ECLI:CZ:US:2017:2.US.346.16.1
sp. zn. II. ÚS 346/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaje), soudkyně Kateřiny Šimáčkové a soudce Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatele J. Č., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Plzeň, zastoupeného JUDr. Klárou Long Slámovou, advokátkou, se sídlem Urbánkova 3360, Praha 4, proti usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Tdo 1266/2015 ze dne 10. listopadu 2015, rozsudku Městského soudu v Praze sp. zn. 7 To 251/2015 ze dne 7. července 2015 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 10 sp. zn. 29 T 18/2015 ze dne 18. května 2015, za účasti Nejvyššího soudu, Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 10 jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností, která splňuje formální náležitosti stanovené zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví uvedených rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavní práva zaručená čl. 1 a čl. 90 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava"), čl. 2 odst. 2, čl. 4, čl. 8 odst. 1 a 2 a čl. 36 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a čl. 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
2. Z obsahu listin připojených k ústavní stížnost se podává, že stěžovatel byl napadeným rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 10 uznán vinným zvlášť závažným zločinem loupeže podle §173 odst. 1 zákona č. 40/2009 Sb., trestního zákoníku (dále jen "tr. zákoník"), a byl odsouzen k trestu odnětí svobody v trvání 7 let, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou.
3. O odvolání stěžovatele rozhodl Městský soud v Praze dalším napadeným rozsudkem, kterým podle §258 odst. 1 písm. e), odst. 2 zákona č. 141/1961 Sb., o trestním řízení soudním (trestní řád), ve znění pozdějších předpisů (dále jen "tr. řád"), rozhodnutí soudu prvního stupně zrušil ve výroku o trestu a podle §259 odst. 3 tr. řádu znovu rozhodl tak, že při nezměněném výroku o vině stěžovatele odsoudil k trestu odnětí svobody v trvání 5 let, pro jehož výkon ho zařadil do věznice s ostrahou.
4. Stěžovatel podal proti rozsudku odvolacího soudu dovolání, v němž uplatnil dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Nejvyšší soud napadeným usnesením dovolání podle §265i odst. 1 písm. b) tr. řádu odmítl.
5. Stěžovatel v ústavní stížnosti namítá, že byl odsouzen na základě domněnky a rekonstrukce dalšího děje vycházející pouze z otisku pachové stopy. V průběhu trestního řízení však nebyla vyvrácena jeho obhajoba, že půjčovaná vozidla dále přepůjčoval, a že ve vozidle se nacházely jeho věci, které mohly být využity jinou osobou ke spáchání trestné činnosti. Jeho konkrétní účast na skutku prokázána nebyla a nelze ji dovozovat pouze z nálezu jednoho otisku pachové stopy, když mohlo dojít k jejímu přenosu. Dovozování konkrétního jednání na podkladě tohoto jediného nepřímého důkazu je dle názoru stěžovatele nepřípustné, neboť stojí osamoceně a neprokazuje jednání, jak je popsané v rozsudku soudu prvního stupně. Nadto popis osoby pachatele podaný poškozenou a svědky neodpovídá osobě stěžovatele.
6. Stěžovatel dále namítá, že jeho návrhy na doplnění dokazování výslechem svědků Patrika Černého a Miloslava Hlušičky, kteří měli mít vozidla v předmětné době také zapůjčena, byly zamítnuty s nedostatečným odůvodněním, čímž bylo zasaženo do jeho práva na obhajobu a spravedlivý proces.
7. Ústavní soud posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyla porušena ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Stěžovatel v ústavní stížnosti napadá nedostatečně zjištěný skutkový stav věci, resp. chybné hodnocení provedených důkazů. Ústavní soud však připomíná, že jeho úkolem zásadně není přehodnocovat důkazy provedené trestním soudem v hlavním líčení či veřejném zasedání, a to již s ohledem na zásadu ústnosti a bezprostřednosti [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 84/94 ze dne 20. 6. 1995 (N 34/3 SbNU 257); veškerá judikatura zdejšího soudu dostupná též z: http://nalus.usoud.cz], neboť provedené důkazy by mohl hodnotit odchylně jen tehdy, jestliže by je provedl znovu. Ústavní soud se tak může zabývat správností hodnocení důkazů obecnými soudy jen tehdy, pokud zjistí, že v řízení před nimi byly porušeny ústavní procesní zásady. Mezi ně patří např. právo na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 Listiny), právo na zákonného soudce (čl. 38 odst. 1 Listiny), rovnost účastníků (čl. 37 odst. 3 Listiny), právo každého na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti či právo vyjádřit se ke všem prováděným důkazům (čl. 38 odst. 2 Listiny) [viz nález sp. zn. I. ÚS 108/93 ze dne 30. 11. 1994 (N 60/2 SbNU 165), nebo nález sp. zn. I. ÚS 68/93 ze dne 21. 4. 1994 (N 17/1 SbNU 123)]. Zároveň judikatura zdejšího soudu připustila ve vztahu k hodnocení důkazů obecnými soudy a pravidla "nepřehodnocování důkazů" Ústavním soudem výjimky v situacích, kdy skutková zjištění, o něž se opírají vydaná rozhodnutí, jsou v extrémním nesouladu s vykonanými důkazy [viz např. nález sp. zn. III. ÚS 166/95 ze dne 30. 11. 1995 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení sp. zn. III. ÚS 376/03 ze dne 14. 1. 2004 (U 1/32 SbNU 451)], takže výsledek dokazování se jeví jako naprosto nespravedlivý a věcně neudržitelný.
9. V ústavní stížnosti tvrzená pochybení však Ústavní soud neshledal. Průběh dokazování před soudy nenese znaky libovůle, naopak poskytuje spolehlivý podklad pro spravedlivé rozhodnutí o vině a trestu, kdy soudy I. a II. stupně náležitě vyložily, na základě jakých skutečností (důkazů) dospěly ke svým skutkovým závěrům, a podrobně též rozvedly svoji argumentaci ve vztahu k hodnocení jednotlivých důkazních prostředků.
10. Stěžovateli nelze přisvědčit v tom, že důkaz pachovou stopou byl jediným usvědčujícím důkazem. Z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu i soudu odvolacího je zřejmé, že oba soudy dospěly k závěru o vině stěžovatele nejenom na základě pachové stopy zajištěné na vozidle poškozené, kterou řádně jako důkaz vyhodnotily jak samostatně (na návrh obhajoby byl podrobně vyslechnut též zpracovatel příslušného odborného vyjádření Josef Gerneš), ale i ve vzájemné souvislosti s ostatními zjištěnými skutečnostmi a důkazy (výpověďmi svědků, pořízenými záznamy telekomunikačního provozu, záznamy zařízení GPS z předmětného vozidla, záznamy o provozu vozidla). V této souvislosti se věnovaly též stěžovatelem tvrzené možnosti náhodného nebo cíleného přenosu pachové stopy, který však s ohledem na podané vyjádření Josefa Gerneše a další provedené důkazy shledaly v podstatě za vyloučený. Dané otázce se podrobně věnoval též dovolací soud, který uzavřel, že hodnotící postup soudů vyhovuje nejen zákonným požadavkům ve smyslu §2 odst. 6 tr. řádu, ale i ustálené judikatuře týkající se nepřípustnosti důkazu pachovou stopou jako jediného usvědčujícího důkazu.
11. Ústavní soud v citovaném judikátu sp. zn. I. ÚS 394/97 ze dne 4. 3. 1998, ale i v dalších svých rozhodnutích (viz např. nález sp. zn. IV. ÚS 1098/15 ze dne 22. 3. 2016) nezpochybňuje použitelnost pachové stopy jako důkazu, naopak dospívá k závěru, že výsledek metody pachové identifikace je typickým nepřímým důkazem, který potvrzuje skutečnost, že se určitá fyzická osoba dostala do kontaktu s předmětem, z něhož byla stopa sejmuta, nikoli však, že určitá osoba přímo spáchala trestný čin. Musí tedy existovat další skutečnosti, které vytvoří uzavřený řetěz důkazů. Jinak řečeno, aby důkaz pachovou identifikací byl dostačující, je třeba, aby tento důkaz nebyl pro uznání viny důkazem jediným, osamoceným.
12. S ohledem na to, že výsledky metody pachové identifikace mohou být jen nepřímým důkazem, je ve věci stěžovatele důležité, že tyto výsledky nezůstaly osamoceným důkazem, ale doplnily skutkový stav založený na jiných důkazních prostředcích. Napadená rozhodnutí obsahují jejich podrobné vyhodnocení, s nímž se Ústavní soud ztotožňuje a v plném rozsahu na ně odkazuje.
13. Je sice pravdou, že v dané věci se výrok o vině stěžovatele opírá o nepřímé důkazy, tento fakt ale neovlivňuje a nesnižuje jeho správnost, úplnost a odůvodněnost, a to i s ohledem na shora uvedené, neboť provedené nepřímé důkazy byly pro závěr o vině a následné vyslovení trestu dostačující. Nepřímé důkazy vytvořily logický, ničím nepřerušený řetězec vzájemně se doplňujících důkazů, které ve svém celku spolehlivě prokázaly všechny okolnosti stíhaného skutku a usvědčily z jeho spáchání stěžovatele. Pokud pak soudy při úvahách o propojení jednotlivých nepřímých důkazů a vyvrácení verze obhajoby podpůrně využily i vlastní uvážení stran toho, jaké chování se jim jevilo jako logické, nelze takovým úvahám nic vytknout, neboť zcela zapadají do kategorie volného hodnocení soudů v rámci důkazního řízení.
14. Soudy I. a II. stupně se dostatečně zabývaly i namítanou okolností, že poškozená a svědci popsali stěžovatele způsobem, který neodpovídá skutečnosti. K této otázce se vyjádřil i dovolací soud, ani ten však v popisu stěžovatele, jak jej provedli svědkové, v konfrontaci se skutečnou postavou stěžovatele, nezjistil žádný rozpor.
15. Stran nevyslyšeného návrhu na doplnění dokazování Ústavní soud upozorňuje na zásadu volného hodnocení důkazů, z níž mimo jiné vyplývá, že soudy v každé fázi řízení zvažují, které důkazy je třeba provést a nakolik je potřebné dosavadní stav dokazování doplnit. Nejsou přitom povinny vyhovět všem návrhům účastníků, jejich povinností však je o důkazních návrzích rozhodnout, a pokud jim nevyhoví, musí vyložit, z jakých důvodů navržené důkazy neprovedly (viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 463/2000 ze dne 27. 8. 2001, N 122/23 SbNU 191). Dané povinnosti nalézací soud dostál, neboť vysvětlil, proč na navrhované doplnění dokazování nepřistoupil a pokládal je za nadbytečné. Takové vypořádání s důkazními návrhy lze označit za konzistentní a logické a nejde tedy o opomenuté důkazy ve smyslu judikatury Ústavního soudu. Uvedenou námitku řešil i dovolací soud, neboť si byl vědom rozhodovací činnosti Ústavního soudu, z níž vyplývá, že má v rámci dovolacího důvodu dle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu přezkumnou povinnost i v případě tzv. opomenutých důkazů. Také on však shledal, že o takové důkazy v projednávané věci nejde, neboť nalézací soud jejich neprovedení řádně odůvodnil především zjištěním, že by ani jejich provedení zjevně nemohlo přinést relevantní informace pro dokazování.
16. Stěžovatelova argumentace tedy Ústavní soud nevede k závěru, že by napadenými rozhodnutími bylo porušeno jeho základní právo na soudní ochranu a spravedlivý proces dle čl. 36 a násl. Listiny i čl. 6 odst. 1 Úmluvy i další tvrzená práva. Postup soudů je proto nutno považovat za výraz nezávislého soudního rozhodování, do něhož Ústavní soud není oprávněn zasahovat.
17. Ústavní soud s ohledem na výše uvedené postupoval podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu a ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl jako zjevně neopodstatněnou.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. března 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu