ECLI:CZ:US:2017:2.US.2110.16.1
sp. zn. II. ÚS 2110/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele Miroslava Hanzelky, zastoupeného Mgr. Karin Poncza Hadwigerovou, advokátkou, se sídlem Příčná 327/1, Havířov, směřující proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2016, č. j. 28 Cdo 4548/2015-1329, rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. února 2015, č. j. 57 Co 16/2014-1220, a rozsudku Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. října 2013, č. j. 18 C 252/2000-1073, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 15. července 2014, č. j. 18 C 252/2000-1183, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ostravě a Okresního soudu v Novém Jičíně, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi bylo zasaženo do ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 a 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a rovněž došlo i k porušení práva na zákonného soudce a porušení práva na projednání věci v přiměřené lhůtě ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny.
2. Krajský soud v Ostravě rozsudkem ze dne 23. února 2015, č. j. 57 Co 16/2014-1220, potvrdil prvostupňový rozsudek Okresního soudu v Novém Jičíně ze dne 30. října 2013, č. j. 18 C 252/2000-1073, ve spojení s doplňujícím rozsudkem téhož soudu ze dne 15. července 2014, č. j. 18 C 252/2000-1183, ve výroku pod bodem I. v části, jímž bylo žalovaným uloženo zaplatit žalobci (stěžovateli) společně a nerozdílně částku 643 400 Kč s příslušenstvím, a ve výroku pod bodem II. v části, kterou byla zamítnuta žaloba co do částky 902 582 Kč s úrokem z prodlení (výrok I). Ve zbývající části byl rozsudek soudu prvního stupně změněn tak, že žalovaným byla uložena povinnost zaplatit žalobci společně a nerozdílně dalších 255 965 Kč s příslušenstvím za dobu od 20. června 2004 do zaplacení; co do úroku z prodlení ve výši 2% z uvedené částky za dobu od 18. června 2004 do 20. června 2004 byla žaloba zamítnuta a současně bylo rozhodnuto o nákladech řízení (výrok II.), včetně nákladů odvolacího řízení (výrok III.). V projednávané věci se žalobce domáhal po žalovaných zaplacení částky v celkové výši 1 801 947 Kč s příslušenstvím z důvodu investic vložených do nemovitostí, které koupil od žalovaných na základě kupní smlouvy ze dne 5. října 1999, od níž však žalované následně ke dni 30. března 2000 pro nezaplacení kupní ceny žalobcem odstoupily. Po odstoupení od kupní smlouvy žalobce nemovitosti dále svévolně užíval ke svému podnikání v období od 1. dubna 2000 do 18. června 2004, přičemž žalovaným za toto užívání nemovitosti neplatil žádnou náhradu. Soud prvního stupně vypočítal na základě znaleckých posudků zhodnocení nemovitostí investicemi žalobce na částku ve výši 1 200 000 Kč a obvyklé nájemné za užívání nemovitostí ve stavu po rekonstrukci za celé období na částku 556 600 Kč (11 000 Kč měsíčně). Rozdíl mezi oběma částkami ve výši 643 400 Kč pak představoval nárok žalobce, který mu byl soudem prvního stupně přiznán. Oproti soudu prvního stupně odvolací soud posoudil odlišně nárok žalobce nikoliv jako nárok vyplývající z kupní smlouvy v důsledku odstoupení od smlouvy, když příslušné ujednání, v němž si smluvní strany upravily nároky po odstoupení od smlouvy, shledal jako absolutně neplatné [pro jeho neurčitost - viz §37 odst. 1 zákona č. 40/1964 Sb., občanský zákoník, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "obč. zák."), popř. pro obcházení zákona (§39 obč. zák.)], nýbrž jako nárok žalobce coby oprávněného držitele podle §130 odst. 3 obč. zák. K tomu uvedl, že touto změnou právního náhledu nedošlo k překročení žalobního návrhu a porušení dispoziční zásady, neboť rozhodl o plnění na základě skutkového stavu, který byl tvrzen v žalobě a byl předmětem dokazování. Odvolací soud na rozdíl od soudu prvního stupně uvažoval pouze o nájemném za období od 3. dubna 2000 do 31. března 2002, neboť obsahem návrhu žalovaných na započtení nájemného na zhodnocení nemovitosti bylo pouze období od 1. dubna 2000 do 31. března 2002 s tím, že nárok žalovaných od 1. dubna 2000 do 3. dubna 2000 byl promlčen. Odvolací soud rovněž přepočítal příslušenství obou uplatněných nároků.
3. Následné dovolání žalobce bylo usnesením Nejvyššího soudu ze dne 12. dubna 2016, č. j. 28 Cdo 4548/2015-1329, odmítnuto jako nepřípustné. Nejvyšší soud konstatoval, že se odvolací soud od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu neodchýlil, rozhodnutí nepřináší otázky nové (dovolacím soudem dosud neřešené) a nejde v něm ani o otázky, jež jsou dovolacím soudem rozhodovány rozdílně nebo o otázky (dovolacím soudem vyřešené), které by měly být posouzeny jinak. Nejvyšší soud dále uvedl, že závěr odvolacího osudu o neplatnosti smluvního ujednání se nepříčí ani dovolatelem předestřené judikatuře (viz rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 12. května 2011 sp. zn. 26 Cdo 4545/2009 či nález Ústavního soudu ze dne 14. května 2005 sp. zn. I. ÚS 625/2003). Závěr o neplatnosti smluvního ujednání stran výše náhrady za žalobcem realizované investice do nemovitosti ve vlastnictví žalovaných totiž odvolací soud opřel též o další důvod, za nějž označuje kolizi se zákonem stanovenou úpravou (§130 odst. 3 obč. zák.), jež zakládá nárok oprávněného držitele na náhradu nákladů, které účelně vynaložil na věc po dobu oprávněné držby, a to v rozsahu odpovídajícím zhodnocení věci ke dni jejího vrácení); proti tomuto závěru přitom žalobce podaným dovoláním nebrojil. Dovolací soud přitakal i závěrům odvolacího soudu ohledně určení rozsahu zhodnocení věci, či v otázce vzniku nároku oprávněného držitele na náhradu účelně vynaložených nákladů po dobu oprávněné držby (a na jejím řešení závislé otázky prodlení žalovaných s uspokojením nároku), jakož i v otázce výše náhrady za následné bezesmluvní užívání věci ve vlastnictví jiného (jež se musí opírat o finanční ocenění prospěchu, který účastníku užíváním věci vznikl a jež se důvodně poměřuje s obvyklou hladinou nájemného za pronájem kvalitativně srovnatelných nemovitostí v daném místě a čase).
II.
4. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá porušení shora uvedených ústavně zaručených práv. Nejprve stručně rekapituluje dosavadní průběh řízení a obsah napadených rozhodnutí. Obecným soudům vytýká dvě zásadní pochybení. V prvé řadě namítá, že bylo porušeno jeho právo na rozhodnutí v přiměřeném čase. K tomu podotýká, že soudní řízení probíhá od roku 2000 a nikoliv jeho vinou nebylo zpočátku v jeho věci ničeho činěno. Rovněž poukazuje na různé okolnosti, které se vyskytly na straně obecných soudů v průběhu řízení. Dále soudům vytýká porušení práva na spravedlivý proces, spočívající v překvapivosti soudního rozhodnutí. V této souvislosti uvádí, že teprve v rámci odvolacího řízení dospěl soud k závěru o neplatnosti ujednání kupní smlouvy ohledně nároků uplatněných v důsledku odstoupení od smlouvy. Tím, že odvolací soud nedal v řízení nikterak najevo svůj právní názor na věc, odepřel stěžovateli možnost vyjádřit se k otázce, na níž bylo následně rozhodnutí odvolacího soudu postaveno. Stěžovatel odvolacímu soudu rovněž vytýká nesprávné posouzení výše nároků žalovaných na nájemném, jež jim musí hradit. K tomu uvádí, že částka 11 000 Kč měsíčně byla zjištěna znalcem za stavu, kdy nemovitost již byla zhodnocena jeho finančními prostředky. Odvolací soud měl tak postupovat podle znaleckého posudku Ing. Matúše, který stanovil měsíční nájemné na částku 6 500 Kč.
5. Stěžovatel dále svoji ústavní stížnost doplnil podáními ze dne 17. ledna 2017, 13. února 2017 a 30. března 2017. V nich poukazuje na údajně nesprávný postup Katastrálního úřadu v Novém Jičíně, který obnovil zápis vlastnického práva ve prospěch žalovaných bez potřebné součinnosti ze strany stěžovatele a bez náležitého soudního rozhodnutí. Toto se následně negativně projevilo v postavení stěžovatele při posuzování jeho nároků ve stávající věci, když s ním nebylo zacházeno jako s vlastníkem, ale pouze jako s neoprávněným držitelem. Rovněž podotýká, že jeho předchozí ústavní stížnost řešená pod sp. zn. I. ÚS 25/2005 neměla být s ohledem na tato jeho nová zjištění odmítnuta pro zjevnou neopodstatněnost.
III.
6. Ústavní soud již mnohokrát v minulosti zdůraznil, že jeho základním úkolem podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") je ochrana ústavnosti. Ústavní soud není součástí soudní soustavy (čl. 91 Ústavy) a nepřísluší mu proto právo vykonávat dohled nad rozhodovací činností soudů. Ve své činnosti musí totiž respektovat jeden ze základních principů právního státu, dle něhož lze státní moc uplatňovat jen v případech a mezích stanovených zákonem, a to způsobem, který zákon stanoví (čl. 2 odst. 2 Listiny). Do rozhodovací činnosti obecných soudů je oprávněn zasáhnout pouze tehdy, byla-li jejich rozhodnutím porušena základní práva a svobody. Taková pochybení však Ústavní soud v projednávané věci neshledal a dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. V dané věci stěžovatel namítá jednak porušení práva na projednání věci v přiměřeném čase (ve smyslu čl. 38 odst. 2 Listiny), jednak porušení práva na spravedlivý proces spočívající v překvapivosti resp. nepředvídatelnosti soudního rozhodnutí (čl. 36 odst. 1 Listiny).
8. Pokud stěžovatel v ústavní stížnosti poukazoval na nepřiměřenou délku soudního řízení, je třeba připomenout, že právo na projednání věci bez zbytečných průtahů, resp. právo na vyřízení věci v přiměřené lhůtě, tvoří integrální součást práva na spravedlivý proces [srov. k tomu např. nález sp. zn. I. ÚS 600/03 (N 6/32 SbNU 35)]. V nyní projednávaném případě jsou však předmětem řízení již vydaná rozhodnutí obecných soudů, nikoliv otázka průtahů v řízení, neboť v tomto případě by musel být uplatněn i zcela odlišný petit. Za daného procesního stavu se proto Ústavní soud namítanými průtahy vůbec nemohl zabývat (srov. k tomu např. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. října 2016 sp. zn. III. ÚS 2194/16 nebo ze dne 4. října 2016 sp. zn. II. ÚS 2052/16). Námitka tzv. odeznělých průtahů vznesená až v době, kdy je řízení již pravomocně skončeno, nemůže být ostatně důvodem kasace meritorního rozhodnutí.
9. Z příloh, které stěžovatel předložil spolu z ústavní stížností, se navíc podává, že za průtahy v řízení, jež je napadeno ústavní stížností, mu byla Ministerstvem spravedlnosti České republiky v roce 2007 přiznána jako přiměřené zadostiučinění částka ve výši 35 000 Kč a následně rozsudkem Okresního soudu ve Frýdku - Místku ze dne 2. listopadu 2010, č. j. 15 C 42/2010-103, který byl potvrzen rozsudkem Krajského soudu v Ostravě ze dne 24. května 2011 sp. zn. 11 Co 114/2011, další částka ve výši 245 000 Kč. Z uvedeného vyplývá, že stěžovateli byla alespoň za část řízení vedeného u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 18 C 252/2000 finanční náhrada přiznána. Pokud se i nadále v řízení vyskytovaly průtahy, nic stěžovateli nebránilo uplatnit nový nárok za další průtahy.
10. Dalším tvrzeným důvodem pro stěžovatelův návrh na zrušení ústavní stížností napadených soudních rozhodnutí je jejich překvapivost, zejména pak překvapivost rozhodnutí odvolacího soudu. K otázce překvapivosti soudních rozhodnutí a jejího vztahu k požadavkům spravedlivého procesu se Ústavní soud již dříve vyjádřil (viz např. usnesení ze dne 16. února 2016 sp. zn. III. ÚS 1913/15), kde mimo jiné uvedl, že překvapivé není rozhodnutí odvolacího soudu jen proto, že skutečnosti zjištěné dokazováním právně hodnotil jinak, než soud prvního stupně (srov. též rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 15. srpna 2012 sp. zn. 33 Cdo 694/2011). Ústavní soud vytýkanou překvapivost případně nepředvídatelnost v těchto rozhodnutích nenalezl.
11. Stěžovatel vytýkal odvolacímu soudu, že jeho nárok překvapivě neposoudil jako nárok vyplývající z kupní smlouvy v důsledku odstoupení od smlouvy, nýbrž jako nárok oprávněného držitele vyplývající z §130 odst. 3 obč. zák. Je pravdou, že odvolací soud po právní stránce posoudil věc jinak než soud prvního stupně, avšak jak se podává z výše uvedeného, samotné jiné právní hodnocení věci nepředstavuje porušení práva na spravedlivý proces. Stěžovatel navíc žádnou argumentaci, proč by jej toto jiné právní posouzení věci mělo poškozovat, nepřednáší. Nelze současně přehlédnout, že odvolací soud v podstatě v části odvolání stěžovateli vyhověl, když oproti soudu prvního stupně uložil žalovaným zaplatit žalobci dalších 255 965 Kč s příslušenstvím.
12. Ve zbytku (zejména pak ohledně stanovení výše nájemného) pak argumentace stěžovatele představuje pouhou polemiku s hodnocením věci obecnými soudy, která však ústavněprávní roviny nedosahuje. Skutečnost, že soudy vyslovily právní názor, s nímž se stěžovatel neztotožňuje, nezakládá sama o sobě odůvodněnost ústavní stížnosti. Podstatné pro danou věc je, že skutková zjištění nejsou v extrémním rozporu s provedenými důkazy, právní závěry obecných soudů z nich vyvozené byly řádně odůvodněny a mají oporu v předchozí judikatuře.
13. Další výtky stěžovatele obsažené v doplněních jeho ústavní stížnosti vztahující se zejména k postupu Katastrálního úřadu v Novém Jičíně, jakož i k trestnímu stíhání ve věci jím spáchaného trestného činu neoprávněného zásahu do práva k domu, bytu nebo k nebytovému prostoru (věc vedená u Okresního soudu v Novém Jičíně pod sp. zn. 20 T 20/2002), nemají pro nyní projednávanou věc žádnou relevanci.
14. S ohledem na výše uvedené Ústavní soud nezjistil, že by v daném případě došlo k porušení ústavním pořádkem garantovaných práv stěžovatele, a proto ústavní stížnost odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu