ECLI:CZ:US:2017:2.US.4065.16.1
sp. zn. II. ÚS 4065/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy senátu Jiřího Zemánka a soudců Ludvíka Davida (soudce zpravodaj) a Vojtěcha Šimíčka o ústavní stížnosti stěžovatelky Radmily Drozdové, zastoupené Mgr. Pavlem Černohousem, advokátem, AK se sídlem Ve Svahu 531/1, Praha 4 - Podolí, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 9 2016 č. j. 4 As 180/2016-27 a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 23. 6. 2016 č. j. 22 A 41/2014-46, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatelka napadla v záhlaví uvedené rozsudky Nejvyššího správního soudu a Krajského soudu v Ostravě (dále jen "krajský soud"). Nejvyšší správní soud svým rozsudkem zamítl kasační stížnost stěžovatelky proti rozsudku krajského soudu. Ten předtím odmítl její žalobu proti Krajskému úřadu Zlínského kraje (dále také "krajský úřad"). Stěžovatelka v tom spatřuje porušení jejího ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces a práva na soudní ochranu.
2. Krajský úřad rozhodl o umístění stavby - obchodního domu Kaufland - při ulici M. v R. Stěžovatelka napadla toto rozhodnutí správní žalobou u krajského soudu. To učinil i jiný žalobce. Jeho žalobě krajský soud rozsudkem ze dne 24. 6. 2016 č. j. 22 A 42/2014-93 vyhověl a rozhodnutí krajského úřadu zrušil. Žalobu stěžovatelky pak krajský soud odmítl podle §46 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "s. ř. s."). Vzhledem k formální i materiální neexistenci napadeného rozhodnutí podle něj vznikl neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Krajský soud stěžovatelce vrátil soudní poplatek (§10 odst. 3 zákona č. 549/1991, o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů). O nákladech řízení rozhodl v souladu s §60 odst. 3 s. ř. s., že žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
3. Stěžovatelka napadla usnesení krajského soudu kasační stížností. Nejvyšší správní soud ji však zamítl. Nesouhlasil s argumentací stěžovatelky, že krajský soud nesprávně odmítl její žalobu pro překážku věci rozsouzené. Z odůvodnění jeho rozsudku se nabízelo, že důvodem byl neodstranitelný nedostatek podmínek řízení. Také nepřisvědčil jejím námitkám, že podle závěru č. 106 ze zasedání poradního sboru ministra vnitra ke správnímu řádu ze dne 10. 6. 2011 (dále jen "závěr poradního sboru") bylo namístě žalobu zamítnout. Krajský soud podle Nejvyššího správního soudu nemusel o žalobě rozhodnout meritorně. Nebylo nic, co by mohl přezkoumávat. I pokud by pokračoval v řízení, nemohl by rozhodnout ve prospěch stěžovatelky, protože podle §78 odst. 1 s. ř. s. nelze zrušit již zrušené rozhodnutí. Navíc nelze předjímat, jestli by její žaloba byla důvodná. Podle §75 odst. 2 s. ř. s. správní soud přezkoumává napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů. Důvodnost jedné žaloby neznamená důvodnost jiné žaloby, třebaže směřují proti jednomu rozhodnutí. O úspěchu stran proto nemohlo být rozhodnuto. Nelze vnímat jako nespravedlivé, že každá strana nese náklady žalobního řízení, které jí vznikly. Nejvyšší správní soud se pak odmítl zabývat hypotetickou námitkou, že vyslovený právní názor mohl stěžovatelku připravit o právo na soudní ochranu, pokud by Nejvyšší správní soud zrušil kasační rozsudek krajského soudu ze dne 24. 6. 2016. Taková situace nenastala.
4. Ve své ústavní stížnosti stěžovatelka namítá, že výklad správních soudů umožňuje soudní libovůli. Tím, v jakém pořadí správní soud projedná žaloby různých žalobců proti stejnému správnímu rozhodnutí, si sám vybírá, čí žalobu projedná věcně a čí žalobu odmítne. Pokud něčí žaloba přijde na řadu až jako druhá, ačkoliv byla podána dříve, a správní soud ji odmítne, jestliže předtím vyhoví první projednané žalobě, dojde k porušení práva na spravedlivý proces. V odmítacím usnesení správní soud totiž nepřizná takto odmítnutému žalobci právo na náhradu nákladů řízení. Přestože žalobu podal důvodně. To je přesně i případ stěžovatelky, jejíž žalobu krajský soud odmítl, ačkoliv ji podala dříve než žalobce, jehož žalobě vyhověl. Tento výklad s. ř. s. může vést i k úplnému odepření práva na soudní ochranu. Pokud správní soud zruší správní rozhodnutí k žalobě jiného žalobce a žalobu prvního žalobce odmítne, správní orgán, jehož rozhodnutí správní soud zrušil, může stále podat kasační stížnost. A na jejím základě Nejvyšší správní soud může původní zrušovací rozsudek také zrušit. Může dokonce sám zjistit opožděnost původní žaloby druhého žalobce, pro kterou tuto žalobu odmítne. Odmítnutá žaloba prvního žalobce ale znovu "neobživne". Zůstane neprojednána. A napadené správní rozhodnutí zůstane bez soudního přezkumu. Nejvyšší správní soud nijak nezareagoval na argumentaci stěžovatelky o nutnosti posuzovat existenci žalovaného rozhodnutí jako podmínku řízení ke dni podání žaloby, nikoli ke dni rozhodování soudu (§75 odst. 1 s. ř. s.).
5. Podle stěžovatelky neobstojí ani výklad, že krajský soud má v těchto případech žalobu zamítnout. Šlo by také o porušení práva na spravedlivý proces. Správní soud by takovému žalobci nepřiznal náhradu nákladů řízení, přestože podal důvodnou žalobu. Jen proto, že soud dříve rozhodl o jiné žalobě. Ustanovení §75 odst. 1 s. ř. s. musí správní soudy aplikovat i na posuzování existence předmětu soudního přezkumu. Toto ustanovení se má vykládat tak, že i existence předmětu soudního přezkumu se ve správním soudnictví zkoumá podle stavu v době podání správní žaloby. Následné zrušení žalovaného rozhodnutí na podkladě jiné žaloby nemůže být samo o sobě důvodem pro odmítnutí (či zamítnutí) žaloby.
6. Ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
7. Ustálená judikatura Ústavního soudu zdůrazňuje, že jedním z pojmových znaků ústavní stížnosti, jakožto prostředku ochrany ústavně zaručených práv a svobod, je subsidiarita a s ní korespondující princip minimalizace zásahů Ústavního soudu do činnosti ostatních orgánů veřejné moci, včetně rozhodování obecných soudů; konstantní judikatuře Ústavního soudu rovněž odpovídá, že ústavní soudnictví je především vybudováno na základě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případná protiústavnost již není napravitelná jiným způsobem, tedy procesními prostředky, které uvádějí právní předpisy upravující příslušné (soudní) řízení. Ústavní soud nemůže obcházet pořad práva již proto, že stojí vně systému ostatních orgánů veřejné moci a není ani součástí soustavy obecných soudů (srovnej čl. 81 a čl. 83 Ústavy ČR ve spojení s čl. 90 a čl. 91 Ústavy ČR).
8. V posuzované věci je momentální procesní situace taková, že po zrušení územního rozhodnutí, čehož se ostatně stěžovatelka domáhala svojí žalobou, je věc zpět u krajského úřadu. Stěžovatelka se svých veřejných subjektivních práv proto může domáhat v řízení před krajským úřadem. A poté případně i novou správní žalobou proti rozhodnutí krajského úřadu, které by ji podle jejího názoru zkracovalo na jejích právech (§65 odst. 1 s. ř. s.). Z pohledu Ústavního soudu a jeho výše popsané pozice při ochraně základních práv proto stěžovatelka má stále otevřenou cestu k soudní ochraně a právo na spravedlivý proces jako takové jí správní soudy neupřely.
9. Z obsahu ústavní stížnosti plyne, že stěžovatelce věcně jde zejména o náklady řízení. Ústavní soud však postupuje při posuzování problematiky nákladů řízení nanejvýš zdrženlivě. Jak vyplývá z jeho dosavadní judikatury, podle níž rozhodnutí o náhradě nákladů řízení - byť se může citelně dotknout některého z účastníků řízení - zpravidla nedosahuje intenzity umožňující porušení základních práv a svobod (viz například usnesení sp. zn. IV. ÚS 10/98, II. ÚS 130/98, IV. ÚS 303/02, III. ÚS 255/05). Otázka náhrady nákladů řízení by mohla dosáhnout ústavněprávní dimenze v případě extrémního vykročení z pravidel upravujících rozhodování o nákladech řízení, což by mohlo nastat v důsledku interpretace a aplikace příslušných ustanovení zákona, v nichž by byl obsažen prvek svévole (srov. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 84/94, III. ÚS 166/95, I. ÚS 401/98, II. ÚS 252/99 a další). Pod takto vymezené postuláty však posuzovanou věc podřadit nelze.
10. V projednávané věci navíc náklady řízení stěžovatelky zřejmě dosahovaly bagatelní částky. Přestože zákon č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), neomezuje přípustnost ústavní stížnosti pouze na věci převyšující tzv. bagatelní plnění, Ústavní soud ve svých rozhodnutích zaujímá dlouhodobě stanovisko, že ústavní stížnost v těchto věcech je v zásadě vyloučena (srov. např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. IV. ÚS 101/01 ze dne 18. 6. 2001, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002 aj.). I v těchto případech opodstatněnost ústavní stížnosti přichází v úvahu jen v případech extrémního vybočení ze standardů, jež jsou pro postupy zjišťování skutkového základu sporu a pro jeho právní posouzení esenciální (viz např. usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2612/07 ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. IV. ÚS 695/01 ze dne 29. 4. 2002, sp. zn. IV. ÚS 185/98 ze dne 26. 8. 1998). Ačkoliv samotná výše, od níž lze určitou částku považovat z pohledu ústavněprávního přezkumu za bagatelní, není pevně stanovena, neboť ji je nutno posuzovat s přihlédnutím k okolnostem sporu včetně charakteru a možností účastníků (srov. např. usnesení sp. zn. III. ÚS 3010/14 ze dne 8. 1. 2015, kde Ústavní soud považoval za bagatelní částku 32 700 Kč i s ohledem na to, že byla předmětem sporu mezi podnikateli), je zřejmé, že v těchto případech bude kasační zásah Ústavního soudu připadat do úvahy spíše výjimečně. To není případ rozhodnutí správních soudů, napadených touto ústavní stížností.
11. Stěžovatelka v aspektu nákladů řízení úplně nesplnila svoji povinnost podle §34 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), a nevylíčila v potřebné míře rozhodné skutečnosti. Zde konkrétní výši nákladů řízení, které jí měly v řízení před krajským soudem vzniknout. Krajský soud jí vrátil soudní poplatek ve výši 3 000 Kč. Náklady řízení proto mohla představovat jen odměna zástupce stěžovatelky a jeho hotové výdaje. Pokud by pak díky chybějícím tvrzení stěžovatelky Ústavní soud vycházel z běžné praxe řízení před správními soudy a počítal s tím, že zástupce stěžovatelky učinil ve věci tři úkony právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení [§11 odst. 1 písm. a) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), ve znění od 1. 1. 2013], podání ve věci samé [písm. d)] a účasti na ústním jednání [písm. g)], nebo replice na vyjádření žalovaného [písm. d)], nepřesáhly by náklady řízení v očích Ústavního soudu bagatelní výši. Výše odměny za jeden úkon právní služby ve správním soudnictví zásadně činí 3 100 Kč [§7 ve spojení s §9 odst. 4 písm. d) advokátního tarifu]. Stěžovatelce by tak náleželo 9 300 Kč. Ke třem úkonům právní služby by pak bylo třeba připočíst paušální náhradu hotových výdajů zástupce žalobce ve výši 300 Kč za jeden úkon, tj. celkem částku 900 Kč (§13 odst. 3 advokátního tarifu). A pokud by advokát stěžovatelky doložil, že je plátcem DPH, náležela by mu odměna navýšená o 21% (§14 advokátního tarifu). Výše takto vypočtené odměny by tedy činila maximálně 12 342 Kč. To podle Ústavního soudu v okolnostech této věci není částka, ve které by kasační zásah Ústavního soudu připadal v úvahu.
12. Stěžovatelka pak vznáší několik námitek hypotetické povahy. Ty skutečně mohou představovat zajímavý předmět pro akademické diskuze. Jak ale uvedl ve svém rozsudku již Nejvyšší správní soud, ve věci stěžovatelky k uváděným eventualitám nedošlo. A Ústavní soud nemůže rozhodovat na základě hypotéz a alternativních možnosti vývoje, které se však v projednávané věci nestaly. Tyto námitky proto nemohou být důvodné. Ústavní soud ale uznává, že by správní soudy měly vhodně pracovat s §39 s. ř. s. a žaloby proti témuž rozhodnutí by měly spojovat ke společnému projednání. Tím budou efektivně předcházet obavám, které stěžovatelka v ústavní stížnosti vznáší.
13. Ústavní soud podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 18. dubna 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu