ECLI:CZ:US:2017:1.US.1709.17.1
sp. zn. I. ÚS 1709/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti Zuzany Korecové, právně zastoupené JUDr. Alešem Nytrou, advokátem se sídlem Přívozská 703/10, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. března 2017 č. j. 11 Nt 208/2017-15, usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 27. dubna 2017 sp. zn. 9 To 154/2017 a opatření Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. dubna 2017 č. j. 11 Nt 1116/2017-13, za účasti Okresního soudu v Jihlavě a Krajského soudu v Brně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatelka domáhá zrušení usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 26. 3. 2017, č. j. 11 Nt 208/2017-15, ve spojení s usnesením Krajského soudu v Brně ze dne 27. 4. 2017, sp. zn. 9 To 154/2017, kterým byla vzata do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) tr. ř., soud nepřijal její písemný slib podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a zamítl návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. Dále se domáhá zrušení opatření Okresního soudu v Jihlavě ze dne 10. 4. 2017 (v petitu ústavní stížnosti je uvedeno chybné datum 12. 4. 2017), č. j. 11 Nt 1116/2017-13, jímž soudce podle §83a odst. 2 tr. ř. udělil dodatečný souhlas s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků, a to specifikovaného osobního automobilu, jehož majitelkou a provozovatelkou je stěžovatelka.
2. Napadenými rozhodnutími měla být podle stěžovatelky porušena její ústavně zaručená práva ve smyslu článku čl. 11 odst. 1, čl. 12, čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
3. Usnesením policejního orgánu PČR Krajského ředitelství policie kraje Vysočina ÚO Jihlava, OHK, ze dne 23. 3. 2017, č. j. KRPJ-87462-519/TČ-2016-160781, bylo zahájeno trestní stíhání stěžovatelky pro skutek právně kvalifikovaný jako přečin podvodu podle §209 odst. 1, 3 trestního zákoníku, spáchaný ve spolupachatelství podle §23 trestního zákoníku, jehož skutkovou podstatu měla stěžovatelka naplnit jednáním blíže popsaným ve skutkové větě usnesení. V souvislosti s tímto trestním stíháním byla stěžovatelka zadržena a státní zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě podal dne 25. 3. 2017 návrh na její vzetí do vazby. Soud napadeným usnesením stěžovatelku vzal do vazby z důvodů uvedených v §67 písm. b) a c) tr. ř., nepřijal její písemný slib podle §73 odst. 1 písm. b) tr. ř. a zamítl návrh na nahrazení vazby dohledem probačního úředníka podle §73 odst. 1 písm. c) tr. ř. Krajský soud v Brně stížnost stěžovatelky zamítl.
4. Soud zjistil, že tímtéž policejním orgánem je pod sp. zn. KRPJ-87462/TČ-2016-160781 vedeno trestní řízení ve věci podezření ze spáchání zločinu podvodu podle §209 odst. 1, 4 písm. c) trestního zákoníku, jehož se měly dopustit další trestně stíhané osoby, jejichž protiprávní jednání by mělo s činností stěžovatelky úzce souviset. Mělo by se jednat o skupinu osob, které v různém rozsahu a množství, různým způsobem na různých internetových serverech nabízejí zprostředkování různých půjček. Pachatelé údajně využívají internetové bankovnictví u účtů, které byly zneužity k páchání trestné činnosti.
5. K návrhu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě ze dne 23. 3. 2017 soudce Okresního soudu v Jihlavě dne 23. 3. 2017 vydal příkaz, na jehož základě došlo dne 24. 3. 2017 k domovní prohlídce v řadě objektů. V rámci realizace bylo zjištěno, že před jedním objektem je zaparkováno specifikované vozidlo stěžovatelky, v němž se mohou nacházet věci důležité pro trestní řízení. Proto byla dne 24. 3. 2017 provedena prohlídka podle §83a odst. 2 tr. ř. i v tomto vozidle, a to bez příkazu soudce, neboť příkazu nebylo možné předem dosáhnout a věc nesnesla odkladu. Návrhu státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Jihlavě na udělení dodatečného souhlasu soud napadeným opatřením vyhověl.
6. Stěžovatelka v ústavní stížnosti předně namítá, že Okresní soud v Jihlavě nebyl soudem místně příslušným k rozhodování o vazbě. Poukazuje na znění ustanovení §12 odst. 1 vyhlášky č. 23/1994 Sb., podle nějž je k výkonu dozoru na zachováním zákonnosti v přípravném řízení příslušný státní zástupce přidělený ke státnímu zastupitelství, které působí při soudu, jenž by byl příslušný konat ve věci po podání obžaloby řízení v prvním stupni. Místní příslušnost soudu se pak od této místní příslušnosti odvíjí ve smyslu ustanovení §18 odst. 1 a §26 odst. 1 tr. ř. Podle názoru stěžovatelky je místně příslušné Okresní státní zastupitelství v Olomouci a Okresní soud v Olomouci. Je totiž zřejmé, že k majoritnímu páchání trestné činnosti docházelo na území Okresního soudu v Olomouci. V obvodu Okresního soudu v Jihlavě se odehrály údajně pouze dva útoky z 39 útoků popsaných v usnesení o zahájení trestního stíhání. Ve věci stěžovatelky mají poškození bydliště v místech po celé České republice. Není možné, aby si za těchto okolností mohlo státní zastupitelství vybírat z mnoha soudů. Stěžovatelka uvádí okolnosti, které trestnou činnost podle jejího názoru lokalizují do obvodu Okresního soudu v Olomouci, případně do obvodu Okresního soudu v Prostějově. S námitkami obhajoby se obecné soudy řádně nevypořádaly.
7. Stěžovatelka dále namítá, že obecné soudy při rozhodování o vazbě nerespektovaly ustanovení §71 odst. 2 písm. b) trestního zákoníku. Stěžovatelka připomíná, že dosud nebyla trestána a je tedy vysoká pravděpodobnost, že i v případě odsouzení jí bude ukládán podmíněný trest odnětí svobody. Vazbu tak ve svém případě považuje za opatření naprosto disproporční. Úvahu obecného soudu v odůvodnění usnesením, podle níž je z rozsáhlého spisového materiálu dovoditelné, že vyšetřování bude rozšiřováno a úvahy o ukládání podmíněného trestu jsou proto předčasné, stěžovatelka považuje za "ignoraci presumpce neviny".
8. Stěžovatelka dále namítá, že prohlídka jiných prostor, konkrétně automobilu Suzuki Swift Sport, proběhla nezákonně, neboť policejní orgán (či státní zástupce) si mohl vyžádat před touto prohlídkou souhlas příslušného soudu s jejím provedením, avšak tak neučinil. Podle názoru stěžovatelky se nejednalo o úkon neodkladný a neopakovatelný a mohl být proveden až po zahájení jejího trestního stíhání. Stěžovatelka připomíná, že usnesení o zahájení trestního stíhání jí bylo doručeno následující den po provedení prohlídky a bylo připraveno před jejím provedením. S argumentací stěžovatelky se Okresní soud v Jihlavě, který následně provedení prohlídky jiných prostor schválil, nijak nevypořádal.
9. Dále stěžovatelka upozorňuje na nesrovnalosti v usnesení o zahájení trestního stíhání. Stěžovatelka závěrem dodává, že z postupu Okresního soudu v Jihlavě a Krajského soudu v Brně nabývá pochybnosti o nezávislosti a nestrannosti těchto orgánů činných v trestním řízení.
10. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatelky i listinnou dokumentaci a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný.
11. Ústavní soud zdůrazňuje zásadu subsidiarity přezkumu rozhodnutí či jiných zásahů orgánů veřejné moci ze strany Ústavního soudu, resp. nezbytnou zdrženlivost v zasahování do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Zvláště důležité je to v případě posuzování ústavních stížností brojících proti zásahům orgánů veřejné moci učiněným v průběhu přípravného trestního řízení. V nálezu sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 78/4 SbNU 243) Ústavní soud shrnul, že ústavní soudnictví je vybudováno především na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, tedy především procesními prostředky, které vyplývají z příslušných právních norem upravujících to které řízení. Trestní řízení je přitom zákonem upravený proces poznávání, zjišťování a hodnocení skutečností, na kterých bude následně vybudováno meritorní rozhodnutí ve věci. Přípravné řízení neustále podléhá kontrole státního zastupitelství a posléze, při vlastním rozhodování o meritu věci, i soudnímu přezkumu co do své zákonnosti, jakož i ústavnosti. Již v přípravném řízení je s použitím institutů představujících nejzávažnější omezení základních práv a svobod konkrétní osoby spojeno rozhodování obecného soudu anebo alespoň možnost přezkumu rozhodnutí obecným soudem. Ingerenci Ústavního soudu do rozhodovací činnosti orgánů činných v trestním řízení je tak v přípravném řízení třeba považovat za zásadně nepřípustnou a možnost jejího uplatnění je nutno vykládat restriktivně.
12. Z judikatury Ústavního soudu tak plyne, že zasahování do rozhodování orgánů činných v trestním řízení ve fázi přípravného řízení považuje Ústavní soud za nepřípustné, případně nežádoucí (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 486/01 ze dne 11. 12. 2001, usnesení sp. zn. IV. ÚS 213/03 ze dne 21. 11. 2003 či usnesení sp. zn. IV. ÚS 262/03 ze dne 30. 6. 2003) s výjimkou situací mimořádných, je-li např. současně dotčena osobní svoboda jednotlivce [srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 46/96 ze dne 6. 6. 1996 (N 43/5 SbNU 363) či sp. zn. IV. ÚS 582/99 ze dne 24. 2. 2000 (N 30/17 SbNU 221)].
13. Kasační intervence Ústavního soudu tak má v přípravné fázi trestního řízení své místo pouze v případech zjevného porušení kogentních ustanovení podústavního práva, kdy se postup orgánů činných v trestním řízení zcela vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, a jím založené vady, případně jejich důsledky, nelze v soustavě orgánů činných v trestním řízení již nikterak odstranit (srov. např. usnesení ze dne 25. 1. 2006 sp. zn. III. ÚS 674/05). Svůj zásah tak shledává Ústavní soud důvodným toliko v situaci materiálního (obsahového) a na první pohled zřejmého odepření spravedlnosti [srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 554/03 ze dne 5. 2. 2004 (U 4/32 SbNU 467)].
14. Jak zdůraznil Ústavní soud např. v usnesení sp. zn. II. ÚS 1465/13 ze dne 6. 6. 2013 či v usnesení sp. zn. III. ÚS 693/06 ze dne 7. 12. 2006 (U 14/43 SbNU 655), rozhodnutí o zahájení trestního stíhání má ve své podstatě toliko předběžný charakter a jeho smyslem ve vztahu k obviněnému je oznámení, že je stíhán pro určitý skutek, což je podmínkou dalších procesních úkonů v trestním řízení. Zdrženlivost v zásazích proti usnesení o zahájení trestního stíhání Ústavní soud prolomil jen za naprosto mimořádných okolností, pro něž je charakteristická existence zjevné libovůle v rozhodování. I tehdy však Ústavní soud setrval na stanovisku, že mu nepřísluší jakkoli přezkoumávat rozhodnutí o zahájení trestního stíhání po věcné stránce, neboť to náleží do pravomoci orgánů činných v trestním řízení. Důvodnost obvinění a zákonnost trestního stíhání je totiž předmětem celého trestního řízení a proto je příslušnými orgány z úřední povinnosti zkoumána po celou dobu trestního řízení. Ústavní soud je v této souvislosti povolán zabývat se otázkou ochrany základních práv a svobod zásadně až po jeho ukončení, po vyčerpání všech procesních prostředků k ochraně práv podle trestního řádu.
15. Nad rámec uvedeného Ústavní soud připomíná, že k zahájení trestního stíhání postačí vyšší stupeň pravděpodobnosti nasvědčující tomu, že obviněný spáchal skutek způsobem popsaným ve skutkové větě usnesení o zahájení trestního stíhání, a odtud se odvíjí adekvátní úroveň obsahové preciznosti jednotlivých náležitostí rozhodnutí. Trestná činnost nemusí být v tomto stadiu prokázána a posléze ve skutkové větě popsána natolik spolehlivě v míře, jako je tomu např. u obžaloby (§176 trestního řádu). Spor o větší či menší míru úplnosti popisu skutku, resp. výstižnosti jeho určení, stejně jako opodstatněnosti závěru o důvodnosti trestního stíhání, pak ústavněprávní roviny nedosahuje (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 3093/11 ze dne 22. 3. 2012).
16. Z napadených rozhodnutí je zřejmé, že obecné soudy se zabývaly zjišťováním podmínek pro určení místní příslušnosti k úkonům trestního řízení. Opakovaně zdůraznily, že se jedná o tzv. distanční delikt. V případě distančních deliktů je místem spáchání trestného činu jednak místo, kde se pachatel dopustil jednání, kterým poškozeného uvedl v omyl, jakož i místo, kde vznikla škoda, a konečně také místo, kde se pachatel obohatil (srov. R 53/1994). Trestná činnost, z níž je stěžovatelka a řada dalších osob obviněna, měla podle usnesení o zahájení trestních stíhání probíhat na různých místech po celé České republice. V případě dvou útoků došlo k následku v místech, která se nacházejí v územním obvodu Okresního soudu v Jihlavě, čímž je podle předloženého názoru obecných soudů jeho místní příslušnost založena. Na tomto závěru nic nemění skutečnosti, které opakovaně vyzdvihuje stěžovatelka, totiž že k majoritní trestné činnosti podle usnesení o zahájení trestního stíhání docházelo na území jiného okresního soudu. Z obsahu listin přiložených k posuzované ústavní stížnosti i k ústavní stížnosti stěžovatelky proti jiným rozhodnutím obecných soudů vydaným v tomtéž trestním řízení projednávané u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1710/17 dále vyplývá, že prověřování trestné činnosti stěžovatelky je propojené a úzce souvisí s protiprávním jednáním dalších osob. Řadu na sebe navazujících vyšetřovacích úkonů je nutné koordinovat z jednoho místa. Nelze přitom ani v rámci dalšího trestního řízení vyloučit změnu místní příslušnosti, budou-li k tomuto postupu zjištěny zákonné důvody.
17. S ohledem na shora rekapitulovanou nezbytnou minimalizaci zásahů Ústavního soudu do přípravného řízení a s ohledem na skutečnost, že místní příslušnost se ještě může v průběhu řízení změnit, neshledal Ústavní soud jakoukoli ingerenci již na samotném počátku trestního řízení za žádoucí a vhodnou. Nelze přisvědčit stěžovatelce, že jde o postup orgánů činných v trestním řízení, který se vymyká ústavnímu, resp. zákonnému procesněprávnímu rámci, byť samo zdůvodnění obecných soudů je ve vztahu k otázce místní příslušnosti stručné.
18. Zákonná úprava důvodů vazby v ustanovení §67 tr. ř. vyžaduje už při počátečním zbavení svobody kumulaci důvodného podezření s některým z důvodů vazby v tomto ustanovení uvedených.
19. Omezení svobody vazbou jako takové není v rozporu s presumpcí neviny, byť je zřejmé, že mezi nimi z povahy věci existuje napětí. Skutečnost, že obviněný je považován za nevinného, teoreticky brání tomu, aby byl zbaven svobody před svým odsouzením, ledaže je to bezpodmínečně nutné, aby mohlo být provedeno řízení, obviněný postaven před soud a rozhodnuto o oprávněnosti jeho obvinění. Presumpce neviny je implicitním základem striktního vymezení podmínek a trvání vazby v článku 5 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") resp. §67 a násl. tr. ř. Korelátem presumpce neviny je princip proporcionality, který stanoví rozumný poměr mezi závažností donucovacího opatření zasahujícího do základních práv na jedné straně a účelem tohoto opatření na straně druhé. To by mělo především vést k vytvoření alternativ za vazbu, která musí zůstat opatřením výjimečným. Trvání vazby je odůvodněno, jestliže konkrétní okolnosti ukazují na skutečnou existenci veřejného zájmu, který navzdory presumpci neviny převažuje nad požadavkem respektování osobní svobody (Bohumil Repík: Evropská úmluva o lidských právech a trestní právo, ORAC, 1. vydání 2002, str. 180).
20. Výše uvedené požadavky Listiny a Úmluvy vyplývají i z četné judikatury Ústavního soudu, mimo jiné z nálezu Ústavního soudu ze dne 22. 3. 2005 sp. zn. Pl. ÚS 45/04; ústavněprávními aspekty vzetí do vazby a rozhodování o zákonnosti vazby se Ústavní soud dále zabýval např. v nálezech ze dne 17. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 239/04, ze dne 28. 3. 2007 sp. zn. II. ÚS 336/06 a ze dne 7. 7. 2008 sp. zn. I. ÚS 1252/08, včetně nálezu ze dne 1. 4. 2004 sp. zn. III. ÚS 566/03.
21. Ústavní soud konstatuje, že všechny ústavněprávní požadavky byly v posuzované věci dodrženy.
22. K námitce ohledně opomenutí ustanovení §71 odst. 2 tr. ř. obecnými soudu lze souhlasit s názorem stížnostního soudu, podle něhož se jedná o námitku předčasnou. V posuzovaném případě soudy rozhodovaly o vzetí stěžovatelky do vazby a musely přitom zkoumat předně limity vymezené v ustanoveních §67 a §68 tr. ř. Ustanovení §71 tr. ř., jehož aplikace se stěžovatelka dovolává, se vztahuje na pozdější posuzování otázky, zda je další omezení osobní svobody stěžovatelky vazbou, pokud by k němu hypoteticky došlo, nezbytné. Napovídá tomu i marginální rubrika "Trvání vazby" s podnázvem uvedeného ustanovení "Přezkoumávání trvání důvodů vazby". Úvahy, které stížnostní soud ke své argumentaci připojil, přitom nelze považovat za dotčení presumpce neviny. Jednalo se o konstatování faktu, že zjišťování rozsahu trestné činnosti zatím není u konce a je vysoká pravděpodobnost, že trestní kvalifikace se v budoucnu zpřísní. Tomu odpovídá i údaj uvedený v usnesení Okresního soudu v Jihlavě ze dne 24. 5. 2017, č. j. 11 Nt 755/2017-66, přiložený k ústavní stížnosti stěžovatelky vedené u Ústavního soudu pod sp. zn. II. ÚS 1710/17, podle něhož došlo u stěžovatelky po sdělení obvinění na základě vyhodnocení dosud zjištěných skutečností ke změně právní kvalifikace skutku na zločin podvodu podle §209 odst. 1, odst. 4 písm. a) tr. zákoníku spáchaný ve spolupachatelství.
23. Ústavní soud nepokládá za opodstatněnou ani námitku, že prohlídka jiných prostor a pozemků, konkrétně osobního automobilu, je protiústavní proto, že orgány činné v trestním řízení náležitě nezdůvodnily, proč je nutné úkon provést jako neodkladný či neopakovatelný. Je třeba přisvědčit stěžovatelce v tom, že náležité zdůvodnění, proč je úkon pokládán za neodkladný či neopakovatelný, a proč je tudíž prováděn před zahájením trestního stíhání, je velmi žádoucí, protože zajišťuje transparentnost postupu státního orgánu, a za jistých skutkových okolností by absence tohoto zdůvodnění mohla být posuzována jako porušení práva na spravedlivý proces. V posuzované věci jsou však důvody pro uvedený procesní postup dostatečně zřejmé, a to přímo z protokolu o provedení prohlídky i z opatření, kterým soudce udělil dodatečný souhlas s jejím provedením podle §83a odst. 2 tr. ř. Podle nich je neodkladnost úkonu odůvodněna nebezpečím zmaření, zničení nebo ztráty důkazů, které se v místech prohlídky mohou nacházet. Konkrétně se mělo jednat o výpočetní techniku a telekomunikační zařízení užívané k trestné činnosti, kdy odložením realizace by mohlo v mezidobí dojít k deaktivaci takových zařízení, pozměnění jejich obsahu na dálku ze strany dalších osob podílejících se na prověřované trestné činnosti a nebylo možné vyloučit ani případné fyzické odstranění věcí důležitých pro trestní řízení. Možnost zničení nebo odstranění důkazních prostředků přitom patří k typickým důvodům, které činí z domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků neodkladný úkon (viz nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13 ze dne 7. 5. 2014, N 76/73 SbNU 351).
24. Ústavní soud připouští, že v okamžiku, kdy má být příkaz k prohlídce vydán, existuje zpravidla málo "procesně fixovaných" informačních zdrojů a soudce je beztak mnohdy odkázán na stručné a fragmentární informace poskytnuté mu policejními orgány a státním zastupitelstvím; na důkladnou prověrku těchto informací nemá soudce v této fázi řízení dostatek času a prostředků [srov. odlišné stanovisko soudců Jana Musila a Michaely Židlické k nálezu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (219/2010 Sb., N 121/57 SbNU 495), odst. 40].
25. Skutečnost, že usnesení o zahájení trestního stíhání stěžovatelky bylo vypracováno až po provedení předmětné prohlídky jiných prostor dokládá i fakt, že se o důkazech získaných při prohlídce uvedeného motorového vozidla usnesení (na č. l. 10) zmiňuje.
26. V posuzovaném případě s ohledem na délku vazebního řízení a skutkové okolnosti případu Ústavní soud neshledal v tuto chvíli důvod pro zrušení napadených rozhodnutí obecných soudů. Ústavní soud proto ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu