ECLI:CZ:US:2017:2.US.935.17.1
sp. zn. II. ÚS 935/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy Jiřího Zemánka (soudce zpravodaj) a soudců Ludvíka Davida a Vojtěcha Šimíčka mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků o ústavní stížnosti stěžovatele Franka Davida Reisse, zastoupeného Mgr. Jaroslavem Čapkem, advokátem, se sídlem Komenského 241, Hradec Králové, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne ze dne 15. 12. 2016, č. j. 28 Cdo 4461/2016-531, proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 16. 5. 2016, č. j. l0 Co 187/2015-469, a proti rozsudku Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 12. 2014, č. j. 9 C 121/2004-386, za účasti Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem a Okresního soudu v Lounech, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
1. Ústavní stížností doručenou Ústavnímu soudu dne 27. 3. 2017, která po formální stránce splňuje náležitosti požadované zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), napadl stěžovatel v záhlaví uvedená rozhodnutí s tvrzením, že jimi byla porušena jeho ústavně zaručená práva zakotvená v článku 11 a v článku 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"), a v článku 6 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod.
2. Stěžovatel v ústavní stížnosti vyjadřuje svůj nesouhlas se závěry Nejvyššího soudu, který odmítl dovolání stěžovatele jako nepřípustné, neboť dovodil, že dovoláním označenou právní otázku odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu. Stěžovatel má za to, že se Nejvyšší soud projednání dovolání zcela vyhnul, aniž by podal odpověď na otázku, kterou stěžovatel označil za otázku zásadního právního významu, a která nebyla zatím v rozhodovací praxi dovolacího soudu řešena a tím odmítl stěžovateli přístup k soudu. Porušení svého práva na ochranu vlastnictví pak stěžovatel spatřuje ve výkladu mezivládní dohody o vypořádání finančních otázek, uzavřené dne 18. 4. 1973 mezi vládou ČSSR a vládou Kanady. Způsob, jakým tuto dohodu interpretoval Nejvyšší soud, když uvedl, že znemožňuje účinně se domoci vydání nemovitostí jejich původním vlastníkům nebo jejich potomkům, považuje stěžovatel v právním státě za nepřijatelný. Stěžovatel za takovými právními úvahami cítí snahu po restauraci socialistického (totalitního) právního myšlení, a kritizuje přijetí stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 ze dne 1. 11. 2005 (ST 21/39 SbNU 493; 477/2005 Sb.) a rozsudku Nejvyššího soudu ze dne 11. 9. 2003, sp. zn. 31 Cdo 1222/2001.
3. Z obsahu napadených rozhodnutí vyplývají následující skutečnosti. Rozsudkem Okresního soudu v Lounech ze dne 8. 12. 2014, č. j. 9 C 121/2004-386, byla zamítnuta žaloba na určení, že stěžovatel je vlastníkem ve výroku označených pozemků v katastrálním území Žatec. Krajský soud v Ústí nad Labem rozsudkem ze dne 16. 5. 2016, č. j. l0 Co 187/2015-469, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil. Rozsudek odvolacího soudu napadl stěžovatel dovoláním, kterým bylo ústavní stížností napadeným usnesením Nejvyššího soudu jako nepřípustné odmítnuto.
4. Po přezkoumání předložených listinných důkazů a posouzení právního stavu dospěl Ústavní soud k závěru, že návrh stěžovatele je zjevně neopodstatněný, neboť je zřejmé, že k tvrzenému porušení jeho ústavně zaručených práv namítaným postupem Nejvyššího soudu, Krajského soudu v Ústí nad Labem ani Okresního soudu v Lounech nedošlo. Ústavní soud konstatuje, že návrhy zjevně neopodstatněné jsou zvláštní kategorií návrhů zakotvenou v ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu. Dle tohoto ustanovení přísluší Ústavnímu soudu v zájmu racionality a efektivity jeho řízení odmítnout návrh, který sice splňuje všechny zákonem stanovené procesní náležitosti, nicméně je zjevné, tedy bez jakýchkoli důvodných pochybností a bez nutnosti dalšího podrobného zkoumání, že mu nelze vyhovět. Hlavním účelem možnosti odmítnout návrh pro jeho zjevnou neopodstatněnost zjednodušenou procedurou řízení je vyloučit z řízení návrhy, které z hlediska svého obsahu zjevně nesplňují samotný smysl řízení před Ústavním soudem. V této fázi řízení se proto přezkum Ústavního soudu zpravidla omezí na podrobné seznámení se s obsahem napadených rozhodnutí orgánů veřejné moci a údaji obsaženými v samotné ústavní stížnosti. Vyžádání stanoviska účastníků a vedlejších účastníků řízení o ústavní stížnosti, event. spisu či jiné dokumentace, týkající se napadeného rozhodnutí orgánu veřejné moci, není pravidlem. Pokud na základě výše uvedeného postupu dospěje Ústavní soud k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná, bez dalšího ji odmítne.
5. Především je nutné konstatovat, že podstata ústavní stížnosti spočívá v polemice se způsobem interpretace a následné aplikace podústavního práva obecnými soudy. Takto pojatá ústavní stížnost staví Ústavní soud do pozice další instance v systému obecného soudnictví. Ústavní soud v minulosti mnohokrát zdůraznil, že není vrcholem soustavy soudů a že zásadně není oprávněn zasahovat do jejich rozhodovací činnosti (srov. čl. 83, čl. 90 a čl. 91 Ústavy České republiky). Pokud soudy postupují v souladu s obsahem hlavy páté Listiny, nemůže na sebe atrahovat právo přezkumného dohledu nad jejich činností. Na straně druhé opakovaně připustil, že jeho pravomoc zasáhnout do rozhodování obecných soudů je dána, jestliže jejich interpretace právních předpisů byla natolik extrémní, že vybočila z mezí hlavy páté Listiny a zasáhla tak do některého ústavně zaručeného základního práva. Jinak řečeno, pokud stěžovatel namítá, že obecné soudy aplikovaly nesprávným způsobem podústavní právo, může se jím Ústavní soud v řízení o ústavní stížnosti podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy zabývat pouze tehdy, pokud takové porušení znamená současně i porušení základního práva nebo svobody zaručené ústavním zákonem. To v dané věci připadá v úvahu pouze za situace, že by v procesu interpretace a aplikace příslušných ustanovení ze strany obecných soudů byl obsažen prvek libovůle či dokonce svévole, a to např. v důsledku nerespektování jednoznačné kogentní normy, přepjatého formalizmu, nebo když příslušné závěry obecný soud nezdůvodní vůbec nebo tak učiní zcela nedostatečně, případně uplatní-li důvody, jež evidentně žádnou relevanci nemají [srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98 ze dne 8. 7. 1999 (N 98/15 SbNU 17), nález sp. zn. II. ÚS 444/01 ze dne 30. 10. 2001 (N 163/24 SbNU 197)].
6. Pochybení daného rázu však zjištěno nebylo. Ústavní soud má naopak za to, že Nejvyšší soud v napadeném rozhodnutí řádně a podrobně objasnil, že ve věci dovolání stěžovatele není naplněno žádné z hledisek uvedených v ustanovení §237 občanského soudního řádu. Nejvyšší soud stěžovateli vysvětlil, že dovoláním označenou právní otázku, na jejímž řešení napadené rozhodnutí závisí - tedy otázku právních důsledků poskytnutí odškodnění žadateli (nebo jeho právnímu předchůdci) na podkladě mezistátní dohody o vypořádání finančních otázek, uzavřené dne 18. dubna 1973 mezi vládou ČSSR a vládou Kanady, na uplatnitelnost restitučního nároku (zde podle §2 odst. 2 zákona č. 242/1992 Sb.), odvolací soud vyřešil v souladu s ustálenou rozhodovací praxí dovolacího soudu (zejména usnesení Nejvyššího soudu ze dne 26. 5. 2015, sp. zn. 28 Cdo 2470/2014, řešící obdobnou věc stěžovatele, a dále např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 22. 2. 2006, sp. zn. 28 Cdo 34/2006, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 8. 2000, sp. zn. 28 Cdo 1458/2000, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 11. 2000, sp. zn. 28 Cdo 2705/2000, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2010, sp. zn. 28 Cdo 3906/2009, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 1. 6. 2010, sp. zn. 28 Cdo 1831/2010, nebo usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. 10. 2005, sp. zn. 28 Cdo 1262/2005).
7. Ústavní soud v této souvislosti připomíná, že zásadně nepřezkoumává vlastní obsah procesního rozhodnutí dovolacího soudu o nepřípustnosti dovolání. Ingerence do těchto úvah se vymyká pravomoci Ústavního soudu, jenž by jako orgán ochrany ústavnosti mohl (a musel) napadené rozhodnutí dovolacího soudu zrušit jedině v situaci, kdyby ústavní stížností napadené rozhodnutí vykazovalo rysy protiústavnosti, např. pro svévoli, nedostatek odůvodnění či pro jiné ústavní úrovně dosahující vady vytyčené dostupnou a konsolidovanou judikaturou Ústavního soudu (srov. např. usnesení sp. zn. II. ÚS 2888/12 ze dne 13. 9. 2012 a v něm citovanou judikaturu). Ústavní soud připomíná, že právní koncepce dovolání jakožto mimořádného opravného prostředku je založena na principu zásadní přípustnosti dovolání proti všem pravomocným rozhodnutím odvolacího soudu, pokud jimi je skončeno odvolací řízení, nejde-li ovšem o výjimečné typy rozhodnutí vyjmenované v §238a občanského soudního řádu, vždy ovšem zároveň musí být splněny další podmínky vymezené taxativně v §237 téhož zákona. Nepostačí proto, jak se domnívá stěžovatel, pouze tvrzení dovolatele o splnění podmínek zakládajících přípustnost dovolání, nýbrž je na Nejvyšším soudu, aby splnění podmínek stanovených v §237 občanského soudního řádu posoudil. Teprve poté, co shledá, že předmětná kritéria byla naplněna (tedy že napadené rozhodnutí závisí na vyřešení otázky hmotného nebo procesního práva, při jejímž řešení se odvolací soud odchýlil od ustálené rozhodovací praxe dovolacího soudu nebo která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo je dovolacím soudem rozhodována rozdílně anebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak), rozhodne o přípustném dovolání věcně. Naproti tomu je nutno připomenout závěry, ke kterým dospěl Ústavní soud ve svém nálezu sp. zn. II. ÚS 1257/15 ze dne 1. 10. 2015 (N 180/79 SbNU 33), kdy uvedl, že "odůvodnění usnesení Nejvyššího soudu odmítající podané dovolání pro nepřípustnost tedy musí splňovat požadavky předvídatelnosti a srozumitelnosti, kdy z něj musí být dostatečně patrno, na základě jakých důvodů dospěl Nejvyšší soud k závěru o nepřípustnosti projednávaného dovolání. V opačném případě, tj. typicky, kdy Nejvyšší soud například pouze ocituje ustanovení občanského soudního řádu či obecnou judikaturu Nejvyššího soudu vztahující se k přípustnosti dovolání, aniž by náležitě reagoval na právní argumentaci předestřenou dovolatelem, se jedná o odůvodnění nedostatečné a ve své podstatě nepřezkoumatelné."
8. To se však v nyní projednávaném případě nestalo, neboť odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu obsahuje zřetelné důvody, proč je dovolání nepřípustné, když Nejvyšší soud v souladu se svojí judikaturou vyložil, jaké úvahy jej vedly k závěru, že ve vztahu k napadenému rozhodnutí odvolacího soudu neshledal ani jednu z okolností, pro kterou by mělo být dovolání shledáno přípustným. Nejvyšší soud stěžovateli taktéž vyložil, že právní závěry dovolacího soudu stran otázky právních důsledků poskytnutí odškodnění žadateli (nebo jeho právnímu předchůdci) na podkladě mezistátní dohody o vypořádání finančních otázek, uzavřené dne 18. dubna 1973 mezi vládou ČSSR a vládou Kanady, na uplatnitelnost restitučního nároku, byly aprobovány též judikaturou Ústavního soudu (usnesení sp. zn. III. ÚS 2585/15 ze dne 8. 3. 2016, které bylo vydáno v obdobné věci stěžovatele, dále např. usnesení sp. zn. III. ÚS 102/01 ze dne 26. 4. 2001, usnesení sp. zn. II. ÚS 305/01 ze dne 23. 7. 2002, usnesení sp. zn. I. ÚS 458/02 ze dne 3. 12. 2002, usnesení sp. zn. II. ÚS 575/2000 ze dne 11. 3. 2003, či usnesení sp. zn. I. ÚS 291/06 ze dne 8. 8. 2007). I s ohledem na tuto skutečnost Nejvyšší soud neshledal důvody, pro které by se měl od své ustálené rozhodovací praxe odchýlit.
9. Ústavní soud uzavírá, že za situace, kdy Nejvyšší soud aplikoval rozhodné ustanovení §237 občanského soudního řádu způsobem, který odpovídá judikaturním a doktrinálním standardům jeho výkladu v souladu s obecně sdílenými zásadami spravedlnosti, a své právní posouzení přiměřeným a dostatečným způsobem odůvodnil, nemá Ústavní soud prostor pro přehodnocení takových závěrů. Ústavní soud je proto přesvědčen, že v této konkrétní souzené věci není důvodu, aby závěr Nejvyššího soudu či soudu prvního a druhého stupně z ústavněprávního hlediska neakceptoval, když jejich rozhodnutí považuje za řádně odůvodněná a přesvědčivá, a tedy i ústavně souladná.
10. Pokud stěžovatel namítá, že soudci Ústavního soudu rozhodující ve věci stanoviska pléna sp. zn. Pl. ÚS-st. 21/05 neposkytovali tehdejšímu stěžovateli záruku spravedlivého procesu, neboť jsou zatížení komunistickou minulostí, je tato námitka pro projednávanou věc zcela irelevantní. To platí i pro blíže nerozvedený odkaz stěžovatele na nález Pl. ÚS 1/92 ze dne 26. 11. 1992, či tvrzení stěžovatele, že neochota vydat uchvácený majetek jeho skutečným vlastníkům skrze vytváření různých právních konstrukcí vyvolává u stěžovatele dojem, že řada soudců českých soudů stále, ať vědomě či podvědomě, udržuje kontinuitu se starým hodnotovým systémem předchozího právního řádu.
11. V této souvislosti je nutno uvést, že obdobnými námitkami se Ústavní soud zabýval ve věci stěžovatele projednávané pod sp. zn. III. ÚS 2585/15, a ve svém usnesení sp. zn. III. ÚS 2585/15 ze dne 8. 3. 2016 k tomu konstatoval, že "Pokud má stěžovatel za to, že postupem obecných soudů došlo k porušení jeho vlastnického práva, zaručeného čl. 11 odst. 1 Listiny (či čl. 1 Dodatkového protokolu k Úmluvě), Ústavní soud musí připomenout svou konstantní judikaturu, dle níž citované ustanovení chrání vlastnické právo již konstituované (existující), a nikoli pouze tvrzený nárok na ně, a proto také právo na restituci majetku (obnovením předtím zaniklého vlastnického práva, případně poskytnutím kompenzace za jeho ztrátu) ústavní ochrany plynoucí z citovaného ustanovení nepožívá; je tak plně věcí státu, zda a případně v jakém rozsahu přistoupí k nápravě právních poměrů, které vznikly v minulém státním režimu [viz nálezy ze dne 28. 6. 1995 sp. zn. I. ÚS 115/94 (N 41/3 SbNU 293) a ze dne 10. 9. 1996 sp. zn. I. ÚS 107/96 (N 72/6 SbNU 11), usnesení ze dne 23. 7. 2002 sp. zn. II. ÚS 305/01 (U 23/27 SbNU 283) a ze dne 11. 3. 2003 sp. zn. II. ÚS 575/2000]". Ústavní soud v citované věci vyslovil své přesvědčení, že právní předchůdci stěžovatele na základě mezinárodní smlouvy odškodněni byli, a postup obecných soudů, které zamítly restituční nárok stěžovatele s tím, že již byl vypořádán podle zmíněné mezivládní dohody, neměl za ústavně nekonformní. Od těchto svých závěrů nehledal Ústavní soud důvodu se odchýlit ani v nyní projednávané věci.
12. Vzhledem k tomu, že Ústavní soud neshledal žádné porušení základních práv stěžovatele, daných ústavními zákony nebo mezinárodními smlouvami, kterými je Česká republika vázána, ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků jako návrh zjevně neopodstatněný podle §43 odst. 2 písmeno a) zákona o Ústavním soudu odmítl.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Jiří Zemánek, v. r.
předseda senátu