ECLI:CZ:US:2017:2.US.1986.16.1
sp. zn. II. ÚS 1986/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů Petra Svobody, Ing. Václava Svobody a Zdeňka Svobody, všech zastoupených JUDr. Drahomírou Janebovou Kubisovou, advokátkou, se sídlem Olbrachtova 599/8, 293 01 Mladá Boleslav, směřující proti výroku II. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 29. března 2016, č. j. 22 Cdo 5137/2015-337, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, a 1) Hlavního města Prahy, adresa Mariánské náměstí 2/2, 110 00 Praha 1, zastoupeného JUDr. Ing. Světlanou Semrádovou Zvolánkovou, advokátkou, se sídlem Karlovo náměstí 18, 120 00 Praha 2, 2) Vlasty Kratinové, 3) MUDr. Hany Dítětové a 4) Ing. Petra Antipoviče, všech zastoupených Mgr. Hanou Kuncovou, advokátkou, se sídlem Marie Cibulkové 394/19, 140 00 Praha 4, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatelé se podanou ústavní stížností domáhají zrušení výroku II. o náhradě nákladů řízení v záhlaví uvedeného rozhodnutí Nejvyššího soudu s tvrzením, že jím bylo porušeno jejich ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Nejvyšší soud usnesením ze dne 29. března 2016, č. j. 22 Cdo 5137/2015-337, ve výroku I. odmítl podle §243c odst. 1 věty první zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "o. s. ř."), dovolání podané žalobcem (Hlavní město Praha - první vedlejší účastník), které směřovalo proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo na základě jím podané žaloby zrušeno podílové vlastnictví k nemovitostem (v rozhodnutích soudu prvního stupně blíže specifikovaných), výlučným vlastníkem byl určen žalobce a současně byla žalobci uložena povinnost zaplatit žalovaným [stěžovatelé v řízení vystupovali jako žalovaní 4), 5) a 6)] náhradu dle jejich podílů na nemovitosti, a to každému ve výši 6 646 175 Kč. Výrokem II. pak Nejvyšší soud rozhodl, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů dovolacího řízení. Výrok o náhradě nákladů řízení Nejvyšší soud s ohledem na §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. neodůvodňoval.
II.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají porušení shora uvedeného ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Nejprve se věnují stručnému popisu okolností sporu a v řízení vydaným rozhodnutím. Pochybení spatřují v postupu Nejvyššího soudu, který rozhodl o náhradě nákladů dovolacího řízení bez bližšího odůvodnění (§243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.) tak, že žádnému z účastníků právo na jejich náhradu nepřiznal. Stěžovatelé přitom poukazují na to, že v dovolacím řízení byli procesně zcela úspěšní, neboť dovolání žalobce bylo odmítnuto pro nepřípustnost, a proto jim na základě §142 odst. 1 o. s. ř. vznikl nárok na náhradu nákladů řízení. Podstatná pro danou věc byla dle názoru stěžovatelů i ta skutečnost, že byli v dovolacím řízení aktivní, když se na základě výzvy soudu prvního stupně ze dne 1. října 2015 prostřednictvím své právní zástupkyně k dovolání vyjádřili (viz podání ze dne 28. října 2015) a svoji argumentaci, jejímž obsahem byla zejména polemika s tvrzeními žalobce ohledně přípustnosti dovolání, ve vyjádření k dovolání podrobně rozvedli. V této souvislosti poukazují na to, že jim vznikly účelně vynaložené náklady na právní zastoupení spočívající v sepisu vyjádření k dovolání ze dne 28. října 2015, jejichž náhrada jim měla být přiznána. V tom, že Nejvyšší soud rozhodl opačně, a náhradu nákladů řízení stěžovatelům nepřiznal, aniž by však svoje rozhodnutí jakkoliv odůvodnil, spatřují porušení práva na spravedlivý proces ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny, jakož i konstantní judikatury Ústavního soudu [srov. např. nález ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257)]. Důsledkem absence odůvodnění výroku o náhradě nákladů řízení, byť i v souladu se zněním zákona (viz §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř.), je jeho nepřezkoumatelnost, přičemž neodůvodnění je projevem svévole. V tomto směru stěžovatelé poukázali na nález Ústavního soudu ze dne 14. listopadu 2011 sp. zn. III. ÚS 2153/2011 (N 193/63 SbNU 235) řešící obdobnou situaci.
III.
4. Ústavní soud si od Obvodního soudu pro Prahu 4 vyžádal příslušný spis a dále vyjádření účastníka a vedlejšího účastníka řízení.
5. Nejvyšší soud se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
6. První vedlejší účastník (Hlavní město Praha) ve vyjádření k ústavní stížnosti poukazuje na to, že proti rozhodnutí Nejvyššího soudu ve věci samé (tedy proti výroku I., jímž bylo jeho dovolání odmítnuto) podal ústavní stížnost, která se však netýká výroku II. Vyslovuje přesvědčení, že ústavní stížnost je ve vztahu k výroku II. nedůvodná, když námitky uplatněné stěžovateli nedosahují intenzity opodstatňující porušení ústavně zaručených práv; k tomu poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 12. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 2039/14, nález ze dne 12. listopadu 2007 sp. zn. I. ÚS 1531/07, nález ze dne 28. června 2007 sp. zn. III. ÚS 290/06, z nichž vyplývá, že otázka náhrady nákladů řízení je otázkou podružnou. První vedlejší účastník nesouhlasí s odkazem stěžovatelů na nález sp. zn. III. ÚS 2153/2011, ani na nález sp. zn. III. ÚS 84/94, či nález sp. zn. I. ÚS 2569/07, které se dle jeho názoru na projednávanou věc nevztahují. Domnívá se, že napadeným rozhodnutím nedošlo k porušení zákona, soud nedospěl ke svému závěru z důvodu neznalosti spisu, pročež nelze v jeho rozhodnutí spatřovat prvky libovůle. Vedlejší účastník uzavírá, že rozhodnutím obecných soudů o rozdělení spoluvlastnictví a přiznání náhrady byli stěžovatelé dostatečně saturováni a jimi podaná ústavní stížnost je za dané situace šikanózní.
7. Druhý, třetí a čtvrtý vedlejší účastník pouze sdělili, aby Ústavní soud rozhodl podle ustálené judikatorní praxe.
8. Stěžovatelé v replice k ústavní stížnosti nesouhlasí s argumentací prvního vedlejšího účastníka řízení a setrvávají na důvodnosti své ústavní stížnosti podložené rozhodnutími, na něž v ústavní stížnosti poukazovali. Opakovaně uvádějí, že náklady spojené s jejich zastoupením v dovolacím řízení sloužily k účelnému bránění práva s tím, že o náhradě nákladů dovolacího řízení mělo být rozhodnuto podle §243b odst. 3 věta první, §224 odst. 1 a §146 odst. 3 o. s. ř. Především v absenci odůvodnění spatřují porušení ústavně zaručených práv tak, jak má na mysli nález Ústavního soudu ze dne 12. ledna 2016 sp. zn. II. ÚS 2039/14.
III.
9. Jak již Ústavní soud mnohokrát v minulosti zdůraznil, jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ve své činnosti musí respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 3 Ústavy). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody.
10. V prvé řadě nelze přehlédnout, že stěžovatelé brojí pouze proti výroku rozhodnutí Nejvyššího soudu o náhradě nákladů řízení. V této souvislosti Ústavní soud opakovaně a konstantně uvádí, že rozhodování o nákladech řízení před soudy je zásadně doménou obecných soudů a nelze je z hlediska kritérií spravedlivého procesu klást na stejnou úroveň jako proces vedoucí k rozhodnutí ve věci samé. Ústavní soud není tudíž oprávněn v detailech přezkoumávat jednotlivá rozhodnutí soudů o nákladech řízení (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 457/05 ze dne 24. listopadu 2005). Problematika nákladů řízení zpravidla nemůže být předmětem ústavní ochrany, neboť samotný spor o náhradu nákladů řízení, i když se může citelně dotknout některého z účastníků řízení, obvykle nedosahuje intenzity zakládající porušení jejich základních práv a svobod [srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 303/02 ze dne 5. srpna 2002 (U 25/27 SbNU 307), usnesení Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 30/02 ze dne 4. února 2003, usnesení sp. zn. III. ÚS 255/05 ze dne 6. prosince 2006 (všechna rozhodnutí rovněž dostupná na http://nalus.usoud.cz)]. Jako zvláště významné je třeba navíc zdůraznit, neboť stěžovatelé tuto okolnost zjevně přehlížejí, že pouhá věcná správnost rozhodnutí obecných soudů kritériem ústavněprávního přezkumu není.
11. Výše uvedené lze vztáhnout i na nyní projednávanou věc. Stěžovatelé namítají věcnou nesprávnost rozhodnutí o nákladech řízení, neboť jim s ohledem na zásadu úspěchu ve věci jejich náhrada přiznána být měla, a rovněž Nejvyššímu soudu vytýkají nedostatečné odůvodnění tohoto rozhodnutí. K tomu Ústavní soud podotýká, že možnost neodůvodňovat rozhodnutí o nákladech řízení poskytuje Nejvyššímu soudu §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř., který byl do občanského soudního řádu začleněn novelou provedenou zákonem č. 404/2012 Sb. s účinností od 1. ledna 2013. Je přitom zřejmé, že zákonodárce při zavedení této možnosti v tomto ustanovení ve vyjmenovaných případech vedla především snaha o urychlení řízení. Legitimní cíl vztahující se k §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. spočívající v urychlení řízení tak převažuje nad přezkoumatelností rozhodnutí o náhradě nákladů řízení. Tím, že možnost daná Nejvyššímu soudu neodůvodňovat výrok o nákladech řízení je nyní zakotvena výslovně v občanském soudním řádu, se pak stávající věc odlišuje od stěžovateli citovaných nálezů sp. zn. III. ÚS 2153/2011 či sp. zn. III. ÚS 84/94.
12. Nicméně nad rámec uvedeného si Ústavní soud dovolí podotknout, že i přes možnost danou Nejvyššímu soudu §243f odst. 3 věta druhá o. s. ř. by si napadené rozhodnutí v otázce nákladů dovolacího řízení zasloužilo alespoň minimální odůvodnění, a to v situaci, kdy se Nejvyšší soud zřejmě hodlal odchýlit od jinak obvyklé zásady procesního úspěchu ve sporu a žádnému z účastníků, tedy v daném případě jinak procesně úspěšným stěžovatelům, nepřiznal náhradu nákladů řízení. Tato hypotetická výtka Ústavního soudu ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu o nákladech řízení však není důvodem k případné kasaci tohoto rozhodnutí.
13. Ze shora uvedených důvodů tedy Ústavní soud neshledal porušení základních práv a svobod stěžovatelů a posoudil tak ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou, a jako takovou ji usnesením mimo ústní jednání odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 7. března 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu