ECLI:CZ:US:2017:2.US.440.17.1
sp. zn. II. ÚS 440/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudcem zpravodajem Jiřím Zemánkem o ústavní stížnosti stěžovatele Roberta Skály, zastoupeného Mgr. Tomášem Bubrjakem, advokátem, se sídlem Prvního pluku 206/7, 186 00 Praha 8, směřující proti rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 26. října 2016, č. j. 32 Cdo 3603/2015-242, za účasti Nejvyššího soudu jako účastníka řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Stěžovatel se podanou ústavní stížností domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí s tvrzením, že napadeným rozsudkem bylo porušeno jeho ústavně zaručené právo na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a současně došlo i k porušení čl. 1 odst. 1 a čl. 4 Ústavy České republiky (dále jen Ústava").
2. Nejvyšší soud rozsudkem ze dne 26. října 2016, č. j. 32 Cdo 3603/2015-242, v řízení o zaplacení částky ve výši 1 122 309,12 Kč s příslušenstvím, v němž stěžovatel vystupuje jako žalovaný, zrušil předchozí rozsudek Městského soudu v Praze, jakožto soudu odvolacího, jímž byla žaloba v celém rozsahu zamítnuta (resp. byl změněn vyhovující rozsudek soudu prvního stupně v částce 585 809,12 Kč tak, že žaloba byla zamítnuta a zamítavý rozsudek soudu prvního stupně byl co do zbývající částky ve výši 536 500 Kč potvrzen), a věc vrátil Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.
3. Stěžovatel v ústavní stížnosti brojí proti kasačnímu rozhodnutí Nejvyššího soudu, přičemž poukazuje na to, že Nejvyšší soud postupoval při svém rozhodování striktně formalisticky, aniž by zohlednil všechny v řízení prokázané skutkové okolnosti. Dále mu vytýká, že ve svém rozhodnutí ignoroval svoji předchozí judikaturu, kterou použil při řešení obdobných případů. Stěžovatel rovněž namítl, že se žádný ze soudů nevypořádal s jeho námitkou rozporu žalobkyní uplatněného nároku s dobrými mravy.
4. Soudce zpravodaj, ještě předtím, než se Ústavní soud může zabývat materiální stránkou věci, je vždy povinen přezkoumat formální (procesní) náležitosti ústavní stížnosti vyžadované zákonem o Ústavním soudu, což mj. v sobě zahrnuje i posouzení, zda podání splňuje též podmínku přípustnosti ve smyslu §43 odst. 1 písm. e) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"). V daném případě shledal, že tomu tak není.
5. Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem [srov. nález ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 62/95 (N 78/4 SbNU 243)]. Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
6. Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení [srov. nález ze dne 4. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), či usnesení ze dne 30. března 2006 sp. zn. IV. ÚS 125/06 (U 4/40 SbNU 781), usnesení ze dne 20. srpna 2008 sp. zn. III. ÚS 1829/08, usnesení ze dne 4. ledna 2011 sp. zn. IV. ÚS 3256/10, usnesení ze dne 16. února 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11 a další rozhodnutí, která jsou dostupná v elektronické podobě na http://nalus.usoud.cz]. Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že soud nižší instance je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení ze dne 16. února 2011 sp. zn. III. ÚS 256/11).
7. Podanou ústavní stížností stěžovatel brojí proti rozsudku Nejvyššího soudu, kterým byl k dovolání žalobkyně rozsudek Městského soudu v Praze zrušen, a věc mu byla vrácena k dalšímu řízení, přičemž Nejvyšší soud odvolacímu soudu vytkl, že se při řešení otázky způsobu započtení jednotlivých splátek u spoludlužnického regresu odchýlil od ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu.
8. S ohledem na to, že věc byla vrácena odvolacímu soudu k novému projednání a rozhodnutí, nejde o konečné rozhodnutí ve věci samé, ale o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatel uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Nejvyššího soudu za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatele, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu [srov. nálezy ze dne 4. března 2004 sp. zn. IV. ÚS 290/03 (N 34/32 SbNU 321), či ze dne 4. dubna 2005 sp. zn. IV. ÚS 158/04 (N 72/37 SbNU 23, 31) a další].
9. Výjimečně judikovaná přípustnost ústavní stížnosti i proti kasačnímu rozhodnutí soudu vyššího stupně [viz nálezy ze dne 21. února 2012 sp. zn. Pl. ÚS 29/11 (N 34/64 SbNU 361; 147/2012 Sb.), ze dne 18. září 2012 sp. zn. II. ÚS 2371/11 (N 159/66 SbNU 373) nebo ze dne 15. ledna 2009 sp. zn. IV. ÚS 2785/07 (N 10/52 SbNU 103)], se v nyní posuzované věci pro skutkovou odlišnost uplatnit nemůže. Stěžovatel má možnost v dalším řízení před obecnými soudy uplatňovat svá procesní práva, vznášet další námitky včetně námitek obsažených v ústavní stížnosti (tedy i např. námitku rozporu uplatněného nároku s dobrými mravy), či navrhovat další důkazy, které mohou mít význam pro zjištění skutkového stavu.
10. S ohledem na výše uvedené soudci zpravodaji nezbylo než ústavní stížnost podle §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu jako nepřípustnou odmítnout.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné (§43 odst. 3 zákona)
V Brně dne 30. března 2017
Jiří Zemánek, v. r.
soudce zpravodaj