonný.
9. K námitce procesní nevyužitelnosti pořízených odposlechů z důvodu podjatosti policejního komisaře, v jehož postupu stěžovatel spatřoval policejní provokaci, Nejvyšší soud z obsahu spisu zjistil, že stěžovatel se o důvodech tvrzené podjatosti dozvěděl teprve z výslechu svědkyně v rámci hlavního líčení dne 21. 4. 2015. Vzhledem k tomu, že námitku podjatosti policejního komisaře mohl vznést pouze do okamžiku skončení vyšetřování, tedy do té doby, než policejní orgán předložil státnímu zástupci spis s návrhem na podání obžaloby (srov. §166 odst. 3 trestního řádu), je zřejmé, že ji nemohl uplatnit až v rámci podaného dovolání, tato námitka je tedy podána opožděně a nelze se jí zabývat (jak již bylo rozhodnuto v předchozím usnesení Nejvyššího soudu pod sp. zn. 4 Pzo 15/2016). V průběhu řízení před nalézacím a odvolacím soudem však stěžovatel mohl uplatnit námitku policejní provokace, kterou nicméně Nejvyšší soud v projednávaném případě neshledal důvodnou. Po podrobném shrnutí toho, co judikatura Nejvyššího a Ústavního soudu považuje za policejní provokaci a co nikoliv [(srov. Stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014, uveřejněné pod č. 51/2014 Sb. rozh. tr.; usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 13. 8. 2014, sp. zn. 15 Tdo 885/2013; stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. Tpjn 301/2014; nálezy Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 597/99 ze dne 22. 6. 2000 (N 97/18 SbNU 345) a sp. zn. II. ÚS 710/01 ze dne 25. 6. 2003 (N 100/30 SbNU 437), usnesení Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 143/02 ze dne 17. 7. 2002 (U 21/27 SbNU 261)], Nejvyšší soud zdůraznil, že o policejní provokaci se nejedná v případech pouhého pasivního monitorování připravované nebo probíhající trestné činnosti policejním orgánem nebo jím pověřenými osobami. V projednávané věci přitom dospěl k závěru, že poznámka policejního komisaře "nechte to doběhnout" je v mezích běžné činnosti policie v rámci prověřování podezření ze spáchání trestné činnosti a jejího monitorování, přičemž uvedený požadavek policejního orgánu (popsaný svědkyní) nemohl mít jakýkoliv vliv na naplnění znaků skutkové podstaty trestných činů v době, kdy trestná činnost obviněných byla dávno započata a páchána, a navíc nesměřoval vůbec k samotnému jednání obviněných či k jeho rozsahu, ale k uvedené svědkyni. Z toho vyplývá jednoznačný závěr, že postup policejního komisaře neměl žádný vliv na úmysl stěžovatele manipulovat s předmětnou veřejnou zakázkou, který stěžovatel pojal bez přičinění policie, ale ani na jeho jednání, neboť toho se vůbec netýkal. Nejvyšší soud tedy uzavřel, že postup policejního komisaře nenaplňoval znaky policejní provokace, neboť nebyl v rozporu s prověřováním a objasňováním jednání obviněných, ke kterému byli rozhodnuti a sami jej realizovali.
10. K tvrzenému extrémnímu nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy Nejvyšší soud konstatoval, že námitky vztahující se ke způsobu hodnocení důkazů jsou obsahově shodné s těmi, jež stěžovatel uplatnil v řízení před soudy obou stupňů, přičemž tyto soudy se s nimi zevrubně vypořádaly v odůvodnění svých rozhodnutí a přiléhavě vyložily, jakými úvahami byly ve svém rozhodnutí o vině stěžovatele vedeny. Připomněl přitom, že není oprávněn odpovídající hodnocení důkazů soudů nižších stupňů přehodnotit či změnit, zvláště pokud nedošlo k extrémnímu nesouladu mezi provedenými důkazy a učiněnými skutkovými zjištěními, a ve shodě se soudem odvolacím označil závěry nalézacího soudu za odpovídající a nevykazující podstatných vad z hlediska hodnocení provedených důkazů. V dané věci mají skutková zjištění obou nižších soudů odpovídající obsahovou vazbu na provedené důkazy, soudy své hodnotící úvahy jasně, přehledně a logicky vysvětlily, aniž při tom vybočily z mezí volného hodnocení důkazů podle §2 odst. 6 trestního řádu.
11. Rovněž k právním námitkám stěžovatele, že předmětná zakázka nebyla veřejnou zakázkou podle zákona č. 137/2006 Sb., že o výběru vítězné nabídky nerozhodla hodnotící komise ve smyslu tohoto zákona a že v rámci uvedeného skutku nejednal jako úřední osoba ve smyslu §127 trestního zákoníku, Nejvyšší soud konstatoval, že se jedná o námitky, jež stěžovatel uplatňuje v průběhu celého trestního řízení a jimiž se soudy nižších stupňů (zejména nalézací soud) zevrubně zabývaly a řádně je vypořádaly. Nejvyšší soud se přitom zcela ztotožnil s jejich závěry, že šlo o veřejnou zakázku malého rozsahu podle §7 zákona o veřejných zakázkách, že jednání stěžovatele naplnilo po formální stránce všechny zákonné znaky zločinu zjednání výhody při zadání veřejné zakázky, že komise, jež hodnotila nabídky podané v předmětné zakázce, naplnila všechny znaky hodnotící komise ve smyslu §256 odst. 2 písm. a) trestního zákoníku a že stěžovatel vykonával pravomoc úřední osoby, neboť se jako odpovědný úředník územní samosprávy podílel na plnění úkolů společnosti a státu a používal přitom pravomoci, která mu byla v rámci odpovědnosti za plnění těchto úkolů svěřena.
II. Argumentace stěžovatele
12. V první ústavní stížnosti ze dne 31. 5. 2017, která směřuje proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016 č. j. 4 Pzo 15/2016-103 vydanému ve věci přezkumu zákonnosti příkazu k odposlechu, stěžovatel tvrdí, že tímto usnesením byla porušena jeho základní práva na nedotknutelnost osoby a soukromí podle článku 7 Listiny základních práv a svobod (dále "Listina") a článku 8 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále "Úmluva"), na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života dle článku 10 odst. 2 Listiny, na neporušitelnost listovního tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů dle článku 13 Listiny, na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny a článku 6 Úmluvy a na účinné prostředky nápravy dle článku 13 Úmluvy.
13. S poukazem na ustanovení §88 odst. 2 trestního řádu stěžovatel tvrdí, že v příkazu k odposlechu nebyly uvedeny žádné konkrétní skutečnosti, jež by odůvodňovaly vydání takového rozhodnutí a které by zakládaly vyšší míru pravděpodobnosti, že se dopustil vytýkaného trestného činu [srov. nálezy Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU 489) a sp. zn. II. ÚS 2806/08 ze dne 27. 1. 2010 (N 15/56 SbNU 143), usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Pzo 3/2013]. Nejvyšší soud se však touto argumentací nezabýval, a dal tak najevo, že přezkum zákonnosti příkazu k odposlechu probíhá ryze formálně a nepředstavuje účinný prostředek ochrany základních práv odposlouchávané osoby; nalézací a odvolací soud se otázkou zákonnosti odposlechů prakticky nezabývaly. Soudní kontrola zásahu do jeho práv tedy v tomto případě zcela selhala.
14. Konkrétně stěžovatel namítá, že příkaz obsahuje pouze popis jednání, z něhož byl podezřelý, a konstatování, že odposlechem by mohly být zjištěny další skutečnosti významné pro objasnění trestné činnosti. Nebyly v něm však specifikovány listinné materiály či úkony provedené v přípravném řízení, z nichž mělo vyplývat podezření vůči němu či rozsah, charakter a trvání trestné činnosti; tyto skutečnosti pak nelze vyčíst ani ze žádosti policie ani z návrhu státní zástupkyně na o vydání příkazu. Nelze přitom vystačit s pouhým vyslovením podezření, že se konkrétní trestná činnost stala, nýbrž je nezbytné dát do souvislosti podezření, že k této trestné činnosti má sledovaná osoba konkrétní vztah. Stejně tak nelze akceptovat situaci, ve které jsou konkrétní skutečnosti nasvědčující trestné činnosti teprve zjišťovány prostřednictvím odposlechu, neboť to by umožňovalo sledovat prakticky kohokoliv. V době vydání předmětného příkazu se přitom ve spisu nacházelo pouze nekonkrétní anonymní trestní oznámení a tři úřední záznamy policejního orgánu, to znamená, že ani ve spisu nebyly zadokumentovány okolnosti, z nichž by vyplývaly konkrétní skutečnosti či alespoň indicie odůvodňující nařízení odposlechu. Přitom právě na zmíněném odposlechu bylo jeho odsouzení do značné míry založeno. Tím bylo dle názoru stěžovatele omezeno i jeho právo na spravedlivý proces, resp. na obhajobu v širším slova smyslu.
15. Ve druhé ústavní stížnosti ze dne 7. 8. 2017, která směřuje proti meritorním rozhodnutím vydaným v trestním řízení, stěžovatel tvrdí, že napadenými rozhodnutími byla porušena jeho základní práva na nedotknutelnost osoby a soukromí podle článku 7 Listiny a článku 8 Úmluvy, na ochranu před neoprávněným zásahem do soukromého a rodinného života dle článku 10 odst. 2 Listiny, na neporušitelnost listovního tajemství a tajemství jiných písemností a záznamů dle článku 13 Listiny, na spravedlivý proces dle článku 36 Listiny a článku 6 Úmluvy a na účinné prostředky nápravy dle článku 13 Úmluvy.
16. V této stížnosti stěžovatel především opakuje výše uvedenou argumentaci týkající se nezákonnosti odposlechu a nedostatečné soudní kontroly předmětného příkazu. Dále namítá, že řízení předcházející vydání napadených rozhodnutí neodpovídalo zásadám spravedlivého procesu i z toho důvodu, že trestní stíhání bylo vedeno podjatým policejním komisařem, který se dopustil policejní provokace (srov. stanovisko trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 25. 9. 2014, Tpjn 301/2014, uveřejněné pod číslem 51/2014 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek, popř. dále jen R 51/2014; usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 728/01 ze dne 29. 1. 2003). Tu však soudy zcela bagatelizovaly, resp. pominuly. Závažná procesní pochybení ze strany orgánů činných v trestním řízení dosahují v daném případě takové intenzity a závažnosti, že mají za následek porušení jeho práv na soudní ochranu a na spravedlivý proces.
III. Hodnocení Ústavního soudu
17. Předtím, než se Ústavní soud začal věcí zabývat, přezkoumal obě podání po stránce formální a konstatoval, že projednávané ústavní stížnosti obsahují náležitosti požadované zákonem o Ústavním soudu. Stěžovatel je řádně zastoupen a stížnosti byly podány včas. První ústavní stížnost ze dne 31. 5. 2017 sice směřuje proti dílčímu procesnímu usnesení vydanému podle §314n trestního řádu ve věci přezkumu zákonnosti příkazu k odposlechu, avšak to bylo vydáno po pravomocném skončení řízení a jiný opravný prostředek než ústavní stížnost proti němu není přípustný (srov. §314n odst. 2 trestního řádu).
18. Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod (srov. též ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu). Z ustálené judikatury Ústavního soudu se podává, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení v přípravném řízení Ústavní soud považuje, s výjimkou situací mimořádných, kupříkladu je-li současně dotčena osobní svoboda jednotlivce, za - všeobecně - nepřípustné, případně nežádoucí. Možnost ingerence Ústavního soudu do přípravného řízení je pojímána restriktivně, s omezením jen na ta vybočení z hranic podústavního práva, jež jsou povahy extrémní. Zdrženlivost v zásazích proti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu Ústavní soud prolomil jen pro zcela mimořádné situace, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování [viz nález sp. zn. II. ÚS 789/06 ze dne 27. 9. 2007 (N 150/46 SbNU 489); všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz].
A. Relevantní východiska
19. Odposlech a záznam telekomunikačního provozu (dále jen "odposlech") je za podmínek vymezených v §88 trestního řádu dovoleným zásahem do tajemství zpráv podávaných telefonem nebo jiným podobným zařízením, které je zaručeno čl. 13 Listiny a čl. 8 Úmluvy. Připouští-li český ústavní pořádek průlom do této ochrany soukromí, děje se tak výlučně v zájmu ochrany demokratické společnosti, případně v zájmu ústavně zaručených základních práv a svobod jiných; sem spadá především nezbytnost daná obecným zájmem na ochraně společnosti před trestnými činy a na tom, aby takové činy byly zjištěny a potrestány. K tomu, aby nebyly překročeny meze nezbytnosti zásahu, musí existovat systém adekvátních a dostatečných záruk, skládající se z odpovídajících právních předpisů a účinné kontroly jejich dodržování [viz nález sp. zn. II. ÚS 502/2000 ze dne 22. 1. 2001 (N 11/21 SbNU 83)].
20. Pokud jde o právní úpravu, dle §88 odst. 1 trestního řádu může být odposlech zákonně nařízen jen v trestním řízení vedeném pro zločin, na který zákon stanoví trest odnětí svobody s horní hranicí trestní sazby nejméně osm let, nebo pro zde výslovně vyjmenované trestné činy nebo pro jiný úmyslný trestný čin, k jehož stíhání zavazuje vyhlášená mezinárodní smlouva. Nařídit odposlech je možné pouze tehdy, lze-li důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení (takový důvodný předpoklad možno vyvodit např. z povahy trestné činnosti, která vyžaduje častou komunikaci pachatele nebo ze samotného faktu, že podezřelý velmi často komunikuje s dalšími podezřelými osobami), a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené (zpravidla pokud není možné předpokládat, že k usvědčení pachatelů postačují "běžné" důkazní prostředky, jelikož jejich provádění by mohlo vést k vyzrazení, a tedy i zmaření probíhajícího prověřování).
21. Podle ustanovení §88 odst. 2 trestního řádu je oprávněn odposlech a záznam telekomunikačního provozu nařídit předseda senátu a v přípravném řízení na návrh státního zástupce soudce. Příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být vydán písemně a musí být odůvodněn, včetně konkrétního odkazu na vyhlášenou mezinárodní smlouvu v případě, že se vede trestní řízení pro úmyslný trestný čin, k jehož stíhání tato mezinárodní smlouva zavazuje. V příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu musí být stanovena uživatelská adresa či zařízení a osoba uživatele, pokud je její totožnost známa, a doba, po kterou bude odposlech a záznam telekomunikačního provozu prováděn, která nesmí být delší než čtyři měsíce; v odůvodnění musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují, dále účel odposlechu a důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Ve fázi před zahájením trestního stíhání musí příkaz rovněž obsahovat odůvodnění neodkladnosti nebo neopakovatelnosti úkonu ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu.
22. Nařídit odposlech lze tedy jen při souběžném naplnění více zákonných podmínek, zejména pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené.
23. Podle §88 odst. 8 trestního řádu státní zástupce nebo policejní orgán, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, a v řízení před soudem předseda senátu soudu prvého stupně po pravomocném skončení věci, informuje o nařízeném odposlechu osobu uvedenou v odstavci 2, pokud je známa. Informace obsahuje označení soudu, který vydal příkaz k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu, délku trvání odposlechu a datum jeho ukončení. Součástí informace je poučení o právu podat ve lhůtě šesti měsíců ode dne doručení této informace Nejvyššímu soudu návrh na přezkoumání zákonnosti příkazu k odposlechu a záznamu telekomunikačního provozu. Předseda senátu soudu prvního stupně podá informaci bezodkladně po pravomocném skončení věci, státní zástupce, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, bezodkladně po uplynutí lhůty pro přezkoumání jeho rozhodnutí nejvyšším státním zástupcem podle §174a tr. řádu a policejní orgán, jehož rozhodnutím byla věc pravomocně skončena, bezodkladně po uplynutí lhůty pro přezkoumání jeho rozhodnutí státním zástupcem podle §174 odst. 2 písm. e) tr. řádu.
24. Vydání příkazu k odposlechu tak musí být podrobeno zkoumání, jak co do splnění zákonných náležitostí opravňujících k jeho vydání, tak co do faktické důvodnosti jeho vydání vyplývající z dosavadních výsledků trestního řízení. Po pravomocném skončení trestní věci k tomuto účelu slouží přezkum zákonnosti příkazu k odposlechu podle §314l trestního řádu, který provádí Nejvyšší soud v neveřejném zasedání. Obviněný má již zpravidla v průběhu samotného trestního řízení možnost vyjádřit se k zákonnosti nařízení odposlechu podle §88 trestního řádu, neboť porušení pravidel při získávání důkazů je zcela zásadní pro zákonnost a potažmo přípustnost takových důkazů. V případě přezkumu podle §314l trestního řádu se tedy většinou jedná - pokud jde o obviněného - o další či opakovaný přezkum zákonnosti odposlechu, který byl pravděpodobně již v daném řízení proveden.
25. Požadavky kladené na odůvodnění příkazu k odposlechu, který je rozhodnutím sui generis, dotváří také judikatura Nejvyššího i Ústavního soudu. Z judikatury Nejvyššího soudu lze poukázat především na usnesení velkého senátu trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 26. 6. 2013, sp. zn. 15 Tdo 510/2013 (publikované pod č. 13/2014 Sb. rozh. tr.), které se zabývalo (mimo jiné) náležitostmi odůvodnění příkazu k domovní prohlídce. Podle právní věty daného rozhodnutí je soud před vydáním příkazu k domovní prohlídce podle §83 odst. 1 tr. ř. povinen bedlivě zkoumat, zda v posuzované věci jsou pro nařízení domovní prohlídky splněny všechny zákonné podmínky, které je v odůvodnění příkazu povinen náležitě a zřetelně vyložit.
26. Pokud jde o závěry senátu č. 4 Nejvyššího soudu, jenž je podle rozvrhu práce příslušný k rozhodování o návrzích na přezkoumání zákonnosti příkazu podle §314l a násl. trestního řádu, ten ve svém usnesení ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Pzo 3/2013, připomněl, že nařídit odposlech lze jen tehdy, pokud lze důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, a nelze-li sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo bylo-li by jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Posledně uvedenou formulací zákon vyjadřuje v souladu se zásadou přiměřenosti a zdrženlivosti vymezenou v §2 odst. 4 trestního řádu tzv. subsidiaritu použití odposlechu. Při nařízení odposlechu a jeho vlastním provádění musí být tedy dán nejen důvodný předpoklad, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, ale musí být zváženo, zda získání konkrétních významných skutečností pro trestní řízení nelze zajistit a posléze dokazovat i jinými důkazními prostředky uvedenými v trestním řádu, např. výslechem obviněného, svědků apod. V odůvodnění pak musí být uvedeny konkrétní skutkové okolnosti, které vydání tohoto příkazu, včetně doby jeho trvání, odůvodňují, dále zde musí být uveden účel odposlechu a také vysvětleny důvody, proč nelze sledovaného účelu dosáhnout jinak nebo proč by bylo jinak jeho dosažení podstatně ztížené. Omezí-li se příslušný soud jen na popis stíhaného skutku a obecné konstatování, že uvedeným odposlechem lze zjistit podstatné okolnosti vedoucí přímo k pachatelům popsané trestné činnosti a ztotožnění osob, které se na trestné činnosti podílely, porušuje tím ustanovení §88 odst. 1 a 2 trestního řádu. Ve svém usnesení ze dne 11. 10. 2015, sp. zn. 4 Pzo 3/2014, Nejvyšší soud uvedl, že byť jsou odůvodnění přezkoumávaných příkazů stručná, "nechybí v nich argumentace, že odposlechem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, zejména půjde o zjištění vzájemných vazeb a kontaktů mezi pachateli, jakož i rozsah prověřované trestné činnosti. Rovněž konstatuje, že sledovaného účelu nelze dosáhnout jinými prostředky, neboť je dán předpoklad, že vzájemná komunikace mezi zainteresovanými osobami probíhá telefonicky. Je proto třeba uzavřít, že elementární náležitosti, které podle §88 odst. 2 tr. ř. v tehdy platném znění mají být v odůvodnění takovéhoto příkazu obsaženy, v nich skutečně obsaženy jsou. Chybí pouze podrobnější popis skutkových okolností, ty ale vyplývají z návrhu státního zástupce, takže nelze uzavřít, že by oba návrhy byly vydány, aniž by soudkyně nebyla seznámena alespoň s prvotními skutkovými okolnostmi zjištěnými na prvopočátku trestního řízení. Rovněž doba, na kterou byl odposlech povolen (...), nepřesáhla zákonnou lhůtu čtyř měsíců, v tomto ohledu rozhodnutí konvenují zákonu, nebylo však podrobněji zdůvodněno, proč je odposlech hned zpočátku povolován na maximálně přípustnou dobu, což však nemá charakter takové vady, jejímž důsledkem by bylo porušení zákona. Oba příkazy Nejvyšší soud považuje za vydané v souladu se zákonem. (...) Je třeba si uvědomit, že na počátku každého přípravného řízení, zejména pak ve věcech tzv. hospodářské kriminality, je prokázaných skutečností minimum a k jejich prověření obvyklé vyšetřovací metody, jako jsou výslechy osob, ohledání místa činu, domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků, apod., rozhodně nepostačují a jejich použití by vedlo k předčasnému prozrazení, že předmětná věc či činnost se ocitla v zájmu policie, na což by případní pachatelé zcela logicky odpovídajícím způsobem reagovali." (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 4 Pzo 4/2014). K obdobným závěrům dospěl Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 21. 6. 2016, sp. zn. 4 Pzo 4/2016, v němž uvedl, že byť mohlo být odůvodnění příkazů ohledně předpokladu, že odposlechem budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení, důkladnější, nechybí v nich zmínka, že jde zejména o zjištění vzájemných vazeb a vztahů mezi pachateli, jakož i rozsahu prověřované trestné činnosti. Dále konstatoval, že i navzdory absenci výslovného odůvodnění bylo s ohledem na charakter trestné činnosti zřejmé, že sledovaného účelu nebylo možné dosáhnout jiným způsobem, a stejně tak byla z příkazů dovoditelná potřeba nařídit odposlechy a záznamy telekomunikačního provozu na dobu čtyř měsíců, jelikož kratší doba by s ohledem na charakter a povahu dané trestné činnosti nemusela umožnit zjištění skutečností významných pro trestní řízení, které povedou k zahájení trestního stíhání (viz též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 9. 2015, sp. zn. 4 Pzo 5/2015).
27. Problematikou ústavnosti příkazu k odposlechu se ve své judikatuře zabývá i Ústavní soud, přičemž ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 615/06 ze dne 23. 5. 2007 (N 88/45 SbNU 291) konstatoval, že příkaz k odposlechu musí být podložen relevantními indiciemi, z nichž lze dovodit důvodné podezření ze spáchání zákonem kvalifikovaného trestného činu. Příkaz musí být individualizován ve vztahu ke konkrétní osobě, která je uživatelem telefonní stanice. Ve výše cit. nálezu sp. zn. II. ÚS 789/06 Ústavní soud judikoval, že z hlediska ústavně chráněných základních práv je nepřípustné, aby zahájení úkonů k objasňování a prověřování skutečností důvodně nasvědčujících tomu, že byl spáchán trestný čin např. ve formě odposlechů, bylo zneužíváno jako prostředku k teprve dodatečnému opatřování podkladů pro tento postup, tj. samotné důvodnosti podezření. Odůvodněním příkazu k odposlechu se Ústavní soud zabýval také ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 2221/08 ze dne 14. 5. 2009, ve kterém uvedl, že adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí příkazu se odvíjí od zákonného požadavku, že k jeho vydání postačí důvodně předpokládat, že jím budou získány významné skutečnosti pro trestní řízení. Z toho důvodu se v případě příkazů k odposlechu uplatní přiměřeně (resp. ještě výrazněji) názor vyslovený v souvislosti s institutem usnesení o zahájení trestního stíhání, podle něhož trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004). V usnesení sp. zn. III. ÚS 231/05 ze dne 15. 3. 2006 Ústavní soud též konstatoval, že zákon ani judikatura nepožaduje, aby orgány činné v přípravném řízení ve svých podnětech, návrzích či rozhodnutích sui generis podrobně specifikovaly důkazní materiál, z něhož čerpaly uváděné skutečnosti (tj. kupř. odkazem na konkrétní strany ve spise, či dokonce na prameny jednotlivých informací zjištěných v rámci operativního šetření policejního orgánu), jelikož na tyto úkony nelze klást stejně formalizované nároky jako na rozsudky, popř. usnesení vydávaná v řízení před soudem. V nálezu sp. zn. II. ÚS 2806/08 ze dne 27. 1. 2010 (N 15/56 SbNU 143) Ústavní soud konstatoval, že pokud v dané věci existovaly konkrétní skutečnosti, z nichž vyplývalo podezření, že se na předmětné trestné činnosti nějak podílel stěžovatel, pak to s ohledem na ústavní limity nařízení odposlechu mělo být patrno již z odůvodnění příslušného opatření soudu a posléze z opatření státního zástupce. Konečně v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014 (N 76/73 SbNU 351), kterým shrnul, upřesnil a doplnil svou dosavadní praxi týkající se formálních a materiálních podmínek provedení domovní prohlídky jako neodkladného a neopakovatelného úkonu, Ústavní soud akcentoval tzv. test ústavnosti z pohledu třístupňové kontroly takového zásahu, a to v linii policejní orgán - státní zástupce - soud.
27. Z judikatury Evropského soudu pro lidská práva (dále "ESLP") pak vyplývá, že ESLP nestanoví konkrétní požadavky na odůvodnění příkazu k odposlechu, nýbrž klade důraz především na zákonnost zásahu do práva jednotlivce na respektování soukromého života a korespondence ve smyslu článku 8 Úmluvy. Vnitrostátní právní úprava musí být jasná, dostupná a předvídatelná, aby jednotlivci poskytla adekvátní vodítko ohledně okolností a podmínek, za kterých jsou příslušné orgány oprávněny k takovému zásahu přistoupit (viz rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Roman Zakharov proti Rusku ze dne 4. 12. 2015 č. 47143/06, §229). Zákon musí tedy v první řadě určit povahu trestných činů, ve vztahu k nimž lze tajné sledování nařídit; vymezit kategorie osob, které mohou být opatřením vystaveny; stanovit meze trvání takových opatření; postup, jímž se lze domoci přezkoumání zákonnosti použití opatření a uchování pořízených záznamů; a konečně též zakotvit postup, jímž se lze domoci odstranění a zničení záznamů (viz např. rozsudek ESLP ve věci Kruslin proti Francii ze dne 24. 4. 1990 č. 11801/85, §35, či rozsudek velkého senátu ESLP ve věci Amann proti Švýcarsku ze dne 16. 2. 2000 č. 27798/95, §§56-58). Pokud jde o požadavek předvídatelnosti zákonné úpravy, ten má v kontextu tajného sledování odlišný obsah než v případech, kdy je účelem zákona omezit chování jednotlivce. Zákon totiž nemůže být formulován tak, aby jednotlivci umožňoval předvídat, v jakých případech hrozí, že bude odposloucháván, a mohl tomu přizpůsobit své chování. Jelikož je však v těchto případech výkonná moc prováděna utajeným způsobem, je pro vyloučení zneužití zcela zásadní, aby byl zákon formulován natolik jasně, aby bylo dostatečně zřejmé, za jakých podmínek jsou orgány státu oprávněny provádět tajné a potenciálně nebezpečné zásahy do práva na respektování soukromého života a korespondence (viz rozsudek ESLP ve věci Malone proti Spojenému království ze dne 2. 8. 1984, č. 8691/79, bod 67).
28. Při posuzování, zda byl zásah při plnění legitimního cíle (jako je ochrana národní bezpečnosti či veřejného pořádku) "nezbytný v demokratické společnosti", požívají státy určitého prostoru pro uvážení; ten je však podřízen kontrole ESLP, jenž se musí přesvědčit, že vnitrostátní právní úprava obsahuje dostatečné a účinné záruky proti zneužití, neboť systém tajného sledování je sice vytvořen za účelem ochrany zájmů společnosti, obsahuje však v sobě riziko podkopání či dokonce zničení demokracie, kterou má ve skutečnosti bránit. Posouzení této otázky závisí na veškerých okolnostech případu, jako jsou např. povaha, rozsah a trvání předmětných zásahů, důvody požadované pro jejich nařízení, orgány, které mohou předmětná opatření nařídit, provést a kontrolovat, jakož i typ opravného prostředku poskytovaného vnitrostátním právem. Soud proto zkoumá, zda proces kontroly při nařizování a provádění omezujících opatření je způsobilý udržet zásah do práv jednotlivců v rámci mezí nezbytnosti v demokratické společnosti (viz např. výše cit. rozsudek ESLP ve věci Roman Zakharov proti Rusku, §232, či rozsudek ESLP ve věci Dragojević proti Chorvatsku ze dne 15. 1. 2015 č. 68955/11, body 83-84).
29. Přezkum a kontrola opatření prováděných v rámci tajného sledování se mohou odehrávat ve třech stádiích: v okamžiku nařízení sledování, v jeho průběhu a po jeho skončení. Pokud jde o první dvě stadia, z povahy a logiky tajného sledování je zřejmé, že jak ke sledování, tak k jeho kontrole dochází, aniž by o tom dotčená osoba věděla. Jelikož tedy odposlouchávaná osoba nemůže podat žádný opravný prostředek, je nezbytné, aby existující postupy poskytovaly adekvátní a dostatečné záruky k ochraně jejích práv a respektovaly hodnoty demokratické společnosti. Při zkoumání, zda je řízení o povolení sledování způsobilé zajistit, aby sledování nebylo nařízeno náhodně, nezákonně či bez adekvátního posouzení, zohledňuje ESLP několik faktorů, mezi které patří orgán příslušný k povolení sledování, rozsah jeho přezkumu a obsah povolovacího rozhodnutí. ESLP sice připouští, že povolování tajného sledování jiným než soudním orgánem je v zásadě možné, muselo by se nicméně jednat o orgán dostatečně nezávislý na moci výkonné. V oblastech, kde dochází k rozsáhlým zásahům do práv jednotlivců a v nichž je velké riziko zneužití, by měla být účinná kontrola nad výkonem pravomocí výkonné moci zásadně prováděna, a to alespoň v konečné instanci, nezávislými a nestrannými soudy, které jsou v nejlepším postavení k tomu, aby posoudily striktní nezbytnost zásahu. Není přitom nezbytné, aby se jednalo o povolování ex ante, protože i následný soudní dohled může zhojit předchozí nedostatky povolení. Pokud jde o rozsah přezkumu prováděného povolovacím orgánem, ESLP připomněl, že tento orgán musí mít možnost ověřit existenci důvodného podezření vůči dotčené osobě, tedy zejména zkoumat, zda jsou dány indicie umožňující ji podezírat z přípravy, páchání či spáchání trestného činu nebo jiného činu způsobilému odůvodnit tajné sledování. Musí se rovněž přesvědčit o tom, že zásah splňuje podmínku nezbytnosti v demokratické společnosti ve smyslu článku 8 odst. 2 Úmluvy, především podmínku přiměřenosti sledovaným legitimním cílům, například tak, že ověří, zda je možné těchto cílů dosáhnout jinými, méně omezujícími prostředky. Za zjevně nedostatečné ESLP v této souvislosti označil ustanovení vnitrostátního práva, které požaduje pouze to, aby orgány žádající o povolení k tajnému sledování podložily svou žádost důvody svědčícími pro nezbytnost sledování. Tajné sledování musí totiž dle ESLP podléhat náročnějšímu testu "přísné nezbytnosti", a to jak v obecném významu tohoto výrazu, tak ve smyslu, že musí mít za cíl získání životně důležité informace pro určitou konkrétní operaci. K povolení sledování je navíc nutné žádost o sledování podpořit příslušnými podklady, nikoli ji jen odůvodnit, přičemž z relevantních dokumentů a informací musí vyplývat individualizované podezření ve vztahu ke konkrétní osobě. Jen tak může rozhodující orgán provést příslušný test přiměřenosti (viz rozsudek ESLP ve věci Szabó a Vissy proti Maďarsku ze dne 12. ledna 2016, č. 37138/14). Pokud jde o obsah příkazu, ten musí jasně označit osobu, ve vztahu k níž se sledování nařizuje, např. pomocí jména, adresy, telefonního čísla a dalších relevantních údajů. Ve třetím stadiu, to znamená po skončení sledování, je otázka účinnosti vnitrostátních prostředků nápravy a existence dostatečných záruk proti svévoli neoddělitelně spjata s požadavkem, aby byly dotčené osoby ex post vyrozuměny o tom, že byly tajnému sledování vystaveny. Z článku 8 Úmluvy vyplývá, že jakmile je možné dotčené osobě po skončení odposlechů bez ohrožení sledovaného účelu sdělit, že byla sledována, tato osoba by měla být vyrozuměna a měla by mít možnost využít účinný prostředek nápravy podle článku 13 Úmluvy, čímž je zabezpečen následný soudní přezkum (viz výše cit. rozsudek ESLP ve věci Roman Zakharov proti Rusku, §§233-234, §§257-260; viz též rozsudek ESLP ve věci Lambert proti Francii ze dne 24. 8. 1998, č. 23618/94, §§34-41).
B. Posouzení opodstatněnosti projednávaných stížností
30. Z výše citované judikatury Nejvyššího a Ústavního soudu vyplývá, že k posouzení odůvodnění příkazu povolujícího zásah do soukromí (např. odposlech či domovní prohlídku) nemají české soudy přistupovat ryze formálně, nýbrž mají aplikovat formálně-materiální přístup, tedy zkoumat ve světle testu účinnosti trojí kontroly existenci materiálních důvodů pro nařízení předmětného opatření, které lze dovodit nejen z kontextu celého odůvodnění příkazu, ale i ze spisového materiálu a z okolností případu. Tato judikatura byla konsolidována výše citovaným nálezem pléna sp. zn. Pl. ÚS 47/13 a Ústavní soud nemá v projednávaném případě důvod se od ní odchýlit. Z rozsudků ESLP ve věci Maslák a Michálková proti České republice ze dne 14. 1. 2016 č. 52028/13 a ve věci Duong proti České republice ze dne 14. 1. 2016 č. 21381/11, ve kterých se ESLP zabýval námitkou týkající se obecného a formálního odůvodnění příkazů k domovní prohlídce, lze navíc vyvodit, že i ESLP tento přístup aproboval.
31. V nyní posuzované věci má Ústavní soud za to, že předmětný příkaz k odposlechu ze dne 28. 3. 2013 splňuje judikaturou stanovené meze pro nařízení odposlechu a že z formálně-materiálního hlediska nevykazuje takové vady, které by měly za následek jeho nezákonnost. Při širším náhledu na uvedený příkaz je totiž nutno konstatovat, že jeho odůvodnění je v souladu s náležitostmi usnesení podle §134 trestního řádu ve spojení s ustanoveními §88 trestního řádu. Ústavní soud se tak ztotožňuje s názorem vysloveným Nejvyšším soudem v napadeném usnesení sp. zn. 4 Pzo 15/2016-103, podle něhož nebyl tímto příkazem porušen zákon.
32. Předně je třeba konstatovat, že příkaz k odposlechu byl vydán příslušným soudcem Okresního soudu v Bruntálu po přezkoumání návrhu státní zástupkyně a přiloženého spisového materiálu. V souladu s §88 odst. 2 trestního řádu je v něm uvedeno dotčené zařízení a stěžovatel jako jeho uživatel, doba trvání odposlechu, jakož i specifikace prověřovaných trestných činů, které spadají do kategorií vyjmenovaných v ustanovení §88 odst. 1 trestního řádu. Z příkazu posuzovaného ve světle příslušné žádosti policejního orgánu a návrhu státní zástupkyně, které jeho vydání předcházely, dále vyplývají konkrétní skutkové okolnosti, jež vyplynuly z mezitimního prověřování dané trestné činnosti policií a jež odůvodňují nařízení odposlechu mobilních telefonů stěžovatele. Je z něj zřejmé, z jakého trestného činu je stěžovatel podezřelý a jakým jednáním se jej měl - z pozice své funkce vedoucího investičního oddělení - dopustit (tj. jaká je spojitost mezi prověřovanou trestnou činností a osobou stěžovatele). Poznatek, resp. relevantní indicie o tom, že se stěžovatel mohl dopouštět protiprávního jednání, tak předcházely vydání příkazu a pocházely ze spolehlivého zdroje, tj. z policejního šetření.
33. V příkazu je rovněž uvedeno, že dotčený podnikatel se stěžovatelem a dalším podezřelým pravděpodobně komunikuje prostřednictvím mobilních telefonů, aby se domluvili na postupu při prosazení navýšení ceny díla. Účelem odposlechu bylo tedy zjistit další skutečnosti významné pro objasnění daného jednání, přičemž tohoto účelu nemohlo být dosaženo jinak, neboť vzhledem k charakteru trestné činnosti nebylo možné zjištěné skutečnosti ověřit "běžnými", neutajovanými důkazními prostředky nezasahujícími do práv odposlouchávaných osob. Z druhého usnesení vydaného v této věci Nejvyšším soudem (viz bod 8) také vyplývá, že i podle úředního záznamu (protokolu) ze dne 16. 5. 2014 nebylo možno sledovaného účelu dosáhnout jiným způsobem, neboť jednání mezi zúčastněnými osobami probíhalo utajeně, a pokud by byly podezřelé osoby nebo Městský úřad Krnov kontaktováni policejním orgánem, hrozilo by ukončení jednání a odstranění důkazů, tedy i zmaření účelu trestního stíhání. Důvodný předpoklad pro získání těchto důkazů ve smyslu ustanovení §88 odst. 1 trestního řádu a relevantní judikatury (viz např. výše cit. usnesení sp. zn. III. ÚS 2221/08 či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 1. 2014, sp. zn. 4 Pzo 3/2013) byl tedy v dané věci nepochybně dán, byť mohl být - jak již konstatoval Nejvyšší soud (viz body 5 a 8) - v příkazu formulován podrobněji. Při použití testu účinnosti trojí kontroly však nelze přehlédnout, že tento předpoklad byl blíže specifikován v žádosti policejního orgánu a zejména v návrhu státní zástupkyně a v uvedeném protokolu. Lze mít přitom za to, že touto úvahou se příslušné soudy zhostily svého úkolu posoudit "nezbytnost" předmětného zásahu v demokratické společnosti (viz bod 31).
34. S ohledem na požadavky formulované výše uvedenou judikaturou lze formální nedostatky příkazu spatřovat pouze ve dvou skutečnostech, které však stěžovatel výslovně nenapadá. Jde jednak o absenci výslovného odůvodnění, proč je odposlech hned zpočátku povolován na maximálně přípustnou dobu; to je však materiálně vysvětleno poukazem na rozsah trestné činnosti, které se měli podezřelí dopouštět po delší dobu, a bylo namístě předpokládat, že v ní budou pokračovat. Dále jde o absenci bližšího zdůvodnění neodkladnosti úkonu ve smyslu §160 odst. 4 trestního řádu; v tomto ohledu však Ústavní soud neshledal neústavním způsob, jakým se s touto otázkou vypořádal Nejvyšší soud ve svém usnesení ze dne 31. 5. 2017 (viz bod 8), na které lze odkázat. Nejde proto o vady, které by způsobovaly nezákonnost příkazu.
35. Jakkoliv tedy stěžovatel může jistou nedostatečnost pociťovat, Ústavní soud se zřetelem na výše uvedený formálně-materiální přístup k posuzování zákonnosti obdobných úkonů, potažmo důkazů získaných na jejich základě, konstatuje, že předmětný příkaz nevykazuje takové nedostatky, aby bylo důkazy získané na jeho základě provedených odposlechem a vedoucí k závěru o vině stěžovatele nutno považovat za nezákonné. Je přitom třeba mít na paměti omezení, jež se váží k vyšetřování, neboť trestná činnost nemusí (a ani nemůže) být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u podané obžaloby (viz judikatura citovaná v bodu 28). Zejména pak ve věcech tzv. hospodářské kriminality je prokázaných skutečností minimum, k jejich prověření nepostačují obvyklé vyšetřovací metody, jako jsou výslechy osob, ohledání místa činu, domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků, apod., a jejich použití by vedlo k předčasnému prozrazení, že předmětná věc či činnost se ocitla v zájmu policie (srov. též usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2015, sp. zn. 4 Pzo 4/2014). Rovněž ESLP uznává, že v situacích, které nesnesou odkladu, může být těžké opatřit příkaz podrobným odůvodněním (viz, mutatis mutandis, výše cit. rozsudek ESLP ve věci Maslák a Michálková, §71). Konečně ke stěžovatelově námitce, že příkaz nespecifikuje listinné materiály či úkony provedené v přípravném řízení, z nichž mělo vyplývat podezření vůči jeho osobě, Ústavní soud připomíná, že zákon ani judikatura nepožaduje, aby orgány činné v přípravném řízení ve svých podnětech, návrzích či rozhodnutích sui generis podrobně specifikovaly důkazní materiál, z něhož čerpaly uváděné skutečnosti (viz např. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 7. 6. 2017, sp. zn. 6 Tz 3/2017).
36. Z výše uvedeného tedy vyplývá, že zásah do stěžovatelových práv zaručených články 7 odst. 1, 10 odst. 2 a 13 Listiny nelze považovat za nezákonný či nepřiměřený sledovanému legitimnímu cíli a že i podmínku nezbytnosti v demokratické společnosti lze mít v daném případě za splněnou.
37. Nelze dále opomenout, že stěžovateli svědčily i další procesní záruky, které ve své rozhodovací praxi při hodnocení nezbytnosti zásahu zohledňuje ESLP. Z průběhu trestního řízení je zřejmé, že se nalézací soud zabýval otázkou zákonnosti odposlechů a že stěžovatel tuto námitku uplatnil také ve svém dovolání proti odsuzujícímu rozsudku (viz body 6 a 8). Je též třeba zdůraznit, že stěžovatel byl o provedeném odposlechu informován v souladu s §88 odst. 8 trestního řádu, což mu umožnilo požádat Nejvyšší soud o přezkum zákonnosti odposlechu dle §314l trestního řádu. Tento přezkum je způsobilý vést k deklaratornímu rozhodnutí dle §314m trestního řádu o tom, že byl porušen zákon, které může být mimo jiné podkladem pro poskytnutí zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu podle zákona č. 82/1998 Sb. Lze mít tedy za to, že tento institut představuje další záruku proti zneužití, resp. účinný prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Association for European Integration and Human Rights a Ekimdzhiev proti Bulharsku ze dne 28. 6. 2007 č. 62540/00, §§97-102).
38. V projednávaném případě bylo výsledkem tohoto přezkumu usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, které stěžovatel napadl první ústavní stížností. Ústavní soud zde připomíná, že kolizi s principy spravedlivého procesu v rovině právního posouzení věci představují nikoliv "běžné" nesprávnosti, nýbrž až situace flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžují vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí, nepředvídatelností a interpretační libovůlí. Nic takového však v dané věci dovodit nelze. Nejvyšší soud stěžovatelův návrh věcně projednal, jeho námitky podrobil řádnému přezkumu a dostatečně s nimi vypořádal, přičemž zohlednil svou dosavadní judikaturu v této oblasti. Stěžovatelovy námitky, že Nejvyšší soud rezignoval na ochranu jeho základních práv a svobod a že jeho přezkum nepředstavoval účinný prostředek nápravy ve smyslu článku 13 Úmluvy, tedy nejsou důvodné a jeho stížnost směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 11. 2016, č. j. 4 Pzo 15/2016-103 je třeba odmítnout pro zjevnou neopodstatněnost.
39. Ústavní soud dále konstatuje, že předmětné odposlechy představovaly v projednávané věci jeden ze stěžejních důkazů, na němž byly založeny odsuzující rozsudky, které stěžovatel napadl svou druhou ústavní stížností ze dne 7. 8. 2017. Ze shora uvedeného přitom vyplývá, že oba soudy nižších stupňů mohly vycházet z odposlechů pořízených v této věci, neboť nebyly nezákonné, jak tvrdí stěžovatel. Zároveň z jejich rozhodnutí vyplývá, že se adekvátním způsobem zabývaly námitkami, které před nimi stěžovatel v této souvislosti uplatnil, a respektovaly tak jeho právo na obhajobu.
40. Zásady spravedlivého procesu měly být dle stěžovatele porušeny také tím, že trestní stíhání bylo vedeno podjatým policejním komisařem, který se dopustil policejní provokace. V této souvislosti Ústavní soud nejprve připomíná, že stěžovatelovu námitku podjatosti Nejvyšší soud opakovaně považoval za opožděně podanou, a věcně se jí proto nezabýval (viz body 5 a 9), čímž je s ohledem na zásadu subsidiarity vyloučeno, aby ji předmětem svého přezkumu učinil Ústavní soud. Ve svém usnesení ze dne 31. 5. 2017 se však Nejvyšší soud podrobně vypořádal se související námitkou policejní provokace, kterou na základě existující judikatury odmítl jako nedůvodnou (viz bod 9). V projednávaném případě neshledal Ústavní soud důvodu zpochybnit přesvědčivě odůvodněný názor Nejvyššího soudu, že v dané věci šlo ze strany policejního orgánu pouze o pasivní monitorování a prověřování již probíhající trestné činnosti, přičemž úmysl páchat tuto trestnou činnost stěžovatel pojal bez přičinění policie.
41. Ústavní soud přesto přezkoumal napadená rozhodnutí v aspektu dodržení procesních garancí spravedlivého procesu. Dospěl přitom k závěru, že soudy řádně posoudily jednotlivé námitky vznesené stěžovatelem a srozumitelně vysvětlily, z jakých důvodů je považovaly za nedůvodné; odůvodnění druhou ústavní stížností napadených rozhodnutí tak odpovídá požadavkům kladeným na ně trestním řádem, jakož i ústavními principy spravedlnosti.
42. Ústavní soud přitom není další soudní instancí, která by měla znovu zkoumat, zda byly v předmětné věci naplněny všechny znaky skutkové podstaty trestných činů, ze kterých byl stěžovatel uznán vinným. Odlišuje-li se názor stěžovatele na jeho vinu od názoru vysloveného soudy rozhodujícími v trestním soudnictví, neznamená to samo o sobě porušení základního práva na spravedlivý proces. V dané věci přitom nebylo shledáno porušení stěžovatelových ústavně garantovaných práv, které by opravňovalo zásah Ústavního soudu.
43. Ústavní soud proto ústavní stížnosti odmítl dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrhy zjevně neopodstatněné.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu