ECLI:CZ:US:2017:2.US.375.17.1
sp. zn. II. ÚS 375/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti stěžovatele Ing. Petra Habersbergera, zastoupeného JUDr. Ondřejem Moravcem, Ph.D., advokátem se sídlem Resslova 1253, Hradec Králové, směřující proti usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 27. 10. 2016, č. j. 8 Co 1099/2015-860, 22 Co 1488/2016, za účasti Krajského soudu v Českých Budějovicích jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Včas podanou ústavní stížností (§72 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, dále jen "zákon o Ústavním soudu"), doplněnou podáními ze dne 8. 2. 2017 a ze dne 27. 6. 2017, se stěžovatel domáhá zrušení v záhlaví citovaného rozhodnutí Krajského soudu v Českých Budějovicích, neboť má za to, že jím došlo k porušení jeho základních práv, zaručených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě.
2. Z obsahu ústavní stížnosti a jejích příloh se zejména podává, že Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 24. 3. 2015, č. j. 6 C 299/2003-667, zamítl žalobu České republiky - Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových, jíž se domáhala obnovy řízení vedeného u téhož soudu pod sp. zn. 6 C 299/2003. Okresní soud takto rozhodoval za situace, kdy rozsudkem téhož soudu ze dne 16. 5. 2012, č. j. 6 C 299/2003-513, vydaného v řízení podle části páté občanského soudního řádu (dále jen "o. s. ř."), bylo určeno, že žalobce (Dipl. Ing. Karl Eugen Czernin) je vlastníkem celkem 90 v rozsudku blíže specifikovaných nemovitostí v k. ú. Břilice (výrok I.), a současně bylo rozhodnuto, že některé z těchto nemovitostí (včetně pozemků) a věcí nelze vydat (výroky II. - XIV.). Tímto rozsudkem tak bylo částečně nahrazeno zamítavé rozhodnutí Pozemkového úřadu v Jindřichově Hradci ze dne 4. 6. 1997, zn.: PÚ 757/1050-1997 Hol., vydaného ve věci restitučních nároků žalobce, vznesených podle zákona č. 243/1992 Sb., kterým se upravují některé otázky související se zákonem č. 229/1991 Sb., ve znění zákona č. 93/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů, v návaznosti na zákon č. 229/1991 Sb., o úpravě vlastnických vztahů k půdě a jinému zemědělskému majetku (dále jen "zákon o půdě"). Své zamítavé stanovisko pozemkový úřad odůvodnil tím, že žalobce neprokázal, že jeho právní předchůdkyně (Josefina Czerninová, roz. Schwarzenbergová) byla v době svého úmrtí československou státní občankou, což je jedním ze zákonných předpokladů pro založení restitučního nároku, tj. že státní občan České a Slovenské federativní republiky, který ztratil majetek podle dekretu prezidenta republiky č. 12/1945 Sb., nabyl zpět občanství podle zákona č. 245/1948 Sb., zákona č. 194/1949 Sb. nebo zákona č. 34/1953 Sb., jímž některé osoby nabývají československého státního občanství, pokud se tak nestalo již ústavním dekretem prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Okresní soud v citovaném rozsudku č. j. 6 C 299/2003-513 nicméně dospěl k opačnému názoru, když konstatoval, že původně oprávněná osoba Josefina Czerninová nabyla československé státní občanství právě z titulu ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. (podle §4 odst. 2), jak plyne z rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 6. 1. 1999, č. j. OVS 2331/98/Se, jímž bylo rozhodnuto o tom, že Josefina Czerninová byla v době své smrti státní občankou Československé republiky podle ústavního dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb. Okresní soud tudíž vzal za prokázané, že rozhodná restituční podmínka naplněna byla.
3. Česká republika - Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových podanou žalobu na obnovu řízení odůvodnila [s poukazem na ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř.] tím, že dne 12. 8. 2014 obdržela žádost Policie ČR, že bylo zahájeno trestní stíhání (viz usnesení Policie ČR č. j. OKFK-625-89/TČ-2013-252001 a č. j. OKFK-625- 90/TČ-2013-252001 ze dne 30. 6. 2014) pracovnic Magistrátu hlavního města Prahy PhDr. Ivany Odarčenkové a Mgr. Markéty Svobodové pro podezření ze spáchání trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti, kterého se měly dopustit tím, že vydaly výše citované rozhodnutí magistrátu č. j. OVS 2331/98/Se ohledně státního občanství Josefiny Czerninové v rozporu s tehdy platnými předpisy, když měly provést nesprávný výklad a aplikaci dekretu prezidenta republiky č. 33/1945 Sb., ačkoliv měly vědět, že v době podání žádosti o vrácení československého státního občanství Josefina Czerninová nebyla manželkou československého státního občana, s tímto stanoviskem se v rozhodnutí nevypořádaly a neprověřily veškeré skutečnosti důležité pro vydání rozhodnutí a fakticky tak vydaly osvědčení o státním občanství, ač tak měl učinit Obvodní úřad městské části Praha 1, přičemž jim bylo známo, že rozhodnutí bude použito potomky Josefiny Czerninové při uplatnění restitučního nároku a že státní občanství je nezbytnou podmínkou úspěšného restitučního nároku, čímž způsobily škodu nejméně ve výši 25.418.586 Kč. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových proto na základě těchto skutečností měl za to, že bude-li prokázáno spáchání uvedeného trestného činu, musí to mít rozhodný vliv na posouzení samotného restitučního nároku a tedy i na samotné rozhodnutí okresního soudu o něm. Dotčený účastník řízení, Lesy ČR, s.p., ve svém vyjádření rovněž navrhl, aby žalobě na obnovu řízení bylo vyhověno.
4. Jak již bylo zmíněno, okresní soud podanou žalobu na obnovu řízení citovaným usnesením zamítl, když neshledal, že by v konkrétním případě byl dán důvod pro obnovu řízení ve smyslu ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. Okresní soud se neztotožnil s argumentací navrhovatele, když jednak konstatoval, že uvedené trestní řízení nebylo v době rozhodování skončeno, jednak - a především - že "trestní odpovědnost stíhaných osob je jinou záležitostí, než rozhodnutí ve správní věci, které zůstane nedotčeno", neboť uvedený trestný čin nemůže nic změnit a nezmění to, že citovaným rozhodnutím magistrátu bylo rozhodnuto o tom, že Josefina Czerninová byla v době své smrti, tj. 14. 10. 1965, státní občanskou Československé republiky, jak bylo ve správním řízení v dané záležitosti ke dni 26. 1. 1999 pravomocně rozhodnuto. "Trestní stíhání obou jmenovaných i v případě shledání jejich viny ve vazbě na uvedený trestný čin, navíc dosud neskončené, není skutečností (rozhodnutím nebo důkazem), která je s to pro navrhovatele přivodit příznivější rozhodnutí ve věci."
5. Proti tomuto usnesení okresního soudu podaly Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových a Lesy ČR, s.p., odvolání, v nichž setrvaly na svých dosavadních tvrzeních a nesouhlasily s názorem okresního soudu, že i přes případné odsouzení obou stíhaných osob zůstane rozhodnutí magistrátu nedotčeno.
6. V průběhu odvolacího řízení podal dne 22. 6. 2015 stěžovatel k Okresnímu soudu v Jindřichově Hradci žalobu pro zmatečnost, směřující vůči citovanému rozsudku téhož soudu č. j. 6 C 299/2003-513. Z toho důvodu Krajský soud v Českých Budějovicích usnesením ze dne 22. 7. 2015, č. j. 8 Co 1099/2015-726, odvolací řízení přerušil do doby vydání rozhodnutí Okresního soudu v Jindřichově Hradci o této žalobě pro zmatečnost.
7. Stěžovatel ve své žalobě pro zmatečnost namítal, že citovaným rozsudkem okresního soudu, jímž bylo rozhodnuto o určení vlastnictví Dipl. Ing. Karla Eugena Czernina k předmětným nemovitostem a současně bylo rozhodnuto o jejich částečném vydání, bylo rozhodováno o jeho právech a oprávněných zájmech, neboť, jak již bylo zmíněno, na podstatné části z nich stěžovatel hospodařil, přičemž se předmětného řízení nemohl účastnit. Stěžovatel v žalobě konkrétně namítal, že mu příslušná právní úprava znemožňuje dovolávat se práv účastníka řízení (ve smyslu ustanovení §14 správního řádu z roku 1967), neboť jeho právní a ekonomický vztah k předmětným pozemkům vznikl až později v roce 1993 v souvislosti s privatizací statku Dvorce, k němuž předmětné pozemky ekonomicky náležely. Stěžovatel totiž na základě privatizačního projektu č. 1248 schváleného usnesením vlády České republiky ze dne 24. 3. 1993 č. 123 zprivatizoval farmu Dvorce, a to ve formě přímého prodeje, přičemž hodnota privatizovaného majetku činila 6.115.000 Kč, která byla stěžovatelem uhrazena. Tehdejší právní úprava mu však současně znemožňovala předmětné pozemky, na kterých vykonával zemědělskou činnost, v rámci privatizace nabýt do svého vlastnictví. Na základě ustanovení §17 odst. 3 písm. e) zákona o půdě ovšem stěžovateli svědčilo přednostní právo k nabytí vlastnického práva k těmto pozemkům a dle zákona č. 95/1999 Sb., o podmínkách převodu zemědělských a lesních pozemků z vlastnictví státu na jiné osoby a o změně zákona č. 569/1991 Sb., o Pozemkovém fondu České republiky, pak svědčilo přednostní právo k nabytí zemědělské půdy ve vlastnictví státu osobám, které měly tento pozemek pronajatý od Pozemkového fondu po dobu 36 měsíců. Stěžovatel proto na základě výše uvedeného legitimně očekával, že mu bude umožněno stát se postupně vlastníkem zemědělské půdy, kterou jím provozovaný zemědělský statek obhospodařoval, avšak odkup těchto pozemků mu byl znemožněn, neboť k předmětným pozemkům byl uplatněn restituční nárok.
8. O stěžovatelově žalobě pro zmatečnost rozhodl Okresní soud v Jindřichově Hradci usnesením ze dne 29. 2. 2016, č. j. 6 C 299/2003-763, tak, že žalobu zamítl, když své rozhodnutí odůvodnil tím, že otázku účastenství stěžovatele v původním řízení je třeba posoudit podle ustanovení §250a o. s. ř., jež dle judikatury Nejvyššího soudu (srov. usnesení sp. zn. 28 Cdo 4319/2007 či sp. zn. 28 Cdo 15/2010, dostupná rovněž na www.nsoud.cz) neukládá soudu zkoumat, kdo účastníkem v řízení před správním orgánem měl být, ale kdo účastníkem tohoto řízení ve skutečnosti byl. V řízení podle části páté o. s. ř. tentýž nárok, který byl projednáván ve správním řízení, je nově projednáván u soudu, nehledě na průběh správního řízení, přičemž okruh účastníků řízení si určuje soud. Okruh účastníků podle části páté není tedy určován tím, s kým správní orgán jako s účastníkem řízení skutečně jednal, nýbrž je významné jen to, kdo se stal v souladu se zákonem účastníkem řízení před správním orgánem, tedy s kým mělo být v řízení před správním orgánem skutečně jednáno. Okresní soud v původním řízení vycházel z ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě, podle něhož účastníky "restitučního" řízení jsou oprávněná osoba, která uplatnila nárok na vydání nemovitosti u pozemkového úřadu, povinná osoba a Pozemkový fond ČR. Stěžovatel dle okresního soudu nespadá pod kategorii "povinná osoba", kterou vymezuje ustanovení §4 zákona č. 243/1992 Sb. s odkazem na ustanovení §5 zákona o půdě, dle něhož byly v postavení povinných osob "ty osoby, které držely nemovitosti ke dni 24. 6. 1991", tj. ke dni účinnosti zákona o půdě. Dle okresního soudu byly v postavení povinných osob (držících nemovitosti k 24. 6. 1991) v první řadě Státní statek Třeboň, s. p. (nadán právem hospodaření), Jihočeské státní lesy, s. p., a Okresní úřad Jindřichův Hradec. Okresní soud proto dospěl k závěru (s odkazem na judikaturu Nejvyššího soudu - viz usnesení sp. zn. 28 Cdo 4910/2009), že v původním řízení "byl okruh účastníků vymezen správně podle platných ustanovení zákona o půdě (§9 odst. 8, které bylo v účinnosti již po celou dobu správního řízení), nedošlo k žádnému pochybení, jeho postup byl zákonný a správný."
9. Proti tomuto usnesení podal stěžovatel odvolání, v němž s uvedeným posouzením otázky jeho účastenství v původním restitučním řízení nesouhlasil, neboť měl za to, že účelem novely zákona o půdě (č. 183/1993 Sb.), jímž bylo nově zakotveno ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě nebylo a nemohlo být zúžení okruhu účastníků správního řízení, což by bylo v rozporu s ústavně zaručeným právem na přístup k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1 Listiny.
10. Krajský soud v Českých Budějovicích nejdříve usnesením ze dne 1. 9. 2016 č. j. 8 Co 1099/2015-795, 22 Co 1488/2016, rozhodl [podle ustanovení §235 b) odst. 1 o. s. ř. ve spojení s §211 o. s. ř.] o spojení řízení o žalobě na obnovu řízení a řízení o žalobě pro zmatečnost, neboť byl napadán tentýž rozsudek. Dále pak usnesením ze dne 11. 10. 2016, č. j. 8 Co 1099/2015-832, 22 Co 1488/2016, zamítl návrh Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových a Lesů ČR, s. p., na přerušení odvolacího řízení do ukončení řízení vedeného u Nejvyššího soudu pod sp. zn. 3 Tdo 1434/2015, zahájeného na základě dovolání nejvyššího státního zástupce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 16. 7. 2015, sp. zn. 67 To 231/2015, kterým byla podle ustanovení §148 odst. 1 písm. c) tr. řádu zamítnuta stížnost státního zástupce proti usnesení Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 25. 5. 2015, sp. zn. 3 T 40/2015, jímž bylo zastaveno výše zmíněné trestní stíhání obviněných pracovnic magistrátu, neboť trestní stíhání bylo promlčeno. (Pozn.: Nejvyšší soud o podaném dovolání rozhodl posléze usnesením ze dne 23. 11. 2016, č. j. 3 Tdo 1434/2015-68, tak, že podle ustanovení §265k odst. 1, 2 tr. řádu předmětná usnesení Městského soudu v Praze a Obvodního soudu pro Prahu 1 zrušil a přikázal Obvodnímu soudu pro Prahu 1, aby věc v potřebném rozsahu znovu projednal a rozhodl.).
11. O samotných odvoláních pak krajský soud rozhodl ústavní stížností napadeným usnesením tak, že obě usnesení okresního soudu o žalobě pro zmatečnost, resp. o žalobě na obnovu řízení jako věcně správná potvrdil. Krajský soud nejdříve rozhodoval o odvolání stěžovatele v rámci řízení o jeho žalobě pro zmatečnost, přičemž se neztotožnil s jeho tvrzením, že postup okresního soudu v původním "restitučním" řízení při určení okruhu účastníků řízení byl nesprávný, když jej nepovažoval za účastníka řízení, a tedy činí jeho zmatečnostní žalobu důvodnou. Krajský soud naopak dospěl ke shodnému závěru, jako okresní soud v napadeném usnesení, tzn. že okruh účastníků restitučního řízení byl určen správně, zcela v souladu s tehdy platnou právní úpravou (zejména podle §9 odst. 8 zákona o půdě). Krajský soud nesouhlasil ani s názorem stěžovatele, že jeho vztah k předmětným pozemkům lze postavit naroveň vlastnického práva ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a proto mu ve smyslu čl. 13 Úmluvy svědčí právo na existenci efektivních prostředků ochrany tohoto práva, neboť podle názoru krajského soudu pozemky v nájmu nelze považovat za majetek nájemce, byť mu svědčí přednostní právo k nabytí vlastnického práva. "Nelze opomenout, že (stěžovatelem citované) ustanovení §17 odst. 3 písm. e) zákona o půdě umožňuje převod pozemků, ovšem za podmínky, že je nelze použít jako pozemky náhradní. (Stěžovateli) lze věřit, že očekával, že postupně vlastnické právo k předmětným pozemkům nabude, na druhé straně za situace, kdy restituční proces nebyl ukončen, nebylo namístě spokojit se informací okresního úřadu ze dne 4. 3. 1994 (že k danému datu nebyly k předmětným pozemkům uplatněny žádné restituční nároky, přičemž přechod pozemků do vlastnictví státu dle vyjádření pozemkového úřadu nespadal pod žádný z restitučních titulů, a proto byla jejich restituce vyloučena) a dále investovat do statku." Předmětné restituční řízení bylo zahájeno až dne 13. 5. 1996, tj. za účinnosti novely zákona o půdě zákonem č. 183/1993 Sb. (která zakotvila ustanovení §9 odst. 8), což bylo rozhodující pro vymezení okruhu účastníků řízení, neboť tento právní předpis představuje lex specialis ve vztahu k obecnému vymezení účastenství na správním řízení, obsaženém v ustanovení §14 odst. 1 správního řádu z roku 1967, jak vyplývá z judikatury Nejvyššího soudu (viz výše citovaná usnesení), jejíž právní závěry byly ústavně aprobovány i Ústavním soudem (viz např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2173/09 ze dne 23. 11. 2009 či sp. zn. IV. ÚS 113/11 ze dne 30. 5. 2011, všechna rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na http://nalus.usoud.cz).
12. V řízení o odvolání proti rozhodnutí okresního soudu ve vztahu k žalobě na obnovu řízení krajský soud nejdříve přiznal stěžovateli postavení vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce (Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových), a to s ohledem na jeho zásadní zájem na výsledku řízení, spočívající v tom, že rozhodnutím o určení vlastnictví k předmětným nemovitostem a o jejich částečném vydání byl dotčen na svých právech, neboť na podstatné části předmětných nemovitostí (pozemků o celkové výměře 138 ha) stěžovatel hospodařil. Krajský soud nicméně ani v tomto rozsahu neshledal odvolání důvodným, když konstatoval, že okresní soud správně dovodil, že o dané otázce, "která přísluší k rozhodnutí správnímu orgánu, bylo příslušným správním orgánem rozhodnuto (viz rozhodnutí Magistrátu hlavního města Prahy ze dne 6. 1. 1999) a soud za použití §135 odst. 2 o. s. ř. poté, co již bylo jiným orgánem (jemuž přísluší danou otázkou rozhodnout) rozhodnuto, (...) z takového rozhodnutí prostě vychází, aniž by je přezkoumával." Nadto krajský soud poukázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu (srov. rozsudek č. j. 3 As 16/2004-73, dostupný na www.nssoud.cz) k otázce povolení obnovy správního řízení při podezření ze spáchání trestného činu, resp. možnosti přerušení řízení, dle níž je "podmínkou pro povolení obnovy řízení podle §62 odst. 1 písm. e) správního řádu existence pravomocného rozhodnutí o spáchání trestného činu, jímž bylo dosaženo vydání rozhodnutí, ohledně něhož je obnova řízení navrhována. Pouhé podezření ze spáchání trestného činu, popř. skutečnost, že určitá osoba byla obžalována ze spáchání trestného činu, důvodem pro obnovu řízení podle tohoto ustanovení není. Řízení není možno ani přerušit a vyčkat rozhodnutí soudu o tom, zda a případně kým byl spáchán trestný čin." Z uvedených závěrů krajský soud vycházel i v nyní projednávaném případě, když konstatoval, že "za stávající situace, kdy není ukončeno ani trestní stíhání pracovnic magistrátu, které správní rozhodnutí vydaly, resp. dokonce pravomocně je trestní stíhání zastaveno, je návrh na povolení obnovy původního soudního řízení jednoznačně předčasný. (...) Jinými slovy: není namístě uvažovat tak, že pokud budou pracovnice magistrátu odsouzeny a pokud následně bude povolena obnova správního řízení a pokud správní rozhodnutí dopadne jinak (nikoliv osvědčením státního občanství Československé republiky Josefiny Czerninové k datu jejího úmrtí), že pak by mohlo být konečné rozhodnutí pro navrhovatele příznivější."
II.
13. Stěžovatel v ústavní stížnosti (po obsáhlé rekapitulaci dosavadního průběhu všech řízení) výše citované závěry obecných soudů i nadále zpochybňuje a na podporu tvrzení o porušení svého práva na spravedlivý proces, resp. vlastnického práva, předkládá obdobnou argumentaci, kterou předložil v odvolacím řízení, a to jak ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu o jím podané žalobě pro zmatečnost, tak především ve vztahu k rozhodnutí okresního soudu o žalobě na obnovu řízení. Stěžovatel tak zejména setrvává na stanovisku, že krajský soud (a před ním okresní soud) pochybily při posouzení otázky přípustnosti obnovy řízení, když za situace, kdy z předmětného trestního řízení vyplývají skutečnosti, jež vyvracejí zjištění okresního soudu v původním řízení ohledně existence československého občanství Josefiny Czerninové, nesprávně interpretovaly ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. a neumožnily tak, aby tato předběžná otázka byla v obnoveném řízení znovu posouzena, ačkoliv z citovaného ustanovení vyplývá, že pokud bylo o předběžné otázce rozhodnuto jiným orgánem veřejné moci, je nalézací soud v občanském soudním řízení oprávněn o této otázce samostatně rozhodnout a pokud bylo již rozhodnuto jiným orgánem, tak z jeho rozhodnutí vycházet. Stěžovatel proto opětovně zdůrazňuje, že v důsledku procesního postupu obecných soudů mu bylo znemožněno vykonat své procesní právo vyjádřit v řízení své stanovisko a uplatnit argumenty jak v rovině skutkové, tak v rovině právní, a domáhat se tak ochrany svých práv, zejména tedy právo užívat předmětné pozemky, které dle jeho názoru má charakter majetku ve smyslu čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě, a proto mu ve smyslu čl. 13 Úmluvy svědčí právo na existenci efektivních prostředků ochrany tohoto práva. Dle stěžovatele krajský soud ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. "vyložil způsobem, který je neslučitelný s ústavním pořádkem. Odvolací soud totiž svým výkladem předmětného ustanovení vyřadil určité otázky z kognice civilních soudů, čímž zároveň znemožnil účastníkům řízení vyjádřit se ve věci samé a navrhovat důkazy, neboť o předmětné otázce bylo rozhodnuto v jiném řízení, kterého se však tito účastníci nemohli účastnit." Nadto je stěžovatel toho názoru, že krajský soud napadené usnesení zatížil vadou protiústavnosti, když se s jeho odvolacími námitkami "vypořádal zcela nepřezkoumatelným způsobem."
III.
14. Ústavní soud před tím, než přistoupí k meritornímu posouzení ústavní stížnosti, zkoumá, zda jsou dány podmínky jejího projednání stanovené zákonem o Ústavním soudu, mimo jiné, zda a v jakém rozsahu je ústavní stížnost přípustná.
15. S ohledem na konkrétní okolnosti nyní projednávaného případu musel Ústavní soud především vážit, zda není na místě stěžovatelovu ústavní stížnost odmítnout proto, že by mohla být podána osobou zjevně neoprávněnou [§43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu], anebo zda se nejedná toliko o návrh nepřípustný [§43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu]. Stěžovatel totiž svou argumentaci soustředil na zpochybnění té části napadeného usnesení krajského soudu, v níž posuzoval důvodnost odvolání proti rozhodnutí okresního soudu o žalobě na obnovu řízení, přičemž v tomto řízení bylo stěžovateli přiznáno procesní postavení vedlejšího účastníka řízení vystupujícího na straně žalobce (Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových). Stěžovatel se tak ocitl v procesním postavení, v němž mu dle judikatury Nejvyššího soudu (srov. např. usnesení sp. zn. 25 Cdo 162/2003 nebo sp. zn. 25 Cdo 4054/2015) nepřísluší aktivní legitimace k podání dovolání, neboť "o oprávnění vedlejšího účastníka podat dovolání úprava v o. s. ř. nic neuvádí", avšak proti napadenému usnesení krajského soudu bylo dovolání samo o sobě (za podmínek stanovených ustanovením §237 o. s. ř.) přípustné. K jeho podání se v tomto případě aktivně legitimovaný účastník řízení, tj. Úřad pro zastupování státu ve věcech majetkových, nicméně nerozhodl.
16. Ústavní soud ovšem nepřistoupil k odmítnutí ústavní stížnosti, a to z obdobných důvodů, které vyložil ve stěžovatelem citovaném nálezu sp. zn. IV. ÚS 23/05 ze dne 17. 7. 2007 (N 111/46 SbNU 41). Stěžovatel se totiž ústavní stížností domáhá ochrany svých základních práv (zaručených v čl. 11, čl. 36 odst. 1 a čl. 38 Listiny a v čl. 6 odst. 1 Úmluvy a čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě), přičemž dle čl. 4 Ústavy mají povinnost chránit základní práva především obecné soudy. Je zřejmé, že v důsledku judikaturou Nejvyššího soudu zastávaného výkladu občanského soudního řádu je rozsah této povinnosti ve vztahu k ochraně ústavně zaručených základních práv, jejichž nositelem je vedlejší účastník řízení, podmíněn toliko uplatněním procesních práv samotného účastníka řízení, na jehož straně vedlejší účastník řízení vystupoval. Ústavní soud sice na straně jedné, jak upozorňuje i stěžovatel v ústavní stížnosti, ve své judikatuře tento výklad opakovaně akceptoval (srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 1257/14 ze dne 22. 5. 2014, či sp. zn. usnesení sp. zn. II. ÚS 29/16 ze dne 19. 1. 2016), na straně druhé ovšem v těchto případech sám nepřistupuje k odmítnutí takových ústavních stížností, neboť takovým postupem by možnost domáhat se ochrany ústavně zaručených základních práv, jejichž nositelem je vedlejší účastník řízení, zcela nepřípustně zúžil, ne-li zcela vyloučil.
17. Za této situace proto Ústavní soud dospěl k závěru, že stěžovatel je osobou oprávněnou podat ústavní stížnost na ochranu svých základních práv, stejně jako bylo třeba učinit závěr o tom, že ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel v důsledku výše předestřeného výkladu o. s. ř. nedisponoval samostatným právem podat dovolání proti usnesení krajského soudu v rozsahu, který by mohl sám vymezit. Stěžovatel tak neměl k dispozici jiný procesní prostředek k ochraně svých základních práv, než ústavní stížnost, a proto se jedná o návrh přípustný [§75 odst. 1 a contrario; §30 odst. 1, §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
IV.
18. Ústavní soud proto přistoupil k posouzení obsahu ústavní stížnosti, nicméně dospěl k závěru, že představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o něm rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy založena výlučně k přezkumu rozhodnutí či namítaného zásahu z hlediska ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů či jiných orgánů veřejné moci nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé. Takové zásahy či pochybení krajského soudu ovšem Ústavní soud v nyní projednávané věci neshledal.
19. Jak již bylo zdůrazněno výše, Ústavní soud není povolán k přezkumu správnosti aplikace podústavního práva; jeho úkolem je v řízení o ústavní stížnosti ochrana ústavnosti [čl. 83, čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], nikoliv "běžné" zákonnosti. Ústavnímu soudu proto nepřísluší, aby prováděl přezkum rozhodovací činnosti obecných soudů ve stejném rozsahu, jako činí obecné soudy; v posuzovaném případě v řízení o povolení obnovy původního (restitučního) řízení, a tedy, aby věc posuzoval z hledisek běžné zákonnosti. Stěžovatel nicméně svou argumentací v ústavní stížnosti, založené na polemice s právním názorem krajského soudu (a před ním okresního soudu), v němž neshledaly důvod pro povolení obnovy původního (restitučního) řízení, staví Ústavní soud právě do pozice další instance v systému obecného soudnictví, která mu nepřísluší. Uvedené platí jak ve vztahu k námitkám, v nichž stěžovatel opětovně zdůrazňuje, že v důsledku procesního postupu obecných soudů mu bylo znemožněno vykonat své procesní právo vyjádřit v restitučním řízení své stanovisko a uplatnit argumenty jak v rovině skutkové, tak v rovině právní, a domáhat se ochrany svých práv, tak ve vztahu k námitkám, jimiž zpochybňuje způsob výkladu citovaného ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. ze strany krajského soudu.
20. Ve vztahu k první skupině námitek považuje Ústavní soud za vhodné zdůraznit, že posouzením otázky vztahu ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě a ustanovení §14 správního řádu z roku 1967 při určování okruhu účastníků restitučního řízení se podrobně zabýval již v nálezu sp. zn. Pl. ÚS 2/99 ze dne 22. 3. 2000 (N 42/17 SbNU 295; 95/2000 Sb.), v němž dovodil, že ustanovení §9 odst. 8 zákona o půdě je ustanovením speciální povahy, které vymezuje účastenství v řízení odlišně od obecné úpravy ve správním řádu z roku 1967, přičemž "specifická definice okruhu účastníků vylučuje jejich obecné vymezení." (dále srov. např. usnesení sp. zn. I. ÚS 163/2000; sp. zn. III. ÚS 157/02 či sp. zn. IV. ÚS 2173/09). V této souvislosti proto nelze spatřovat v postupu obecných soudů, pokud se stěžovatelem nejednaly jako s účastníkem původního (restitučního) řízení, jakékoliv pochybení, byť je nepochybné, že stěžovatel měl na výsledku řízení zájem, a to z důvodu jeho vztahu k předmětným (vydaným) pozemkům. Koneckonců tuto skutečnost vzal také krajský soud do úvahy v rámci odvolacího řízení o žalobě na obnovu řízení, když stěžovateli přiznal postavení vedlejšího účastníka řízení na straně žalobce (Úřadu pro zastupování státu ve věcech majetkových), v němž stěžovatel mohl vznést všechny své námitky ("uplatnit argumenty jak v rovině skutkové, tak v rovině právní") na ochranu jím tvrzených dotčených práv.
21. Stejně tak se Ústavní soud neztotožňuje ani s druhou skupinou námitek stěžovatele, jimiž zpochybňuje výklad ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. provedený krajským soudem, kterým dle stěžovatele znemožnil posouzení předběžné otázky ohledně existence československého občanství Josefiny Czerninové a který se tak nachází v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavní soud předně připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž žaloba na obnovu řízení představuje mimořádný opravný prostředek, jenž znamená průlom do principu nezměnitelnosti a závaznosti vydaných rozhodnutí a jehož účelem je odstranit nedostatky ve skutkových zjištěních pravomocného rozsudku toliko v případech, kdy tyto vady vyšly najevo až po právní moci původního rozhodnutí. V řízení o povolení obnovy tedy soud nepřezkoumává zákonnost a odůvodněnost původního rozhodnutí, nýbrž posuzuje otázku, zda nové skutečnosti či důkazy dříve neznámé ve spojení s důkazy již provedenými mohou odůvodnit jiné - a žalobci příznivější - rozhodnutí, než které bylo dříve vydáno. "Měřítkem důvodnosti ústavní stížnosti, směřující proti rozhodnutím vydaným v řízení o obnově, proto není (případná) věcná správnost žalobou na obnovu řízení napadených rozhodnutí, nýbrž toliko otázka, zda zde byly relevantní důvody pro povolení obnovy řízení, respektive zda obecné soudy ústavně konformním způsobem odůvodnily, proč stěžovatelem předestřené (nové) skutečnosti takovými neshledaly. Z hlediska ústavněprávního přezkumu je tedy především významné, zda obecné soudy návrh stěžovatele řádně projednaly, zda vydaná rozhodnutí jsou adekvátně odůvodněna a zda uplatněné právní závěry nejsou výrazem libovůle či excesu" [srov. nález sp. zn. III. ÚS 3386/09 ze dne 29. 7. 2010 (N 151/58 SbNU 281)]. Jinými slovy, je tak výlučně na obecných soudech, aby v řízení o žalobě na obnovu řízení hodnotily relevanci účastníky řízení předložených důkazů a dostačujícím způsobem ve svých rozhodnutích osvětlily, proč žalobu považovaly za nedůvodnou.
22. V nyní projednávané věci má Ústavní soud za to, že posouzením podmínek pro povolení obnovy řízení se okresní i krajský soud dostatečným způsobem zabývaly a svá zamítavá rozhodnutí též přiměřeně odůvodnily. Zejména krajský soud podrobně rozvedl, proč za dané situace nemohly skutečnosti tvrzené žalobcem i stěžovatelem přivodit pro ně příznivější rozhodnutí, což ve svém závěru znamenalo, že podmínka uvedená v ustanovení §228 odst. 1 písm. a) o. s. ř. nebyla splněna. Závěry soudů obou stupňů o (ne)naplnění podmínek pro povolení obnovy řízení považuje Ústavní soud za přezkoumatelné a plně souladné s ústavními principy ovládajícími spravedlivý proces, a proto neshledává porušení práva na spravedlivý proces dle čl. 36 odst. 1 Listiny, jak stěžovatel namítal. Ústavní soud se v tomto směru ztotožňuje s názorem krajského soudu (analogicky dovozeného z judikatury Nejvyššího správního soudu k otázce povolení obnovy správního řízení při podezření ze spáchání z trestného činu), že samotná skutečnost, že proti pracovnicím Magistrátu hlavního města Prahy je vedeno trestní stíhání pro podezření ze spáchání trestného činu maření úkolu veřejného činitele z nedbalosti, kterého se měly dopustit tím, že vydaly výše citované rozhodnutí magistrátu č. j. OVS 2331/98/Se ohledně státního občanství Josefiny Czerninové, které však nebylo doposud skončeno vydáním pravomocného odsuzujícího rozsudku, nepředstavuje důvod pro povolení obnovy řízení a za dané situace tedy je takový návrh "jednoznačně předčasný". Vydání pravomocného odsuzujícího rozsudku by totiž mohlo být důvodem pro povolení obnovy správního řízení ohledně státního občanství Josefiny Czerninové, nikoliv však důvodem pro obnovu samotného původního (restitučního) řízení, neboť v něm okresní soud vycházel z citovaného rozhodnutí magistrátu č. j. OVS 2331/98/Se, které je doposud platné a jehož zákonnost nebyla nijak zpochybněna.
23. Zjednodušeně řečeno, obnova správního řízení a v něm případně konstatovaná nesprávnost či nezákonnost tohoto rozhodnutí ústící do vydání nového "negativního" správního rozhodnutí by teprve mohlo mít relevanci pro případnou obnovu samotného původního (restitučního) řízení. V této souvislosti je třeba odmítnout názor stěžovatele, dle něhož měl krajský soud uvedené otázky, tj. (ne)zákonnost správního rozhodnutí ohledně státního občanství Josefiny Czerninové, resp. trestnost jednání pracovnic Magistrátu hlavního města Prahy, hodnotit ve smyslu ustanovení §135 odst. 2 o. s. ř. jako otázky předběžné a tedy o nich sám v rámci civilního řízení rozhodnout, neboť takový výklad by v podstatě popíral účel a význam procesně právní úpravy věcné příslušnosti (pravomoci) daných soudů, resp. správních orgánů rozhodovat o těchto otázkách ve specifických samostatných řízeních.
24. S ohledem na výše uvedené proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu