ECLI:CZ:US:2017:4.US.1637.16.1
sp. zn. IV. ÚS 1637/16
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 30. března 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti hlavního města Prahy, se sídlem Mariánské náměstí 2/2, Praha 1, PSČ 110 00, právně zastoupeného JUDr. Janem Mikšem st., advokátem, se sídlem v Praze 2, Na Slupi 134/15, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 27. ledna 2016 č. j. 28 Cdo 3946/2015-156, proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 25. února 2015 č. j. 54 Co 508/2014-122, a proti rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 16. června 2014 č. j. 13 C 95/2011-88, za účasti 1) Nejvyššího soudu, 2) Městského soudu v Praze a 3) Obvodního soudu pro Prahu 1, jako účastníků řízení, a Vlasty Šulcové, jako vedlejší účastnice řízení, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 20. května 2016 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), jímž se hlavní město Praha (dále jen "stěžovatelka" či "žalovaná") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jejího ústavně zaručeného základního práva na ochranu vlastnictví ve smyslu článku 11 odst. 1 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina") a článku 1 dodatkového protokolu k Úmluvě o ochraně lidských práv a základních svobod, jakož i do práva na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny. Stěžovatelka namítá rovněž porušení článku 1 Listiny.
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí obecných soudů Ústavní soud zjistil, že Vlasta Šulcová (dále jen "žalobkyně" nebo "vedlejší účastnice") se v občanskoprávním řízení vedeném u Obvodního soudu pro Prahu 1 pod sp. zn. 13 C 95/2011, domáhala po žalované zaplacení částky 572 050 Kč s příslušenstvím, z titulu bezdůvodného obohacení, jehož se mělo žalované dostat tím, že v období od 1. srpna 2009 do 31. července 2011 užívala pozemky parc. č. X1, X2, X3, X4 (část se zpevněným neprašným povrchem) a X5 v katastrálním území Stodůlky, obec P., o celkové výměře 3 365 m2 (dále jen "pozemky"), jejichž vlastníkem byla v té době žalobkyně, bez právního důvodu.
Rozsudkem ze dne 16. června 2014 č. j. 13 C 95/2011-88, Obvodní soud pro Prahu 1 (dále též "soud prvního stupně") uložil žalované zaplatit žalobkyni 572 050 Kč s příslušenstvím.
K odvolání žalované Městský soud v Praze (dále též "odvolací soud") rozsudkem ze dne 25. února 2015 č. j. 54 Co 508/2014-122, potvrdil rozhodnutí soudu prvního stupně.
Dovolání žalované Nejvyšší soud odmítl usnesením ze dne 27. ledna 2016 č. j. 28 Cdo 3946/2015-156.
III.
Stěžovatelka v podané ústavní stížnosti předně namítá, že v projednávané věci jí nemělo vzniknout bezdůvodné obohacení na úkor žalobkyně (vedlejší účastnice řízení před Ústavním soudem), neboť vedlejší účastnice měla nabýt dané pozemky "způsobem obdobným nabytí podle restitučních předpisů", k čemuž stěžovatelka odkázala na nález Ústavního soudu ze dne 5. srpna 2009 sp. zn. I. ÚS 566/07 (jenž je veřejnosti dostupný, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). Stěžovatelka má rovněž za to, že v poměrech projednávané věci se plně uplatní závěry obsažené v nálezu Ústavního soudu ze dne 1. července 2014 sp. zn. I. ÚS 581/14, tedy že "nelze dovodit, že právnímu subjektu, jemuž vlastnictví či správa veřejného statku svědčí (město, obec), vznikne povinnost realizovat ve prospěch vlastníka pozemku platby z titulu bezdůvodného obohacení (...)." Z tohoto důvodu se stěžovatelka domnívá, že vlastnické právo vedlejší účastnice nemělo být v dané věci omezeno nuceně, nýbrž dobrovolně, a náhrada za takové omezení - z titulu práv z bezdůvodného obohacení - jí proto nenáleží. S vlastnickým právem je totiž mimo jiné spojena i povinnost vlastníka strpět veřejné užívání jeho věci; tak tomu je i v této věci.
Následně stěžovatelka namítá nedostatek své pasivní věcné legitimace, neboť školní areály a veřejné prostranství nacházející se na daných pozemcích, jsou ve správě Městské části Praha 13, resp. jí zřízených příspěvkových organizací, k čemuž stěžovatelka poukázala na usnesení Ústavního soudu ze dne 30. července 2013 sp. zn. I. ÚS 2496/11, a ze dne 20. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 1208/15.
Dále stěžovatelka napadá způsob, jakým obecné soudy stanovily výši bezdůvodného obohacení - vycházejíce prý bez dalšího z maximální výše regulovaného nájemného stanoveného příslušnými cenovými výměry Ministerstva financí - aniž by jakkoliv přihlédly k poloze daných pozemků a k nákladům účelně vynaloženým na jejich údržbu.
Konečně nad rámec ústavní stížnosti stěžovatelka doplňuje, že dne 16. listopadu 2015 od vedlejší účastnice dané pozemky odkoupila. Nárok vedlejší účastnice uplatněný v projednávané věci však nadále označuje za neopodstatněný.
Podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 29. června 2016 stěžovatelka ve vztahu ke svému tvrzení, že je na ni fakticky přenášeno restituční břemeno, které by jinak nesla Česká republika, poukázala na závěry nálezu Ústavního soudu ze dne 9. července 2003 sp. zn. Pl. ÚS 5/03.
IV.
Poté co Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky, vyžádal si v souladu s §42 odst. 4 vyjádření Obvodního soudu pro Prahu 1, Městského soudu v Praze, Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice řízení.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření ze dne 29. června 2016 uvedl, že závěr o pasivní věcné legitimaci stěžovatelky je v souladu s jeho rozhodovací praxí. Stran argumentace stěžovatelky, založené na nálezu Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, Nejvyšší soud konstatoval, že Ústavní soud se opakovaně přiklonil ke stanovisku, že stěžovatelkou citované závěry nemají povahu nosných důvodů rozhodnutí. V tomto směru tak nedošlo k judikatornímu posunu a nebyla tak nikterak překonána dosavadní rozhodovací praxe dovozující v případě užívání pozemku (veřejného prostranství) bez náležitého právního důvodu vznik bezdůvodného obohacení na straně příslušné obce [viz např. nález Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2016 sp. zn. II. ÚS 2520/15]. Nadto je v projednávané věci - oproti situaci, kterou řešil Ústavní soud pod sp. zn. I. ÚS 581/14 - identifikace subjektu, jemuž je daný stav (užívání pozemků jako veřejného prostranství) ku prospěchu, snazší v tom směru, že užitná hodnota dotčených pozemků žalobkyně má být realizována především vlastníkem funkčně propojených staveb. Stěžovatelkou předestřený vývoj majetkoprávních vztahů, označil Nejvyšší soud za irelevantní, neboť způsob nabytí pozemků žalobkyní nezakládá žádný právní titul, jenž by odůvodňoval bezúplatný zásah do vlastnictví žalobkyně. Závěrem stran výše bezdůvodného obohacení poukázal Nejvyšší soud na skutečnost, že její korektnost byla prověřena provedeným dokazováním (znaleckými posudky), které stěžovatelka nijak nezpochybnila.
Městský soud v Praze ve svém vyjádření ze dne 18. července 2016 odkázal na odůvodnění svého rozhodnutí s tím, že je přesvědčen, že napadeným rozhodnutím ani postupem v řízení neporušil ústavní práva stěžovatelky, pročež má za to, že nejsou dány důvody pro vyhovění ústavní stížnosti.
Obvodní soud pro Prahu 1 se ve stanovené lhůtě k ústavní stížnosti nevyjádřil.
Vedlejší účastnice především zdůraznila, že ve vztahu k pozemku parc. č. X4, již jednou obecné soudy (ale i Ústavní soud, viz usnesení Ústavního soudu ze dne 21. listopadu 2013 sp. zn. III. ÚS 2728/13) posuzovaly otázku existence bezdůvodného obohacení na straně stěžovatelky, získaného na její úkor; na závěry označeného rozhodnutí Ústavního soudu proto vedlejší účastnice plně odkázala i nyní. K tvrzení stěžovatelky, že vlastnické právo k pozemkům nabyla "jakoby" restitucí, vedlejší účastnice uvedla, že vlastnické právo nabyla na základě pravomocného soudního rozhodnutí - rozlišování obsahu vlastnictví na základě způsobu jeho nabytí proto označila za odporující zásadě rovnosti, resp. ústavně i mezinárodněprávně zajištěné ochraně vlastnictví. Závěrem vedlejší účastnice předestřela obsáhlou argumentaci podporující závěr obecných soudů o existenci pasivní věcné legitimace stěžovatelky, jakož i stanovení výše bezdůvodného obohacení.
Ústavní soud zaslal vyjádření Nejvyššího soudu a vedlejší účastnice stěžovatelce k replice. Zaslání vyjádření odvolacího soudu Ústavní soud nepovažoval - s ohledem na jeho obsah - za přínosné.
Stěžovatelka v replice ze dne 16. března 2017 v prvé řadě uvedla, že dle jejího názoru by mělo být zohledněno, že budovy a veřejné prostranství nacházející se na daných pozemcích do vlastnictví stěžovatelky přešly na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, a po stěžovatelce z tohoto důvodu nelze spravedlivě požadovat, aby vedlejší účastnici poskytovala náhradu za užívání takových pozemků. Současně stěžovatelka namítla, že k poskytování náhrady za užívání těchto pozemků není právní důvod, neboť pozemky měly být užívány se souhlasem - přinejmenším konkludentním - vedlejší účastnice. Stěžovatelka uvedla, že "Nejvyšší soud (...) nedostatečně zohledňuje skutečnost, že k zastavění dotyčného pozemku mohlo dojít se souhlasem jeho (původního) vlastníka, a že se tudíž může jednat o užívání na základě právního důvodu a o užívání bezplatné." V tomto duchu je dle stěžovatelky třeba vykládat i nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14.
Stran nedostatku své pasivní věcné legitimace stěžovatelka v replice tvrdila, že Nejvyšší soud měl zohlednit svoji aktuální rozhodovací praxi týkající se bezdůvodného obohacení vzniklého na základě užívání tzv. veřejného prostranství, v níž přiznává pasivní legitimaci městským částem, nikoliv stěžovatelce. Nicméně i v případě zastavěných pozemků Nejvyšší - a posléze i Ústavní - soud, měly dovodit pasivní legitimaci městské části a příspěvkových organizací, jimž byly dotyčné stavby svěřeny do správy.
Ohledně výše bezdůvodného obohacení přiznané obecnými soudy stěžovatelka v replice namítla, že znalecký posudek Ing. Jindřicha Kratěny považuje za zcela nepřijatelný, neboť jeho závěry nebyly náležitě odůvodněny; obecné soudy prý toliko vyšly z obsahu znaleckého posudku a nepřihlédly k dalším skutkovým tvrzením a důkazním návrhům stěžovatelky, čímž porušily právo stěžovatelky na spravedlivý proces a právo na ochranu vlastnictví. Konečně co se týče usnesení Ústavního soudu sp. zn. III. ÚS 2827/13, stěžovatelka konstatovala, že předmětem řízení v této věci byla (mimo jiné) toliko jiná "nezpevněná" část pozemku parc. č. X4. Nadto od vydání uvedeného usnesení mělo v rozhodovací praxi Nejvyššího i Ústavního soudu dojít ke stěžejnímu posunu (viz především nález Ústavního soudu ze dne 8. listopadu 2016 sp. zn. II. ÚS 251/16). Na tomto základu stěžovatelka uzavřela, že k omezení vlastnického práva vedlejší účastnice mělo dojít bezúplatně, se souhlasem tehdejšího správce a vlastníka nemovitostí, s čímž vedlejší účastnice byla (či měla být) srozuměna.
V.
Ústavní soud je podle článku 83 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava") soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí. Do jejich rozhodovací činnosti je tak Ústavní soud oprávněn zasáhnout pouze tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 8. července 1999 sp. zn. III. ÚS 224/98).
Podstatou ústavní stížnosti je nesouhlas stěžovatelky se závěrem obecných soudů o tom, že stěžovatelka se měla na úkor vedlejší účastnice obohatit tím, že v rozhodné době užívala pozemky ve vlastnictví vedlejší účastnice bez právního důvodu.
Ústavní soud má za to, že převážná většina námitek, které stěžovatelka předkládá, byla v řízení před obecnými soudy dostatečným způsobem vypořádána. Stěžovatelka se fakticky domáhá přehodnocení závěrů obecných soudů, k čemuž není Ústavní soud zásadně oprávněn, neboť není v pozici dalšího odvolacího orgánu.
Stěžovatelka předně obecným soudům vytýká, že se dostatečně nezabývaly otázkou způsobu nabytí vlastnického práva k daným pozemkům vedlejší účastnicí, který označuje za "způsob obdobný nabytí podle restitučních předpisů". Této námitce však Ústavní soud nemohl přitakat, neboť již odvolací soud poukázal na rozhodnutí Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 28. února 2006 č. j. 32 D 1612/2005-210, o dodatečném vypořádání dědictví po zůstavitelce Alžbětě Trunečkové a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2007 č. j. 51 Co 107/2007-107 (jímž byl změněn rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 12. ledna 2007 č. j. 7 C 507/2006-67), kterým uvedený soud určil, že výlučnou vlastnicí daných pozemků je vedlejší účastnice (srov. stranu 6 rozhodnutí odvolacího soudu). Vedlejší účastnice tak vlastnické právo k pozemkům nenabyla "způsobem obdobným nabytí podle restitučních předpisů", jak tvrdí stěžovatelka, nýbrž děděním (univerzální sukcesí), což bylo potvrzeno pravomocným rozsudkem Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2007 č. j. 51 Co 107/2007-107. Stěžovatelkou předestřená argumentace proto není způsobilá zvrátit závěr, který Nejvyšší soud formuloval ve svém vyjádření - a s nímž se Ústavní soud ztotožňuje - že okolnosti, za nichž vedlejší účastnice nabyla vlastnické právo k pozemkům, samy o sobě nezakládají žádný právní titul, jenž by umožňoval bezúplatný zásah do vlastnického práva vedlejší účastnice. Odkaz stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 566/07 je třeba v poměrech projednávané věci označit jako nepřiléhavý, neboť souvisí s jinou otázkou (k tomu viz níže).
Další námitku stěžovatelka směřuje proti rozhodnutí Nejvyššího soudu, jenž prý neměl dostatečně zohlednit skutečnost, že k zastavění dotčených pozemků mohlo dojít se souhlasem jejich (původního) vlastníka, a že tudíž může jít o užívání bezúplatné, vzniklé na základě právního důvodu. Ústavní soud k tomu konstatuje, že uvedenou domněnku sice stěžovatelka opakovaně uváděla v průběhu celého řízení před obecnými soudy, avšak toliko v rovině tvrzení. Jinými slovy konkrétní důkaz o tom, že vedlejší účastnice (či její právní předchůdkyně) věděla, či měla vědět o tom, jakým způsobem jsou pozemky využívány, soudům nenavrhla. Nadto ani z případného vědomí vedlejší účastnice o způsobu užívání pozemků nelze (bez dalšího) dovozovat případný souhlas, který by navíc měl za následek bezúplatnost takového užívání; vedlejší účastnice se ostatně dlouhodobě snažila nastalou situaci řešit tím, že stěžovatelku vyzývala k odkoupení daných pozemků. V tomto světle proto argumentace stěžovatelky o možném souhlasu vedlejší účastnice s užíváním pozemků neobstojí.
K otázce náhrady za omezení vlastnického práva se ostatně Ústavní soud opakovaně vyjádřil, přičemž poukázal na rozdíly mezi situací, jíž se zabýval v nálezu sp. zn. I. ÚS 581/14, a případy, kdy pozemky již byly (nejen) restituentům vydány a otázkou byla náhrada za jejich užívání osobou odlišnou od vlastníka takových pozemků (k tomu srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 26. dubna 2016 sp. zn. II. ÚS 2520/15, a ze dne 4. října 2016 sp. zn. II. ÚS 251/16, či usnesení Ústavního soudu ze dne 3. listopadu 2015 sp. zn. II. ÚS 3033/14, ze dne 3. listopadu 2015 sp. zn. II. ÚS 2314/15, nebo ze dne 8. srpna 2016 sp. zn. IV. ÚS 3217/15, a judikaturu v nich blíže citovanou). Nejvyšší soud se přitom ve svém napadeném rozhodnutí zabýval i odkazem stěžovatelky na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 581/14, přičemž k jeho závěrům obsaženým v části označené "obiter dictum" uvedl shodné argumenty jako Ústavní soud v uvedených rozhodnutích; ani v tomto ohledu proto neměl Ústavní soud proto napadenému rozhodnutí Nejvyššího soudu co vytknout.
Stran otázky pasivní věcné legitimace stěžovatelky považuje Ústavní soud za vhodné poukázat předně na následující skutečnosti:
1) Usnesením ze dne 10. prosince 2010 sp. zn. 28 Cdo 1896/2010, Nejvyšší soud zrušil rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 16. prosince 2009 č. j. 51 Co 402/2009-85, a rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 5 ze dne 7. května 2009 č. j. 25 C 284/2008-50, a věc (vyjma části příslušenství, v níž byla žaloba zamítnuta) vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení. Ve věci vedené u Obvodního soudu pro Prahu 5 pod sp. zn. 25 C 284/2008 šlo o skutkově obdobnou věc [Vlasta Šulcová (zde v pozici žalobkyně) se domáhala vydání bezdůvodného obohacení spočívající v užívání jejích pozemků bez právního důvodu] s tím rozdílem, že žalovanou zde byla Městská část Praha 13. Nejvyšší soud se neztotožnil se závěrem soudů nižších stupňů o existenci pasivní legitimace na straně žalované (která užívala budovy ve vlastnictví hlavního města Prahy) s argumentací, že "z hlediska bezdůvodného obohacení je rozhodné to, kdo je vlastníkem staveb umístěných na pozemcích žalobkyně, nikoliv to, kdo tyto stavby spravuje. Skutečnost, že budovy byly svěřeny do správy městské části, nemůže na městskou část přenést pasivní legitimaci v předmětném sporu za situace, kdy je pasivní legitimace založena na vlastnictví budov."
2) Usnesením ze dne 21. listopadu 2013 sp. zn. III. ÚS 2728/2013, Ústavní soud odmítl ústavní stížnost hlavního města Prahy proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 6. května 2013 sp. zn. 28 Cdo 1265/2011. Nejvyšší soud v uvedené věci odmítl dovolání hlavního města Prahy (v této věci žalované) proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. prosince 2010 č. j. 13 Co 513/2010-85, jímž odvolací soud potvrdil rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 1 ze dne 17. srpna 2010 č. j. 38 C 19/2010-53, kterým bylo žalované uloženo zaplatit Vlastě Šulcové (zde opět žalobkyni) částku 536 860 Kč s příslušenstvím, a to z titulu bezdůvodného obohacení spočívajícího v užívání pozemků žalobkyně bez právního důvodu. Se závěrem obecných soudů o existenci pasivní věcné legitimace na straně žalované se Ústavní soud v této věci zcela ztotožnil.
Zbývá dodat, že předmětem řízení ad 1) byly pozemky parc. č. X6, X7, X8, X9, X10 a X11, v témže katastrálním území a ad 2) pozemky parc. č. X12, X13, X14, X15, X16, X17, X18, X19 a X20, tamtéž.
Nejvyšší soud ve svém napadeném rozhodnutí vycházel mimo jiné ze svého usnesení sp. zn. 28 Cdo 1896/2010, vydaného v řízení vedeném mezi vedlejší účastnicí na straně jedné a Městskou částí Praha 13 (a stěžovatelkou) na straně druhé, z něhož se mimo jiné podává závěr, že "v situaci, kdy hlavní město Praha vlastní stavby, které byly svěřeny do správy městské části, a osoba, vlastnící pozemky, na nichž se uvedené stavby nacházejí, požaduje vydání bezdůvodného obohacení za užívání těchto pozemků bez právního důvodu, je k vydání bezdůvodného obohacení pasivně legitimováno hlavní město Praha, tedy obec, nikoliv městská část." Současně však Nejvyšší soud v rozsudku ze dne 7. května 2014 sp. zn. 28 Cdo 3684/2013, konstatoval, že sama skutečnost, že městské části spravují majetek hlavního města Prahy "nebrání tomu, aby byly městské části při splnění zákonných podmínek stranami závazkových vztahů, mezi něž bezpochyby patří i vztah z bezdůvodného obohacení."
Zde je třeba připomenout, že danou problematikou se zabýval již i Ústavní soud, jenž v usnesení ze dne 30. července 2013 sp. zn. I. ÚS 2496/11, uvedl, že "ustanovení §451 odst. 1 obč. zák., stanoví, že bezdůvodné obohacení je povinen vydat ten, kdo se na úkor jiného (bezdůvodně) obohatí. Není tu tak akcentován vlastnický vztah, ale vztah uživatelský, resp. vztah bezprostředně se obohacujícího a toho, kdo je na svém majetku krácen. Proto je pasivně legitimován ten, kdo se obohatil (což může být, ale nemusí, vlastník věci). Je tedy představitelná povinnost městské části vydat bezdůvodné obohacení, neboť spravuje vymezený majetek hl. m. Prahy (§19 odst. 1 zákona č. 131/2000 Sb.), nakládá s ním, přičemž vykonává práva a povinnosti vlastníka (§34 odst. 3 zákona č. 131/2000 Sb. a §17 Statutu hl. m. Prahy), a z budov mívá i přímé užitky; v takovém případě by bylo vhodnější posuzovat, zda vlastnictví hl. m. Prahy není jen "nuda proprietas" a zda to je skutečně tento subjekt, kdo se na úkor vlastníka pozemku obohacuje." (viz také usnesení Ústavního soudu ze dne 20. srpna 2015 sp. zn. III. ÚS 1208/15, či nález Ústavního soudu ze dne 4. října 2016 sp. zn. II. ÚS 251/16).
Zvláště z rozhodnutí Ústavního soudu je proto zřejmé, že při posuzování otázky pasivní věcné legitimace k vydání práv z bezdůvodného obohacení kritérium "pouhého" vlastnictví (např. budovy stojící na pozemku jiného) nelze považovat za dostačující a rozhodovací praxe se proto v tomto směru postupně vyvíjí.
Poukázala-li však stěžovatelka na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 566/07, považuje Ústavní soud za nezbytné v duchu tohoto nálezu konstatovat, že ke každé změně ustálené rozhodovací praxe je nutno přistupovat obezřetně, pečlivě ji odůvodnit a vzít přitom v úvahu, zda negativní následky, jež s sebou přinese, nebudou větší než případná pozitiva. Judikatura je totiž - jak je v popsané situaci více než zřejmé - skutečně zákonem v materiálním smyslu (k tomu srov. nález Ústavního soudu ze dne 20. září 2006 sp. zn. II. ÚS 566/05). V konečném důsledku by proto přijetí argumentace stěžovatelky - vystavěné z části na judikatorním posunu stran otázky pasivní věcné legitimace v případě práv z bezdůvodného obohacení v situaci, kdy na pozemcích ochuzeného stojí budovy obohaceného - mělo za následek zcela zásadní zásah do legitimního očekávání vedlejší účastnice. Ta přitom několik let vedla majetkoprávní spory se stěžovatelkou ohledně dotčených pozemků, vycházejíc právě z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího soudu, dle níž je určujícím kritériem pro stanovení osoby pasivně věcně legitimované k vydání bezdůvodného obohacení samotné vlastnictví budov (nemovitých věcí) stojících na pozemcích ochuzeného.
Vedle toho bylo rovněž třeba vzít v potaz skutečnost, že dne 16. listopadu 2015 stěžovatelka od vedlejší účastnice dané pozemky odkoupila. Do budoucna jsou tak majetkové spory (ohledně daných pozemků) mezi uvedenými vyloučeny.
Na tomto základu proto Ústavní soud konstatuje, že závěr Nejvyššího soudu o existenci pasivní věcné legitimace stěžovatelky byl přijat v souladu s ustálenou rozhodovací praxí Nejvyššího soudu, z níž vedlejší účastnice také v průběhu majetkoprávních sporů, které se stěžovatelkou vedla, vycházela. S ohledem na shora naznačené konkrétní okolnosti projednávané věci považuje Ústavní soud takový závěr za ústavně konformní.
Stran výše (náhrady) bezdůvodného obohacení, jejíž nesprávnost stěžovatelka tvrdí, Ústavní soud přezkoumal odůvodnění napadených rozhodnutí, z nichž se přesvědčivě a srozumitelně podává, z jakých důvodů obecné soudy vycházely z maximální ceny nájemného stanovené v příslušných cenových výměrech Ministerstva financí. Konstatoval-li Nejvyšší soud, že je na uvážení obecných soudů, jakou výši bezdůvodného obohacení - s ohledem na jedinečné okolnosti případu - stanoví, přičemž zdůraznil, že "bylo-li nájemné v posuzovaném období regulovanou cenou, nemůže výše bezdůvodného obohacení přesáhnout částku omezenou cenovými předpisy," a obecné soudy při stanovení výše bezdůvodného obohacení z této maximální výše regulované ceny nájemného skutečně vyšly, pak jejich závěr nelze označit za svévolný. To, že obecné soudy vyšly při stanovení výše bezdůvodného obohacení z maximální výše regulované ceny nájemného, přitom bylo odůvodněno právě zmíněnými okolnostmi dané věci [neboť z provedeného dokazování vzaly obecné soudy za zjištěné, že nebýt uvedené regulace, bylo by obvyklé (tržní) nájemné vyšší]. Ústavní soud ostatně již dříve konstatoval, že mu nepřísluší řešit samotnou otázku stanovení výše bezdůvodného obohacení, neboť se nedotýká možné protiústavnosti napadených rozhodnutí, nýbrž jejich (možné) věcné nesprávnosti.
S navazující argumentací stěžovatelky, stran závěrům znaleckého posudku Ing. Jindřicha Kratěny, se Ústavní soud nemohl ztotožnit, neboť hodnocením znaleckého posudku se podrobně zabýval soud prvního stupně (strana 6 jeho rozhodnutí), jenž současně vyložil i důvody, proč znalecký posudek předložený stěžovatelkou nepovažoval za přiléhavý (neboť se týkal jiného období, pozemků v jiné lokalitě a zcela odlišného charakteru). Nelze přisvědčit tvrzení stěžovatelky, že se obecné soudy nezabývaly otázkou nákladů účelně vynaložených na údržbu pozemků vedlejší účastnice. Soud prvního stupně k tomuto správně uvedl, že běžné náklady související s údržbou pozemku by musel vynakládat i oprávněný uživatel pozemků (typicky jejich nájemce), část nákladů pak byla stěžovatelkou vynakládána přímo v souvislosti se způsobem využití pozemků stěžovatelkou (např. údržba hřišť).
Konečně tvrdí-li stěžovatelka, že budovy a veřejné prostranství, jež se nacházejí na pozemcích ve vlastnictví vedlejší účastnice, nabyla na základě zákona č. 172/1991 Sb., o přechodu některých věcí z majetku České republiky do vlastnictví obcí, ve znění pozdějších předpisů, pročež po ní nelze spravedlivě požadovat, aby vedlejší účastnici poskytovala náhradu za užívání takových pozemků (v opačném případě stěžovatelka dovozuje, že je na ni přenášeno restituční břemeno, jež by měl jinak nést stát) považuje Ústavní soud za nezbytné konstatovat, že bezdůvodné obohacení, jež bylo v projednávané věci předmětem řízení před obecnými soudy vzniklo v období od 1. srpna 2009 do 31. července 2011. Vedlejší účastnice se stala vlastníkem pozemků na základě pravomocného rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. června 2007 č. j. 51 Co 107/2007-107. Ústavní soud má proto zato, že není namístě hovořit o restitučním břemenu stěžovatelky, neboť ta až do června 2007 užívala dané pozemky (neboť byla jejich vlastníkem) a právní status quo jí byl tedy ku prospěchu. Jestliže však v následujícím období vyvstala potřeba určitým způsobem nově konstituované majetkoprávní vztahy řešit (což stěžovatelka učinila až se značným časovým odstupem), bylo právě na stěžovatelce - pro níž se vlastnictví budov a existence veřejného prostranství staly nevýhodnými - aby tak učinila co nejdříve.
K odkazu stěžovatelky na nález Ústavního soudu ze dne 9. července 2003 sp. zn. Pl. ÚS 5/03, Ústavní soud konstatuje, že ve věci sp. zn. Pl. ÚS 5/03 se zdejší soud zabýval jinou otázkou, totiž tím, zda situace, za níž se z příspěvkových organizací zřízených státem staly ke dni nabytí účinnosti zákona č. 290/2002 Sb. příspěvkovými organizacemi obcí či krajů, nezasahuje do práva obcí a krajů (jakožto územních samosprávných celků) na samosprávu. V nyní projednávané věci je však stěžejní, že závazek stěžovatelky nevznikl přede dnem přechodu majetku státu na stěžovatelku (tj. před 24. květnem 1991), ale až o více než 17 let později. Proto Ústavní soud nepovažoval odkaz stěžovatelky na označené rozhodnutí za přiléhavý.
Protože Ústavní soud neshledal v rozhodování obecných soudů žádný protiprávní zásah do stěžovatelčiných základních práv, nebyl ani dán důvod ke kasačnímu zásahu, a proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu odmítl, jako návrh zjevně neopodstatněný.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 30. března 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu