ECLI:CZ:US:2017:1.US.3993.16.1
sp. zn. I. ÚS 3993/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, Davida Uhlíře (soudce zpravodaj) a soudce Tomáše Lichovníka, o ústavní stížnosti Miloslava Prokopa, zastoupeného Mgr. Miroslavou Smékalovou, advokátkou se sídlem v Šumperku, Hlavní třída 23, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci č. j. 12 Co 114/2015-137 ze dne 12. června 2015, za účasti Krajského soudu v Ostravě jako účastníka řízení a vedlejšího účastníka řízení Jiřího Duchoně, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Vedlejší účastník se na stěžovateli u Okresního soudu v Šumperku domáhal zaplacení 2 300 000 Kč s příslušenstvím. Okresní soud žalobě vyhověl a stěžovateli uložil povinnost tuto částku zaplatit. Soud dospěl k závěru, že stěžovatel a vedlejší účastník byli spoluvlastníky blíže určené nemovité věci. Tu stěžovatel prodal, avšak vedlejšímu účastníku z kupní ceny nic nezaplatil - bezdůvodně se tedy na jeho úkor obohatil. Soud neuvěřil tvrzení stěžovatele, že ke vzájemnému vyrovnání došlo v roce 1995: předložený pokladní doklad se s ohledem na okolnosti vztahoval k vypořádání sdružení, ne ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví k nemovitým věcem. Nemohlo dojít ani k zápočtu pohledávky stěžovatele oproti pohledávce vedlejšího účastníka, neboť nároky plynoucí z investic stěžovatele do nemovité věci byly promlčeny.
2. Toto rozhodnutí potvrdil Krajský soud v Ostravě - pobočka v Olomouci. Skutková zjištění shledal přiléhavými, samotný pokladní doklad nevypovídá o zrušení a vypořádání spoluvlastnictví. K započtení pak nemohlo dojít ze dvou důvodů: 1) tvrzená pohledávka stěžovatele nebyla způsobilá k započtení, neboť stěžovatel vedlejšího účastníka nikdy nevyzval k plnění a pohledávka tudíž nebyla splatná; 2) investice vynaložená na společnou věc se souhlasem ostatních spoluvlastníků jsou splatné již za trvání spoluvlastnictví - námitka promlčení tak byla důvodná.
3. Proti rozhodnutí krajského soudu stěžovatel brojil ústavní stížností, neboť se domníval, že jím došlo k porušení jeho práva na soudní ochranu. Stěžovatel mínil, že ve věci nedošlo k jeho bezdůvodnému obohacení, odvolací soud rozhodl v rozporu s judikaturou dovolacího soudu a navíc v řízení před nalézacím a odvolacím soudem byly extrémně vadným způsobem posouzeny důkazy, přičemž některé nebyly provedeny vůbec. Tato rozhodnutí jsou necitlivá, formalistická a v rozporu s dobrými mravy. Nemovitou věc stěžovatel splácel od jejího zakoupení sám a sám ji i rekonstruoval. Vedlejší účastník nijak nespolupracoval, naopak společné podnikání ztěžoval. Z toho důvodu byl vyplacen částkou 2 000 000 Kč s tím, že na katastru nemovitostí zruší své spoluvlastnictví. To neučinil. Stěžovatel měl nárok z investic do společné věci, přičemž povinnost vedlejšího účastníka vznikla až při zániku spoluvlastnictví. Tuto pohledávku pak započetl oproti pohledávce vedlejšího účastníka. Zmocnění stěžovatele vedlejším účastníkem k nakládání s nemovitou věcí nelze chápat jako souhlas s investicemi do věci.
4. Ústavní soud se seznámil s ústavní stížností, napadeným rozhodnutím a ostatními podklady, které stěžovatel předložil; dospěl k závěru, že se jedná o návrh přípustný [dovolání stěžovatele bylo odmítnuto podle §237 občanského soudního řádu, lhůta je tedy zachována přímo proti rozhodnutí odvolacího soudu, srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 772/13 ze dne 28. 3. 2013 (U 5/68 SbNU 541)], avšak zjevně neopodstatněný [pro rozhodná kritéria srov. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06 ze dne 25. 9. 2007 (N 148/46 SbNU 471)]. Zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti, přes její ústavněprávní rozměr, může mimo jiné plynout také z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu, řešících shodnou či obdobnou právní problematiku [usnesení sp. zn. Pl. ÚS 24/02 ze dne 24. 9. 2002 (U 31/27 SbNU 341)].
5. Co se týče skutkových otázek, zejména zda vedlejší účastník souhlasil s investicemi stěžovatele do společné nemovité věci a zda došlo ke zrušení a vypořádání spoluvlastnictví (a související platbě 2 000 000 Kč), okresní soud své závěry dostatečným a logickým způsobem vysvětlil. Je třeba uvést, že stěžovatel k tvrzením významným pro posouzení věci předložil jen velmi málo důkazů: není nijak extrémně vadný závěr nalézacího soudu, že platba 2 000 000 Kč v roce 1995 se vztahovala spíše k vypořádání vztahů při rozpuštění sdružení (o něm se v té rozhodné době mezi stranami sporu jednalo), než k tvrzenému vypořádání spoluvlastnictví, které se však do roku 2011 neprojevilo v katastru nemovitostí.
6. Úkolem Ústavního soudu není přehodnocovat důkazy provedené obecnými soudy, pokud byly dodrženy zásady dané příslušnými procesními řády [nález sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 (N 5/1 SbNU 41)], či pokud je sám neprovedl [nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Důvod ke zrušení rozhodnutí obecného soudu je dán pouze tehdy, pokud by právní závěry obecného soudu byly v extrémním nesouladu s vykonanými skutkovými zjištěními nebo z nich v žádné možné interpretaci odůvodnění soudního rozhodnutí nevyplývaly [nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257)]. Takové vady Ústavní soud v napadených rozhodnutích neshledal.
7. K otázkám právním lze stručně uvést, že v otázce splatnosti tvrzené pohledávky stěžovatele z investic do nemovité věci a její započitatelnosti oproti pohledávce vedlejšího účastníka krajský soud vyšel z rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Přesvědčivým způsobem dospěl k závěru, že pohledávka stěžovatele nebyla splatná a nemohlo tudíž dojít k zápočtu. Stěžovatel tuto argumentaci nijak nezpochybnil a ústavní stížnost je v této části zjevně neopodstatněná (k téže otázce srov. shodný závěr vyjádřený např. v usnesení sp. zn. I. ÚS 3303/16 ze dne 1. 11. 2016, III. ÚS 984/16 ze dne 14. 4. 2016 či III. ÚS 3009/12 ze dne 11. 10. 2012).
8. I v otázce promlčení nároku na úhradu poměrné části investic vynaložených na společnou věc jedním ze spoluvlastníků krajský soud vyšel z dlouhodobé rozhodovací činnosti Nejvyššího soudu. Stěžovatel namítal nesprávnou aplikaci těchto závěrů s tím, že investice vynaložené bez souhlasu spoluvlastníka jsou splatné až po jeho zrušení jako bezdůvodné obohacení zhodnocením podílu. Tato argumentace ovšem vychází ze stěžovatelovy vlastní verze skutkového stavu. Krajský soud totiž vyšel z plné moci udělené vedlejším účastníkem stěžovateli, kterou hodnotil jako souhlas vedlejšího účastníka s jednáním stěžovatele vztahujícím se k nemovité věci, tedy i k jejímu zhodnocení investicemi (tento závěr stěžovatel sice označil za nesprávný, opět však nejde o exces při hodnocení důkazů). Za takového stavu jsou závěry judikatury citované stěžovatelem na věc zjevně nepřiléhavé. Oproti tomu krajský soud vyšel z přiléhavých rozhodnutí, jejich použití stěžovatel po právní stránce blíže nezpochybnil.
9. K věci tak lze uzavřít, že námitky stěžovatele měly význam z hlediska podústavního práva, které však obecné soudy stanoveným postupem řádně zhodnotily. V ústavní rovině k zásahu do práv stěžovatele zjevně nedošlo.
10. Z výše uvedených důvodů Ústavní soud odmítl ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 15. srpna 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu