ECLI:CZ:US:2017:1.US.864.16.1
sp. zn. I. ÚS 864/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové, soudce zpravodaje Davida Uhlíře a soudce Tomáše Lichovníka ve věci ústavní stížnosti stěžovatele L. K., zastoupeného Mgr. et Mgr. Alenou Vlachovou, advokátkou, se sídlem Husova 242/9, Praha 1, proti usnesení Okresního soudu Plzeň - město ze dne 6. ledna 2016 sp. zn. 78 EXE 1141/2012 a proti příkazu soudní exekutorky Exekutorského úřadu Plzeň - sever k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. listopadu 2015 č. j. 121 EX 4001/12-36, za účasti Okresního soudu Plzeň - město, soudní exekutorky Exekutorského úřadu Plzeň - sever JUDr. Venduly Flajšhansové a Plzeňských městských dopravních podniků, a. s., se sídlem v Plzni, Denisovo nábřeží 12, jako vedlejšího účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených usnesení, jimiž mělo dojít k porušení čl. 4 Ústavy, čl. 11 a čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod. Příkazem soudní exekutorky Exekutorského úřadu Plzeň - sever k úhradě nákladů exekuce ze dne 27. 11. 2015 č. j. 121 EX 4001/12-36 bylo rozhodnuto o nákladech oprávněných Plzeňských městských dopravních podniků, a. s. proti povinnému stěžovateli tak, že stěžovateli byla uložena povinnost k úhradě částky 2 541 Kč. Okresní soud Plzeň - město svým usnesením ze dne 6. 1. 2016 sp. zn. 78 EXE 1141/2012 napadený příkaz k úhradě nákladů exekuce potvrdil.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti zejména uvedl, že proti němu bylo zahájeno exekuční řízení na částku, celkově převyšující 10 000 Kč pro nezaplacení jízdného v hromadné dopravě. Dětský domov M., kde byl v té době stěžovatel umístěn, se rozhodl za něj vymáhanou částku uhradit, což učinil dne 25. 8. 2015. Následně však soudní exekutorka vydala výše uvedené usnesení, kterým přiznala vedlejšímu účastníku řízení právo na náhradu nákladů ve výši 2 541 Kč. Pro stěžovatele prý ani taková částka ale není zanedbatelná. Soudní exekutorka měla aplikovat ustanovení §150 o.s.ř., neboť prý byly dány důvody zvláštního zřetele hodné pro nepřiznání náhrady nákladů oprávněnému. Stěžovatel také nesouhlasil s tím, že oprávněný vedlejší účastník byl v řízení zastoupen advokátem, když se jednalo o jednoduchou věc a oprávněný má vlastní právní oddělení s osobami, disponujícími právnickým vzděláním.
3. Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele i obsah napadených usnesení a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
4. Ústavní soud ve své ustálené judikatuře akcentuje doktrínu minimalizace zásahů do činnosti orgánů veřejné moci, která je odrazem skutečnosti, že není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci, pokud jejich činností nedošlo k zásahu do ústavně zaručených základních práv a svobod, a to i v případě, že by na konkrétní podobu ochrany práv zakotvených v podústavních předpisech měl jiný názor. Je zřejmé, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce 2 541 Kč, kterou je ve světle judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z dále uvedeného, napadená rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Vylučuje-li občanský soudní řád u bagatelních věcí (srov. §202 odst. 2 o. s. ř.) přezkum rozhodnutí vydaných v první instanci, což není - v obecné rovině - v rozporu s čl. 36 odst. 1 Listiny, bylo by proti této logice připustit, aby jejich přezkum byl automaticky posunut do roviny soudnictví ústavního. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013, důvodem zde je zejména nežádoucí a nejednotné rozhodování obecných soudů ve skutkově i právně obdobných sporech určitého typu, které však nemůže být založeno ojedinělostmi v rozhodovací praxi jednoho soudu. V opačném případě by se Ústavní soud dopustil nerovnosti ve vztahu k jiným stěžovatelům žádajícím přezkum soudních rozhodnutí vydaných v bagatelních věcech, a sám tak porušil svoji ustálenou judikaturu.
5. Uvedené výjimečné okolnosti však v projednávané věci splněny nejsou. Věc se také odlišuje od případu D. K., jemuž bylo vyhověno nálezem ze dne 4. 1. 2017 sp. zn. I. ÚS 2511/16, kde exekuce vedená proti nezletilému byla zastavena z důvodu zrušení rozsudku v řízení, ve kterém nalézací soud porušil ústavně zaručená práva stěžovatele. Otázka zavinění na zastavení exekuce tak byla primárně na straně státu a vymáhání nákladů řízení bylo shledáno, i přes jejich bagatelnost, neústavní. V nyní zkoumané věci však došlo k dobrovolnému plnění zaplacením vymáhané částky. Ústavní soud se v souvisejících případech nezletilých neplatičů jízdného vyjádřil především k problematice práva stěžovatelů na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti podle čl. 38 odst. 2 Listiny a na participaci na řízení, které se jich dotýká podle čl. 12 odst. 2 Úmluvy o právech dítěte (zejména v nálezech sp. zn. I. ÚS 1041/14 ze dne 4. 12. 2014, sp. zn. I. ÚS 3304/13 ze dne 19. 2. 2014 a sp. zn. I. ÚS 3598/14 ze dne 21. 4. 2016); zde vymáhané částky však činily, spolu s příslušenstvím, mnohdy více než 20 000 Kč, a Ústavní soud, s ohledem na okolnosti konkrétních věcí přezkum připustil a stěžovatelům vyhověl. Daný případ je ale odlišný; vymáhaná částka 2 541 Kč není pro stěžovatele, jenž již dosáhl 16 let věku, jistě zanedbatelná, ale není ani nedosažitelná, např. výkonem brigády apod. Ústavní soud považuje za správné, že jeho celkový dluh včetně příslušenství, několikrát přesahující uvedenou částku, za něj zaplatil dětský domov, jelikož nezletilé dítě si nemohlo být v době porušení povinnosti vědomo veškerých důsledků nezaplacení jízdného, zejména toho, jak může tento dluh narůst. S ohledem na okolnosti zkoumané věci a věk stěžovatele se ale nejeví jako nespravedlivé, aby se alespoň minimální částkou podílel na nápravě stavu, který způsobil nezaplacením jízdného, o kterém jistě i jako dítě věděl, že musí být uhrazeno.
6. Ústavní stížnost byla tedy odmítnuta jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 2. května 2017
Kateřina Šimáčková v. r.
předsedkyně senátu