ECLI:CZ:US:2017:1.US.3857.16.1
sp. zn. I. ÚS 3857/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Davidem Uhlířem o ústavní stížnosti stěžovatelky Sev.en EC, a. s., se sídlem ve Chvaleticích, K Elektrárně 227, zastoupené JUDr. Petrem Zákouckým, LL. M., advokátem se sídlem v Praze, Jungmannova 24, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 92/2016-76 ze dne 16. září 2016, za účasti Nejvyššího správního soudu jako účastníka řízení a vedlejších účastníků řízení 1) Frank Bold Society, z. s., se sídlem v Brně, Údolní 33, a 2) Ministerstva životního prostředí, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Krajský úřad Pardubického kraje vydal sedmou změnu integrovaného povolení k provozu Elektrárny Chvaletice, která mimo jiné spočívala ve změně a doplnění závazných podmínek provozu (např. zvýšen emisní strop pro tuhé znečišťující látky a stanovil emisní stropy). Odvolání vedlejšího účastníka 1) proti tomuto rozhodnutí zamítlo Ministerstvo životního prostředí s tím, že nebyl účastníkem správního řízení před krajským úřadem. Mohl by jím být pouze, pokud by změna integrovaného povolení byla podstatná.
2. Žalobě vedlejšího účastníka 1) vyhověl Krajský soud v Hradci Králové - pobočka v Pardubicích a rozhodnutí Ministerstva životního prostředí zrušil zejména proto, že ohlášená změna integrovaného povolení byla podstatná a vedlejšímu účastníku 1) tak svědčilo postavení účastníka správního řízení.
3. Následnou kasační stížnost nynější stěžovatelky, která před krajským soudem vystupovala jako osoba zúčastněná na řízení, Nejvyšší správní soud zamítl. Korigoval způsob, jakým krajský soud dospěl k závěru o významu změny integrovaného povolení - takový závěr Nejvyšší správní soud považoval za předčasný. Nezákonným Nejvyšší správní soud shledal posouzení účastenství vedlejšího účastníka 1) z titulu změny zahrnující výjimku z úrovně emisí spojených s nejlepšími dostupnými technikami. Ministerstvo životního prostředí nesprávně vyšlo z toho, že tato úprava se nemůže uplatnit. Důvod pro zamítnutí Nejvyšší správní soud shledal v tom, že přes částečnou korekci rozsudku krajského soudu obstojí závěr o nedostatcích posouzení otázky, zda se měl vedlejší účastník 1) účastnit správního řízení.
4. Proti uvedenému rozsudku Nejvyššího správního soudu stěžovatelka brojila ústavní stížností, neboť se domnívala, že jím došlo k porušení jejího práva na soudní ochranu a práva na to, aby vůči ní státní moc vystupovala pouze na základě zákona a v jeho mezích. Porušení svých práv stěžovatelka spatřovala v tom, že rozhodná část odůvodnění rozsudku, která vedla k zamítnutí kasační stížnosti, je zcela nedostatečně odůvodněná a tudíž nepřezkoumatelná. Nejvyšší správní soud bez odůvodnění uvedl, že referenční dokumenty o nejlepších dostupných technikách sice nejsou závazné, nicméně je k nim třeba orientačně přihlédnout. Hodnoty emisních limitů ve věci jsou v souladu s právní úpravou, s ohledem na přechodný režim se nemohou uplatnit závěry nejlepších dostupných technik. Jejich nezohlednění tudíž není vadou, nezávazný dokument nemůže závazným způsobem stanovit povinnost. Postup Nejvyššího správního soudu tedy představuje excesivní dotváření práva.
5. K procesním otázkám v řízení před Ústavním soudem stěžovatelka uvedla, že správní řízení o povolení změny integrovaného povolení sice pokračuje, ústavní stížnost by však přesto měla být přípustná. Otázka účastenství vedlejšího účastníka 1) totiž již byla správními soudy definitivně rozhodnuta a nebude dále řešena. Jde přitom o relativně uzavřenou část řízení, která stěžovatelce podstatným způsobem zasahuje do práv, neboť dle jejího mínění není vedlejší účastník 1) vůbec oprávněn podat odvolání proti rozhodnutí o změně integrovaného povolení.
6. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností a napadeným rozhodnutím; dospěl k závěru, že nejsou splněny předpoklady věcného projednání ústavní stížnosti.
7. Podle §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně jeho práva poskytuje. Subsidiaritu ústavní stížnosti podle tohoto ustanovení je třeba chápat nejen ve formálním, ale též v materiálním smyslu. Úkolem Ústavního soudu není měnit či napravovat případná, ať již tvrzená či skutečná pochybení obecných soudů v dosud neskončeném řízení, nýbrž je zásadně povolán k posouzení z hledisek souhrnných a po pravomocném skončení věci, zda řízení jako celek a jeho výsledek obstojí v rovině ústavněprávní. Ústavní stížností se tudíž zásadně lze domáhat ochrany jen proti rozhodnutím konečným, nikoliv dílčím procesním rozhodnutím.
8. Opakovaně jako nepřípustné proto Ústavní soud odmítl ústavní stížnosti v případě, kdy existovalo pravomocné rozhodnutí soudu, jímž však nebyla věc ukončena, nýbrž byla vrácena soudu či jinému státnímu orgánu k dalšímu řízení [usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006 (U 4/40 SbNU 781)]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, je-li orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí. Vázanost právním názorem kasačního soudu nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti konečnému rozhodnutí o věci (např. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011).
9. Je pravda, že právní názor správních soudů stěžovatelka nejspíše nebude moci v dalším řízení zvrátit. To plyne z kombinace závaznosti právního názoru soudu pro správní orgány [§78 odst. 5 soudního řádu správního] a předmětu případného dalšího řízení před správními soudy, které by mohlo být zahájeno po vydání nového správního rozhodnutí. V tomto řízení se totiž městský soud může zásadně zabývat toliko posouzením toho, zda žalovaný správní orgán závazný názor soudu respektoval či nikoliv (srov. již rozsudek Vrchního soudu v Praze č. j. 7 A 57/99-36 ze dne 24. 11. 2000, č. 861/2001 SJS, či rozsudek NSS č. j. 2 Ads 16/2003-56 ze dne 18. 6. 2004, č. 352/2004 Sb. NSS). V dalším řízení před správními orgány a soudy může být závaznost právního názoru prolomena jen v případě změny skutkových zjištění či právních poměrů (srov. přiměřeně usnesení rozšířeného senátu NSS č. j. 9 Afs 59/2007-56 ze dne 8. 7. 2008, č. 1723/2008 Sb. NSS). Ani tato skutečnost však nemůže založit přípustnost ústavní stížnosti proti kasačnímu rozhodnutí.
10. Stěžovatelka se dovolávala toho, že v nynější věci jde o procesní rozhodnutí způsobilé bezprostředně a citelně zasáhnout do základních práv a které tvoří samostatnou uzavřenou součást řízení [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 441/04 ze dne 12. ledna 2005 (N 6/36 SbNU 53) nebo stanovisko pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 35/13 ze dne 23. dubna 2013 (ST 35/69 SbNU 859; 124/2013 Sb.), odst. 2]. O takové rozhodnutí ovšem nejde. Jednak netvoří samostatné a uzavřené stadium řízení (již citované usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11), jednak není intenzitou potenciálního zásahu srovnatelné s typickými procesními rozhodnutími, vůči nimž Ústavní soud připouští podání ústavní stížnosti (vzetí do vazby, přikázání věci jinému soudci). Jde toliko o otázku volby řízení, v němž má dojít k rozhodnutí o žádosti stěžovatelky (jakkoliv toto řízení může být svými požadavky podstatně náročnější). Tvrzený nesprávný výklad podústavního práva v nynější věci může mít jeden z těchto následků: a) neúspěch stěžovatelky ve věci, vůči němuž se může bránit jak ve správním soudnictví, tak i ústavní stížností; b) úspěch stěžovatelky ve věci s vyššími náklady a větším vynaloženým úsilím. V této souvislosti je významné, že procesní záruky čl. 36 odst. 1 Listiny slouží především k ochraně samotných hmotných subjektivních práv, nikoliv procesu jako takového [nález sp. zn. III. ÚS 31/97 ze dne 29. 5. 1997 (N 66/8 SbNU 149) či usnesení sp. zn. I. ÚS 148/02 ze dne 27. 8. 2003 (U 19/31 SbNU 327)].
11. Stěžovatelce tedy stále může být poskytnuta ochrana jejích ústavně zaručených práv ve správním řízení, a bude-li třeba, rovněž v rámci řízení o opravných či jiných prostředcích ochrany práva, které jí zákon poskytuje (srov. usnesení sp. zn. I. ÚS 3180/10 ze dne 22. 6. 2011). Nejde přitom o situaci, v níž by otázky rozhodné pro posouzení vlastní věci - vydání změny integrovaného povolení - nebyly v dalším řízení již vůbec řešeny [nález sp. zn. II. ÚS 22/94 ze dne 4. 10. 1995 (N 55/4 SbNU 67)]. Ústavní stížnost je tedy předčasná, resp. nepřípustná ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu, a to přesto, že je žalované Ministerstvo životního prostředí vázáno názorem krajského soudu.
12. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud návrh stěžovatelky odmítl soudcem zpravodajem podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako návrh nepřípustný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 14. června 2017
David Uhlíř v. r.
soudce zpravodaj