ECLI:CZ:US:2017:3.US.2452.16.1
sp. zn. III. ÚS 2452/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa a soudců Jaroslava Fenyka (soudce zpravodaje) a Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatelek 1) obce Dudín, sídlem Dudín 26, Dušejov, a 2) obce Ústí, sídlem Ústí 88, Větrný Jeníkov, obou zastoupených Mgr. Pavlem Černým, advokátem sídlem Údolní 33, 602 00 Brno, proti rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 5. 2016, č. j. 8 As 125/2015-75, a proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 28. 7. 2015, č. j. 66 A 1/2013-206, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
V ústavní stížnosti, doručené Ústavnímu soudu dne 25. 7. 2016, stěžovatelky podle ustanovení §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů, navrhovaly zrušení v záhlaví uvedených rozsudků z důvodu tvrzeného porušení práva na spravedlivý proces podle čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina").
Stěžovatelky se v řízení o návrhu na zrušení opatření obecné povahy domáhaly před správními soudy zrušení "Aktualizace č. 1 Zásad územního rozvoje kraje Vysočina" (dále jen "opatření obecné povahy"), a to v části vymezení koridoru nadzemního vedení zvláště vysokého napětí (dále jen "koridor ZVN"). Rozsudkem Krajského soudu v Brně ze dne 24. 5. 2013, sp. zn. 66 A 1/2013 (dále také jen "první rozhodnutí krajského soudu"), bylo zrušeno napadené opatření obecné povahy v části vymezení koridoru ZVN. Následně Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 25. 9. 2014, sp. zn. 8 Aos 2/2013 (dále také jen "první rozhodnutí Nejvyššího správního soudu"), zrušil první rozhodnutí krajského soudu a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Následně krajský soud ústavní stížností napadeným rozsudkem (dále také jen "druhé rozhodnutí krajského soudu") návrh stěžovatelek na zrušení části opatření obecné povahy zamítl. O kasační stížnosti stěžovatelek rozhodl Nejvyšší správní soud v záhlaví uvedeným rozsudkem (dále také jen "druhé rozhodnutí Nejvyššího správního soudu") tak, že ji zamítl.
Stěžovatelky v ústavní stížnosti namítají, že Krajský soud v Brně a Nejvyšší správní soud v napadených rozsudcích porušily povinnost svá rozhodnutí řádně a přezkoumatelně odůvodnit a v rámci odůvodnění se vypořádat s argumentací stěžovatelek, a to v takové míře, že tím zasáhly do jejich ústavně zaručeného práva na spravedlivý proces. Stěžovatelky k tomu uvádějí, že v napadených rozsudcích nebyla přezkoumatelným způsobem vypořádána námitka nedostatečného odůvodnění vybraného řešení (varianty) koridoru ZVN, ani s tím související námitka neproporcionality zásahu do práv stěžovatelek. Stěžovatelky konkrétně uvádějí, že krajský soud se v napadeném rozsudku vůbec nezabýval namítaným rozdílem mezi požadavkem na variantnost řešení koridoru ZVN a požadavky na obsah odůvodnění rozhodnutí o námitkách stěžovatelek podaných proti návrhu opatření obecné povahy ani požadavkem na dostatečné odůvodnění samotného zvoleného řešení (výsledného vymezení koridoru ZVN). Rovněž Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku mezi těmito otázkami nijak systematicky nerozlišuje, ačkoliv z kasačních důvodů, uplatněných stěžovatelkami, toto rozlišení vyplývalo. Stěžovatelky dále namítají, že napadené rozhodnutí krajského soudu bylo rovněž překvapivé, neboť jestliže krajský soud v prvním rozhodnutí dospěl k závěru, že ve vztahu k výsledkům procesu SEA (posouzení vlivu koncepce na životní prostředí) je vymezení koridoru ZVN nedostatečně v opatření obecné povahy odůvodněno a Nejvyšší správní soud následně ve svém prvním rozhodnutí konstatoval, že krajský soud jednoznačně neuvedl, zda tento závěr byl jedním z důvodů pro vyhovění návrhu stěžovatelek a krajský soud poté ve svém druhém rozsudku bez jakékoli reflexe svých původních závěrů paušálně označil argumentaci stěžovatelek za zmatečnou, pak nepochybně jde o natolik zásadní změnu právního posouzení věci krajským soudem, kterou stěžovatelky nemohly předvídat a která neodpovídala skutkovému stavu věci. V textu ústavní stížnosti stěžovatelky shora uvedené námitky podrobněji rozvádí.
II.
Ústavní soud je podle čl. 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že na základě čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu].
Namítají-li stěžovatelky absenci náležitého odůvodnění soudních rozhodnutí, je třeba poznamenat, že Ústavní soud ve své rozhodovací praxi deklaroval, jakými ústavněprávními vadami je zatíženo odůvodnění rozhodnutí, v němž soud reaguje na konkrétní (přesně formulované) námitky stěžovatele způsobem naprosto nedostatečným (např. nálezy sp. zn. III. ÚS 511/02, III. ÚS 961/09, dostupné, jako další zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu, na adrese http://nalus.usoud.cz). Ústavně zaručenému právu na soudní ochranu (čl. 36 odst. 1 a násl. Listiny) odpovídá povinnost obecných soudů svá rozhodnutí řádně odůvodnit a v tom rámci se adekvátně, co do myšlenkových konstrukcí racionálně logickým způsobem vypořádat s argumentačními tvrzeními uplatněnými účastníky řízení (srov. rozhodnutí vydaná ve věcech sp. zn. I. ÚS 113/02, III. ÚS 521/05, III. ÚS 151/06, III. ÚS 677/07, I. ÚS 3184/07, III. ÚS 961/09). Zmíněnému pojmu "adekvátně" potom ve smyslu judikatury Ústavního soudu nutno z pohledu mezí nezávislého soudního rozhodování (čl. 82 odst. 1 Ústavy) rozumět tak, že se požaduje přiměřeně dostatečná míra odůvodnění, tj. "rozsah této povinnosti se může měnit podle povahy rozhodnutí a musí být posuzován ve světle okolností každého případu" s tím, že závazek odůvodnit rozhodnutí "nemůže být chápán tak, že vyžaduje podrobnou odpověď na každý argument" (např. nálezy sp. zn. IV. ÚS 201/04, I. ÚS 729/2000, I. ÚS 116/05, IV. ÚS 787/06 a III. ÚS 961/09). Rozsah reakce na konkrétní námitky je tedy co do šíře odůvodnění spjat s otázkou hledání míry, případně (za podmínek tomu přiměřeného kontextu) i s akceptací odpovědi implicitní, resp. i s otázkou případů hraničních, když nutno reflektovat, že lze požadovat pouze takovou míru přesnosti, jakou povaha předmětu úvahy připouští.
V právní věci stěžovatelek dospěl Ústavní soud k závěru, že pod aspektem naznačených kautel napadená rozhodnutí v konfrontaci s dílčími argumenty konkrétních námitek stěžovatelek co do náležitého obsahu odůvodnění obstojí. Pokud jde o stěžovatelkami namítané nepřezkoumatelné vypořádání se s námitkou nedostatečného odůvodnění vybraného řešení koridoru ZVN, v odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud v této souvislosti uvedl, že jednak v posuzované věci s odkazem na předchozí judikaturu Nejvyššího správního soudu nenastala žádná z okolností zakládajících povinnost zpracovat a posuzovat různé varianty záměru (bod 40), a jednak že stěžovatelky existenci šetrnějších variant vedení koridoru ZVN dostatečným způsobem nenamítaly v průběhu pořizování opatření obecné povahy, nicméně i přesto k posuzování různých tras fakticky došlo (body 43 a 44). Uvedené Nejvyšší správní soud zopakoval i v souvislosti s námitkou neproporcionality zásahu do práv stěžovatelek opatřením obecné povahy, spočívající v tvrzení existence varianty koridoru ZVN, která představuje menší zásah (bod 44). K pochybnostem stěžovatelek o potřebnosti daného vedení ZVN jako takového Nejvyšší správní soud uvedl, že se ztotožnil s názorem krajského soudu, že Kraji Vysočina (odpůrce) nepříslušelo v procesu pořizování opatření obecné povahy posuzovat budoucnost jaderné elektrárny Temelín a v důsledku toho hodnotit potřebnost zásahu (bod 45). Odůvodnění napadených rozhodnutí Nejvyššího správního soudu i Krajského soudu v Brně tak Ústavní soud nepokládá za exces, kterým by tyto správní soudy vybočily ze shora uvedených principů vyvěrajících z hlavy páté Listiny. Skutečnost, že s danými závěry správních soudů nejsou stěžovatelky ztotožněny, však ústavní stížnost důvodnou nečiní.
Nad rámec odůvodnění napadených rozhodnutí Ústavní soud připomíná, že podle §101d odst. 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění pozdějších předpisů, je správní soud při rozhodování v řízení o zrušení opatření obecné povahy nebo jeho části vázán rozsahem a důvody návrhu, a to na rozdíl od znění citovaného ustanovení před 1. 1. 2012, kterým bylo původně stanoveno, že soud není v těchto případech vázán právními důvody návrhu.
K námitce stěžovatelek stran překvapivosti napadeného rozsudku krajského soudu - z důvodu, že v prvním rozsudku krajský soud dospěl k závěru, že ve vztahu k výsledkům procesu SEA je vymezení koridoru ZVN nedostatečně v opatření obecné povahy odůvodněno a poté, co toto první rozhodnutí krajského soudu bylo zrušeno prvním rozhodnutím Nejvyššího správního soudu, následně krajský soud ve svém druhém rozhodnutí již bez jakékoliv reflexe svých původních závěrů označil příslušnou argumentaci stěžovatelek za zmatečnou - uvádí Ústavní soud následující. Nejvyšší správní soud ve svém prvním rozhodnutí dospěl k závěru, že z prvního rozhodnutí krajského soudu není zřejmé, zda tento tvrzený nedostatek byl důvodem pro zrušení opatření obecné povahy. Krajský soud totiž nevysvětlil, zda toto pochybení ovlivnilo jeho přesvědčení o nezákonnosti napadeného opatření obecné povahy, přičemž daná výtka se nadto objevuje teprve v závěru prvního rozhodnutí krajského soudu poté, co krajský soud vyslovil rozhodný a konečný závěr, že napadené opatření obecné povahy neobstálo ve třetím kroku "algoritmu", a proto se zrušuje. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že první rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, protože z něj není jednoznačně patrné, zda tvrzené pochybení spočívající v nezohlednění výsledků procesu SEA mělo vliv na zákonnost opatření obecné povahy (body 54 a 55 prvního rozhodnutí Nejvyššího správního soudu). Při následném přezkumu napadeného (druhého) rozhodnutí krajského soudu Nejvyšší správní soud ve svém napadeném (druhém) rozhodnutí dospěl k závěru, že se krajský soud danou otázkou zabýval řádně a dospěl k závěru, že dílčí negativní hodnocení vlivů záměru nebyla důvodem pro nemožnost jeho uskutečnění a vyzdvihl přitom navržená opatření zmírňující negativní vlivy koridoru, přičemž takové rozhodnutí nelze podle Nejvyššího správního soudu považovat za překvapivé, pokud se v původním rozhodnutí krajský soud s danou námitkou v podstatě nevypořádal (což bylo jedním z důvodů pro zrušení rozsudku) a v novém rozhodnutí ji již řádně vypořádal (bod 49 odůvodnění napadeného rozsudku Nejvyššího správního soudu). Uvedený závěr Nejvyššího správního soudu, resp. předmětný postup krajského soudu, je podle Ústavního soudu v souladu s vázaností krajského soudu právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem, byla-li věc krajskému soudu vrácena k dalšímu řízení podle §110 odst. 4 soudního řádu správního.
Shora uvedená a rovněž další argumentace stěžovatelek obsažená v ústavní stížnosti směřuje ve své podstatě proti právnímu posouzení věci ze strany správních soudů, přičemž jde o opakovanou argumentaci učiněnou stěžovatelkami již v předchozím řízení, aniž by nyní v řízení před Ústavním soudem dosahovala ústavněprávní relevance.
S ohledem na výše uvedené Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 27. června 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu