ECLI:CZ:US:2017:3.US.3711.16.1
sp. zn. III. ÚS 3711/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy Jana Filipa, soudkyně zpravodajky Milady Tomkové a soudce Radovana Suchánka o ústavní stížnosti stěžovatele M. M., zastoupeného Mgr. Karin Konstantinovovou, advokátkou ve společnosti Tempus, advokátní kancelář, s. r. o., sídlem Benediktská 690/7, Praha 1, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2016 č. j. 8 Tdo 1015/2016-33, usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016 č. j. 44 To 570/2015-395 a rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 10. 2015 č. j. 21 T 115/2014-317, spojenou s návrhem na odklad vykonatelnosti, za účasti Obvodního soudu pro Prahu 9, Městského soudu v Praze a Nejvyššího soudu, jako účastníků řízení, a Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, Městského státního zastupitelství v Praze a Nejvyššího státního zastupitelství, jako vedlejších účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Skutkové okolnosti případu a obsah napadených rozhodnutí
1. Ústavní stížností podle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy České republiky se stěžovatel s tvrzením o porušení práva na spravedlivý proces ústavně zaručeného v čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") domáhal zrušení shora označených rozhodnutí obecných soudů.
2. Z vyžádaného spisu Obvodního soudu pro Prahu 9, sp. zn. 21 T 115/2014, vyplynulo, že Obvodní soud pro Prahu 9 (ve věci samé rozhodoval opakovaně) po provedeném dokazování uznal stěžovatele vinným trojnásobným zločinem znásilnění podle ustanovení §185 odst. 1, odst. 2 písm. a) trestního zákoníku, kterých se dopustil způsobem popsaným ve skutkové větě rozsudku na poškozených Janě Novotné (jedná se o pseudonym) a Petře Svobodové (jedná se o pseudonym), za což mu byl uložen úhrnný trest odnětí svobody v trvání třiceti měsíců a trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu lékařské praxe v oboru urologie na dobu pěti let. Odvolání stěžovatele Městský soud v Praze po doplnění dokazování výslechem znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie a sexuologie, zamítl jako nedůvodné. Podle Městského soudu v Praze provedl Obvodní soud pro Prahu 9 všechny důkazy potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, hodnotil je v souladu s ustanovením §2 odst. 6 tr. řádu a dospěl ke skutkovým zjištěním, která odvolací soud považoval za správná a úplná, žádné pochybení neshledal ani v právní kvalifikaci skutku či při ukládání trestu. Dovolání stěžovatele opírající se o důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. řádu Nejvyšší soud odmítl jako neopodstatněné.
II.
Argumentace stěžovatele
3. V ústavní stížnosti stěžovatel popřel, že by jeho péče o pacientky měla jakýkoliv sexuální podtext. Uvedl, že v rámci své obhajoby předložil orgánům činným v trestním řízení kopie odborné literatury, podporující jeho tvrzení, že poskytnutý lékařský zákrok měl za cíl odstranit déletrvající infekci močových cest včetně možného ložiska infekce i mimo močové cesty. Zákrok na pacientkách byl lékařsky odůvodněný, což potvrdil i znalec z oboru zdravotnictví, odvětví urologie prof. MUDr. Jan Martinek, který vytkl pouze to, že stěžovatel jako urolog provedl dezinfekci pochvy pacientek sám, místo aby je předal k odbornému ošetření gynekologovi. Stěžovatel je však přesvědčen, že jednoduchou dezinfekci zvládl jako každý lékař; kdyby však bylo pravdou, že měl pacientky odeslat ke specialistovi, znamenalo by to pouze, že se dopustil administrativního pochybení a že ten samý zákrok by udělal jiný lékař, jen s jinou odborností. V této souvislosti však poukázal na odůvodnění rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9, z něhož je zřejmé, že soud nepovažoval odbornou specializaci stěžovatele za rozhodnou. Stěžovatel odmítl laické úvahy o tom, zda dezinfekci prováděl příliš dlouho či neúměrně opakovaně, a jak zákrok vnímaly poškozené. Důkaz ve formě spekulativního hodnocení, bez objektivního hodnocení lékařského zákroku od znalce s příslušnou kvalifikací, představuje podle jeho názoru extrémní vybočení z mezí řádného dokazování. Nevyhovění návrhu obhajoby na přibrání znalce z oboru gynekologie stěžovatel označil za vadu v podobě opomenutého důkazu.
4. S ústavní stížností stěžovatel spojil návrh na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí, který odůvodnil špatným zdravotním stavem. Uvedl, že se nachází v lékařské péči v Libanonu, neschopen cestovat a přerušit léčebnou terapii. Z důvodů rozvedených v ústavní stížnosti vyjádřil přesvědčení, že výkon napadených rozhodnutí by pro něho představoval újmu mnohonásobně větší, než jaká při odložení vykonatelnosti může vzniknout jiným osobám.
III.
Procesní předpoklady řízení před Ústavním soudem
5. Ústavní soud posoudil splnění procesních předpokladů řízení a shledal, že ústavní stížnost byla podána včas oprávněným stěžovatelem, který byl účastníkem řízení, v němž byla vydána soudní rozhodnutí napadená ústavní stížností a Ústavní soud je k jejímu projednání příslušný. Stěžovatel je řádně zastoupen v souladu s požadavky ustanovení §29 až 31 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") a ústavní stížnost je přípustná, neboť stěžovatel vyčerpal všechny zákonné procesní prostředky k ochraně svého práva (§75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu a contrario).
IV.
Posouzení opodstatněnosti ústavní stížnosti
6. Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí z hlediska tvrzeného porušení ústavně zaručeného práva stěžovatele na spravedlivý proces a poté dospěl k závěru o zjevné neopodstatněnosti ústavní stížnosti.
7. Ústavní soud dává ve své rozhodovací praxi setrvale najevo, že ochrana právům - v oblasti trestního soudnictví vymezená jeho účelem, tj. požadavkem náležitého zjištění trestných činů a podle zákona spravedlivého potrestání jejich pachatelů - je svěřena obecným soudům, jimž je současně uloženo, aby při výkonu spravedlnosti postupovaly zákonem stanoveným způsobem. Ústavnímu soudu nepřísluší přezkoumávat rozhodnutí obecných soudů o vině pachatele trestného činu z hlediska jejich zákonnosti či dokonce správnosti, ani v tomto směru není oprávněn přehodnocovat důkazy obecnými soudy provedené; pravomoc Ústavního soudu je založena výlučně k přezkumu z hlediska dodržení ústavnosti, tj. zda rozhodnutími vydanými v trestním řízení nebyla dotčena ústavně chráněná práva nebo svobody jeho účastníka, zda řízení bylo vedeno v souladu s ústavními principy a zda lze řízení jako celek pokládat za spravedlivé.
8. Pokud jde o dokazování, čl. 6 odst. 1 Úmluvy neuvádí konkrétně nic o tom, jak má být ta která věc posuzována, resp. jak mají být v řízení shromážděné důkazy posuzovány obecnými soudy. Rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence obecného soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných tzv. podústavních norem dostatečný prostor pro to, aby individuálně posoudil, zda z provedených důkazů lze na skutkový stav posuzované věci bezpečně usoudit, či zda není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud do tohoto procesu nevstupuje; jeho úkolem je ověřit, zda obecný soud při svém rozhodování ze zákonného rámce nevybočil způsobem natolik extrémním, že by takové rozhodnutí bylo očividně nespravedlivé a v důsledku porušení ústavních procesních principů zcela neudržitelné.
9. V posuzované věci stěžovatel napadl postup soudu v procesu dokazování a zjišťování skutkového stavu s tvrzením existence extrémního rozporu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, resp. absenci důkazu odborné povahy, který by ho usvědčoval z jednání kladeného mu za vinu. Vzhledem k tomu, že jádrem ústavně právní argumentace je v podstatě jen opakování námitek uplatněných obhajobou v trestním řízení, je pro její hodnocení rozhodující, zda a jak se s nimi obecné soudy vypořádaly. Ústavní soud ze spisu Obvodního soudu pro Prahu 9 a napadeného rozsudku zjistil, že soud prvního stupně založil svá skutková zjištění na provedených důkazech podrobně popsaných, hodnocených a interpretovaných tak, že jejich vlastní obsah nelze označit za extrémně rozporný se zjištěními, která z těchto důkazů následně vyvodil. V tomto směru lze poukázat i na odůvodnění usnesení Městského soudu v Praze, podle něhož soud prvního stupně provedl všechny důkazy, které byly potřebné ke zjištění skutkového stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti, a za správný označil i postup při jejich hodnocení a zjištění skutkového stavu. K námitce extrémního nesouladu se dostatečným způsobem vyjádřil i Nejvyšší soud, který tvrzené vady či nesrovnalosti v procesním postupu soudů nižších stupňů neshledal, a jako správnou potvrdil i právní kvalifikaci skutku.
10. Ústavní soud hodnotí rozsudek soudu prvního stupně jako rozhodnutí, které respektuje ústavněprávní požadavky kladené na soudní výklad a aplikaci trestněprávních ustanovení, upravujících proces zjištění skutkového stavu věci ve smyslu §2 odst. 5 tr. řádu, zejména dokazování (§89 a násl. tr. řádu) a hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu). Z odůvodnění rozsudku je zřejmý vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami při hodnocení důkazů na straně jedné, jakož i právními závěry na straně druhé, které nejsou poznamenány tvrzeným extrémním rozporem. V takové situaci nepřísluší Ústavnímu soudu, aby zasahoval do dílčího hodnocení jednotlivých provedených důkazů, ať již jde o jejich obsah, relevanci, vypovídací hodnotu či věrohodnost, či takové hodnocení přehodnocoval (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 23/93 ze dne 1. 2. 1994 N 5/1 SbNU 41).
11. K námitce opomenutého důkazu Ústavní soud poznamenává, že podle doktríny opomenutých důkazů je opomenutým důkazem zejména takový důkazní návrh, jehož provedení má zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak obecný soud jej bez věcně adekvátního odůvodnění zamítne, eventuálně zcela opomene, což znamená, že ve vlastních rozhodovacích důvodech o něm ve vztahu k jeho zamítnutí nebyla zmínka buď žádná, či toliko okrajová a obecná neodpovídající povaze a závažnosti věci. Tehdy je dán důvod pro zásah Ústavního soudu ve formě kasačního nálezu. Jiná je ovšem situace u důkazních návrhů, od jejichž provedení si nelze slibovat významnějších zjištění z hlediska viny obžalovaného. Pravidla spravedlivého procesu nezavazují obecný soud povinností vykonat, resp. vyhovět všem důkazním návrhům, které navrhne obhajoba [srov. nález sp. zn. I. ÚS 32/95 ze dne 21. 5. 1996 (N 40/5 SbNU 331), nález sp. zn. I. ÚS 459/2000 ze dne 16. 7. 2002 (N 89/27 SbNU 51) a další)]. Městský soud v Praze proto nepochybil, když nereflektoval doporučení znalce MUDr. Jana Martinka na výslech jím doporučeného znalce z oboru gynekologie (č. l. 373), resp. návrh obhajoby, který se o toto doporučení opíral (č. l. 376), bylo-li zřejmé, že soud neměl pochyb o tom, že stěžovatel byl bezpečně usvědčen na základě již provedených důkazů. Lze jen dodat, že podle skutkových vět rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 9 nebyl stěžovatel uznán vinným proto, že provedl lékařský zákrok na poškozených v rámci své odborné specializace, ale pro způsob svého chování vůči poškozeným při provádění zákroku a po jeho skončení.
12. Podle ustanovení §79 zákona o Ústavním soudu nemá ústavní stížnost odkladný účinek, Ústavní soud však může vykonatelnost napadených rozhodnutí za podmínek stanovených odst. 2 citovaného ustanovení odložit. Ústavní soud neshledal pro takový postup důvod, a proto návrhu stěžovatele na odklad vykonatelnosti napadených rozhodnutí nevyhověl, aniž by považoval za potřebné rozhodovat o tomto návrhu samostatným usnesením.
13. Na základě výše uvedených důvodů Ústavní soud ústavní stížnost jako zjevně neopodstatněnou odmítl podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 11. května 2017
Jan Filip v. r.
předseda senátu