ECLI:CZ:US:2017:2.US.385.16.1
sp. zn. II. ÚS 385/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka a soudců Vojtěcha Šimíčka (zpravodaj) a Ludvíka Davida ve věci ústavní stížnosti Jindřicha Němce, zastoupeného Mgr. Michalem Zahnášem, advokátem se sídlem Tř. Svobody 2, Olomouc, proti výroku II. a III. rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 11. 2015, č. j. 30 Cdo 3104/2015-623, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
1. Stěžovatel se ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví označených výrokových částí rozsudku Nejvyššího soudu z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a práva nebýt odňat svému zákonnému soudci podle čl. 38 odst. 1 věta první Listiny.
2. Nejvyšší soud napadenými výroky nařídil (na základě ustanovení §243e odst. 3 o. s. ř.), aby věc u Okresního soudu v Kroměříži projednal a rozhodl o ní jiný soudce (výrok II.), a případná odvolání proti rozhodnutí okresního soudu podaná v této věci nadále projednal a rozhodl o nich senát odvolacího soudu v jiném obsazení (výrok III.).
3. Podle stěžovatele Nejvyšší soud tento svůj postup nedostatečně odůvodnil. S přihlédnutím k výjimečnosti institutu zakotveného v ustanovení §243e odst. 3 o. s. ř. přitom považuje stěžovatel namítanou absenci odůvodnění za natolik závažnou, že způsobuje protiústavnost napadeného rozhodnutí.
4. Bližší obsah napadeného rozhodnutí, jakož i průběh řízení, které jeho vydání předcházelo, netřeba podrobněji rekapitulovat, neboť jak stěžované rozhodnutí, tak průběh procesu jsou účastníkům řízení známy.
II.
5. Ústavní soud se nejprve zabýval námitkou Nejvyššího soudu, který ve vyjádření k ústavní stížnosti uvedl, že stěžovatel není aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti, neboť v předchozím řízení vystupoval v postavení vedlejšího účastníka, a v tomto směru odkázal na několik usnesení Ústavního soudu.
6. K tomu zdejší soud uvádí, že zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) přiznává aktivní legitimaci k podání ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí jen osobě, která byla "účastníkem řízení" vedoucího k vydání tohoto rozhodnutí. Ústavní soud již dříve ve své judikatuře konstatoval, že v případech, kdy stěžovatel nebyl účastníkem řízení, z něhož ústavní stížností napadená rozhodnutí vzešla, bylo by možné doslovným výkladem citovaného ustanovení dospět k závěru, že v takovém případě není k podání ústavní stížnosti aktivně legitimován, a proto by ústavní stížnost měla být odmítnuta jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (srov. např. usnesení sp. zn. IV. ÚS 2490/12). V nálezu sp. zn. II. ÚS 310/04 Ústavní soud nicméně uvedl, že zákonodárce v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nespecifikuje, o jakou formu účastenství se má jednat; oprávněnost podat ústavní stížnost však podmiňuje porušením základního práva či svobody navrhovatele. Z výše uvedeného tak lze učinit závěr, že stěžovatel může být aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti rozhodnutím vydaným i v řízení, kde měl postavení vedlejšího účastníka; jinak řečeno, jen z toho důvodu, že stěžovatel byl vedlejším účastníkem civilního řízení, nebylo možno ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu (srov. též usnesení sp. zn. IV. ÚS 778/16 ze dne 14. 6. 2016 anebo usnesení sp. zn. IV. ÚS 2490/12). Z judikatury Ústavního soudu je totiž zřejmé, že uvedenému pojmu "účastník řízení" přikládá autonomní význam a tudíž se striktně neomezuje na definici "účastníka řízení" podávanou příslušnými procesními předpisy. V nálezu ze dne 26. 4. 2005 sp. zn. II. ÚS 310/04 (N 93/37 SbNU 269) Ústavní soud uvedl, že zákonodárce v ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu nespecifikuje, o jakou formu účastenství se má jednat; oprávněnost podat ústavní stížnost však podmiňuje tím, že napadené rozhodnutí, opatření či jiný zásah jsou způsobilé porušit základní právo stěžovatele a že stěžovatel takové porušení tvrdí.
7. V projednávané věci je proto podle přesvědčení Ústavního soudu podstatné, že stěžovatel jako vedlejší účastník původního řízení podává ústavní stížnost s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces, resp. práva na zákonného soudce. Prostřednictvím ústavní stížnosti tak brojí proti údajně protiústavnímu procesnímu postupu Nejvyššího soudu; nedomáhá se naopak ochrany hmotného práva, které svědčí hlavnímu účastníku řízení. I vedlejší účastník civilního řízení má přitom právní zájem na tom, aby toto řízení probíhalo v souladu s principy spravedlivého procesu. V tomto postavení je proto též nositelem práva na spravedlivý proces (resp. i dalších práv zakotvených v hlavě páté Listiny).
8. Ostatně i podústavní úprava právní zájem vedlejšího účastníka na řádném průběhu procesu reflektuje. Vedlejšímu účastníku civilního řízení podle ustanovení §93 o. s. ř. svědčí řada procesních práv. I když je třetí osobou, o jejíž práva a povinnosti v řízení nejde, může vedlejší účastník za řízení učinit všechny procesní úkony s výjimkou úkonů, které znamenají dispozici s řízením (např. zpětvzetí žaloby) nebo s předmětem řízení (změnu žaloby, uznání nároku, uzavření smíru a další), a úkonů, které učinil sám účastník řízení (zpětvzetí odvolání nebo dovolání podaného účastníkem a další). S vedlejším účastníkem soud jedná obdobně jako s účastníkem řízení. Vzhledem k tomu, že má stejná práva a povinnosti jako účastník řízení, má např. též právo na náhradu nákladů řízení, jestliže jím podporovaný účastník ve sporu zvítězil a je povinen vedle účastníka, jemuž ve sporu pomáhal, zaplatit (společně a nerozdílně) náhradu nákladů řízení vítěznému účastníku. Při rozhodování o věci samé nemůže soud vedlejšímu účastníku přiznat práva nebo uložit povinnosti (srov. Drápal, Bureš a kolektiv: Občanský soudní řád I, II, Komentář, 1. Vydání, C. H. Beck 2009, str. 608).
9. Z výše uvedeného tak lze učinit dílčí závěr, že stěžovatel byl aktivně legitimován k podání ústavní stížnosti proti napadeným výrokům rozhodnutí Nejvyššího soudu vydaného v řízení, v němž měl postavení vedlejšího účastníka. Jinak řečeno, jen z toho důvodu, že stěžovatel byl vedlejším účastníkem civilního řízení, nebylo možno ústavní stížnost odmítnout jako návrh podaný někým zjevně neoprávněným ve smyslu ustanovení §43 odst. 1 písm. c) zákona o Ústavním soudu.
III.
10. Ústavní soud tedy i na základě shora uvedeného konstatuje, že formálně bezvadná ústavní stížnost byla podána včas osobou oprávněnou a řádně zastoupenou. K jejímu projednání je Ústavní soud příslušný a jde zároveň o návrh přípustný.
11. Ústavní soud dále posoudil obsah ústavní stížnosti a dospěl k závěru, že tato představuje zjevně neopodstatněný návrh ve smyslu ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Uvedené ustanovení v zájmu racionality a efektivity řízení před Ústavním soudem dává tomuto soudu pravomoc posoudit "přijatelnost" návrhu ještě předtím, než dospěje k závěru, že o návrhu rozhodne meritorně nálezem, přičemž jde o specifickou a relativně samostatnou část řízení, která nemá charakter řízení kontradiktorního, kdy Ústavní soud může obvykle rozhodnout bez dalšího, jen na základě obsahu napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údajů obsažených v samotné ústavní stížnosti. Pravomoc Ústavního soudu je totiž v řízení o ústavní stížnosti založena výlučně k přezkumu rozhodnutí z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda v řízení, respektive v rozhodnutí je završujícím, nebyly porušeny ústavními předpisy chráněné práva a svobody účastníka tohoto řízení, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy, zda postupem a rozhodováním obecných soudů nebylo zasaženo do ústavně zaručených práv stěžovatele a zda je lze jako celek pokládat za spravedlivé.
12. Jak již Ústavní soud uvedl, zjevná neopodstatněnost ústavní stížnosti může plynout i z předchozích rozhodnutí Ústavního soudu. Tak je tomu i v této věci. Přestože stěžovatelem vznesené námitky nepochybně mají ústavněprávní rozměr, pohyboval se Nejvyšší soud při svém postupu v "mantinelech" vymezených bohatou nálezovou judikaturou Ústavního soudu.
13. Dle konstantní judikatury Ústavního soudu představuje právo na zákonného soudce jednu ze základních záruk nezávislého a nestranného rozhodování v právním státě a podmínku řádného výkonu té části veřejné moci, která byla soudům svěřena Ústavou [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 232/95 ze dne 22. 2. 1996 (N 15/5 SbNU 101), nález sp. zn. I. ÚS 1922/09 ze dne 7. 9. 2009 (N 196/54 SbNU 411), nález sp. zn. II. ÚS 2317/11 ze dne 24. 1. 2012 (N 19/64 SbNU 187), nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015].
14. Prvotním, byť nikoliv jediným, účelem práva na zákonného soudce je vyloučit svévolnou manipulaci při přidělování věcí jednotlivým soudcům, tj. zajistit nestranné rozhodování nezávislým soudcem. Ústavní imperativ, že nikdo nesmí být odňat svému zákonnému soudci, zakotvený v čl. 38 odst. 1 Listiny, proto nejen dotváří a upevňuje soudcovskou nezávislost, nýbrž představuje rovněž pro každého účastníka řízení stejně cennou záruku, že k rozhodnutí jeho věci jsou povolávány soudy a soudci podle předem daných zásad (procesních pravidel) tak, aby byla zachována zásada pevného přidělování soudní agendy a aby byl vyloučen výběr soudů a soudců ad hoc. Ústavní princip zákonného soudce nelze obcházet, byť by důvody k tomu byly jakékoliv [viz např. nález sp. zn. II. ÚS 1009/08 ze dne 8. 1. 2009 (N 6/52 SbNU 57), nález sp. zn. II. ÚS 2317/11 ze dne 24. 1. 2012 (N 19/64 SbNU 187)].
15. Záruky spojené s právem na zákonného soudce se upínají v prvé řadě ke způsobu určení soudce, který bude tu kterou věc rozhodovat, avšak zahrnují rovněž výslovný zákaz odnětí věci takto určenému soudci, z čehož vyplývá, že v konkrétní věci by měl rozhodovat, nebrání-li tomu závažné objektivní důvody, vždy jeden a týž soudce. Jinými slovy řečeno, ústavní garance se vztahují jak na způsob ustavení senátu či samosoudce, který bude ve věci účastníka rozhodovat, tak i na stabilitu obsazení soudu, projevující se zákazem svévolné změny v jeho složení. [nález sp. zn. II. ÚS 2766/14 ze dne 1. 12. 2015].
16. Tento princip se však neuplatňuje absolutně v tom smyslu, že by za všech okolností bylo nutné trvat na projednání věci soudcem, resp. soudem určeným podle zákonných pravidel nastíněných v předchozích odstavcích, pokud by to znamenalo porušení či pravděpodobné porušení jiných významných zásad spravedlivého procesu (zejména zásady nestrannosti a nezávislosti soudce) nebo pokud by to zpochybňovalo celkovou zákonnost řízení a objektivitu meritorního rozhodnutí. Z tohoto důvodu soudní řády zakotvují právní instituty, které umožňují odnětí věci původnímu zákonnému soudci (srov. §262 trestního řádu či §243e odst. 3 občanského soudního řádu, podle něhož postupoval Nejvyšší soud v projednávané věci).
17. S ohledem na skutečnost, že tato opatření představují výjimku z obecného pravidla nezměnitelnosti rozhodovacího tělesa, musejí být ovšem vykládána restriktivním způsobem (k obdobnému institutu v případě trestního řízení dle ustanovení §262 trestního řádu viz např. nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 3780/13 ze dne 11. 11. 2014, z něhož zejména plyne, že "pokud odvolací soud aplikuje §262 trestního řádu z důvodu opakovaného nerespektování jeho závazných pokynů stran odlišného hodnocení skutkového stavu soudem I. stupně, je možno tento postup považovat za opodstatněný tehdy, jestliže byly pokyny dostatečně konkrétní a vyplývalo z nich, že soud nedostál požadavku hodnotit důkazy logicky správně a v souladu s jejich obsahem, jednotlivě a ve vzájemných souvislostech").
18. Zároveň ovšem nelze přehlížet, že smyslem ustanovení §243e odst. 3 o. s. ř. je především "odblokovat" řízení zatížené neschopností soudu prvního stupně uzavřít věc zákonným způsobem. Tomuto účelu slouží jak možnost odejmout věc soudci z důvodu nerespektování právního názoru, tak z důvodu existence závažných vad řízení (srov. mutatis mutandis ve vztahu k §221 odst. 2 nález sp. zn. IV. ÚS 956/09 ze dne 22. 10. 2009, N 225/55 SbNU 105). Prostřednictvím možnosti odejmutí věci původnímu soudci (senátu) se tak realizuje právo na soudní ochranu (věc bude možno skončit) a brání vzniku průtahů v řízení. Vždy však musí jít o mimořádný krok odůvodněný vysokou pravděpodobností, že v případě ponechání věci současnému soudci tento nebude schopen ukončit řízení způsobem, jenž by mohl být aprobován soudem, který jeho rozhodnutí bude přezkoumávat. V případě pochybností by se proto soud měl přiklonit k ústavně garantované stabilitě obsazení soudu, a to zejména, jedná-li se o přezkum prvního ve věci vydaného rozhodnutí (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 170/08 ze dne 28. 6. 2010, N 128/57 SbNU 577).
19. V projednávané věci se však o nepřípustný či neodůvodněný zásah do práva na zákonného soudce nejednalo. Již v předcházejícím kasačním rozsudku ze dne 19. 5. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4378/2009, totiž Nejvyšší soud konstatoval a přesně specifikoval, jakých pochybení při zjišťování skutkového stavu se soud prvního stupně dopustil (a tedy i jaká pochybení nenapravil soud odvolací). Nejvyšší soud v tomto rozhodnutí uvedl, že soud prvního stupně a ani soud odvolací nevěnovaly pozornost zjevným rozporům mezi některými klíčovými skutkovými zjištěními, a to za situace, v níž tyto rozpory a jejich vyřešení byly pro formulaci skutkových závěrů podstatné. V tomto ohledu formuloval též závazný právní názor, jímž byly soudy v dalším řízení vázány.
20. V napadeném rozsudku pak Nejvyšší soud shledal, že soud prvního stupně celou řadu vytýkaných pochybení při zjišťování skutkového stavu neodstranil, že jeho jednotlivá skutková zjištění jsou (opět) rozporná a že na základě takto vnitřně rozporného skutkového stavu opět nebylo možno učinit v podstatě žádné právní závěry. Odvolacímu soudu pak opětovně vytknul, že tato pochybení nenapravil.
21. Za tohoto stavu Ústavní soud konstatuje, že zásah Nejvyššího soudu do práva na zákonného soudce sledoval legitimní cíl, byl řádně odůvodněn a zároveň byl souladný s ustálenou judikaturou Ústavního soudu. Kasační zásah Ústavního soudu proto v daném případě nebyl s ohledem na výše nastíněné postavení zdejšího soudu namístě.
22. V tomto kontextu Ústavní soud zdůrazňuje několik okolností.
23. V prvé řadě je podstatné, že Nejvyšší soud k tomuto kroku přistoupil až při opakovaném přezkumu rozhodnutí nalézacího a odvolacího soudu a nikoliv "v důsledku závažných vad" již při přezkumu prvním. Jak totiž vyplývá již z citované judikatury Ústavního soudu, institut odejmutí věci soudci má sloužit mj. tomu, aby věc mohla být včas a spravedlivě ukončena. Tento legitimní cíl je ovšem v rámci vyvažování proti sobě stojících hodnot (právo na zákonného soudce a právo na přiměřenou dobu řízení) tím silnější, čím déle řízení trvá - jako např. v projednávané věci v důsledku "procesního ping-pongu".
24. Uvedené platí tím spíše, že vytýkaná opakovaná pochybení (resp. posléze nerespektování závazného právního názoru) se týkala procesu zjišťování skutkového stavu. Zásah Nejvyššího soudu tudíž přišel ve chvíli, kdy ještě ani nebyl řádně zjištěn skutkový stav, pročež Nejvyšší soud mohl legitimně očekávat, že následné spory o otázky právní budou řízení dále prodlužovat.
25. Zároveň Ústavní soud zdůrazňuje, že se nejednalo o situaci, v níž by Nejvyšší soud prosazoval vlastní hodnocení důkazů, které sám neprovedl (k tomu srov. nález ze dne 21. 6. 2016 sp. zn. I. ÚS 794/16, bod 56.). Uplatnil naopak (konkrétní) výhrady vztahující se k vnitřní rozpornosti a nelogičnosti hodnocení provedených důkazů. Za tohoto stavu lze proto považovat postup Nejvyššího soudu za ústavně konformní (srov. k tomu rovněž nález sp. zn. I. ÚS 794/16, bod 45.).
26. S ohledem na shora uvedené byl Ústavní soud nucen ústavní stížnost odmítnout jako návrh zjevně neopodstatněný dle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 23. května 2017
Jiří Zemánek v. r.
předseda senátu