ECLI:CZ:US:2017:4.US.1040.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1040/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl soudkyní zpravodajkou Miladou Tomkovou o ústavní stížnosti MUDr. Lucie Teršípové, zastoupené JUDr. Filipem Matoušem, advokátem, sídlem Lazarská 6/11, Praha 2, proti usnesení Krajského soudu v Praze ze dne 24. února 2017 č. j. 9 To 65/2017-717, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Včas podanou ústavní stížností se stěžovatelka s tvrzením o porušení svých práv ústavně zaručených v čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod domáhala zrušení shora označeného usnesení, jímž Krajský soud v Praze zrušil usnesení Okresního soudu v Příbrami ze dne 8. 12. 2016 č. j. 3 T 122/2016-682 a uložil mu, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Z napadeného usnesení Krajského soudu v Praze připojeného k ústavní stížnosti vyplynulo, že stěžovatelka byla obžalována ze spáchání přečinu poškození cizí věci podle ustanovení §228 odst. 1 tr. zákoníku. Okresní soud v Příbrami po provedeném dokazování dospěl k závěru, že skutek, pro který je stěžovatelka stíhána, není trestným činem, avšak mohl by být posouzen jako přestupek, a věc postoupil Městskému úřadu Sedlčany k projednání. Ke stížnosti státního zástupce Okresního státního zastupitelství v Příbrami Krajský soud v Praze podle §149 odst. 1 písm. b) tr. řádu napadené usnesení zrušil a soudu prvního stupně uložil, aby o věci znovu jednal a rozhodl.
Dříve než Ústavní soud přikročí k věcnému přezkumu stěžovaného rozhodnutí, vždy zkoumá, zda ústavní stížnost splňuje všechny formální náležitosti kladené na ni zákonem č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), tedy mimo jiné i to, zda je přípustná.
Podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu soudce zpravodaj návrh usnesením odmítne tehdy, jde-li o návrh nepřípustný; podle ustanovení §75 odst. 1 je ústavní stížnost nepřípustná, jestliže stěžovatel nevyčerpal všechny procesní prostředky, které mu zákon k ochraně práva poskytuje (§72 odst. 3).
Ústavní soud setrvale judikuje, že ústavní stížností lze napadat především konečná a pravomocná meritorní rozhodnutí, neboť ústavní soudnictví je vybudováno na zásadě přezkumu věcí pravomocně skončených, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem (srov. nález sp. zn. III. ÚS 62/95 ze dne 30. 11. 1995, N 78/4 SbNU 243). Ústavní stížnost je tak vůči ostatním prostředkům sloužícím k ochraně práv ve vztahu subsidiarity. Je tomu tak proto, že ochrana ústavnosti není a z povahy věci ani nemůže být pouze úkolem Ústavního soudu, ale je, v souladu s čl. 4 Ústavy, úkolem všech orgánů veřejné moci, v tomto smyslu zejména obecných soudů; Ústavní soud tak představuje institucionální mechanismus, nastupující teprve v případě selhání všech ostatních procesních nástrojů.
Ústavní soud proto až na výjimky, v nichž případnou protiústavnost nelze napravit jiným způsobem, do neskončených řízení nevstupuje a jako nepřípustné odmítá ústavní stížnosti mířící proti kasačním rozhodnutím soudů vyšších instancí, kterými nebyla věc skončena, nýbrž pouze vrácena soudu nižší instance či jinému orgánu k dalšímu řízení (srov. nález sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či usnesení sp. zn. IV. ÚS 125/06 ze dne 30. 3. 2006, U 4/40 SbNU 781, usnesení sp. zn. III. ÚS 1829/08 ze dne 20. 8. 2008, usnesení sp. zn. IV. ÚS 3256/10 ze dne 4. 1. 2011, usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11 ze dne 16. 2. 2011, usnesení sp. zn. IV. ÚS 624/16 ze dne 29. 2. 2016 a další dostupná v el. podobě na http://nalus.usoud.cz). Závěr o nepřípustnosti ústavní stížnosti se přitom dle ustálené judikatury Ústavního soudu uplatní i tehdy, jestliže je orgán, který má ve věci opětovně rozhodnout, vázán právním názorem vysloveným v napadeném rozhodnutí, neboť okolnost, že nižší soud je vázán právním názorem kasačního soudu, nezakládá ani "uzavřenost" předmětem identifikovaného stadia řízení, ani se tím neklade překážka k ústavněprávní oponentuře proti "skutečně" konečnému rozhodnutí o věci (srov. usnesení sp. zn. III. ÚS 256/11).
Podanou ústavní stížností stěžovatelka brojila proti usnesení Krajského soudu v Praze, kterým bylo zrušeno usnesení soudu prvního stupně, kterému byla věc vrácena k opětovnému projednání a rozhodnutí. Napadené rozhodnutí není konečným rozhodnutím ve věci samé, ale jde o procesní rozhodnutí, jímž se navrací věc do soudního rozhodovacího procesu, ve kterém může stěžovatelka uplatňovat všechna svá práva. Již proto nelze považovat napadené rozhodnutí Krajského soudu v Praze za rozhodnutí [dle čl. 87 odst. 1 písm. d) Ústavy], jež by bylo způsobilé samo o sobě zasáhnout do základních práv a svobod stěžovatelky, a jako nezpůsobilý předmět ústavně právního přezkumu zakládá nepřípustnost ústavní stížnosti ve smyslu ustanovení §75 odst. 1 zákona o Ústavním soudu (srov. nálezy sp. zn. IV. ÚS 290/03 ze dne 4. 3. 2004, N 34/32 SbNU 321, či sp. zn. IV. ÚS 158/04 ze dne 4. 4. 2005, N 72/37 SbNU 23, 31 a další).
S ohledem na výše uvedené Ústavnímu soudu nezbylo, než ústavní stížnost jako nepřípustnou odmítnout podle ustanovení §43 odst. 1 písm. e) zákona o Ústavním soudu, a to mimo ústní jednání, bez přítomnosti účastníků řízení.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 12. května 2017
Milada Tomková v. r.
soudkyně zpravodajka