ECLI:CZ:US:2017:2.US.2217.17.1
sp. zn. II. ÚS 2217/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky dynn a. s. v likvidaci, se sídlem Španělská 770/2, Praha 2, zastoupené JUDr. Alenou Kojzarovou, advokátkou, se sídlem Uhy 108, okr. Kladno, proti usnesení Okresního soudu v Hradci Králové č. j. 3 T 50/2017-22694- ze dne 1. června 2017 a usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze č. j. 7 VZV 35/2013-1690 ze dne 20. dubna 2017, za účasti Okresního soudu v Hradci Králové a Vrchního státního zastupitelství v Praze jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu), se stěžovatelka domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena její ústavní práva zaručená čl. 11 odst. 1, čl. 26 odst. 1, čl. 36 odst. 1 a 2 a čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Napadeným usnesením Vrchního státního zastupitelství v Praze, odboru závažné hospodářské a finanční kriminality, v trestní věci obviněných Ing. Jana Přibyla, stíhaného pro trestný čin pletichy při veřejné soutěži a veřejné dražbě podle §128a odst. 1, odst. 2 písm. a), písm. b) zákona č. 140/1961 Sb., trestního zákona, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. zákon"), Mgr. Jiřího Harta, Michala Kříže, Jiřího Pantoflíčka a Ing. Martina Štufiho, stíhaných pro zločin legalizace výnosů z trestné činnosti podle §216 odst. 1 písm. a), odst. 3 písm. a), odst. 4 písm. c) zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), ve spolupachatelství podle §23 tr. zákoníku, byla podle ustanovení §79a odst. 4 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), zamítnuta opakovaná žádost stěžovatelky o zrušení zajištění peněžních prostředků na bankovních účtech (blíže specifikovaných ve výroku usnesení), k němuž došlo na základě usnesení policejního orgánu Policie České republiky, Útvaru odhalování korupce a finanční kriminality, Služby kriminální policie a vyšetřování, expozitury Hradec Králové (dále jen "policejní orgán") ze dne 24. 1. 2013.
3. Proti uvedenému usnesení podala stěžovatelka stížnost, kterou Okresní soud v Hradci Králové dalším napadeným usnesením podle §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítl.
4. Stěžovatelka v ústavní stížnosti poukazuje na to, že jí nebylo v trestním řízení přiznáno žádné postavení, přestože jsou její finanční prostředky již více než 4 roky zajištěny. Dle ní jsou obě napadená rozhodnutí důkazem toho, že státní zastupitelství i soud rezignovaly na svou zákonnou povinnost přezkoumat důvody zajištění a zákonnost rozhodnutí a vydaly rozhodnutí, která postrádají odůvodnění. V této souvislosti poukazuje na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1457/13. Stěžovatelka připomíná, že zajištění trvá za nezměněných důvodů již od roku 2013. Vrchní soud v Praze v rozhodnutí z 10. 4. 2015 poukázal na závažné nedostatky ve vyšetřování, nic z toho nebylo dosud napraveno. Příslušné orgány se návrhem stěžovatelky řádně nezabývaly, pouze zkopírovaly své předchozí rozhodnutí; neřešily ani otázku proporcionality s ohledem na dosavadní délku řízení. V důsledku neproporcionálního použití zajišťovacího institutu došlo k faktické likvidaci stěžovatelky, které je tak po dobu více než 4 let bráněno v podnikání. Uvedený zajišťovací institut vedl ke zbavení jejího vlastnického práva, přestože nebyla obviněna, což je stejný důsledek jako nejpřísnější trest uložený za trestnou činnost podle zákona o trestní odpovědnosti právnických osob. Je také nenávratně poškozena její dobrá pověst.
5. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové pochybení však Ústavní soud v projednávaném případě neshledal.
6. V dané věci je třeba v prvé řadě zdůraznit, že zajištění věci ve smyslu §79a tr. řádu představuje prostředek dočasný, svou povahou zatímní a zajišťovací; nejedná se tedy o konečné rozhodnutí ve věci. Nelze tudíž mluvit o "zbavení majetku", nýbrž pouze o opatření týkajícím se "užívání majetku". Ve stejném smyslu judikoval i Evropský soud pro lidská práva např. v rozsudku ve věci Handyside proti Spojenému království ze dne 7. 12. 1976 (č. 5493/72, Série A č. 24, §62).
7. Při posouzení ústavnosti majetkových zajišťovacích institutů upravených v §79a a násl. tr. řádu Ústavní soud vychází ze smyslu a účelu těchto opatření, jímž je náležité zjištění trestných činů a spravedlivé potrestání pachatelů, jakož i snaha v co nejvyšší možné míře eliminovat škodu způsobenou případnou trestnou činností (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13, N 206/71 SbNU 429, usnesení ze dne 11. března 2004 sp. zn. II. ÚS 708/02, usnesení ze dne 1. 7. 2004 sp. zn. III. ÚS 125/04). Jsou to v prvé řadě orgány činné v trestním řízení, jejichž úkolem je posoudit ústavnost (resp. zákonnost) použití zajišťovacích nástrojů v trestním řízení, přičemž musí při znalosti skutkových okolností v dané fázi trestního řízení posoudit, zda dané zajištění je opatřením nezbytným pro dosažení účelu trestního řízení. Majitelům zajištěných majetkových hodnot je pak přiznáno právo žádat o zrušení a omezení zajištění. Legitimita omezení vlastnického práva je tak přezkoumávána a stěžovatelům jsou dány dostatečné procesní prostředky k ochraně jejich práv (viz usnesení sp. zn. I. ÚS 3074/08 ze dne 7. 1. 2009, sp. zn. II. ÚS 3779/12 ze dne 5. 2. 2014).
8. Ústavní soud ve své rozhodovací činnosti formuloval základní požadavky na ústavní konformitu zásahu do vlastnických práv jednotlivce použitím dočasných majetkových zajišťovacích institutů: rozhodnutí o zajištění musí mít zákonný podklad (čl. 2 odst. 2 Listiny), musí být vydáno příslušným orgánem (čl. 2 odst. 2, čl. 38 odst. 1 Listiny) a nemůže být projevem svévole (čl. 1 odst. 1 Ústavy České republiky a čl. 2 odst. 2 a 3 Listiny), což znamená, že vyvozené závěry o naplnění podmínek uvedených v příslušných ustanoveních trestního řádu nemohou být ve zcela zřejmém nesouladu se zjištěnými skutkovými okolnostmi, jež jsou orgánům činným v trestním řízení k dispozici (srov. usnesení sp. zn. IV. ÚS 379/03 ze dne 23. 10. 2003). Rozhodující orgány tak na základě posouzení důkazů a zjištěných skutečností musí vždy důkladně zhodnotit všechny okolnosti svědčící pro i proti omezení daných práv jednotlivce, což také musí řádně a přezkoumatelným způsobem odůvodnit [srov. stěžovatelkou poukazovaný nález sp. zn. II. ÚS 1457/13 ze dne 11. 3. 2014 (N 31/72 SbNU 365), nález sp. zn. I. ÚS 2485/13 ze dne 2. 12. 2013 (N 206/71 SbNU 429].
9. Vzhledem ke skutečnosti, že v důsledku použití majetkových zajišťovacích institutů v průběhu trestního řízení vždy nutně dochází k omezení vlastnických práv (dispozičních práv) dotčeného jednotlivce, musí takové omezení, byť se jedná toliko o omezení dočasné, splňovat též kritérium přiměřenosti - proporcionality (srov. citovaný nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 2485/13). Při hodnocení proporcionality je přitom třeba vzít v úvahu i časový aspekt, kdy zajištění majetku nemůže trvat libovolně dlouho. Plynutím času totiž ubývá legitimita omezení základních práv ve prospěch veřejného zájmu na naplnění účelu trestního řízení a zesiluje se potřeba obnovit respekt k základním právům jednotlivce [srov. např. nález sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291); či nález sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609)].
10. Ústavní soud shledal, že kritéria, jimiž je třeba poměřovat rozhodnutí o zajištění věci z hlediska ústavnosti, byla v daném případě naplněna způsobem, který je v souladu s ústavními předpisy, byť stěžovatelka vyslovuje opačný závěr.
11. Z odůvodnění usnesení Vrchního státního zastupitelství v Praze, s nímž se stížnostní soud v podstatě ztotožnil, jsou dostatečně zřejmé důvody, pro něž státní zastupitelství považovalo peněžní prostředky na uvedených bankovních účtech stěžovatelky za výnos trestné činnosti, z jejíhož spáchání jsou obviněny v usnesení vyjmenované fyzické osoby. Jak vyplývá z napadeného usnesení, společnost stěžovatelky sice nebyla obviněna, a to s ohledem na účinnost zákona o trestní odpovědnosti právnických osob, obviněn však byl Mgr. Jiří Hartl, který v rozhodném období skrytě ovládal stěžovatelku, a dále Jiří Pantoflíček, který v tomto období byl předsedou představenstva stěžovatelky, přičemž přes tuto společnost měly být zlegalizovány finanční prostředky ze zmanipulované veřejné zakázky a navazujících zakázek. Z odůvodnění usnesení je tedy zřejmá zřetelná provázanost obou obviněných se stěžovatelkou. Skutečnost, že prostředky na uvedených účtech stěžovatelky jsou výnosem z trestné činnosti, který měl být odstraněn z dosahu orgánů činných v trestním řízení, pak vyplynula z vyjmenovaných okolností zjištěných v souvislosti s provedenou prohlídkou jiných prostor a pozemků v sídle stěžovatelky, i z důkazů získaných na základě žádostí o mezinárodní právní pomoc ve věcech trestních a vyjmenovaných v usnesení. Závěr obou napadených rozhodnutí, že zjištěné skutečnosti nasvědčují tomu, že zajištěné peněžní prostředky stěžovatelky jsou výnosem z trestné činnosti, proto z ústavního hlediska obstojí. Z preventivního a zatímního charakteru zajišťovacích institutů vyplývá, že na "zjištěné skutečnosti", které dle zákona odůvodňují jejich použití, nelze vztáhnout obecné požadavky hodnověrnosti, věrohodnosti a spolehlivosti, jaké jsou jinak kladeny na důkazy v trestním procesu. Pro naplnění zákonných podmínek použití zajišťovacích opatření postačí, budou-li skutková zjištění založena na vyšším stupni pravděpodobnosti (srov. nález ze dne 2. 12. 2013 sp. zn. I. ÚS 2485/13). Taková skutková zjištění z odůvodnění rozhodnutí státního zastupitelství vyplývají.
12. Důvodnost podezření z uváděné trestné činnosti bude ostatně předmětem dalšího řízení před soudem, neboť, jak se podává z napadeného usnesení Okresního soudu v Hradci Králové, státní zástupce Vrchního státní zastupitelství v Praze podal dne 25. 4. 2017 k Okresnímu soudu v Hradci Králové na uvedené obviněné obžalobu, v níž je trestné jednání obviněných oproti usnesení o zahájení trestního stíhání více konkretizováno, včetně uvedení výše neoprávněného prospěchu stěžovatelky. S ohledem na uvedený posun v trestním řízení, které se již nachází ve stádiu řízení před soudem, i vzhledem k tomu, že obžaloba byla podána pro skutkově velmi složité trestní jednání, vyžadující rozsáhlé dokazování, včetně vyžádání právní pomoci z řady států Evropské unie i mimo ni, je možno konstatovat, že zajištění peněžních prostředků stěžovatelky je stále důvodné a přiměřené i z časového hlediska. V uvedených okolnostech tohoto konkrétního případu se věc stěžovatelky zřetelně odlišuje od případů, v nichž Ústavní soud z důvodu neúměrné délky jeho trvání (více než šest let) již shledal za nepřiměřené a tedy protiústavní omezení vlastnického práva dotčeného jednotlivce v důsledku použití některého z majetkových zajišťovacích institutů, upravených v ustanovení §79a a násl. trestního řádu [srov. např. nálezy sp. zn. II. ÚS 642/07 ze dne 30. 1. 2008 (N 25/48 SbNU 291) a sp. zn. III. ÚS 1396/07 ze dne 19. 3. 2009 (N 62/52 SbNU 609)].
13. V souvislosti s námitkou stěžovatelky, že nebyla a ani nemůže být obviněna, a přesto byly její peníze zajištěny, Ústavní soud odkazuje na své závěry vyslovené v usnesení sp. zn. II. ÚS 1829/15 ze dne 21. 7. 2015 (v němž se zabýval ústavní konformitou rozhodnutí, jimiž nebylo vyhověno předchozí žádosti stěžovatelky o zrušení zajištění), že pro použití majetkového zajišťovacího institutu není rozhodné, zda přímo vůči osobě, jejíchž majetkových hodnot se dotýká, bylo zahájeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání předmětné trestné činnosti, jak namítá stěžovatelka. Majetkové zajišťovací instituty se ukládají ve vztahu k věci (majetkové hodnotě), a není proto podstatný vztah osoby (fyzické nebo právnické), které věc nebo majetková hodnota náleží, k trestné činnosti, z níž má jako výnos pocházet.
14. Vzhledem k výše uvedenému Ústavní soud neshledal, že by napadená rozhodnutí vybočila z ústavněprávního rámce. Postupoval proto podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu