ECLI:CZ:US:2017:2.US.2849.16.1
sp. zn. II. ÚS 2849/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. K., t. č. ve Věznici v Kuřimi, právně zastoupeného JUDr. Václavem Bubeníkem, advokátem, AK se sídlem Cihlářova 167/4, Moravská Třebová, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2016 č. j. 20 Cdo 2006/2016-141, usnesení Krajského soudu v Hradci Králové, pobočky v Pardubicích, ze dne 29. 7. 2015 č. j. 22 Co 192/2015-83 a usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí ze dne 10. 3. 2015 č. j. 34 EXE 2953/2013-72, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která byla Ústavnímu soudu doručena dne 24. 8. 2016, se stěžovatel podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), domáhal zrušení shora uvedených rozhodnutí z důvodu tvrzeného porušení práva zaručeného čl. 36 odst. 1 a čl. 37 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
2. Z ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil, že Krajský soud v Hradci Králové, pobočka v Pardubicích, v záhlaví označeným rozhodnutím potvrdil usnesení Okresního soudu v Ústí nad Orlicí, jímž byl zamítnut návrh stěžovatele (povinného) na zastavení exekuce nařízené k vymožení pohledávky oprávněné ve výši 7 382 Kč s příslušenstvím. Stěžovatel, t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody, se zastavení exekuce domáhal jednak pro nemajetnost [§268 odst. 1 písm. e) o. s. ř. )], jednak pro její nepřiměřenost [§268 odst. 1 písm. h) o. s. ř.)]. Exekuce totiž byla nařízena prodejem nemovitostí, a to pozemkových parcel a rodinného domu, jejichž je stěžovatel spoluvlastníkem. Okresní soud návrh stěžovatele zamítl s odůvodněním, že vzhledem ke všem okolnostem je zřejmé, že stěžovatel nemá jiný postižitelný majetek a nepobírá ani žádný postižitelný příjem. Nelze však ani učinit závěr, že je zcela nemajetný s ohledem na vlastnictví předmětných nemovitostí. Odvolací soud potvrdil rozhodnutí soudu okresního a konstatoval, že zvolený způsob exekuce je v daném případě a po zvážení všech okolností nutno považovat za jediný možný. Dovolání stěžovatele poté Nejvyšší soud odmítl jako nepřípustné, neboť směřuje proti usnesení odvolacího soudu, jímž bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč [§238 odst. 1 písm. d) o. s. ř.]
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že jeho dovolání nemělo být odmítnuto, neboť rozhodnutí o tom, že exekuce nebude prováděna určitým způsobem, není rozhodnutím o plnění peněžité částky, ani vůbec o povinnosti jako takové, proto nelze na toto rozhodnutí pohlížet úhlem pohledu nalézacích řízení, ve kterých je výše plnění poměřována pro přípustnost opravných prostředků, ale ani při nařizování a (částečné) zastavování exekucí, kde jde o (ne)plnění částky uvedené v takovémto návrhu. V usnesení Nejvyššího soudu není jeho právní závěr náležitě a přesvědčivě odůvodněn. Dále se stěžovatel domnívá, že ze strany odvolacího soudu se mu nedostalo náležitého poučení, když tento soud pouze využil vzor poučení, který vlastně ani poučením není, jelikož úprava přípustnosti dovolání je složitější, než několik řádek na konci rozhodnutí. Avšak je-li takové poučení dáno, mělo by být komplexní a podrobné tak, aby nedošlo k situaci, že v dobré víře bude stěžovatelem v souladu s poučením dovolání podáno a teprve z rozhodnutí dovolacího soudu se dozví, že tomu tak být nemělo. Ve vztahu k nižším soudům stěžovatel namítá, že správně nezhodnotily přiměřenost prováděné exekuce a omezily se toliko na zhodnocení nemajetnosti povinného, ačkoliv důvodů pro zastavení, resp. částečné zastavení exekuce, bylo dáno a jím namítáno více. Tímto se nevypořádaly zcela s návrhem, což též vede k porušení práv stěžovatele na spravedlivý proces.
4. Ústavní soud posoudil argumentaci stěžovatele, i obsah napadeného rozhodnutí, a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
5. Podle §43 odst. 3 zákona o Ústavním soudu musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá, a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
6. Ústavní soud konstatuje, že jako soudní orgán ochrany ústavnosti (čl. 83 Ústavy České republiky) neplní funkci další instance v systému všeobecného soudnictví. Ostatním soudům přísluší, aby zjišťovaly a hodnotily skutkový stav, prováděly interpretaci jiných než ústavních předpisů a použily je při řešení konkrétních případů. Výklad a aplikaci předpisů podústavního práva lze hodnotit jako protiústavní, jestliže nepřípustně postihují některé ze základních práv a svobod, případně pomíjí možný výklad jiný, ústavně konformní, nebo jsou výrazem zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů výkladu, jenž je v soudní praxi respektován, resp. jenž odpovídá všeobecně akceptovanému (doktrinárnímu) chápání dotčených právních institutů, případně jsou v extrémním rozporu s požadavky věcně přiléhavého a rozumného vypořádání posuzovaného právního vztahu či v rozporu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti (srov. kupř. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06).
7. Tvrdí-li stěžovatel, že postupem Nejvyššího soudu došlo k odepření spravedlnosti ve smyslu porušení práva na přístup k soudu a práva na spravedlivý proces (článek 36 odst. 1 Listiny), pak Ústavní soud poukazuje na svou ustálenou judikaturu (srov. nález ze dne 7. 7. 1994 sp. zn. I. ÚS 2/93) podle níž: "K porušení práva na soudní ochranu by došlo tehdy, jestliže by byla komukoli v rozporu s článkem 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod upřena možnost domáhat se svého práva u nezávislého a nestranného soudu, popřípadě pokud by soud odmítl jednat a rozhodnout o podaném návrhu, eventuálně pokud by zůstal v řízení bez zákonného důvodu nečinný." O takový případ se však v posuzované věci nejedná.
8. Nejvyšší soud při rozhodování o přípustnosti dovolání podaného stěžovatelem aplikoval ustanovení §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř., podle kterého je dovolání dle §237 o. s. ř. nepřípustné proti rozsudkům a usnesením, v nichž dovoláním napadeným výrokem bylo rozhodnuto o peněžitém plnění nepřevyšujícím 50 000 Kč, ledaže jde o vztahy ze spotřebitelských smluv a o pracovněprávní vztahy; k příslušenství pohledávky se přitom nepřihlíží. Nejvyšší soud dospěl dle stručného odůvodnění (srov. §234f odst. 2 o. s. ř.) k závěru, že dovolání je vzhledem k výši částky, o níž bylo napadeným usnesením krajského soudu rozhodnuto, nepřípustné, přičemž odkázal na některá jeho dřívější rozhodnutí.
9. Nejvyšší soud rozhodnutím napadeným ústavní stížnosti tak rozhodl o přípustnosti dovolání stěžovatele předvídatelně v souladu se svou rozhodovací praxí, na niž v odůvodnění odkázal. Obsah citovaných rozhodnutí je potom volně dostupný jak v databázi rozhodnutí Nejvyššího soudu, tak také z dalších komerčních databází. Stručnost odůvodnění sama o sobě neznamená jeho nedostatek či nesrozumitelnost.
10. Se stěžovatelem však musí Ústavní soud souhlasit v námitce o ne příliš přesném poučení, jehož se mu dostalo ze strany odvolacího soudu. Formulace poučení, zjevně zcela formalistická a neodrážející konkrétní aspekty věci, přispěla k tomu, že stěžovatel podal nepřípustné dovolání. Ústavní soud proto ve věci nepostupoval v souladu s jeho stávající judikaturou, týkající se počítání lhůty pro podání ústavní stížnosti (ustanovení §72 odst. 3 zákona Ústavním soudu), neboť by jednal čistě formalisticky a pro stěžovatele by to mohlo znamenat denegatio iustitiae. V obdobných věcech totiž Ústavní soud zpravidla konstatuje, že pokud stěžovatel podal nepřípustné dovolání, které Nejvyšší soud nemohl než jako nepřípustné ve smyslu §238 odst. 1 písm. d) o. s. ř. odmítnout, je důsledkem tohoto postupu, že dvouměsíční lhůta k podání ústavní stížnosti počala plynout již ode dne doručení usnesení odvolacího soudu, nikoli až od doručení usnesení dovolacího soudu. Z toho je zřejmé, že lhůta k podání ústavní stížnosti by tak byla zachována pouze ve vztahu k rozhodnutí Nejvyššího soudu, což by však s ohledem na výše uvedené nebylo vůči stěžovateli spravedlivé.
11. Po posouzení věci je však Ústavní soud nucen konstatovat, že ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí o částce ve výši 7 382 Kč s příslušenstvím, kterou je ovšem třeba ve světle judikatury Ústavního soudu nutno označit za bagatelní. Ústavní soud opakovaně ve své rozhodovací praxi (např. rozhodnutí ve věcech sp. zn. IV. ÚS 695/01, IV. ÚS 248/01, IV. ÚS 8/01, III. ÚS 405/04, III. ÚS 602/05, III. ÚS 748/07 aj.) dal najevo, že v takových případech - s výjimkou zcela extrémních rozhodnutí, za něž, jak plyne z dále uvedeného, napadená rozhodnutí považovat nelze - je úspěšnost ústavní stížnosti pro její zjevnou neopodstatněnost vyloučena. Jak již Ústavní soud mnohokráte podotkl, v případě těchto bagatelních částek je totiž evidentní, že nad právem na přístup k soudu převažuje zájem na vytvoření systému, který soudům umožňuje efektivně a v přiměřené době poskytovat ochranu právům v řízeních, která jsou svou povahou skutečně věcně složitými a kde hrozí relativně větší újma na právech účastníků řízení, než je tomu v případě stěžovatele. Expressis verbis, řízení o ústavní stížnosti v případech, kdy se jedná o bagatelní částky, by bezúčelně vytěžovalo kapacity Ústavního soudu na úkor řízení, v nichž skutečně hrozí zásadní porušení základních práv a svobod. Bagatelní částky totiž - často jen pro svou výši - nejsou schopny současně představovat porušení základních práv a svobod. Výklad přijatý Ústavním soudem nelze chápat jako denegatio iustitiae, nýbrž jako promítnutí celospolečenského konsensu o bagatelnosti výše uvedených sporů do výkladu základních práv, resp. do stanovení jejich hranice.
12. Opodstatněnost ústavní stížnosti v takové věci přichází v úvahu jen v případech zcela extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz rozhodnutí sp. zn. III. ÚS 3672/12, II. ÚS 4668/12, III. ÚS 4497/12 a další, dostupné na http://nalus.usoud.cz). Uvedené podmínky však v projednávané věci splněny nejsou. Sám o sobě nesouhlas stěžovatele s poměrně obšírným výkladem vyjádřeným v napadeném usnesení odvolacího soudu přitom nemůže založit opodstatněnost ústavní stížnosti z hlediska "prolomení" bagatelní povahy předmětné exekuční věci. Jak již Ústavní soud uvedl ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 4167/12 ze dne 19. 11. 2013, důvodem zde je zejména nežádoucí a nejednotné rozhodování obecných soudů ve skutkově i právně obdobných sporech určitého typu, které však nemůže být založeno ojedinělostmi v rozhodovací praxi jednoho soudu (srov. též bod 18 nálezu Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3076/13 ze dne 15. 4. 2014). V opačném případě by se Ústavní soud dopustil nerovnosti ve vztahu k jiným stěžovatelům žádajícím přezkum prvoinstančních rozhodnutí vydaných v bagatelních věcech, a sám porušil svoji judikaturu.
13. V daném případě dospěl Ústavní soud k závěru, že z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že důvody pro nařízení exekuce byly dány, návrhem na její zastavení se obecné soudy náležitě zabývaly a jejich právní závěry ve smyslu, že nařízený způsob exekuce je v případě stěžovatele jediný možný, jsou z pohledu Ústavního soudu akceptovatelné.
14. Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 9. května 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu