ECLI:CZ:US:2017:4.US.1489.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1489/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti Miroslava Dokupila, zastoupeného JUDr. Dušanem Ažaltovičem, advokátem se sídlem Potočná 41/109, Trenčín, Slovenská republika, zmocněnec pro doručování písemností: JUDr. Antonín Blažek, advokát se sídlem V Grni 759, Kunovice, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 30. 3. 2016 č. j. KSBR 31 INS 25648/2014, 30 Nd 63/2016-A-138, spojené s návrhem na odložení vykonatelnosti napadeného rozhodnutí, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I
Stěžovatel se s odvoláním na porušení čl. 36 odst. 1 a čl. 38 odst. 1 Listiny základních práv a svobod a čl. 6 odst. 1 Úmluvy o ochraně základních práv a základních svobod domáhá zrušení v záhlaví uvedeného rozhodnutí a odkladu jeho vykonatelnosti.
II
V insolvenční věci v řízení vedeném u Vrchního soudu v Olomouci pod sp. zn. 2 VSOL 1311/2015 vznesl dne 14. 12. 2015 dlužník (dále jen "stěžovatel") námitku podjatosti soudců druhého senátu Vrchního soudu v Olomouci, tj. soudců JUDr. Heleny Myškové, JUDr. Ivany Waltrové a Mgr. Martina Hejdy. Vrchní soud předložil tuto námitku Nejvyššímu soudu; k projednání námitky podjatosti byl určen jeho senát č. 29, přičemž předsedou senátu a soudcem zpravodajem byl určen soudce Nejvyššího soudu Mgr. Milan Polášek. Podáním ze dne 17. 2. 2016 vznesl stěžovatel námitku podjatosti soudce Nejvyššího soudu Mgr. Milana Poláška. Stěžovatel uvedl, že důvodem pro vyloučení Mgr. Milana Poláška z projednávání a rozhodnutí věci je jeho poměr k věci a účastníkům řízení; konkrétně poukázal na "osobní vazby tohoto soudce na soudce druhého senátu Vrchního soudu v Olomouci, o jejichž podjatosti má jako předseda senátu a soudce zpravodaj v rámci senátu 29 Nejvyššího soudu projednávat a rozhodovat." Stěžovatel uvedl, že soudkyně Vrchního soudu v Olomouci JUDr. Helena Myšková působila v průběhu roku 2015 na stáži v senátu č. 29 Nejvyššího soudu a dále také poukázal na to, že tatáž soudkyně a soudce Mgr. Milan Polášek působili "po řadu let v rámci senátů 2 Ko, 6 Cmo, VSOL 2 a 12 Cmo u Vrchního soudu v Olomouci...". Stěžovatel konečně uvedl, že vztahy soudce Mgr. Milana Poláška a soudkyně JUDr. Heleny Myškové "přesahují běžné kolegiální vztahy soudců v rámci senátu" a domnívá se, že přátelský vztah mezi soudci je takové povahy a intenzity, že vylučuje Mgr. Milana Poláška z projednání a rozhodnutí o námitce podjatosti vznesené vůči JUDr. Heleně Myškové.
Nejvyšší soud připomněl vlastní dotčenou judikaturu k podjatosti soudce (sp. zn. 21 Nd 440/2014, 4 Nd 114/2001 a 29 Nd 318/2014) a dále uvedl, že soudce Mgr. Milan Polášek se k námitce vyjádřil tak, že nemá žádný vztah k samotné věci, k účastníkům řízení ani k jejich zástupcům a nejsou mu známy žádné skutečnosti, které by mohly zakládat důvodnou pochybnost o jeho podjatosti. Na uvedeném nic nemění ani stěžovatelův odkaz na to, že soudkyně JUDr. Helena Myšková působila v době od 1. 1. 2015 do 30. 6. 2015 v senátu č. 29 Nejvyššího soudu, ani to, že s ní soudce Mgr. Milan Polášek několik let působil ve stejném senátu Vrchního soudu v Olomouci. Soudce Mgr. Milan Polášek navíc poukázal na to, že u Vrchního soudu v Olomouci působil několik let ve stejném senátu i se soudkyní JUDr. Ivanou Waltrovou, která je rovněž členkou druhého senátu Vrchního soudu v Olomouci a jeho kolegou byl i soudce JUDr. Vojtěch Brhel, nyní rovněž člen druhého senátu Vrchního soudu v Olomouci. Nejvyšší soud neshledal žádné okolnosti, z nichž by bylo možné dovodit, že pracovní vztahy mezi soudkyní JUDr. Helenou Myškovou a soudcem Mgr. Milanem Poláškem překročily běžný profesionální rámec. Stěžovatel navíc ani nepředložil žádná relevantní tvrzení, z nichž by vyplývalo, že mezi JUDr. Helenou Myškovou a soudcem Mgr. Milanem Poláškem existují (či existovaly) nějaké osobní vztahy. Nejvyšší soud neshledal ani žádné okolnosti, z nichž by vyplývalo, že soudce Mgr. Milan Polášek má vztah k účastníkům či jejich zástupcům v předmětném řízení. Nejvyšší soud proto rozhodl, že soudce tohoto soudu Mgr. Milan Polášek není vyloučen z projednání a rozhodnutí ve věci vedené u něho pod sp. zn. 29 NSČR 35/2016.
III
Stěžovatel v ústavní stížnosti zdůraznil citlivost problematiky insolvenčních řízení v České republice a ve vztahu k souzené věci poukázal na to, že netvrdí, že je "obětí nějakého komplotu, ale tvrdí, že procesní podmínky, kterým je vystaven, vylučují možnost tuto hypotézu vyloučit". Stěžovatel v návaznosti na ustanovení §40 odst. 1 a odst. 2, §42 odst. 1 písm. a) a písm. c) a s poukazem na §42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb., o soudech a soudcích (dále jen "zákon č. 6/2002 Sb."), uvedl, že rozvrh práce Nejvyššího soudu by neměl fakticky znamenat, že insolvenční věci jsou (výhradně) přidělovány pouze jedinému specializovanému 29. senátu bez možnosti přidělení insolvenčních věcí zbylým soudcům občanskoprávního a obchodního kolegia Nejvyššího soudu. Rozvrh práce Nejvyššího soudu na dobu od 1. 1. 2016 do 31. 12. 2016 je proto v části týkající se výlučného přidělování insolvenčních věcí senátu č. 29 v rozporu s §42 odst. 2 zákona č. 6/2002 Sb. Stěžovatel uzavřel s tím, že k zásahu do jeho základních práv a svobod došlo nejen na základě napadeného usnesení, ale také v důsledku jiného zásahu orgánu veřejné moci, kterým je postup Nejvyššího soudu při přidělování věci. Stěžovatel konečně navrhl, aby Ústavní soud odložil vykonatelnost napadeného usnesení do rozhodnutí ve věci samé.
IV
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, posoudil obsah ústavní stížností napadeného rozhodnutí a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Ústavní soud především konstatuje, jak již dlouhodobě ve své judikatuře zdůrazňuje, že není další instancí v systému obecného soudnictví, na níž by bylo možno se obracet s návrhem na přezkoumání procesu, interpretace a aplikace zákonných ustanovení provedených ostatními soudy. Ústavní soud plní roli soudního orgánu ochrany ústavnosti. Jeho pravomoc kasačně rozhodovat připadá v úvahu pouze v případě, kdy by napadeným rozhodnutím orgánu veřejné moci došlo k porušení základních práv a svobod zaručených normami ústavního pořádku; taková porušení z hlediska spravedlivého (řádného) procesu v rovině ústavněprávního posouzení věci představují nikoli event. "běžné" nesprávnosti, nýbrž až stav flagrantního ignorování příslušné kogentní normy nebo zjevného a neodůvodněného vybočení ze standardů v soudní praxi ustáleného výkladu, resp. použití výkladu, jemuž chybí smysluplné odůvodnění, jelikož tím zatěžuje vydané rozhodnutí ústavněprávně relevantní svévolí a interpretační libovůlí výkladu (srov. např. nález sp. zn. Pl. ÚS 85/06). Nic takového však v souzené věci dovodit nelze; Nejvyšší soud aplikoval adekvátní podústavní právo.
Ústavní soud uvádí, že podstatu argumentace stěžovatele v řízení před Nejvyšším soudem představuje přesvědčení, že již samotná skutečnost, že soudce Mgr. Milan Polášek působil ve stejném senátu u Vrchního soudu v Olomouci jako soudkyně JUDr. Helena Myšková, která zase jako soudkyně se specializací na insolvenční řízení byla na stáži u senátu Nejvyššího soudu č. 29, a dále, že pracovní vztahy mezi soudkyní JUDr. Helenou Myškovou a soudcem Mgr. Milanem Poláškem překročily běžný profesionální rámec, je, resp. může být objektivním důvodem k pochybnostem o nepodjatosti obou výše jmenovaných soudců. Takovou argumentaci však Ústavní soud nesdílí. Úvahy stěžovatele, že takové vztahy již samy o sobě zakládají podjatost, resp. jsou důvodem pochybovat o nepodjatosti soudce Mgr. Milana Poláška, nemá oporu v §14 odst. 1 o. s. ř., ani v judikatuře Nejvyššího soudu (srov. již zmíněná rozhodnutí sp. zn. 21 Nd 440/2014, 4 Nd 114/2001, příp. 29 Nd 318/2014, 29 NSČR 26/2012, 29 Icdo 23/2012) či Ústavního soudu (srov. např. rozhodnutí sp. zn. II. ÚS 105/01, III. ÚS 3268/10).
Ústavní soud například v posléze uvedeném usnesení k otázce objektivního kritéria, která má pro posouzení podjatosti soudce klíčový význam, konstatoval, že jde o to určit, jestli nezávisle na osobním chování soudce existují některé ověřitelné skutečnosti, které mohou vzbuzovat pochybnosti o jeho nestrannosti. Nic takového stěžovatel ostatně ani neuvádí, nepředložil žádná relevantní tvrzení, z nichž by vyplývalo, že mezi JUDr. Helenou Myškovou a soudcem Mgr. Milanem Poláškem existují (či existovaly) vztahy osobní povahy (zejména přátelské či naopak nepřátelské). Ústavní soud současně připomíná, že stěžovatel vůči ostatním členům druhého senátu Vrchního soudu v Olomouci obdobná tvrzení či pochybnosti o důsledcích působení soudce Mgr. Milana Poláška u Vrchního osudu v Olomouci (jeho druhého senátu) nevznáší, i když taková argumentace by byla předpokládatelná.
Ústavní soud musí v této souvislosti připomenout skutečnost, že subjektivní hledisko stěžovatele může být podnětem pro rozhodování o eventuální podjatosti, avšak rozhodování o této otázce se musí dít výlučně na základě hlediska objektivního. To znamená, že není přípustné vycházet pouze z pochybností o poměru soudce k projednávané věci nebo k osobám, jichž se daný úkon přímo dotýká, ale k vyloučení soudce z projednání a rozhodnutí věci může dojít teprve tehdy, když je evidentní, že vztah soudce k dané věci, účastníkům nebo k jejich zástupcům, dosahuje takové povahy a intenzity, že i přes zákonem stanovené povinnosti nebude moci nebo být schopen nezávisle a nestranně rozhodovat (srov. také nález sp. zn. II. ÚS 105/01).
Ústavní soud ke stěžovatelem tvrzenému porušení jeho práva na zákonného soudce v důsledku porušení požadavku předvídatelnosti a transparentnosti v otázce obsazení soudu jako jiného zásahu orgánu veřejné moci, jímž má být postup Nejvyššího soudu při přidělování věcí 29. senátu, musí připomenout, že důvod pochybovat ve smyslu §14 o. s. ř. o nepodjatosti soudce objektivně nemůže spočívat v tom, že soud je nesprávně obsazen (srov. usnesení Nejvyššího soudu sp. zn. 29 NSČR 26/2012). Stěžovatelova argumentace nesprávným obsazením soudu proto není ani způsobilá založit důvod pochybovat o nepodjatosti soudců senátu č. 29. Ústavní soud v této souvislosti připomíná argumentaci Nejvyššího soudu, kterou považuje za jasnou, jednoznačnou a přiléhavou, k níž z ústavněprávního hlediska nemá co dodat.
Proto Ústavní soud ústavní stížnost mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl. S ohledem na výsledek řízení Ústavní soud neshledal naplnění podmínek pro vyhovění návrhu na odklad vykonatelnosti napadeného rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 6. dubna 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu