ECLI:CZ:US:2017:2.US.1793.17.1
sp. zn. II. ÚS 1793/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Danuše Čepelákové a 2) Romana Mráčka, obou zastoupených JUDr. Bronislavou Wittnerovou, MSc., advokátkou, AK se sídlem Jiřího z Poděbrad 9, Olomouc, proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci 23. 2. 2017 č. j. 69 Co 37/2017-385 a rozsudku Okresního soudu v Olomouci ze dne 30. 9. 2016 č. j. 16 C 162/2015-314, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti navrhují zrušení výše specifikovaných rozsudků Okresního soudu v Olomouci (dále jen "okresní soud") a Krajského soudu v Ostravě - pobočky v Olomouci (dále jen "krajský soud"). Tvrdí, že vedly k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny. Navrhují, aby Ústavní soud svým nálezem předmětné rozsudky zrušil.
2. Stěžovatelé se u okresního soudu žalobou domáhali vydání bezdůvodného obohacení, které mělo žalovaným vzniknout díky užívání pozemků stěžovatelů bez právního důvodu. Žalovaní vlastní stavby stojící na těchto pozemcích. Stěžovatelé celkově požadovali 17 026,68 Kč. Okresní soud souhlasil, že na straně žalovaných užíváním předmětných budov a užíváním pozemků, které zajišťují přístup k těmto budovám včetně jejich obslužnosti, docházelo k bezdůvodnému obohacení. Užívali totiž cizí věc bez právního důvodu. Okresní soud uvedl, že pro vyčíslení bezdůvodného obohacení je důležité, jakou hodnotu žalovaní nemuseli vynaložit na užívání daného pozemku (např. ve formě nájmu). Konkrétní výši bezdůvodného obohacení pak vyčíslil podle obvyklého nájemného v daném místě a čase určeného znaleckými posudky. V částce 1 346 Kč stěžovatelům vyhověl. Ve zbytku jejich žalobu zamítl. Žádnému z účastníků nepřiznal právo na náhradu nákladů řízení. Stěžovatelům i žalovaným uložil povinnost zaplatit v určené lhůtě státu na náhradě nákladů řízení v podobě znalečného po 8 046 Kč.
3. Stěžovatelé podali odvolání ke krajskému soudu. Ten se s okresním soudem úplně neztotožnil. Zdůraznil, že institut bezdůvodného obohacení směřuje k odčerpání prostředků od osoby, která je získala některou ze skutkových podstat uvedených v ustanovení §451 a §454 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník ve znění pozdějších předpisů (dále jen "občanský zákoník"). Proto je nutné výši plnění za užívání cizí věci bez právního důvodu odvozovat od prospěchu, který získal obohacený. Ten má povinnost vydat vše (nikoli více), co sám získal. Za bezdůvodné obohacení tedy není možno považovat jakýkoliv prospěch, jehož by teoreticky mohl dosáhnout vlastník věci. Jde jen o prospěch, o který obohacený buď zvýšil svůj majetkový stav, nebo o který se jeho majetkový stav nezmenšil, ač by se tak za běžných okolností stalo. Žalovaní pozemky stěžovatelů využívali k zemědělským účelům. Jedná o specifický segment trhu. Při určení výše bezdůvodného obohacení se proto mělo vycházet z úplaty, kterou by žalovaní za užívání takových věcí byli za normálních okolností povinni platit, tj. částky, kterou reálně platí ostatní vlastníci staveb v jiných obdobných zemědělských areálech. První žalovaný musel proto ve výsledku ještě každému ze stěžovatelů doplatit 127,30 Kč a druhá žalovaná 230,60 Kč. V části, ve které se stěžovatelé domáhali na každém ze žalovaných zaplacení dalších 6 358 Kč s konkretizovaným příslušenstvím, krajský soud žalobu zamítl.
4. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádějí, že jsou si vědomi bagatelnosti tohoto sporu. S odkazem na nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 3725/13 ze dne 10. 4. 2014 však tvrdí, že je tato ústavní stížnost přípustná, protože rozhodnutí o ní může mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů. Judikatura obecných soudů v totožných nebo obdobných věcech není jednotná. Jde zejména o vymezení rozsahu užívání staveb a stanovení výše bezdůvodného obohacení za jejich užívání bez právního důvodu ve vztahu ke způsobu jejich užívání a právnímu statusu obohaceného. Dále jde o vázanost soudu znaleckým posudkem, pokud si má o věci učinit právní závěr sám, a určení povinnosti nahradit náklady řízení, je-li rozhodujícím titulem pro přiznání nároku znalecký posudek. Obecné soudy jen stroze a bez bližších vysvětlení odkázaly na rozhodnutí vyšších soudů. Svá rozhodnutí neodůvodnily dostatečně. Stěžovatelům odepřely vlastnické právo, resp. legitimní očekáváni k předmětnému nároku na vydání bezdůvodného obohacení. Žalovaní byli vlastníky staveb stojících na pozemcích stěžovatelů, které původně společně tvořily jeden funkční celek. Stěžovatelé jsou jako vlastníci pozemků omezeni žalovanými vlastníky staveb. Nemohou na rozdíl od nich pozemky pronajmout či jinak využít. Stěžovatelé dále namítají, že se nemohli vyjádřit k eventuálnímu uplatnění moderačního práva soudu při rozhodování o nákladech řízení. Základ jejich nároku byl znalecky prokázán, proto měly obecné soudy aplikovat pravidlo úspěchu ve věci.
5. Ústavní stížnost není důvodná.
6. Ústavní soud není další "odvolací soud". Nemůže jako další instance v pořadí posuzovat skutková nebo právní pochybení, kterých se údajně dopustily obecné soudy, jestliže nepředstavují porušení ústavně chráněných práv a svobod. Ústavní soud jako soudní orgán ochrany ústavnosti není součástí soustavy obecných soudů. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí obecného soudu, nemá samo o sobě význam, namítá-li stěžovatel jeho věcnou nesprávnost. Ústavní soud má pravomoc k přezkumu rozhodnutí obecných soudů výlučně z hlediska dodržení ústavněprávních principů. Jde vždy jen a pouze o to, zda obecné soudy porušily ústavními předpisy chráněná práva a svobody stěžovatele nebo nikoliv. Stížnost (resp. její část), ve které stěžovatel namítá pouze pochybení obecného soudu při zjišťování skutkového stavu či při použití podústavního práva, aniž by náležitě zdůvodnil, v čem spatřuje porušení svých ústavně zaručených práv, musí Ústavní soud shledat jako zjevně neopodstatněnou.
7. Ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutím, která byla učiněna v civilním řízení. Stěžovatelé v něm z větší části neuspěli se svojí žalobou na vydání bezdůvodného obohacení. Jejich námitky však většinově směřují proti zjištěnému skutkovému stavu, procesu dokazování a výkladu čistě podústavního práva ze strany civilních soudů. V této souvislosti však Ústavní soud musí připomenout, že postup v soudním řízení, zjišťování a hodnocení skutkového stavu, výklad jiných než ústavních předpisů, jakož i jejich aplikace při řešení konkrétních případů jsou záležitostmi obecných soudů. Z tohoto pohledu nemůže Ústavní soud obecným soudům cokoliv vytknout. Námitky stěžovatelů nedosahují potřebné ústavněprávní relevance.
8. V daném případě navíc ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu v tzv. bagatelní věci. V meritu věci jde celkově o 14 964 Kč pro oba stěžovatele. Přestože zákon o Ústavním soudu neomezuje přípustnost ústavní stížnosti pouze na věci převyšující tzv. bagatelní plnění, Ústavní soud ve svých rozhodnutích zaujímá dlouhodobě stanovisko, že ústavní stížnost v těchto věcech je v zásadě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002]. V nálezu sp. zn. III. ÚS 3725/13, na který odkazují stěžovatelé, Ústavní soud uvedl, že "[p]rávní hranice bagatelnosti (...) nemusí být určující (...), pokud se věc z hlediska ústavnosti jeví natolik významná, že určitým způsobem "přesahuje" kauzu samotnou. V prvé řadě může jít o situaci, kdy lze v individuálním případě uvažovat o natolik intenzivním zásahu, že by způsobil (...) kolizi se samotnou podstatou a smyslem dotčeného základního práva či svobody (zpravidla půjde o zcela klíčové principy spravedlivého procesu, popř. absenci jejich uplatnění vůbec). Do druhé skupiny je možno zařadit případy, kdy výsledky příslušného přezkumu, v němž jde o posouzení (...) otázky ústavněprávní relevance, mohou mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů, zejména pak, nebyla-li daná otázka dosud Ústavním soudem vyřešena a je zřejmé, že jeho rozhodnutí může mít vliv na posouzení velkého množství případů (s alespoň nepřímým ústavněprávním dopadem) projednávaných před obecnými soudy. Obdobně lze o projednání ústavní stížnosti uvažovat i v situaci, kdy judikatura obecných soudů v totožných či obdobných bagatelních věcech není jednotná, a kdy tedy soudy vyšších stupňů nemohou zajistit sjednocování jejich rozhodovací činnosti, přičemž takto vzniklý stav narušuje princip právní jistoty jako neoddělitelnou součást pojmu právního státu." (bod 33 nálezu).
9. Ústavní stížnost stěžovatelů právě popsané podmínky "přijatelnosti bagatelních věcí" nenaplňuje. V projednávané věci nedošlo k natolik intenzivním zásahu do vlastnického práva stěžovatelů, že by způsobil kolizi se samotnou podstatou a smyslem tohoto základního práva. Ústavní soud není ani toho názoru, že by ve věci týkající se ryze soukromoprávní otázky bezdůvodného obohacení šlo o otázku ústavněprávní relevance, jejíž posouzení by mohlo mít zásadní význam z hlediska další rozhodovací činnosti obecných soudů. Projednávaná věc proto nespadá ani do jedné z kategorií, kterou stěžovatelé uvádějí ve své ústavní stížnosti. Příslušná část ústavní stížnost je proto zjevně neopodstatněná
10. Stížnost také směřuje proti části rozhodnutí okresního soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Ústavní soud postupuje i při posuzování problematiky nákladů řízení nanejvýš zdrženlivě. Plyne to z jeho dosavadní judikatury, podle níž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity umožňující porušení základních práv a svobod (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99 a další). Pod takto vymezené postuláty však posuzovanou věc podřadit nelze. Částka, kterou mají stěžovatelé na nákladech řízení státu uhradit, je navíc také svoji povahou bagatelní (tím se tato věc odlišuje od nálezu sp. zn. II. ÚS 771/16 ze dne 13. 10. 2016). V důsledku uložení povinnosti nahradit státu znalečné nelze v tomto případě spatřovat natolik intenzivní zásah do práva na spravedlivý proces. I námitky proti části rozhodnutí okresního soudu, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení, jsou proto nedůvodné.
11. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. srpna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu