ECLI:CZ:US:2017:1.US.919.17.1
sp. zn. I. ÚS 919/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedkyně Kateřiny Šimáčkové (soudkyně zpravodajky) a soudců Tomáše Lichovníka a Davida Uhlíře o ústavní stížnosti stěžovatele L. C., t. č. ve Vazební věznici Ostrava, zastoupeného JUDr. Petrem Stoklasem, advokátem se sídlem Masná 1324/1, Ostrava, proti usnesení Okresního soudu v Karviné - pobočka Havířov ze dne 2. 1. 2017 č. j. 101 T 136/2016-1671 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 20. 1. 2017 č. j. 3 To 22/2017-1692, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Svou ústavní stížností ze dne 23. 3. 2017 se stěžovatel domáhal zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí, jimiž bylo rozhodnuto o dalším trvání jeho vazby, a to z důvodu porušení svého ústavně zaručeného práva na osobní svobodu podle čl. 8 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), práva na spravedlivý proces podle čl. 36 Listiny a presumpce neviny podle čl. 40 odst. 2 Listiny. Stěžovatel dále poukazuje na porušení čl. 4 odst. 4 Listiny.
2. Ústavní soud z podané ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí zjistil, že stěžovatel byl vzat do vazby usnesením Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 11. 2015 č. j. 8 Nt 124/2015-30, a to z důvodu §67 písm. a), b), c) trestního řádu, přičemž postupně došlo k odpadnutí důvodů dle §67 písm. a), b) trestního řádu. Poslední žádost stěžovatele o propuštění z vazby na svobodu byla podána dne 29. 11. 2016 k Okresnímu soudu v Karviné - pobočka Havířov. Napadeným rozhodnutím okresní soud ponechal stěžovatele ve vazbě a krajský soud napadeným rozhodnutím zamítl stížnost stěžovatele proti tomuto rozhodnutí s tím, že u stěžovatele hrozí, že bude v trestné činnosti spočívající v nedovolené výrobě omamných a psychotropních látek pokračovat. Sám stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvedl a Ústavnímu soudu doložil, že byl rozsudkem okresního soudu ze dne 30. 1. 2017 nepravomocně odsouzen za uvedenou trestnou činnost k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání osmi let nepodmíněně.
3. Stěžovatel ve své ústavní stížnosti uvádí, že za stavu, kdy je ve vazbě více než jeden rok, by mělo být další trvání vazby ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením, a to v souladu s doktrínou zesílených důvodů pro další trvání vazby. Podle této doktríny musí časem sílit důvody, které ospravedlňují další trvání vazby. Pokud se tak nestane, musí být obviněný propuštěn, ačkoli byl do vazby vzat právem. Dále poukazuje na to, že má dostatečné rodinné zázemí, do kterého se může vrátit, že jeho zdravotní stav je nepříznivý, což bylo doloženo lékařskými zprávami. Další argument pro své propuštění z vazby stěžovatel spatřuje v tom, že bylo doloženo daňová přiznání od společnosti DREAMS IN REAL, s.r.o. syna stěžovatele za rok 2014, z nějž je patrné, že společnost vlastní majetek a má úvěr na pořízení majetku, který splácí, dále byly doloženy doklady od bývalé manželky stěžovatele za rok 2014, z nichž plyne, že splácí hypotéku. V žádosti o propuštění stěžovatele z vazby na svobodu ze dne 29. 11. 2016 byl soud prvního stupně žádán o nahrazení vazby peněžitou zárukou ve výši 1.000.000 Kč, dále byl doložen příslib zaměstnání od společnosti DIR Production Company s.r.o., která se zavázala, že v případě propuštění stěžovatele z vazby jej zaměstná na pozici skladníka s průměrným měsíčním příjmem 12.000 Kč. Soudu byl rovněž předložen návrh na převzetí záruky za další chování stěžovatele důvěryhodnou osobou schopnou příznivě ovlivňovat chování stěžovatele, dlouhodobým, rodinným přítelem, se kterým trávila rodina stěžovatele dovolené a volný čas. Podle stěžovatele v odůvodnění napadených rozhodnutí soudů nebylo dostatečně osvětleno, z jakého důvodu není možné v konkrétním případě dosáhnout účelu vazby jiným opatřením. To vše přesto, že z rozsáhlé judikatury Ústavního soudu týkající se vazebních věcí vyplývá požadavek logického, přehledného a konkrétního vysvětlení důvodnosti vazby v každém jednotlivém případě a je z ní současně patrno, že Ústavní soud brojí proti mechanickému posuzování vazebního důvodu pouze dle výše hrozícího trestu.
4. Ústavní soud zvážil obsah ústavní stížnosti i napadených rozhodnutí a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
5. Podle §43 odst. 2 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") senát mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků usnesením návrh odmítne, jde-li o návrh zjevně neopodstatněný. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Předně je třeba uvést, že Ústavní soud je v rámci posuzování tzv. vazebních rozhodnutí obecných soudů oprávněn zasáhnout především tehdy, shledá-li, že rozhodnutí obecného soudu o vazbě není podloženo zákonným důvodem, nebo jestliže jsou tvrzené důvody vazby v extrémním rozporu se zjištěným skutkovým stavem, nebo když rozhodnutí není odůvodněno poukazem na konkrétní skutečnosti. Výklad "konkrétních skutečností", odůvodňujících vazbu ve smyslu §67 trestního řádu, je především věcí obecných soudů, což je výrazem jejich nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 Ústavy České republiky). Je tak primárně na obecných soudech, nikoliv na Ústavním soudu, aby při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení důkladně vážily a posoudily, zda je vzetí do vazby opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení, a zda tohoto účelu nelze dosáhnout jinak ani při vynaložení veškerého úsilí a prostředků ze strany orgánů činných v trestním řízení [srov. např. nález sp. zn. IV. ÚS 689/05 ze dne 12. 12. 2005 (N 225/39 SbNU 379), rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná též na http://nalus.usoud.cz]. Ve vazebních rozhodnutích je potřeba na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení osobní svobody jednotlivce, což musí být náležitě a pečlivě odůvodněno. Požadavek řádného odůvodnění jako jedné ze základních podmínek spravedlivého, resp. ústavně souladného, rozhodnutí, vyplývá i z ústavního zákazu výkonu libovůle soudy (čl. 2 odst. 2 Listiny v návaznosti na §125 trestního řádu).
7. Se stěžovatelem lze souhlasit potud, pokud tvrdí, že výše hrozícího trestu sama o sobě není dostatečná pro ponechání obviněného ve vazbě z důvodu podle §67 písm. a) trestního řádu (útěkové vazba) v situaci, kdy vazba trvá již delší dobu. Jak Ústavní soud uvedl například v nálezu sp. zn. I. ÚS 2208/13 ze dne 11. 12. 2013 (N 215/71 SbNU 517, bod 33), riziko uprchnutí nebo skrývání se obviněného za účelem vyhnutí se trestnímu stíhání nebo trestu po případném propuštění z vazby na svobodu nemůže být v případě dlouhotrvající vazby založeno výlučně na skutečnosti, že obviněnému hrozí vysoký trest. Delší trvání vazby musí být ospravedlněno dalšími závažnými konkrétními důvody, které vylučují nahrazení vazby jiným opatřením podle trestního řádu. V této své judikatuře Ústavní soud vychází z ustálené rozhodovací praxe Evropského soudu pro lidská práva (dále jen "ESLP"), dle které závažnost hrozícího trestu je dostatečným důvodem pro vazbu pouze na omezenou dobu a po uplynutí určitého času ji ESLP vnímá pouze jako jeden z argumentů, kterými je možné podepřít hrozbu útěku v případě propuštění z vazby na svobodu. V řadě svých usnesení Ústavní soud vyslovil názor, že nepravomocně uložený nepodmíněný trest, přirozeně v určité výměře, může znamenat konkrétní skutečnost, odůvodňující obavu z útěku právě před takovýmto trestem; v každém případě je hrozbu útěku značně zesílena (usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003; usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003; usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003; usnesení sp. zn. III. ÚS 1577/08 ze dne 14. 8. 2008). Za výši nepravomocně uloženého trestu odůvodňující, či značně zesilující obavu z útěku ústavní soud považoval šest let (usnesení sp. zn. II. ÚS 88/01 ze dne 18. 2. 2003, usnesení sp. zn. II. ÚS 775/02 ze dne 11. 3. 2003; usnesení sp. zn. III. ÚS 2511/10 ze dne 30. 9. 2010) či sedm let (usnesení sp. zn. II. ÚS 3/03 ze dne 11. 3. 2003).
8. Podle nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 3533/16 ze dne 17. 1. 2017 pak navíc na rozdíl od útěkové či koluzní vazby je plynutí času méně podstatné pro rozhodnutí o ponechání ve vazbě, protože v průběhu trvání předstižné vazby, tedy vazby dle §67 psím. c) trestního řádu, se pouhým plynutím času důvody jejího uvalení či ponechání příliš nemění.
9. Pro všechny vazební důvody je navíc použitelná judikatura ESLP, podle níž z Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") vyplývá, že zbavení osobní svobody po prvoinstančním, byť nepravomocném, odsuzujícím rozsudku není již považované za vazbu, na kterou by měl být aplikován čl. 5 odst. 1, písm. c) Úmluvy ("zákonné zatčení nebo jiné zbavení svobody osoby za účelem předvedení před příslušný soudní orgán pro důvodné podezření ze spáchání trestného činu nebo jsou-li oprávněné důvody k domněnce, že je nutné zabránit jí ve spáchání trestného činu nebo v útěku po jeho spáchání"), ale jde o zákonné uvěznění po odsouzení příslušným soudem podle čl. 5 odst. 1, písm. a) Úmluvy (viz rozsudek ESLP ve věci Wemhoff proti Německu č. 2122/64 ze dne 27. 6. 1968, §9). Z daného vyplývá, že Úmluva považuje zbavení svobody po prvoinstančním odsuzujícím rozsudku za zásadně odlišné od vazby před nepravomocným odsouzením. Fakticky tak tedy neklade na tuto vazbu žádné zvláštní podmínky, které existují při aplikaci čl. 5 odst. 1, písm. c) a které reflektuje i výše zmíněná judikatura Ústavního soudu o nepřípustnosti pouhé hrozby vysokého trestu jako dostatečného důvodu vazby. ESLP v těchto případech vyžaduje pouze, aby byly splněny obecné podmínky čl. 5 pro zbavení osobní svobody, zejména zákonnost. K porušení čl. 5 Úmluvy tak v těchto situacích může dojít například, porušil-li soudní orgán v odsuzujícím rozsudku závažným způsobem právo na spravedlivý proces (viz např. Stoichkov proti Bulharsku, č. 9808/02 ze dne 24. 3. 2005, §58, či Yefimenko proti Rusku č. 152/04 ze dne 12. 2. 2013, §102-104). Tyto závěry pak ve své nálezové judikatuře zohlednil i Ústavní soud (srov. zamítavý nález sp. zn. I. ÚS 185/14 ze dne 10. 4. 2014; N 56/73 SbNU 119).
10. Závěrem tedy Ústavní soud dospívá k tomu, že byť i napadená rozhodnutí obecných soudů k otázce vazby stěžovatele nevypořádávají všechny argumenty stěžovatele ani neobsahují rozsáhle odůvodněné závěry o potřebě dalšího trvání vazby stěžovatele, Ústavní soud naznal s ohledem na popsané okolnosti případu (zejména nepravomocné odsouzení stěžovatele a skutečnost, že jeho vazba je vazbou předstižnou, nikoli útěkovou), že napadenými rozhodnutími nebylo materiálně zasaženo do práva stěžovatele na osobní svobodu a že určité nedostatky odůvodnění napadených rozhodnutí nemají takovou relevanci, aby vedly ke zrušení napadených rozhodnutí, a tím i vazby stěžovatele.
11. Ústavní soud tudíž dospěl k závěru, že napadenými rozhodnutími nedošlo k porušení ústavně zaručených práv stěžovatele, pročež mu nezbylo než jeho ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení odmítnout podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 5. dubna 2017
Kateřina Šimáčková, v. r.
předsedkyně senátu