ECLI:CZ:NS:2016:8.TDO.1015.2016.1
sp. zn. 8 Tdo 1015/2016-33
USNESENÍ
Nejvyšší soud rozhodl v neveřejném zasedání konaném dne 24. 8. 2016 o dovolání obviněného MUDr. M. M. proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 44 To 570/2015, jako soudu odvolacího v trestní věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 21 T 115/2014, takto:
Podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. se dovolání obviněného MUDr. M. M. odmítá .
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
1. Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 T 115/2014, byl obviněný MUDr. M. M. uznán vinným pod body I. 1.a 2., II. a III. třemi zločiny znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, kterých se dopustil skutky popsanými tak, že
I. 1. v blíže nezjištěné době v období druhého pololetí roku 2010 v P. – H., ulici M., při urologickém vyšetření probíhajícím i na gynekologickém křesle, využil bezbrannosti pacientky K. B., která byla na tomto křesle usazena s nohama umístěnýma v držácích, a uvedl jí, že bude muset vydezinfikovat její pochvu, což provedl tak, že si dal na tampon blíže neurčenou mast, a poté jí zaváděl prsty do pochvy tím způsobem, že prsty opakovaně zasouval dovnitř a vytahoval ven, což trvalo nejméně 10 minut ve snaze u poškozené vyvolat sexuální vzrušení, přičemž při skončení vyšetření poškozenou prsty poškrábal po stydkých pyscích,
I. 2. v blíže nezjištěné době v období druhého pololetí roku 2010 v rámci prováděné kontroly zdravotního stavu K. B. v P. – H., ulici M., při urologickém vyšetření probíhajícím opět i na gynekologickém křesle, využil její bezbrannosti, když byla na tomto křesle usazena s nohama umístěnýma v držácích, a uvedl jí, že bude muset opět vydezinfikovat její pochvu, což provedl tak, že si dal na tampon blíže neurčenou mast, poté jí opakovaně zaváděl prsty do její pochvy tím způsobem, že prsty opakovaně zasouval dovnitř a vytahoval ven, což trvalo nejméně 10 minut, a snažil se u poškozené vyvolat sexuální vzrušení, přičemž při skončení vyšetření poškozenou prsty poškrábal po stydkých pyscích,
II. v období kolem 22. 10. 2013 v P. – H., ulici M., při urologickém vyšetření probíhajícím i na gynekologickém křesle využil bezbrannosti pacientky K. B., když byla na tomto křesle usazena s nohama umístěnýma v držácích, uvedl jí, že v minulosti měla gynekologické problémy, které je nutno zkontrolovat, a začal jí dezinfikovat pochvu tak, že si dal na tampon blíže neurčenou mast, a poté jí zaváděl prsty do její pochvy tím způsobem, že prsty opakovaně zasouval dovnitř a vytahoval ven, což trvalo nejméně 10 minut, a snažil se u poškozené vyvolat sexuální vzrušení, přičemž při skončení vyšetření poškozenou prsty poškrábal po stydkých pyscích a následně ji při jejím odchodu z ordinace uchopil za paži a pohladil po tváři,
III. dne 4. 6. 2014 v době od 16.40 hod. do 17.35 hod. v P. – H., ulici M., při urologickém vyšetření probíhajícím i na gynekologickém křesle využil bezbrannosti pacientky T. K., která byla na tomto křesle usazena s nohama umístěnýma v držácích, natřel si prsty mastí a opakovaně jí zaváděl prsty do pochvy a dráždil ji při tom klitoris, čímž se snažil u poškozené vyvolat sexuální vzrušení, a to přestože se tomuto bránila nejprve slovně, přičemž obviněnénému opakovaně říkala, že ji to bolí a je jí to nepříjemné, poté se poškozená snažila z gynekologického křesla slézt, na což obviněný zákrok přerušil, postavil se mezi její nohy v držácích, opřel se o její holeně a řekl jí, že by se jí takový zákrok měl líbit, a následně v něm již bez dráždění klitorisu pokračoval, při jejím odchodu z ordinace poškozenou objal oběma rukama kolem ramen a políbil ji na tvář, přičemž v důsledku jednání obviněného utrpěla poškozená posttraumatickou stresovou poruchu středního stupně, trvající v této intenzitě po dobu jednoho až dvou měsíců za následného jejího snížení na stupeň lehčí, když v období působení střední intenzity posttraumatické stresové poruchy byla v obvyklém způsobu života omezena napětím, poklesem nálady, poruchou spánku, nepříjemnými sny, úzkostí, narušením sexuální apetence, ztrátou libidózního prožitku sexu.
2. Za tyto zločiny byl obviněný odsouzen podle §185 odst. 2 tr. zákoníku za použití §43 odst. 1 tr. zákoníku k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání třiceti měsíců, pro jehož výkon byl podle §56 odst. 2 písm. b) tr. zákoníku zařazen do věznice s dozorem. Podle §73 odst. 1 tr. zákoníku mu byl uložen trest zákazu činnosti spočívající v zákazu výkonu lékařské praxe v oboru urologie na dobu pěti let.
3. Městský soud v Praze jako soud odvolací usnesením ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 44 To 570/2015, odvolání obviněného podané proti shora citovanému rozsudku podle §256 tr. ř. jako nedůvodné zamítl.
II. Dovolání a vyjádření k němu
Proti tomuto usnesení odvolacího soudu podal obviněný prostřednictvím obhájce dovolání, které opřel o důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g), l) tr. ř., protože považoval za nesprávné, že Městský soud v Praze se ztotožnil s tvrzením Obvodního soudu pro Prahu 9, že se skutky, které mu jsou kladeny za vinu, staly a že se jich dopustil on. Podle obviněného jde o rozhodnutí, které spočívá na nesprávném právním posouzení skutku, neboť skutek, který se stal, nenaplňuje znaky skutkové podstaty znásilnění ve smyslu §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Tím obviněný brojil i proti celému výroku o trestu. Městskému soudu v Praze, jenž jeho odvolání jako nedůvodné zamítl, vytkl, že nesprávně posoudil všechny zjištěné okolnosti, ač soud prvního stupně nesprávně posoudil skutek, jehož spáchání je obviněnému kladeno za vinu, a současně namítl i to, že rozhodl podjatý senát soudu prvního stupně.
5. Obviněný své námitky vztahující se k důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. odůvodnil tvrzením, že poškozené trpěly prokazatelnými zdravotními problémy, tyto potíže byly pacientkám diagnostikovány a on pouze provedl léčbu a vyšetření, přičemž je přesvědčen o tom, že postupoval lékařsky dovoleným způsobem a nedopustil se žádné trestné činnosti. Přesto, že jeho specializací je urologie, gynekologické problémy jsou často spojeny s urologickými, které mnohdy přetrvávají z důvodu nevyléčených gynekologických potíží či naopak, tyto se navzájem mohou prolínat. Zvoleným způsobem léčby měl odstranit zdravotní problémy svých pacientek, které jimi prokazatelně trpěly, protože vždy přihlíží také k tomu, aby byli pacienti spokojeni, a pokud by měli jakékoli námitky, okamžitě by k nim při léčbě přihlédl. Postupoval lékařsky dovoleným způsobem, i přesto, že šlo o gynekologické problémy. Není si nikterak vědom, že by se poškozenými sdělované události staly tak, jak je popisují. Obě poškozené nikdy námitky ke způsobu léčby či k jeho chování neměly, do jeho ordinace stejně jako řada jiných pacientů docházely opakovaně. Jeho přístup k pacientkám byl vždy profesionální a odborný a veškerá vyšetření byla prováděna pouze za účelem odstranění zdravotních potíži, se kterými se pacientky dostavily. To zdůraznil zejména u poškozené K. B., neboť pokud by byla se způsobem léčby obviněného nespokojena, nemusela jeho ordinaci opakovaně navštívit, ale mohla vyhledat jiné zdravotnické zařízení či lékaře. Obviněný u ní mimo jiné zjistil i gynekologické potíže, na základě čehož zvolil postup vydezinfikovat pochvu a následně aplikovat antimykotickou mast. Poškozená T. K. v květnu 2013 trpěla zánětem močového měchýře, a o rok později opětovně vyhledala jeho pomoc. Vzhledem k tomu že měla obdobné potíže, informoval ji, že je nutné zjistit, zda zánět nesouvisí s gynekologickým problémem. Když s vyšetřením souhlasila, za použití buničiny, kterou si aplikoval na prsty, provedl krátké vyčistění pochvy a předepsal poškozené antibiotika. Ani u jedné z poškozených se nejednalo o protiprávní jednání klasifikované jako znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku, jak je zcela nesprávně oba soudy posoudily, ač nebyly naplněny znaky této skutkové podstaty.
6. Soudům nižších stupňů obviněný vytkl, že vycházely pouze ze svědeckých výpovědí poškozených neznalých způsobu léčení zdravotních potíží, kterými trpěly a pro které je léčil. Soudy se nevypořádaly ani s otázkou věrohodnosti svědkyň, přestože jsou považovány za stěžejní důkaz k natolik závažnému obvinění, o jaké v posuzované věci jde. Bylo nezbytné, aby skutkový stav byl zjištěn bez jakýchkoliv pochybností, a především, aby řízení probíhalo v souladu se zásadou in dubio pro reo. Soudy nedisponovaly objektivními přímými ani nepřímými důkazy, které by tvořily ucelený řetězec a prokazovaly jeho vinu, ale důkazy mylně zhodnotily v rozporu se zásadou logiky, a proto jsou právní závěry v extrémním nesouladu se skutkovými zjištěními, v důsledku čehož nebyly naplněny znaky skutkové podstaty trestného činu znásilnění. Protože se nejednalo o trestný čin, neboť nešlo o znásilnění, označil závěry obou soudů za nesprávné a právní kvalifikaci trestného činu za vadnou.
7. Ve vztahu k důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. obviněný namítal podjatost senátu Obvodního soudu pro Prahu 9, již shledával k průběhu hlavního líčení dne 21. 10. 2015, při kterém senát uplatňoval při provádění dokazování jednostranný postoj, když nepřibral znalce z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, a namísto toho provedl důkaz listinou, čímž odepřel obhajobě právo klást znalci dotazy. Na tuto podjatost obviněný reagoval námitkou, o níž tentýž senát dne 21. 10. 2015 rozhodl tak, že podle §30 odst. 1 tr. ř. není vyloučen z projednávání věci, a argumentoval tím, že nemá poměr k projednávané věci ani osobě obviněného, přičemž projevem podjatosti nemůže být zvolení způsobu provedení důkazu. Městský soud v Praze stížnost, jíž obviněný podal, zamítl s odůvodněním, že je zcela na úvaze soudu, jaký procesní postup k zajištění důkazů shodné obsahové povahy zvolí. Podle dovolatele však ke správnému posouzení věci bylo nezbytné, aby znalec, který ve znaleckém posudku nepotvrdil, že by obviněný trpěl sexuální deviací, byl přítomen hlavnímu líčení a soud mu mohl klást doplňující otázky. Tento důkaz však byl použit pouze jako listinný důkaz, navíc jako důkaz z jiné trestní věci, která je vedena u Obvodního soudu pro Prahu 9 pod sp. zn. 2 T 96/2015.
8. Obviněný podjatost uvedeného senátu shledával jako důsledek masové medializace jeho trestního případu, která měla vliv na senát v tom směru, že původní osobní sympatie senátu vůči jeho osobě byly právě medializací rapidně sníženy, s přihlédnutím k faktu, že je lékař a že obě pacientky se cítí být jeho údajným jednáním poškozeny. Namítl, že nalézací soud se ve svém rozsudku nevypořádal s jeho tvrzením, že postupoval lege artis a že pokud se pacientkám na základě jejich subjektivního pocitu něco na předmětném lékařském postupu nezdálo a bylo jim to nepříjemné, měly mu to sdělit. K takto vyjádřené podjatosti přispělo i to, že v téže době probíhalo proti němu jiné trestní řízení vedené na základě obžaloby Obvodního státního zastupitelství pro Prahu 9, sp. zn. 1 ZT 201/2014 ze dne 15. 12. 2014, které se týkalo stejného trestného činu, za nějž byl odsouzen, přičemž taková skutečnost může mít, a v daném případě má, pro obviněného negativní důsledek.
9. Ke svému tvrzení, že byl uvedený senát v jeho trestní věci zaujatý, obviněný připojil i názor o porušení práva na spravedlivý proces, které se projevilo ve vydaném rozsudku ve výroku o vině o kvalifikované skutkové podstatě trestného činu, jímž byl uznán vinným, a ve výroku o trestu. Nalézací soud měl být pro svou podjatost vyloučen ze všech obviněným uvedených důvodů, neboť i podle usnesení Nejvyššího soudu ve věci sp. zn. 7 Tdo 1456/2007, je pro konstatování o podjatosti podstatná nikoliv skutečnost, zda soudce, který je činný v trestním řízení, je či není podjatý, nýbrž to, jak se navenek jeví. V posuzované věci podle obviněného byla podjatost nalézacího soudu zjevná, přestože na něj za celou jeho dlouholetou lékařskou praxi nebyla nikdy podána stížnost k Lékařské komoře České republiky, ani se nedopustil jakéhokoliv protiprávního jednání.
10. S poukazem na výše rozvedené argumenty obviněný navrhl, aby Nejvyšší soud podle §265k odst. 1 tr. ř. zrušil napadené usnesení Městského soudu v Praze ze dne 10. 3. 2016, sp. zn. 44 To 570/2015, i rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 9 ze dne 21. 10. 2015, sp. zn. 21 T 115/2014, jakož i další rozhodnutí na ně obsahově navazující, a dále aby podle §265m odst. 1 tr. ř. obviněného v plném rozsahu zprostil obžaloby.
11. Státní zástupce působící u Nejvyššího státního zastupitelství ve vyjádření k podanému dovolání v souladu s §265h odst. 2 tr. ř. konstatoval, že dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. opřený o názor, že senát soudu prvního stupně byl podle §30 odst. 1 tr. ř. vyloučen, nepovažuje za důvodný, neboť vyloučen může být jen soudce (člen senátu) při pochybnostech, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám vystupujícím v řízení nemůže nestranně rozhodovat. Podkladem pro vyloučení zásadně nemůže být způsob hodnocení důkazů, resp. nespokojenost obviněného s ním, ani přílišná medializace případu či skutečnost, že proti obviněnému je či bylo vedeno další trestní řízení. Medializace konkrétních případů i s ohledem na zásadu veřejnosti vyplývající z §2 odst. 10 tr. ř. není ničím mimořádným, co by mělo či mohlo nestranné rozhodnutí o vině či nevině obviněné osoby jakkoli negativně ovlivnit. V posuzované věci neshledal žádné skutečnosti nasvědčující tomu, že soudkyně či členové senátu soudu prvního stupně pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení, nemohli nestranně rozhodovat. Tyto námitky považoval za neopodstatněné.
12. K výhradám spojeným s dovolacím důvodem podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. státní zástupce uvedl, že jejich větší část pod něj podřadit nelze, neboť jimi obviněný vytýkal, jakým způsobem soud provedené důkazy hodnotil a jaké skutkové závěry na podkladě toho postupem podle §2 odst. 6 tr. ř. vyvodil (např. absence důkazů prokazujících jeho vinu, nerespektování zásady in dubio pro reo, zpochybňování věrohodnosti poškozených, tvrzení, že jednal se souhlasem poškozených a že jim dal možnost volby gynekologického vyšetření, tvrzení, že z jeho strany šlo pouze o krátkodobou aplikaci léku či krátkodobé vyčištění pochvy), což s označeným důvodem nekoresponduje, vyjma výhrad o porušení principů spravedlivého procesu. Jestliže obviněný dovodil, že skutková zjištění jsou v extrémním nesouladu s provedenými důkazy, takovým rozporem napadená rozhodnutí zatížena nejsou. Byly zajištěny a provedeny všechny důležité a pro rozhodnutí podstatné důkazy, tyto byly získány a posléze provedeny v souladu s procesními předpisy, přičemž soudy je rovněž řádně vyhodnotily, a tedy proces dokazování nebyl svévolný. Za jedinou s uvedeným dovolacím důvodem korespondující námitku, byť s jistou mírou benevolence, označil tvrzení obviněného, že z jeho strany šlo jen o léčebný postup, když nezpochybnil zavádění prstů do pochvy poškozených, s níž se oba soudy pečlivě zabývaly a dospěly k jednoznačnému a přesvědčivému závěru, že o žádný léčebný zákrok se nejednalo. Státní zástupce s poukazem na soudy učiněné závěry shrnul, že výsledky provedeného dokazování (závěry posudku znalce prof. MUDr. Jana Martínka, okolnosti související s průběhem údajného „lékařského zákroku“, i následné chování obviněného k poškozeným, např. polibky či objetí dívek) byly zmíněné výhrady obviněného vyvráceny. Protože obviněný za obdobné situace vykonal na poškozených tzv. jiný pohlavní styk provedený způsobem srovnatelným se souloží (tedy opakovaně zasouval prsty do pohlavního orgánu poškozených), jeho jednání bylo po právu kvalifikováno jako trojnásobný zločin znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku.
13. Vzhledem k výše uvedenému státní zástupce navrhl, aby bylo dovolání obviněného MUDr. M. M. odmítnuto podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. jako neopodstatněné za podmínek §265r odst. 1 písm. a) tr. ř. v neveřejném zasedání.
14. Vyjádření Nejvyššího státního zastupitelství bylo dne 16. 8. 2016 zasláno Nejvyšším soudem obhájci obviněného, jehož případnou reakci Nejvyšší soud do konání neveřejného zasedání neobdržel.
III. K formálním náležitostem dovolání
15. Nejvyšší soud jako soud dovolací poté, co shledal, že dovolání obviněného je přípustné podle §265a odst. 2 písm. h) tr. ř., bylo podáno osobou oprávněnou §265d odst. 1 písm. b), odst. 2 tr. ř., v zákonné lhůtě a na místě, kde lze podání učinit (§265e odst. 1, 2 tr. ř.), a splňuje i obligatorní náležitosti obsahu dovolání uvedené v §265f odst. 1 tr. ř., zkoumal, zda dovolání bylo uplatněno v souladu se zvolenými dovolacími důvody, neboť napadená rozhodnutí a řízení jim předcházející lze podrobit věcnému přezkoumání jen na podkladě dovolání relevantně opřeného o některý z důvodů vymezených v §265b tr. ř.
16. Vzhledem k tomu, že obviněný dovolání opřel o důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) a l) tr. ř., Nejvyšší soud posuzoval, zda v dovolání uvedl argumenty, které s jejich zákonným vymezením korespondují.
IV. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
17. Obviněný své výhrady soustředil obecně proti rozhodnutí odvolacího soudu, protože se nespokojil s tím, že tento soud jeho odvolání jako nedůvodné podle §256 tr. ř. zamítl, ač obviněný ve skutkovém stavu, a v důsledku toho i v právním posouzení věci shledal vady, jež bylo možné podřadit pod dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř., čímž opodstatňoval existenci dovolacího důvodu podle §265b odst. 1 písm. l) tr. ř.
18. Podle §265b odst. l) tr. ř. lze dovolání podat, bylo-li rozhodnuto o zamítnutí nebo odmítnutí řádného opravného prostředku proti rozsudku nebo usnesení uvedenému v §265a odst. 2 písm. a) až g) tr. ř., aniž byly splněny procesní podmínky stanovené zákonem pro takové rozhodnutí nebo přestože byl v řízení mu předcházejícím dán důvod dovolání uvedený v §265b odst. 1 písm. a) až k) tr. ř. Podle obsahu podaného dovolání, a též vzhledem k tomu, že odvolací soud napadený rozsudek ve smyslu §254 odst. 1 tr. ř. přezkoumal, je zřejmé, že obviněný použil uvedený dovolací důvod v jeho druhé alternativě, tzn., že odvolací soud odvolání obviněného považoval za nedůvodné i přesto, že obviněný shledal vady zakládající dovolací důvody podle §265b odst. 1 písm. b), g) tr. ř.
V. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř.
19. K obviněným označenému důvodu podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř., jehož naplnění spatřoval v tom, že senát, resp. jeho členové, Obvodního soudu pro Prahu 9 rozhodující v této věci sp. zn. 21 T 115/2014 v hlavním líčení, byli z úkonů tohoto trestního řízení vyloučeni z důvodů, jež obviněný rozvedl v dovolání a které shledával v zásadě v přehnané medializaci této kauzy, jakož i v tom, že byl týmž soudem pro obdobnou trestnou činnost stíhán v jiné věci, nebo že neprovedli navrhované důkazy, a vytýkal rovněž, že o této jeho námitce soudy nižších stupňů rozhodly, avšak podle jeho názoru nesprávně, je třeba konstatovat, že obviněný uváděl důvody, jež s jím označeným odvolacím důvodem korespondují, avšak nejsou důvodné.
20. Podle §265b odst. 1 písm. b) tr. ř. lze dovolání podat, jestliže ve věci rozhodl vyloučený orgán; tento důvod nelze použít, jestliže tato okolnost byla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa a nebyla jím před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta.
21. Z této zákonné dikce je patrné, že je nejprve nutné zkoumat, zda namítaná okolnost nebyla tomu, kdo podává dovolání, již v původním řízení známa, anebo, že již byla dovolatelem před rozhodnutím orgánu druhého stupně namítnuta. Až teprve při splnění této podmínky lze posuzovat, zda ve věci rozhodl vyloučený orgán. Zákon totiž neumožňuje, aby dovolatel věděl o podjatosti soudce, který ve věci rozhodoval, a přitom takovou námitku neučinil již v průběhu řízení před soudy nižších stupňů, ale uvedl ji až v dovolání. Přitom však musí být ověřeno, zda se o podjatosti nedověděl až po rozhodnutí soudu druhého stupně, neboť v takovém případě by ji objektivně nemohl před tímto rozhodnutím namítat.
22. Nejvyšší soud z obsahu spisu v projednávané věci shledal, že uvedená podmínka byla naplněna, protože obviněný poprvé námitku podjatosti uplatnil při hlavním líčení dne 21. 10. 2015 (č. l. 309) s tím, že rozhodující senát 21 T Obvodního soudu pro Prahu 9 je zcela jednostranný a není dán žádný prostor pro obhajobu. Soud prvního stupně o této námitce rozhodl usnesením z téhož dne, po poradě senátu (č. l. 309) tak, že podle §30 odst. 1 tr. ř. senát Obvodního soudu pro Prahu 9 není vyloučen z projednávání věci z důvodu podjatosti (písemné vyhotovení na č. l. 324). Městský soud v Praze usnesením ze dne 16. 12. 2015, sp. zn. 44 To 571/2015 (č. l. 367 až 371) stížnost obviněného proti uvedenému rozhodnutí podle §148 odst. 1 písm. c) tr. ř. jako nedůvodnou zamítl.
23. Při splnění uvedené formální náležitosti Nejvyšší soud k tomuto věcně správnému rozhodnutí soudů obou stupňů pouze podotýká, že vyloučení se musí vždy vztahovat (a tedy i vnesená námitka) k soudci jako ke konkrétní osobě, a nikoliv k senátu. Proto výroky směřující obecně proti soudcům (bez konkretizace soudce) nejsou samy o osobě důvodem k tomu, aby bylo rozhodnuto, že určitý konkrétní soudce je vyloučen z vykonávání úkonů trestního řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. [srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 10. 1996, sp. zn. 2 Tzn 173/96 (uveřejněný pod č. 34/1997 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Pro přezkoumání uvedené podmínky však v rámci dovolacího řízení není uvedená nepřesnost rozhodná, neboť významné je, že v přezkoumávané věci fakticky obviněný podjatost v předchozích řízeních uplatnil a Nejvyšší soud se zabýval, zda je v této části jeho dovolání opodstatněné.
24. Obsahem předmětné námitky o tom, že soudci byli vyloučeni, je shodně jako v dříve uplatněných výhradách proti stejným soudcům senátu 21 T Obvodního soudu pro Prahu 9 to, že neprovedli dokazování v rozsahu navrhovaném obviněným, nesprávně hodnotili důkazy a věc byla mediálně prezentovaná, což lze v obecné rovině považovat za pochybnosti o existenci poměru k projednávané věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř., podle něhož je z vykonávání úkonů trestního řízení soudce, u něhož lze mít pochybnosti, že pro poměr k projednávané věci nebo k osobám, jichž se úkon přímo dotýká, k jejich obhájcům, zákonným zástupcům a zmocněncům, nebo pro poměr k jinému orgánu činnému v trestním řízení nemůže nestranně rozhodovat. Úkony, které byly učiněny vyloučenými osobami, nemohou být podkladem pro rozhodnutí v trestním řízení (s ohledem na vznesené námitky nepřipadá do úvahy §30 odst. 2 tr. ř. dopadající na jiné okolnosti, než o které se v této věci jedná).
25. Pochybnosti o nestrannosti soudce musejí vyplývat z faktických a zřejmých okolností svědčících o jeho neobjektivním přístupu. Za podjatost soudce pro poměr k věci nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen ze subjektivních názorů obviněného či jiných ničím nepodložených předpokladů a domněnek. Na podjatost lze usuzovat jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti svědčící o tom, že soudce není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. Poměr k projednávané věci se může projevit různým způsobem, a to i mimo vedené trestní řízení.
26. Ve vztahu k medializaci projednávané věci je však třeba uvést, že ta uvedenou pochybnost může vyvolat, avšak jen v případě, pokud se soudce do mediálního procesu sám zapojil např. tím, že se před rozhodnutím věci aktivně vyjadřoval v médiích o jím řešené věci, např. uveřejnění článku v denním tisku, ve kterém vyjadřuje svůj názor na věc. Jestliže soudce skutečně poskytl novináři takový rozhovor, jde o pochybnost, jež je důvodem pro vyloučení soudce z úkonů trestního řízení pro jeho vztah k věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 15. 9. 1999, sp. zn. 7 Nd 310/99 (uveřejněné pod č. 14/2000 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Jak se však v námitkách obviněného podává, k žádnému takovému vyjádření soudců, proti nimž námitka směřuje, nedošlo, a proto jen to, že je věc medializovaná, uvedenou podmínku pochybností o podjatosti nenaplňuje .
27. Obdobně je tomu i u odlišného názoru na věc, který nelze považovat za poměr k projednávané věci podle §30 odst. 1 tr. ř. Z dikce zákona i z povahy problému vyplývá, že projednávanou věcí je nutno rozumět skutek a všechny faktické okolnosti s ním související, přičemž poměr vyloučené osoby k věci musí mít zcela konkrétní podobu a osobní charakter, aby mohl být dostatečně pádným důvodem podmiňujícím vznik pochybnosti o schopnosti soudce přistupovat k věci a k úkonům jí se týkajícím objektivně. Nemůže proto postačovat poměr abstraktního rázu, který se promítá v právním názoru a z něj vycházejícím přístupu k projednávané věci, protože nejde o osobní poměr k věci samé, ale toliko o odlišný názor na právní posouzení skutku. Připuštění tohoto důvodu vyloučení soudce není možné ani v obecné rovině, neboť trestní řád v celé řadě ustanovení (§264 odst. 1, §265s odst. 1, §270 odst. 4, §314h odst. 1 tr. ř.) přímo předpokládá, že ve věci bude rozhodovat i soudce, jehož právní názor je odlišný, a to bez ohledu na to, zda se s právním názorem soudu vyššího stupně, eventuálně Ústavního soudu vnitřně ztotožní [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 1. 20024 Tvo 157/2001 (uveřejněné pod č. NS 13/2002-T 339 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)].
28. Za okolnost zakládající pochybnost o podjatosti soudce pro poměr k věci ve smyslu §30 odst. 1 tr. ř. tedy nemůže být považována každá skutečnost dovozovaná jen z předpokladů a domněnek dovolatele, ale o takovou skutečnost může jít jen tehdy, pokud existují skutečné a konkrétní okolnosti nasvědčující tomu, že takový soudce právě pro tuto okolnost není schopen spravedlivě a nestranně rozhodovat. Proto, když se soudce seznámil s některými skutkovými a právními otázkami věci předtím, než mu byla tato věc přidělena k projednání a rozhodnutí, nejde o důvod k jeho vyloučení z vykonávání úkonů trestního řízení [srov. usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 28. 3. 1995, sp. zn. 8 To 74/95 (uveřejněné pod č. 49/1995 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. Subjektivní přesvědčení procesních stran o tom, jak mělo být soudem rozhodnuto, nemůže být důvodem pro závěr podjatosti soudu. Soud musí kolizní situace řešit objektivně a bez ohledu na to, zda objektivita konvenuje tomu či onomu z účastníků kolize, a zda se kryje s jeho subjektivním přesvědčením o tom, jak mělo být rozhodnuto. Podjatost soudu nelze dovozovat ani z toho, že tento soud nedal průchod takovému dokazování, jakého se obviněný domáhá (srov. rozsudek Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 25. 11. 2008, sp. zn. 4 To 700/2008, in: Trestněprávní revue, roč. 2009, č. 4, s. 114) .
29. Z těchto hledisek lze, se zřetelem na konkrétní výhrady obviněného, dospět k závěru, že pouze ze skutečnosti, že věc byla probírána v médiích, příslušný soud nesprávně a jednostranně (podle názoru obviněného) hodnotil důkazy a týž senát rozhodoval i v jiné, skutkově obdobné trestní věci obviněného, případně že namísto přibrání znalce v této trestní věci provedl pouze důkaz jako důkazem listinným znaleckým posudkem zpracovaným na pokyn téhož senátu v jiné trestní věci obviněného, v níž byl uznán vinným rovněž trestným činem znásilnění, nelze dovozovat podjatost soudců jako členů příslušného senátu ve smyslu výše citovaného ustanovení trestního řádu (srov. přiměřeně usnesení Nejvyššího soudu ze dne 14. 6. 2006, sp. zn. 3 Tdo 728/2006, ze dne 1. 3. 2006, sp. zn. 3 Tdo 217/2006, či ze dne 17. 4. 2013, sp. zn. 8 Tdo 173/2013).
30. Ve shodě s těmito závěry ani Nejvyšší soud, stejně jako soudy nižších stupňů rozhodující v zásadě o obsahově totožných výhradách obviněného, jak na to bylo poukázáno výše, neshledal v projednávané věci žádné konkrétní skutečnosti, které by členy předmětného senátu soudu prvního stupně rozhodující v předmětné trestní věci vylučovaly z úkonů tohoto trestního řízení. Lze proto v námitce obviněného shledávat jen účelovou snahu zpochybnit správnost procesních postupů, když neuplatnil na základě konkrétních poznatků faktické projevy podjatosti, jež by měly oporu v obsahu spisového materiálu, protože vyloučení orgánů činných v trestním řízení podle §30 odst. 1 tr. ř. je nutné dovozovat jak ze souhrnu všech procesních okolností, tak i z hmotněprávního rozboru skutečností, které k těmto pochybnostem vedly (srov. nález Ústavního soudu ze dne 15. 2. 1999, sp. zn. II. ÚS 475/99). Žádné takové případné skutečnosti z procesu v posuzované věci neplynou, a proto Nejvyšší soud uvedenou námitku shledal jako zjevně neopodstatněnou.
VI. K dovolacímu důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř.
31. Obviněný v podaném dovolání uplatnil také dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., podle něhož je možné dovolání podat, jestliže rozhodnutí spočívá na nesprávném právním posouzení skutku nebo jiném nesprávném hmotněprávním posouzení. Tento dovolací důvod slouží zásadně k nápravě právních vad, které vyplývají buď z nesprávného právního posouzení skutku, anebo z jiného nesprávného hmotněprávního posouzení. Uvedená zásada je spojena s požadavkem na to, aby označený důvod byl skutečně obsahově tvrzen a odůvodněn konkrétními vadami, které jsou dovolatelem spatřovány v právním posouzení skutku, jenž je vymezen v napadeném rozhodnutí, a teprve v návaznosti na takové tvrzené a odůvodněné hmotněprávní pochybení lze vytýkat i nesprávná skutková zjištění. Pro naplnění uvedeného dovolacího důvodu nepostačuje pouhý formální poukaz na příslušné ustanovení obsahující některý z dovolacích důvodů, aniž by byly řádně vymezeny hmotněprávní vady v napadených rozhodnutích spatřované (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 1. 9. 2004, sp. zn. II. ÚS 279/03).
32. Podkladem pro posouzení správnosti právních otázek ve smyslu uvedeného dovolacího důvodu je skutkový stav zjištěný soudy prvního, příp. druhého stupně [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu např. ve věcech ze dne 9. 4. 2003, sp. zn. I. ÚS 412/02, ze dne 24. 4. 2003, sp. zn. III. ÚS 732/02, ze dne 9. 12. 2003, sp. zn. II. ÚS 760/02, ze dne 30. 10. 2003, sp. zn. III. ÚS 282/03 (U 23/31 SbNU 343), dne 15. 4. 2004, sp. zn. IV. ÚS 449/03 (U 22/33 SbNU 445), aj.]. Důvodem dovolání ve smyslu tohoto ustanovení nemůže být samotné nesprávné skutkové zjištění, a to přesto, že právní posouzení (kvalifikace) skutku i jiné hmotněprávní posouzení vždy navazují na skutková zjištění vyjádřená především ve skutkové větě výroku o vině napadeného rozsudku a blíže rozvedená v jeho odůvodnění [srov. srovnávací materiál Nejvyššího soudu ze dne 29. 9. 2004, sp. zn. Ts 42/2003 (uveřejněný pod č. 36/2004, s. 298, 299 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek), či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)]. Tato zásada je však limitována případy, kdy dovolatel namítá porušení práva na spravedlivý proces v oblasti dokazování, neboť v takovém případě je na základě článků 4, 90 a 95 Ústavy České republiky vždy povinností Nejvyššího soudu řádně zvážit a rozhodnout, zda dovolatelem uváděný důvod je či není dovolacím důvodem [srov. stanovisko Ústavního soudu ze dne 4. 3. 2014, sp. zn. Pl. ÚS-st. 38/14 (ST 38/72 SbNU 599), uveřejněné pod č. 40/2014 Sb.].
33. V takovém případě jde o výjimku ze shora vymezených obecných zásad představovanou zjištěním extrémního nesouladu mezi skutkovými zjištěními a právním posouzením věci, o nějž by se jednalo tehdy, kdyby byly zjištěny a prokázány takové vady a nedostatky, které by svědčily o zásadním zjevném nerespektování zásad a pravidel, podle nichž mají být uvedené postupy realizovány. Jen v takovém případě by mohlo dojít k průlomu do uvedených kritérií vymezujících dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. [srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 3. 2. 2005, sp. zn. III. ÚS 578/04, a nález Ústavního soudu ze dne 20. 9. 2006, sp. zn. I. ÚS 553/05 (N 167/42 SbNU 407)], což může být za situace, že je zjištěna zjevná absence srozumitelného odůvodnění rozsudku, kardinální logické rozpory ve skutkových zjištěních a z nich vyvozených právních závěrech, opomenutí a nehodnocení stěžejních důkazů atp. [viz např. nálezy Ústavního soudu ze dne 17. 5. 2000, sp. zn. II. ÚS 215/99 (N 69/18 SbNU 115), dále ze dne 20. 6. 1995, sp. zn. III. ÚS 84/94 (N 34/3 SbNU 257), ze dne 30. 11. 1995, sp. zn. III. ÚS 166/95 (N 79/4 SbNU 255) nebo usnesení Ústavního soudu ze dne 14. 1. 2004, sp. zn. III. ÚS 376/03 (U 1/32 SbNU 451)]. K předpokládanému pochybení tedy dojde, postrádá-li určitý závěr soudu racionální, skutkovou či logickou oporu v provedeném dokazování, a není rozhodné, zda nějaký konkrétní důkaz je přesvědčivější než důkaz jiný. Typicky proto nemůže při přezkumu napadených rozhodnutí Nejvyšší soud přistoupit k vlastnímu hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější anebo které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější. Takové hodnocení provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
34. Vzhledem k tomu, že obviněný v dovolání s odkazem na důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř. namítal vady v procesním postupu soudů a tyto výhrady založil na jím shledávaných nedostatcích majících základ v oblasti zásad spravedlivého procesu, z nichž výslovně zmínil extrémní nesoulad, Nejvyšší soud i přesto, že tyto nikoliv právní vady, ale nedostatky ve skutkových zjištěních nelze v rámci dovolání vytýkat prostřednictvím žádného důvodu podle §265b tr. ř. [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 23. 4. 2002, sp. zn. 3 Tdo 68/2002 (uveřejněné pod č. 16/2002 – T 369 v Souboru trestních rozhodnutí Nejvyššího soudu)], posuzoval, zda k porušení obviněným namítaných procesních pravidel v tomto konkrétním případě došlo.
35. Pokud obviněný vytýkal na základě důvodu podle §265b odst. 1 písm. g) tr. ř., že soudy jeho jednání nesprávně právně posoudily, uvěřily výpovědím poškozených namísto toho, aby postupovaly v souladu se zásadou in dubio pro reo, když z žádného důkazu nevyplynulo, že by jeho postup nebyl de lege artis, a pokud poškozené k němu měly výhrady, mohly vyhledat pomoc jiného lékaře, ke všem těmto výhradám obviněného soudy obou stupňů vysvětlily, proč se o tyto vytýkané nedostatky nejedná. Zejména k věrohodnosti poškozených je třeba uvést, že především soud prvního stupně se této skutečnosti věnoval, a plně s ohledem na obsah již dříve obviněným vznášených námitek rozhodné skutečnosti posuzoval. Nejvyšší soud s ohledem na nedostatky obviněným vytýkané v dovolání považuje za vhodné zdůraznit, že soud prvního stupně vyslechl obě poškozené a na straně 4 až 6 svého rozsudku poukázal na všechny skutečnosti, které mají význam pro hodnocení jejich výpovědí. Konstatoval i výpovědi dalších svědků, kteří se mohli k věci vyjádřit (svědkyně K. D., Mgr. M. K.), jejichž výpovědi hodnotil jak jednotlivě, tak i ve vzájemných souvislostech. Posuzoval i zpracovaný posudek znalce z oboru urologie prof. Jana Martínka, podle jehož závěrů usuzoval na povahu zákroků, k nimž se obviněný u svých pacientek, zcela mimo svou profesi, v rozporu s etikou a ženskou integritou, uchýlil, když zneužil jejich bezbrannosti [srov. usnesení Nejvyššího soudu ze dne 24. 8. 2011, sp. zn. 3 Tdo 929/2011 (uveřejněné pod č. 24/2013 Sbírky soudních rozhodnutí a stanovisek)]. V rámci posuzování věrohodnosti poškozené T. K., skutečnosti, které popsala, konfrontoval i s výsledky znaleckého zkoumání z oboru zdravotnictví, odvětví psychiatrie, z něhož zjistil, že poškozená trpí v důsledku činu obviněného posttraumatickou stresovou poruchou.
36. Na základě uvedeného postupu soudu prvního stupně, z něhož neplynou žádné vady ani jiné nesrovnalosti, Nejvyšší soud považuje za vhodné pro stručnost poukázat na strany 4 až 12 přezkoumávaného rozsudku soudu prvního stupně a strany 6 až 10 napadeného usnesení odvolacího soudu, kde se oba soudy obdobnými námitkami obviněného zabývaly a v uvedených pasážích s dostatečnou argumentací vysvětlily, že ve výpovědích poškozených neshledaly takové skutečnosti, které by svědčily o jejich nevěrohodnosti, anebo z nichž by vyplynulo, že události jimi popisované se neudály tak, jak tyto poškozené líčily. V této souvislosti je vhodné jen předeslat, že odvolací soud neopomenul poukázat na dostatečné odůvodnění rozsudku soudu prvního stupně v souladu se základními principy vyjádřenými v ustanovení §2 odst. 6 tr. ř. a §125 tr. ř. Neztotožnil se s obviněným, že soud prvního stupně upřednostňoval jednu skupinu důkazů před druhou a postupoval jednostranně v neprospěch obviněného, naopak rozvedl, že soud prvního stupně se svých povinností plynoucích z §2 odst. 5, 6 tr. ř. zhostil v souladu s hledisky, která uvedená ustanovení předpokládají. Žádné vady, které by zakládaly tzv. extrémní nesoulad, nezjistil, protože měl za to, že veškeré důkazy soud prvního stupně v opakujících se hlavních líčeních poté, co jeho první odsuzující rozsudek ze dne 13. 5. 2015, sp. zn. 21 T 115/2014 (č. l. 225 až 231) byl zrušen v rámci odvolacího řízení právě za účelem doplnění dokazování, zejména o znalecký posudek z odvětví sexuologie, usnesením Městského soudu v Brně ze dne 30. 7. 2015, sp. zn. 44 To 338/2015 (č. l. 266 až 269), prováděl s potřebným uvážením všech rozhodných skutečností.
37. Vzhledem k tomu, že Nejvyšší soud neshledal v těchto závěrech žádné nedostatky nebo vady, když má za to, že se odvolací soud všem těmto obdobným výhradám obviněného věnoval s potřebnou pozorností a důsledností, o čemž svědčí i to, že první rozsudek nalézacího soudu zrušil a věc mu vrátil k novému projednání a rozhodnutí, jen na doplnění k jinak správným závěrům považuje za vhodné uvést, že o extrémní nesoulad se v této věci nejedná. Hodnocení toho, který ze svědků je věrohodnější, které ze znaleckých vyjádření je přesvědčivější, apod., provádí zásadně obecné soudy, které jsou k tomu díky závaznosti zásad ústnosti a přímosti důkazního řízení nejlépe způsobilé [srov. přiměřeně např. nález Ústavního soudu ze dne 28. 8. 2008, sp. zn. II. ÚS 445/06 (N 149/50 SbNU 311), nález Ústavního soudu ze dne 1. 4. 2015, sp. zn. I. ÚS 2726/14 (ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu dosud neuveřejněný), či usnesení Ústavního soudu ze dne 11. 8. 2015, sp. zn. II. ÚS 1576/15].
38. Pouze pro úplnost považuje Nejvyšší soud za vhodné podotknout, že důkaz znaleckým posudkem zpracovaným na obviněného v jiné trestní věci nevyvolává z hlediska obviněným namítaných výhrad jakékoli pochybnosti. Byl sice vypracován v jiné věci, avšak v časově identickém období, v jakém se odehrála i nyní posuzovaná trestná činnost obviněného, a pro stejný druh trestné činnosti, resp. obviněný byl stíhán pro stejné trestné činy, jichž se dopustil v období od 3. 5. 2011 do 4. 4. 2014, zatímco v nyní posuzované věci v období od druhého pololetí 2010 do 4. 6. 2014. Soud tento důkaz provedl postupem v souladu s §213 odst. 1 tr. ř. Soudy se tedy v potřebné míře zhostily své povinnosti vycházející z ustanovení §2 odst. 5, 6 tr. ř., a to nejen skutkový stav věci řádně a bez pochybností objasňovat, ale i provedené důkazy náležitě v souladu se zásadou volného hodnocení provedených důkazů hodnotit. Jejich procesní postup, který je dostatečně a v souladu s podmínkami §125 tr. ř. vyjádřen v odůvodnění jejich rozhodnutí, je plně v souladu s požadavky §2 odst. 5 tr. ř., neboť soudy skutkový stav zjišťovaly v zásadě na základě důkazů nepřímých, a to ať svědeckých výpovědí nebo listinných důkazů, a vycházely především ze skutečností, z nichž bylo možné na vinu obviněného usuzovat. Lze jen připomenout, že trestní řád neobsahuje žádná pravidla, pokud jde o míru a hodnotu důkazů k prokázání určité skutečnosti. Odůvodnění rozhodnutí opřené o skutkový stav zjištěný na základě řetězce navzájem si neodporujících nepřímých důkazů nelze a priori považovat za méně přesvědčivé, než takové, které by vyplývalo z přímých důkazů, a to ani tehdy, bylo-li možno dokazování doplnit ještě o další nepřímé důkazy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 9. 7. 2013, sp. zn. IV. ÚS 2228/2012). Je třeba též zdůraznit, že právo na spravedlivý proces nezaručuje jednotlivci přímo nárok na rozhodnutí odpovídající jeho názoru, ale zajišťuje mu právo na spravedlivé soudní řízení, čemuž soudy v posuzované věci dostály, neboť provedly dostatek důkazů za účelem náležitého objasnění skutkového stavu bez důvodných pochybností. Obecné soudy využily plně v souladu se zásadou logiky prostoru pro uvážení, které umožňuje při rozhodování ve věci přihlédnout ke konkrétním zvláštnostem každého jednotlivého případu, když právě obecný soud je tím soudem, jejž má na mysli ustanovení článek 40 odst. Listiny, které stanoví, že jen soud rozhoduje o vině a trestu za trestné činy (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. 3. 2011, sp. zn. IV. ÚS 3169/09). Zásadně není porušením presumpce neviny, jestliže obecný soud srozumitelným a logickým způsobem vysvětlí, proč výpovědi svědka či obviněného uvěřil či nikoli; rozpory ve výpovědích lze překlenout v rámci hodnocení důkazů ve smyslu §2 odst. 6 tr. ř. [srov. přiměřeně usnesení Ústavního soudu ze dne 12. 7. 2012, sp. zn. III. ÚS 1806/2009 (U 6/66 SbNU 441)], což soudy obou stupňů v projednávané věci důsledně dodržely, a proto Nejvyšší soud neshledal ani v tomto směru porušení zásad fair procesu.
39. Nejvyšší soud se proto nemohl ztotožnit s námitkou obviněného o tom, že právní závěry jsou založeny na extrémním nesouladu mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy, a v této části jeho dovolání neshledal důvodným.
40. Soudy nižších stupňů nepochybily, jestliže shledaly, že obviněný zjištěným jednáním naplnil všechny znaky skutkové podstaty zločinů znásilnění podle §185 odst. 1, 2 písm. a) tr. zákoníku. Protože obviněný prokazatelně po všech stránkách znaky jeho skutkové podstaty naplnil, jak soudy obou stupňů v přezkoumávaných rozhodnutích rovněž důsledně rozvedly.
VII. Závěr
41. Ze všech těchto důvodů, když Nejvyšší soud v projednávané trestní věci shledal, že soudy obou stupňů na základě zjištěných skutkových okolností řádně posoudily všechny významné procesní i právní otázky, a to z hlediska obviněným vznesených námitek, dovolání obviněného jako celek neshledal opodstatněným. Vzhledem k tomu, že tento závěr mohl učinit na základě napadených rozhodnutí a příslušného spisu, z nichž je patrné, že napadená rozhodnutí ani jim předcházející řízení netrpí vytýkanými vadami, dovolání obviněného jako zjevně neopodstatněné podle §265i odst. 1 písm. e) tr. ř. odmítl.
Poučení: Proti rozhodnutí o dovolání není s výjimkou obnovy řízení opravný prostředek přípustný (§265n tr. ř.).
V Brně dne 24. 8. 2016
JUDr. Milada Šámalová
předsedkyně senátu