ECLI:CZ:US:2017:2.US.3751.16.1
sp. zn. II. ÚS 3751/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelů 1) Antonína Červenky, 2) Romana Fariona a 3) Zvonimíra Součka, všech zastoupených JUDr. Vladimírem Zoufalým, advokátem, AK se sídlem Národní 10, Praha 1, proti nákladovému výroku rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 14. 7. 2016 č. j. 64 Co 56/2016-352, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelé ve své ústavní stížnosti navrhují zrušení nákladového výroku výše specifikovaného rozhodnutí Městského soudu v Praze (dále jen "městský soud"). Tvrdí, že výrok městského soudu, kterým nepřiznal žádnému ze stěžovatelů náklady řízení, vedl k porušení jejich práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva vlastnit majetek ve smyslu čl. 11 Listiny. Navrhují, aby Ústavní soud svým nálezem předmětný výrok zrušil.
2. Městský soud rozhodoval o odvolání stěžovatelů a několika dalších účastníků řízení proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 (dále jen "obvodní soud") ze dne 16. 9. 2015 č. j. 39 C 92/2009-277. Ten částečně vyhověl žalobám stěžovatelů proti České republice - České národní bance, po které se domáhali náhrady škody způsobené nesprávným úředním postupem při povolení vzniku investiční společnosti Futurum, a. s., a při dohledu nad činností této společnosti. Z většiny jim však tvrzené nároky nepřiznal a v příslušných částech jejich žalobu zamítl. Stěžovatelé proto podali odvolání ve vztahu k těmto zamítavým částem výroku obvodního soudu. V průběhu odvolacího řízení však vzali svá odvolání zpět. Důvodem byly závěry Ústavního soudu ve věci pod sp. zn. IV. ÚS 1171/15 ze dne 30. 10. 2015, ve které jiní stěžovatelé (a klienti stejného advokáta) s obdobnou argumentací jako stěžovatelé v této věci neuspěli. Městský soud poté rozhodl, že žádný z účastníků odvolacího řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení před soudy obou stupňů. Ve vztahu ke stěžovatelům konkrétně uvedl, že pokud vzali svoji žalobu zpět, spočívá procesní zavinění zastavení řízení na jejich straně. A České národní bance vzniklé náklady nepřiznal, ač byla zastoupena advokátem, protože šlo o problematiku, která spadá do její působnosti. Tyto náklady proto nebyly účelně vynaložené.
3. Stěžovatelé v ústavní stížnosti namítají, že odůvodnění nákladového výroku je výrazem nedostatečného a svévolného posouzení obsahu spisu. K nepřiznání náhrady nákladů odvolacího řízení stěžovatelům došlo na základě zjevně nesprávného úsudku odvolacího soudu o zavinění výsledku řízení. Stěžovatelé vzali své žaloby částečně zpět, a to v části ušlého zisku. Nezvolili však zpětvzetí svých odvolání. Z tohoto důvodu byli materiálně v odvolacím řízení plně úspěšní a náhrada nákladů odvolacího řízení by jim měla náležet. Odvolací soud však posuzoval nároky stěžovatelů a ostatních žalobců ve spojeném řízení paušálně. Stěžovatelé jsou toho názoru, že by výsledek rozhodnutí o nákladech řízení neměl spočívat pouze ve způsobu dispozice s odvoláním či žalobou, ale měl by materiálně reflektovat úspěšnost stěžovatelů v odvolacím řízení. Městský soud v Praze ve svém nákladovém rozhodnutí nevzal v potaz materiální výsledek odvolacího řízení a rozhodl o nákladech řízení mechanicky a svévolně. Odůvodnění rozhodnutí je tak v extrémním rozporu s výsledkem odvolacího řízení.
4. Ústavní stížnost není důvodná.
5. Ústavní soud podotýká, že podle čl. 83 Ústavy ČR je soudním orgánem ochrany ústavnosti, není tedy součástí soustavy obecných soudů a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Směřuje-li ústavní stížnost proti rozhodnutí soudu vydanému v soudním řízení, není samo o sobě významné, je-li namítána jeho věcná nesprávnost. Pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavněprávních principů, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí jej završujícím nebyly porušeny ústavními předpisy chráněná práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
6. Na půdě Ústavního soudu nelze vést polemiku s obecnými (civilními, trestními, správními) soudy či jinými orgány veřejné moci, s jejichž rozhodnutími stěžovatel nesouhlasí. Ústavní soud zdůrazňuje, že se cítí být vázán doktrínou minimalizace zásahů do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, která je mj. odrazem skutečnosti, že Ústavní soud není součástí soustavy obecných soudů. Proto mu až na výjimky nepřísluší zasahovat do ústavně vymezené pravomoci jiných subjektů veřejné moci.
7. Stížnost směřuje proti části rozhodnutí, v níž bylo rozhodnuto o nákladech řízení. Ústavní soud postupuje při posuzování problematiky nákladů řízení nanejvýš zdrženlivě, jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, podle níž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity umožňující porušení základních práv a svobod (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99 a další). Pod takto vymezené postuláty však posuzovanou věc podřadit nelze.
8. V daném případě navíc ústavní stížnost směřuje proti rozhodnutí soudu v tzv. bagatelní věci. Stěžovatelé v ústavní stížnosti uvádí, že v případě prvního stěžovatele jde o částku 11 180,40 Kč, v případě druhého stěžovatele o částku 2 420 Kč a v případě třetího stěžovatele o částku 6 437,20 Kč. Přestože zákon o Ústavním soudu neomezuje přípustnost ústavní stížnosti pouze na věci převyšující tzv. bagatelní plnění, Ústavní soud ve svých rozhodnutích zaujímá dlouhodobě stanovisko, že ústavní stížnost v těchto věcech je v zásadě vyloučena [srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002 (dostupné na http://nalus.usoud.cz) a řadu dalších]. I v těchto případech opodstatněnost ústavní stížnosti přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální [viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2612/07 ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 185/98 ze dne 26. 8. 1998 (dostupné na http://nalus.usoud.cz)]. Jak z výše uvedeného vyplývá, to není případ ústavní stížností napadeného výroku rozsudku městského soudu a postupu mu předcházejícímu.
9. Z těchto důvodů Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu