ECLI:CZ:US:2017:1.US.183.17.1
sp. zn. I. ÚS 183/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti, kterou podali stěžovatelé 1. Ing. Miroslav Kuric a 2. Ing. Anna Kuricová, zastoupeni JUDr. Jaromírem Krutílkem, advokátem se sídlem Praha 6, Muchova 233/1, proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2016 č. j. 58 Co 398/2016-61, za účasti Městského soudu v Praze, jako účastníka řízení a PhDr. Jiřího Beneše, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 19. ledna 2017, stěžovatelé podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), navrhovali zrušení usnesení Městského soudu v Praze ze dne 7. listopadu 2016 č. j. 58 Co 398/2016-61 ve výroku o nákladech řízení. Podle názoru stěžovatelů byla postupem soudů při posuzování otázky náhrady nákladů soudního řízení porušena jejich ústavně zaručená základní práva podle čl. 4, čl. 11 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z obsahu ústavní stížnosti a spisu Obvodního soudu pro Prahu 5 sp. zn. 42 C 143/2016 vyplývá, že obvodní soud rozsudkem ze dne 22. září 2016 č. j. 42 C 143/2016-41 na základě žaloby podané vedlejším účastníkem řízení, zrušil věcné břemeno odpovídající právu chůze a jízdy po části pozemku v k. ú. Řeporyje ve vlastnictví vedlejšího účastníka řízení (výrok I.) a stěžovatelům (žalovaným) uložil podle §142 odst. 1 o. s. ř. povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení společně a nerozdílně na náhradě nákladů řízení 17 246 Kč (výrok II.). Obvodní soud při výpočtu náhrady nákladů řízení vycházel z tarifní hodnoty 35 000 Kč za dvě osoby, tedy 70 000 Kč podle §12 odst. 4 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění pozdějších předpisů, tedy za jeden právní úkon 3 900 Kč.
3. Stěžovatelé podali do výroku o nákladech řízení odvolání, v němž zejména namítali, že vedlejší účastník řízení podal žalobu předčasně a bezdůvodně. Stěžovatelé poukázali na to, že mají za dané situace právo na náhradu nákladů vůči vedlejšímu účastníkovi řízení, kterého ale nevyužívají, a navrhli, aby odvolací soud změnou napadeného výroku nepřiznal žádnému z účastníků náhradu nákladů řízení. Následně namítli nesprávný výpočet nákladů řízení, neboť není možné vedlejšímu účastníkovi řízení přiznat zvýšení odměny za jeden úkon právní pomoci podle §12 odst. 4 advokátního tarifu, neboť právní zástupce vedlejšího účastníka řízení zastupoval jen jednu osobu.
4. Městský soud v Praze usnesením napadeným ústavní stížností rozsudek soudu prvního stupně ve výroku o nákladech řízení potvrdil (výrok I.) a stěžovatelům uložil povinnost zaplatit vedlejšímu účastníkovi řízení společně a nerozdílně na nákladech odvolacího řízení částku 1 464,10 Kč (výrok II.). V odůvodnění svého usnesení odvolací soud uvedl, že náklady řízení před soudem prvního stupně tvoří náklady právního zastoupení s přihlédnutím k tomu, že předmětem řízení jsou dvě věci (věcné břemeno ke dvěma pozemkům) a podle §12 odst. 3 advokátního tarifu se vypočítávají z tarifní hodnoty 70 000 Kč, tedy za jeden úkon právní pomoci 3 900 Kč. Náklady řízení tak byly podle závěru odvolacího soudu určeny soudem prvního stupně správně.
5. Vedlejší účastník řízení dne 23. listopadu 2016 podal návrh na opravu zřejmé nesprávnosti výroku II. usnesení odvolacího soudu, ve kterém je omylem uvedeno, že "Žalobci jsou povinni zaplatit žalobci náklady řízení odvolacího řízení ve výši 1 464,10 Kč". Následně stěžovatelé dne 24. listopadu 2016 navrhli, aby odvolací soud provedl opravu zjevné nesprávnosti ve svém usnesení, neboť předmětem řízení nebyly dvě věci (věcné břemeno ke dvěma pozemkům).
6. Městský soud v Praze usnesením ze dne 1. prosince 2016 č. j. 58 Co 398/2016-61 opravil ve výroku o nákladech řízení usnesení napadené ústavní stížností tak, že místo nesprávné části tohoto výroku "Žalobci jsou povinni zaplatit žalobci" se uvádí správná část "Žalovaní soud povinni zaplatit žalobci" (výrok I.). Dále návrh stěžovatelů na opravu odůvodnění zamítl, neboť nebyla splněna podmínka podání návrhu do právní moci rozhodnutí podle ustanovení §165 odst. 1 o. s. ř. ve spojení s ustanovením §167 odst. 2 a §211 o. s. ř.
7. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítali, že nesouhlasí s výpočtem výše odměny přiznané soudy obou stupňů za zastupování vedlejšího účastníka řízení advokátem podle advokátního tarifu. Podle názoru stěžovatelů se jednalo o spor o zrušení věcného břemene chůze a jízdy, výše odměny za jeden úkon by měla činit 2 500 Kč a nikoliv 3 900 Kč s tím, že žalobce byl reálně jeden a také věcné břemeno se týkalo pouze jednoho pozemku. Stěžovatelé proto odvolací soud požádali, aby v souladu s §164 o. s. ř. opravil zjevnou nesprávnost ve výpočtu výše nákladů řízení. Tento soud však odmítl takto učinit. K tomu stěžovatelé uvedli, že v souvislosti s řízením o zrušení věcného břemene probíhalo dalších pět soudních řízeních, ve kterých, pokud jde o výši přiznané odměny za zastoupení advokátem, soudní rozhodnutí nejsou konzistentní, neboť výše odměny za jeden úkon byla ve dvou případech přiznána ve výši 3 900 Kč, ve dvou případech ve výši 2 500 Kč a v jednom případě ve výši 1 750 Kč.
8. Ústavní soud doručil ústavní stížnost účastníkovi a vedlejšímu účastníkovi řízení.
9. Městský soud v Praze jako účastník řízení ve svém vyjádření k ústavní stížnosti ze dne 6. března 2017 uvedl, že při přezkoumávání napadeného rozsudku soudu prvního stupně skutečně došlo k pochybení, pokud odvolací soud vycházel z toho, že předmětem řízení jsou dva nároky - věcné břemeno ke dvěma pozemkům. Předmětem řízení byl pouze jeden nárok a odkaz na ustanovení §12 odst. 3 advokátního tarifu je nepřípadný. Uvedené pochybení však nebylo možné odstranit postupem podle §164 a §165 o. s. ř., jak se tohoto stěžovatelé v postavení žalovaných domáhali. Z uvedených důvodu odvolací soud navrhoval stížnosti vyhovět.
10. Vedlejší účastník řízení ve svém vyjádření ze dne 7. března 2017 uvedl, že předmětem řízení byla dvě práva, a to dvě samostatné služebnosti stezky (dříve věcného břemene chůze) a cesty (dříve věcného břemene jízdy), což vyplývá z ustanovení §1274 a §1276 občanského zákoníku. Vedlejší účastník má za to, že odvolací soud správně přihlédl k ustanovení §12 odst. 3 advokátního tarifu a s ohledem na tuto argumentaci se stěžovatelům žádná nespravedlnost nestala. Pokud stěžovatelé namítají, že bylo podáno šest žalobních návrhů o zrušení věcného břemene a tyto věci nebyly spojeny ke společnému řízení, návrh na jejich spojení mohli podat sami stěžovatelé v rámci předchozího řízení, když ve všech řízeních byli stejní právní zástupci jak na straně žalobce, tak na straně žalované. Pokud pak stěžovatelé namítali, že soudy v těchto řízeních postupovaly rozdílně, tak toto tvrzení se nezakládá na pravdě. Poté, co v jednom řízení žalovaní nárok žalobce uznali, a soud zrušil věcné břemeno, tak ostatní žalovaní poskytli žalobci součinnost a následně byly žaloby vzaty zpět a soudy uložily straně žalované povinnost hradit náklady řízení. Vedlejší účastník řízení závěrem navrhoval ústavní stížnost zamítnout.
11. Ústavní soud doručil vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení stěžovatelům. Stěžovatelé repliku k doručeným vyjádřením nepodali.
12. Ústavní soud vzal v úvahu tvrzení předložená stěžovateli, přezkoumal ústavní stížností napadené rozhodnutí z hlediska kompetencí daných mu Ústavou České republiky (dále jen "Ústava") a dospěl k závěru, že k porušení práva na soudní a jinou právní ochranu a na ochranu vlastnického práva v posuzovaném případě nedošlo a ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
13. Ústavní soud opakovaně zdůraznil, že jeho úkolem je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není další instancí v systému všeobecného soudnictví, není soudem obecným soudům nadřízeným, a jak již dříve uvedl ve své judikatuře, postup v občanském soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, i výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů, jsou záležitostí obecných soudů [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy].
14. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatelé napadají pouze výrok o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před obecnými soudy je zásadně doménou obecných soudů. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí obecných soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. listopadu 2005). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení ze dne 5. srpna 2002 sp. zn. IV. ÚS 303/02 (U 25/27 SbNU 307), usnesení ze dne 4. února 2003 sp. zn. I. ÚS 30/02 či usnesení ze dne 13. října 2006 sp. zn. III. ÚS 255/05]. Otázka náhrady nákladů řízení by mohla nabýt ústavněprávní dimenze toliko v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících toto řízení, což by mohlo nastat v důsledku svévolné interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona. Případy, kdy Ústavní soud připouští meritorní přezkum rozhodnutí o nákladech, jsou tedy spíše výjimečné. Silněji než jinde se v případě sporu o náklady řízení uplatňuje zásada, že pouhá případná nesprávnost není referenčním hlediskem ústavněprávního přezkumu.
15. O náhradě nákladů řízení rozhodl soud prvního stupně podle úspěchu ve věci na základě §142 odst. 1 o. s. ř. s tím, že nesprávně vyšel z nákladů spojených se zastoupením advokátem za dvě osoby, které jsou tvořeny 3 úkony právní pomoci po 3 900 Kč, přičemž vyšel z tarifní hodnoty 35 000 Kč za dvě osoby, tedy 70 000 Kč, podle §12 odst. 4 advokátního tarifu. Odvolací soud v odůvodnění ústavní stížností napadeného rozhodnutí pak nesprávně uvedl, že náklady žalobce v řízení před soudem prvního stupně tvoří náklady právního zastoupení s přihlédnutím k tomu, že předmětem řízení jsou dvě věci (věcné břemeno ke dvěma pozemkům), když správně odkázal na ustanovení §12 odst. 3 advokátního tarifu.
16. Stěžovatelé napadají toliko usnesení odvolacího soudu ze dne 7. listopadu 2016 a nikoliv opravné usnesení ze dne 1. prosince 2016. Za situace, kdy stěžovatelé podali návrh na opravu odůvodnění usnesení napadeného ústavní stížnosti až dne 24. listopadu 2016, když toto rozhodnutí nabylo právní moci dne 12. prosince 2016, tedy po lhůtě stanovené v §165 odst. 1 o. s. ř. a odvolací soud jejich návrh zamítl, nelze přehlédnout, že stěžovatelé svým postupem nevyužili prostředky, které jim zákon k ochraně jich práva poskytuje. Odvolací soud tak neměl možnost napravit své pochybení v opravném usnesení a stěžovatelé důsledky tohoto zanedbání se nyní snaží zhojit prostřednictvím ústavní stížnosti.
17. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy) důsledně respektuje princip subsidiarity ústavní stížnosti a minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci. Je-li namítáno porušení základního práva, pak musí tento zásah být odstranitelný případným rozhodnutím Ústavního soudu. V posuzované věci však chybí bezprostřední a přítomný zásah, který by mohl mít vliv na situaci stěžovatelů a Ústavní soud nemá s ohledem na shora uvedené skutečnosti za to, že by věc dosáhla intenzity, nevyhnutelné pro ústavněprávní rozměr přezkumu. Ve výsledku, i přes pochybení odvolacího soudu v odůvodnění rozhodnutí napadeného ústavní stížností, je třeba konstatovat, že výpočet náhrady nákladů řízení před soudem prvního stupně byl učiněn správně, neboť se jednalo o dvě samostatná věcná břemena, a to chůze a jízdy (služebnost stezky a služebnost cesty), tedy o dvě věci ve smyslu §12 odst. 3 advokátního tarifu. Napadené rozhodnutí odvolacího soudu je tak ve svých výrocích ve výsledku správné a ve spojení s opravným usnesením vykonatelné. Nedosahuje-li pochybení, nahlíženo v kontextu celého procesu, ústavněprávní roviny, důvod k zásahu Ústavního soudu zde není (srov. např. nález ze dne 28. února 2017 sp. zn. IV. ÚS 3638/15 a usnesení ze dne 1. února 2006 sp. zn. I. ÚS 680/04, ze dne 5. března 2015 sp. zn. III. ÚS 2925/14 a ze dne 3. srpna 2011 sp. zn. II. ÚS 1596/11).
18. Pokud se týká námitky stěžovatelů, že rozhodování soudů co do nákladů řízení v obdobných sporech nebylo konzistentní, tento stav se sice z pohledu stěžovatelů může jevit v obecné rovině jako nežádoucí, to však ke kasaci napadeného rozhodnutí v projednávané věci nepostačuje. Ústavní soud v řadě svých rozhodnutí dal najevo, že jsou to především obecné soudy, kterým přísluší zabývat se výkladem pojmů podústavního práva se zřetelem ke všem konkrétním okolnostem projednávané věci (srov. např. usnesení ze dne 1. února 2006 sp. zn. I. ÚS 680/04).
19. Ústavní soud z výše uvedených důvodů ústavní stížnost odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 20. dubna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu