ECLI:CZ:US:2017:4.US.1854.17.1
sp. zn. IV. ÚS 1854/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl dne 19. září 2017 mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků v senátu složeném z předsedy Vladimíra Sládečka a soudců Jaromíra Jirsy a Jana Musila (soudce zpravodaje) ve věci ústavní stížnosti J. R. S., zastoupeného JUDr. Markem Neustupným, advokátem, se sídlem U Mlékárny 290, 353 01 Mariánské Lázně, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 21. března 2017 č. j. 4 Tdo 269/2017-38, proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 6. června 2016 č. j. 4 To 89/2014-269, a proti rozsudku Okresního soudu v Teplicích ze dne 15. července 2013 č. j. 6 T 34/2013-183, za účasti 1. Nejvyššího soudu, 2. Krajského soudu v Ústí nad Labem a 3. Okresního soudu v Teplicích, jako účastníků řízení, takto:
Ústavní stížnost a návrh s ní spojený se odmítají.
Odůvodnění:
I.
Ústavní soud obdržel dne 14. června 2017 návrh ve smyslu §72 odst. 1 písm. a) zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu"), kterým se Jens Rolf Schumacher (dále jen "stěžovatel" nebo "obviněný") domáhá zrušení v záhlaví označených rozhodnutí obecných soudů, neboť má za to, že jimi bylo zasaženo do jeho ústavně zaručeného základního práva na soudní a jinou právní ochranu ve smyslu článku 36 odst. 1 a práva na tlumočníka ve smyslu článku 37 odst. 4 Listiny základních práv a svobod (dále jen "Listina"). Stěžovatel rovněž namítá porušení článku 6 odst. 3 písm. d) evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva").
II.
Z obsahu ústavní stížnosti a napadených rozhodnutí Ústavní soud zjistil:
1) Rozsudkem ze dne 15. července 2013 č. j. 6 T 34/2013-183 Okresní soud v Teplicích (dále také jen "nalézací soud") uznal stěžovatele [obviněného] vinným ze spáchání zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku. Za uvedené trestné činy obviněného odsoudil k úhrnnému trestu odnětí svobody v trvání dvou let; současně nalézací soud uložil obviněnému trest vyhoštění na dobu pěti let.
2) Uvedených trestných činů se měl obviněný (stručně řečeno) dopustit tak, že dne 9. ledna 2013 kolem 19 hod. v Teplicích přistoupil zezadu k poškozené Anně Barboy a opakovaně se pokoušel strhnout jí z ramene kabelku. Při třetím trhnutí se obviněnému podařilo otočit poškozenou kolem vlastní osy, v důsledku čehož tato ztratila rovnováhu, upadla na zem a povolila sevření kabelky. Díky tomu se obviněnému podařilo poškozené kabelku vytrhnout a následně utéct z místa činu. Kabelka poškozené obsahovala, mimo jiné, hotovost ve výši 1 200 Kč, mobilní telefon, vše v celkové hodnotě 6 650 Kč a dvě platební karty. Při pádu poškozené došlo k rozbití jejích dioptrických brýlí, čímž jí stěžovatel způsobil škodu ve výši 4 460 Kč. Obviněný byl zhruba 300 metrů od místa činu zadržen členem bezpečnostní agentury.
3) Proti rozsudku nalézacího soudu podal obviněný odvolání, jež Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také jen "odvolací soud") usnesením ze dne 6. června 2016 č. j. 4 To 89/2014-269, jako nedůvodné zamítl.
4) Odvolací soud v rámci své přezkumné činnosti neshledal v postupu nalézacího soudu žádná procesní pochybení či vady, které by mohly mít vliv na věcnou správnost jeho rozhodnutí. K jednotlivým důkazům uvedl, že v případě svědků neshledal žádné náznaky jejich nevěrohodnosti, jednotlivé svědecké výpovědi do sebe zapadají, navzájem se doplňují, a tvoří tak ucelený řetězec důkazů. Rozsah, v němž nalézací soud provedl dokazování, označil odvolací soud za maximálně možný. S úvahou nalézacího soudu ohledně druhu a výše trestů se odvolací soud plně ztotožnil.
5) Dovolání obviněného Nejvyšší soud (dále také jen "dovolací soud") usnesením ze dne 21. března 2017 č. j. 4 Tdo 269/2017-38, odmítl, neboť shledal, že bylo podáno z jiného důvodu, než je uveden v §265b tr. řádu.
6) K jednotlivým dovolacím námitkám obviněného dovolací soud uvedl, že tyto byly uplatněny již dříve v předchozích stadiích trestního řízení, přičemž soudy nižších stupňů se s nimi dostatečně vypořádaly v odůvodněních svých rozhodnutí. Co se týče námitky obviněného týkající se tzv. extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, dospěl dovolací soud k závěru, že obviněný primárně vychází z odlišných skutkových zjištění (než k jakým dospěly soudy nižších stupňů) a z vlastního hodnocení provedených důkazů. Pouze na základě tohoto vlastního hodnocení dovozuje existenci tvrzeného extrémního nesouladu. Nadto obviněný ani nijak blíže nespecifikuje, v čem má onen extrémní nesoulad spočívat. K postupu soudů nižších stupňů uvedl, že tyto se vypořádaly se všemi skutečnostmi důležitými pro jejich rozhodnutí, na jejichž základě dospěly k závěru, že obhajoba obviněného neměla oporu v provedených důkazech, ale naopak jimi byla vyvrácena. Ohledně tvrzení obviněného o neprovedení jím navržených důkazů dovolací soud podotknul, že obviněný tyto opomenuté důkazy nijak blíže nespecifikoval, pročež se dovolací soud touto obecnou námitkou nemohl blíže kvalifikovaně zabývat. K námitce subsidiarity trestní represe dovolací soud uvedl, že aplikace prostředků trestněprávní represe byla zcela namístě, a to s ohledem na společenskou škodlivost jednání, za něž byl obviněný odsouzen.
III.
Stěžovatel v rámci ústavní stížnosti nejprve namítá porušení svého práva na obhajobu, neboť odvolací ani dovolací soud se údajně řádně nezabývaly jeho námitkou, že nerozuměl tlumočnici přibrané v přípravném řízení. V souvislosti s tím stěžovatel podotýká, že se v přípravném řízení nevzdal práva na překlad obžaloby do německého jazyka ve smyslu §28 odst. 2 tr. řádu.
Jádro ústavní stížnosti pak představují námitky směřující proti zjištění skutkového stavu nalézacím soudem, o němž dle stěžovatele panují důvodné pochybnosti. Stěžovatel předně namítá, že poškozené kabelku neukradl, naopak ji nalezl u odpadkového koše a chtěl ji odnést na policii.
V návaznosti na toto tvrzení stěžovatel brojí proti obsahu svědeckých výpovědí, uvádí, že svědci nebyli přítomni samotnému spáchání trestného činu, svědek Berka prý nemohl mít pachatele celou dobu na očích. Mezi svědeckými výpověďmi jsou údajně významné rozpory, stěžovatel označuje svědky za nevěrohodné, namítá nespolehlivost použitých důkazních prostředků, rozporuje svědeckou výpověď poškozené. Stěžovatel rovněž nesouhlasí se závěrem nalézacího soudu o zásadních rozporech mezi jeho výpověďmi v přípravném řízení a při hlavním líčení.
Ze všech těchto důvodů má proto stěžovatel za to, že jednotlivé důkazy spolu nevytvářejí tzv. uzavřený řetězec, pročež měly obecné soudy za takové situace aplikovat zásadu in dubio pro reo. K tomu stěžovatel poukazuje na relevantní judikaturu Ústavního soudu (především nálezy Ústavního soudu ze dne 15. února 2016 sp. zn. I. ÚS 368/15, a ze dne 19. července 2016 sp. zn. III. ÚS 1073/15, jež jsou veřejnosti dostupné, stejně jako ostatní rozhodnutí Ústavního soudu, na stránce http://nalus.usoud.cz/). Podle stěžovatele je tak v dané věci dán extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy a skutkovými závěry nalézacího soudu.
Stěžovatel rovněž spatřuje porušení svého práva na spravedlivý proces v postupu nalézacího soudu, neboť nalézací soud se nevypořádal s jeho důkazními návrhy, v čemž spatřuje případ tzv. opomenutých důkazů. K tomu stěžovatel odkázal na relevantní judikaturu Ústavního soudu k této problematice.
Podle stěžovatele se orgány činné v trestním řízení dopustily celé řady procesních pochybení, především porušení zásady materiální pravdy (§2 odst. 5 tr. řádu), zásady volného hodnocení důkazů (§2 odst. 6 tr. řádu) a porušení ustanovení §125 odst. 1 tr. řádu, neboť odvolací soud ve svém rozhodnutí neuvedl, jak se vypořádal s obhajobou stěžovatele. V důsledku těchto pochybení obecné soudy zasáhly do práva stěžovatele na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny a článku 6 Úmluvy a postupovaly v rozporu s článkem 95 Ústavy České republiky (dále jen "Ústava").
Stěžovatel brojí také proti výši uloženého trestu, kterou považuje za zcela nepřiměřenou (zvláště s ohledem na výši způsobené škody). Stejně nepřiměřený je prý uložený trest vyhoštění. Podle jeho mínění by bylo možné posoudit celou věc jako přestupek. S tím souvisí i další námitka stěžovatele, podle níž obecné soudy opomenuly v dané věci vyjít ze zásady subsidiarity trestní represe.
Rozhodnutí dovolacího soudu stěžovatel označuje za ryze formalistické a to proto, že dovolací soud se údajně vůbec nevypořádal s jeho dovolacími námitkami. Naopak, dovolací soud veškeré jím předestřené otázky nesprávně posoudil jako otázky skutkové. a tedy nenaplňující tvrzený dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu. Stěžovatel je přesvědčen, že dovolací soud se jeho námitkami měl zabývat přinejmenším v tom směru, zda namítaná pochybení odvolacího soudu nebyla způsobilá založit porušení jeho ústavně zaručených základních práv a svobod. K tomu stěžovatel poukazuje na nález Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2017 sp. zn. I. ÚS 425/17, jehož závěry považuje za přiléhavé, byť přijaté na půdorysu civilního dovolacího řízení.
V závěru stěžovatel obsáhle cituje judikaturu Ústavního soudu týkající se tzv. opomenutých důkazů, nepřípustné libovůle při soudním rozhodování, nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí při nevypořádání se se všemi důkazy, nevypořádání odvolací argumentace, extrémního nesouladu a nepřiměřenosti trestu.
V neposlední řadě stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud před rozhodnutím o této ústavní stížnosti "odložil nebo přerušil výkon či vykonatelnost" napadených rozhodnutí.
Dne 24. července 2017 stěžovatel doplnil svoji ústavní stížnost přiložením speciální plné moci udělené pro řízení před Ústavním soudem ve smyslu §30 a §31 zákona o Ústavním soudu, jež do té doby nebyla součástí spisu. Současně stěžovatel poukázal na nález Ústavního soudu ze dne 25. dubna 2017 sp. zn. IV. ÚS 2213/16, "v němž je obsažena kritická zmínka o chování soudce Okresního soudu v Teplicích Mgr. Martina Roubalíka, jež v dané trestní věci rozhodoval v prvním stupni". Stěžovatel má na základě označeného rozhodnutí pochybnosti o osobě tohoto soudce a žádá, aby jeho trestní věc byla v případě kasačního nálezu Ústavního soudu "přidělena jinému soudci".
IV.
Dříve, než Ústavní soud může přistoupit k projednání ústavní stížnosti a rozhodnutí ve věci samé, musí prověřit, zda jsou splněny všechny formální náležitosti stanovené zákonem o Ústavním soudu.
K ústavní stížnosti původně nebyla přiložena plná moc udělená stěžovatelem jeho právnímu zástupci pro zastupování před Ústavním soudem ve smyslu §30 a §31 zákona o Ústavním soudu. Ústavní soud proto přípisem ze dne 22. června 2017 č. j. IV. ÚS 1854/17-13, vyzval stěžovatele k odstranění této vady. Dne 24. července 2017 Ústavní soud obdržel plnou moc splňující shora označené náležitosti
Po odstranění této vady Ústavní soud shledal, že ústavní stížnost je přípustná, byla podána včas osobou oprávněnou a splňuje také ostatní zákonné požadavky. Z tohoto důvodu si Ústavní soud v souladu s §42 odst. 3 a 4 zákona o Ústavním soudu vyžádal vyjádření obecných soudů, jakož i spis vedený u Okresního soudu v Teplicích pod sp. zn. 6 T 34/2013.
Okresní soud v Teplicích ve svém přípisu ze dne 7. září 2017 konstatoval, že vzhledem k obsahu podané ústavní stížnosti, která do značné míry kopíruje obsah dovolání stěžovatele, se k této nebude věcně vyjadřovat.
Krajský soud v Ústí nad Labem ve svém vyjádření odkázal na odůvodnění svého ústavní stížností napadeného rozhodnutí, jímž odvolání stěžovatele proti rozhodnutí nalézacího soudu zamítl a navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnosti nevyhověl.
Nejvyšší soud ve svém vyjádření shrnul, že ústavní stížnost je koncipována jako polemika s procesními postupy nalézacího soudu, na jejímž základě stěžovatel dovozuje existenci extrémního nesouladu mezi provedenými skutkovými zjšitěními a učiněným právním posouzením věci. Dle přesvědčení Nejvyššího soudu nemají jednotlivé námitky stěžovatele nezbytný ústavněprávní přesah; k tomu připomenul, že jednotlivými námitkami stěžovatele se zabýval v rámci svého rozhodnutí a stěžovatel je toliko opětovně vznáší v rámci své ústavní stížnosti. Z těchto důvodů Nejvyšší soud navrhl, aby Ústavní soud ústavní stížnost odmítl, jako zjevně neopodstatněnou.
Ústavní soud vzal v potaz skutečnost, že vyjádření obecných soudů obsahovala argumentaci stěžovateli známou již z předchozího průběhu trestního řízení, a proto nepovažoval jejich zaslání stěžovateli k případné replice za nutné.
V.
Ústavní soud přezkoumal napadená rozhodnutí obecných soudů, načež dospěl k závěru, že ústavní stížnost je zjevně neopodstatněná.
Podle článku 83 Ústavy je Ústavní soud soudním orgánem ochrany ústavnosti a tuto svoji pravomoc vykonává mimo jiné tím, že ve smyslu článku 87 odst. 1 písm. d) Ústavy rozhoduje o ústavní stížnosti proti pravomocnému rozhodnutí a jinému zásahu orgánů veřejné moci do ústavně zaručených základních práv a svobod [srov. též §72 odst. 1 písm. a) zákona o Ústavním soudu]. Není však součástí soustavy obecných soudů (článek 91 Ústavy) a není ani povolán k instančnímu přezkumu jejich rozhodnutí.
Ústavní soud připomíná, že není v zásadě oprávněn přezkoumávat skutková zjištění, k nimž dospěly obecné soudy (srov. nález Ústavního soudu ze dne 1. srpna 2005 sp. zn. I. ÚS 301/02), nejde-li o případy tzv. opomenutých důkazů, důkazů nezákonných, anebo případy extrémního nesouladu mezi provedeným dokazováním a zjištěným skutkovým stavem (viz např. nález Ústavního soudu ze dne 30. června 2004 sp. zn. IV. ÚS 570/03, či usnesení Ústavního soudu ze dne 14. ledna 2004 sp. zn. III. ÚS 376/03 nebo ze dne 23. září 2005 sp. zn. III. ÚS 359/05).
Ohledně procesu hodnocení důkazů je třeba zdůraznit, že podle článku 90 Ústavy jen soud (který je součástí soustavy obecných soudů) rozhoduje o otázce viny a trestu, tzn., že hodnotí důkazy podle svého volného uvážení a v rámci stanoveném trestním řádem. Zásada volného hodnocení důkazů je přitom výrazem ústavního principu nezávislosti soudů. Pokud soud při svém rozhodování respektuje podmínky dané ustanovením §2 odst. 5 a 6 tr. řádu, jakož i ustanovení §125 tr. řádu a jasně vyloží, o které důkazy svá skutková zjištění opřel, jakými úvahami se při hodnocení provedených důkazů řídil a jak se vypořádal s obhajobou, není v pravomoci Ústavního soudu, aby takové hodnocení přehodnocoval. Důvod ke zrušení soudního rozhodnutí je dán (mimo jiné) za situace, kdy lze uvažovat o extrémním nesouladu mezi prováděnými důkazy, zjištěními, která z těchto důkazů soud učinil, a právními závěry soudu, jinými slovy, kdy jeho rozhodnutí svědčí o možné libovůli (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 20. června 1995 sp. zn. III. ÚS 84/94 či ze dne 30. listopadu 1995 sp. zn. III. ÚS 166/95).
Ústavní soud dále předesílá, že stěžovatel ve své ústavní stížnosti v podstatě opakuje námitky, které uplatnil již v rámci své obhajoby a jimiž se obecné soudy opakovaně zabývaly. Tím staví Ústavní soud do role další soudní instance, což však neodpovídá postavení, jež mu přiznává článek 91 Ústavy.
K jednotlivým námitkám uvádí Ústavní soud následující:
Ohledně tvrzení stěžovatele o zásahu do jeho práva na tlumočníka Ústavní soud odkazuje na odůvodnění napadených rozhodnutí obecných soudů, jež se s touto námitkou podrobně vypořádaly. Nalézací soud poté, co stěžovatel při hlavním líčení, jež bylo původně nařízeno na 29. duben 2013, uvedl, že se v přípravném řízení nevzdal svého práva na překlad obhajoby do německého jazyka, resp. že nerozuměl překladu příslušného poučení, rozhodl z důvodu zachování zákonné lhůty pěti pracovních dnů k přípravě obhajoby o odročení hlavního líčení za účelem překladu obžaloby. Tato zákonná lhůta byla dodržena. Stěžovatel dále uvedl, že v průběhu přípravného řízení nerozuměl přibrané tlumočnici. Nalézací soud však tuto námitku odmítl s tím, že stěžovatel ji v průběhu přípravného řízení nikdy nevznesl, ačkoliv byl za přítomnosti svého obhájce a tlumočnice vyslechnut po sdělení obvinění (viz také strana 5 rozhodnutí dovolacího soudu). Ústavní soud považuje uvedený závěr nalézacího soudu za logický a racionálně odůvodněný. Jestliže stěžovatel po celou dobu přípravného řízení nevznesl k způsobu tlumočení žádné výhrady a činí tak až v rámci hlavního líčení, je namístě takovou argumentaci stěžovatele vyhodnotit jako ryze účelovou, jak ostatně uvedl i dovolací soud (srov. stranu 5 jeho rozhodnutí).
Následující námitky směřují proti rozhodnutí nalézacího soudu, jemuž stěžovatel vytýká nedostatečné zjištění skutkového stavu, jakož i extrémní nesoulad mezi provedenými důkazy, skutkovými zjištěními a přijatými právními závěry.
Otázkou rozsahu objasnění skutkového stavu v trestním řízení se Ústavní soud ve své rozhodovací praxi opakovaně zabýval. K vyslovení viny určitým trestným činem se nevyžaduje ničím a nikým ani v sebemenší míře nezpochybnitelný skutkový stav. Požaduje se vnitřní přesvědčení soudce, nabyté v rámci předepsaného procesního postupu na základě objektivně přezkoumatelných úvah, vtělených do odůvodnění rozhodnutí, o tom, že konkrétní osoba čin spáchala. Toto přesvědčení musí mít kvalitu tzv. praktické jistoty, tj. stavu, v němž nejsou o vině obviněného důvodné pochybnosti (srov. nálezy Ústavního soudu ze dne 29. dubna 2009 sp. zn. I. ÚS 3094/08, ze dne 7. ledna 2010 sp. zn. III. ÚS 722/09, ze dne 5. března 2010 sp. zn. III. ÚS 1624/09, ze dne 16. června 2011 sp. zn. I. ÚS 864/11, ze dne 8. srpna 2013 sp. zn. II. ÚS 2142/11, či ze dne 9. června 2014 sp. zn. IV. ÚS 787/13, případně usnesení Ústavního soudu ze dne 20. prosince 2016 sp. zn. II. ÚS 3646/16). Toliko tehdy, nedosáhne-li přesvědčení soudce této požadované kvality, tj. jsou-li přítomny důvodné pochybnosti ve vztahu ke skutku či osobě pachatele, jež nelze odstranit ani provedením dalšího důkazu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01), musí soud v souladu s principem presumpce neviny a z něj plynoucím pravidlem in dubio pro reo, rozhodnout ve prospěch obviněného.
Obhajoba stěžovatele, podle níž chtěl kabelku poškozené, kterou nalezl v odpadkovém koši, odnést na policejní stanici, byla vyvrácena na základě jednotlivých svědeckých výpovědí, zvláště svědecké výpovědi poškozené; ta stěžovatele opakovaně označila za pachatele. Ostatní svědecké výpovědi pak pojednávaly o chování stěžovatele krátce před jeho zadržením a během zadržení. Svědkové Beznoska a Czipczirsch shodně potvrdili, že stěžovatel měl v okamžiku svého zadržení kabelku poškozené zčásti schovanou pod bundou. Svědek Beznoska dále uvedl, že stěžovatel mu měl sdělit, že kabelku poškozené hodlal odevzdat policii, ačkoliv na přilehlém náměstí stála policejní hlídka, stěžovatel přešel na opačnou stranu náměstí a kabelku poškozené měl částečně schovanou pod bundou. Tentýž svědek dodal, že stěžovatel byl v okamžiku, kdy k němu dorazil, nervózní a brunátnější v obličeji, resp. že byl "spíše zadýchaný". Svědek Berky sice nespatřil samotné přepadení poškozené, ale viděl osobu odpovídající popisu pachatele (ten mu sdělila poškozená), která utíkala přes náměstí směrem k poště, přičemž měl mít stěžovatele údajně po celou dobu na očích, až do jeho zadržení nedaleko budovy pošty.
S ohledem na rozpory ve výpovědích stěžovatele, učiněných v přípravném řízení a v hlavním líčení, nalézací soud neuvěřil jeho tvrzením o nálezu kabelky poškozené a jeho úmyslu předat ji policii.
Co se týče tvrzení stěžovatele, že nalézací soud vycházel z tvrzení svědka Berkyho, který měl mít stěžovatele celou dobu na očích, nalézací soud sám poukázal na možné nejasnosti ohledně této části výpovědi daného svědka (strana 13 jeho rozhodnutí), avšak tyto ve světle ostatních důkazů neshledal jako natolik zásadní, aby byly způsobilé ovlivnit jeho závěr o vině stěžovatele. Nalézací soud v tomto směru akcentoval především popis pachatele tak, jak jej sdělila poškozená svědku Berkymu a tento jej pak předestřel dalším svědkům. Podle tohoto popisu identifikovali svědci Beznoska a Czipczirsch stěžovatele již před jeho zadržením (strany 6 a 7 rozhodnutí nalézacího soudu).
Dílčí rozpory mezi svědeckými výpověďmi neshledal nalézací soud jako zásadní, potažmo způsobilé zpochybnit jejich věrohodnost. Ústavní soud připomíná, že existence rozporných důkazů, např. dílčí faktické nesrovnalosti ve svědeckých výpovědích, změny ve výpovědích spoluobžalovaných, neschopnost svědků podat vyčerpávající popis pachatele apod., je velmi častým úkazem, s nímž se policejní a justiční praxe setkává (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. března 2004 sp. zn. II. ÚS 593/02, ze dne 15. dubna 2004 sp. zn. IV. ÚS 449/03, ze dne 20. prosince 2006 sp. zn. I. ÚS 536/05, ze dne 30. října 2015 sp. zn. I. ÚS 3969/14, anebo ze dne 23. března 2017 sp. zn. IV. ÚS 804/16).
Stěžovatelův poukaz na nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 368/15 ohledně nedostatečně zjištěného skutkového stavu, resp. spolehlivosti důkazů, na jejichž základě nalézací soud dospěl k dílčím skutkovým zjištěním, považuje Ústavní soud v této věci za nepřiléhavý. Ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 368/15 totiž Ústavní soud posuzoval odlišnou situaci, kdy obecné soudy dospěly k závěru o vině stěžovatelky na základě listinných důkazů, které nebyly opatřeny a přechovávány způsobem, u něhož by nebyly pochybnosti o jejich možném úmyslném či nedbalostním, popřípadě náhodném upravení, pozměnění či zaměnění za jiný důkazní prostředek (otázka integrity důkazu).
Ve věci stěžovatele však nalézací soud vycházel především ze svědeckých výpovědí, o jejichž spolehlivosti neměl pochyb (k výpovědi poškozené srov. především stranu 13 rozhodnutí nalézacího soudu). Poškozená i přesto, že k útoku došlo v zimním období kolem 19 hod. a stěžovatele viděla pouze krátce, podrobně popsala jeho vzhled, určila směr, kterým z místa činu utekl, a na základě této identifikace byl následně stěžovatel zadržen svědkem Beznoskem. Nalézací soud k otázce věrohodnosti poškozené konstatoval, že poškozené byla nahrazena způsobená újma a zjevně nebyla vedena snahou za každou cenu označit stěžovatele jako pachatele.
Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu sp. zn. II. ÚS 1073/15 Ústavní soud rovněž neshledal jako důvodný, neboť v nyní projednávané trestní věci nalézací soud provedl veškeré v úvahu přicházející důkazy (k tomu viz níže). Kamerový záznam z náměstí, sousedícího s poštou, u níž byl stěžovatel zadržen, byl orgány činnými v trestním řízení vyhodnocen jako negativní, neboť "na něm nelze vidět utíkajícího muže, ani muže, který by vyndával či vhazoval kabelku do odpadkového koše" (úřední záznam Policie České republiky Krajského ředitelství Policie Ústeckého kraje, Územního odboru Teplice, Obvodního oddělení Teplice ze dne 10. ledna 2013 č. j. KRPU-7391-18/TČ-2013-040918, č. l. 69 verte). Provedené důkazy nalézací soud hodnotil v souladu s požadavky formulovanými v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu. Odůvodnění jeho rozhodnutí v tomto ohledu obsahuje veškeré náležitosti podle §125 odst. 1 tr. řádu.
Ústavní soud proto po přezkoumání trestního spisu a napadených rozhodnutí nemá v dané věci pochyb o tom, že ohledně skutkového stavu trestného činu, jenž byl stěžovateli kladen za vinu, bylo praktické jistoty o vině stěžovatele dosaženo, resp. že takový závěr se z odůvodnění rozhodnutí nalézacího soudu dostatečně bezpečně podává. V projednávané věci Ústavní soud neshledal ani případ extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a zjištěným skutkovým stavem; ani v postupu nalézacího soudu neshledal žádná výraznější pochybení, natož pak taková, která by dosahovala ústavní roviny. Tvrzení stěžovatele, že jednotlivé (nadto nejen nepřímé) důkazy netvoří uzavřený celek, proto Ústavní soud nemohl přisvědčit.
Obecnou výtku stěžovatele stran porušení základních zásad trestního řízení zakotvených v §2 odst. 5 a 6 tr. řádu Ústavní soud odmítl, jelikož v postupu obecných soudů neshledal žádné prohřešky, jimiž by se zpronevěřily zákonným požadavkům. Jako důvodnou nemohl přijmout ani námitku stěžovatele, podle níž se odvolací soud v rozporu s §125 tr. řádu opomenul vypořádat s jeho obhajobou, uplatněnou v rámci odvolacího řízení. Pomine-li Ústavní soud, že tato námitka je formulována ryze obecně (nepodává se z ní s jakými konkrétními tvrzeními obhajoby se odvolací soud neměl vypořádat), je třeba poukázat na strany 5 až 6 rozhodnutí odvolacího soudu, kde jsou jednotlivé argumenty obhajoby dostatečně vypořádány.
Stěžovatel dále nalézacímu soudu vytýká neprovedení jím navržených důkazů (které však blíže neoznačuje). Ústavní soud z obsahu rozhodnutí nalézacího soudu zjistil, že stěžovatel v řízení před tímto soudem navrhoval provedení výslechu Dany Osminkové, jisté paní Jany a pana Slacha a své přítelkyně Rozálie Bundové. Tyto důkazní návrhy stěžovatele nalézací soud odmítl s odůvodněním, že jejich provedení nepovažoval za nezbytné k tomu, aby zjistil skutkový stavu věci bez důvodných pochybností. Důvodem pro takový závěr nalézacího soudu bylo, že žádná z uvedených osob se v době spáchání trestného činu stěžovatele nepohybovala na místě činu a v jeho okolí a nemohla tak přispět k objasnění přepadení poškozené či k ozřejmění chování stěžovatele poté, co k tomuto přepadení došlo, případně v době jeho zadržení.
Ústavní soud se k doktríně tzv. opomenutých důkazů vyjádřil opakovaně (srov. usnesení Ústavního soudu ze dne 18. listopadu 2004 sp. zn. III. ÚS 177/04). V projednávané věci stěžovatel navrhl provedení určitých důkazů, avšak tyto návrhy byly nalézacím soudem odmítnuty s odůvodněním, že navržené důkazy nemohou nijak přispět k objasnění skutkového stavu věci. Jinými slovy řečeno, stěžovatelem navržené důkazy nebyly s to ani ověřit ani vyvrátit tvrzenou skutečnost, tedy ve vazbě na toto tvrzení nedisponovaly vypovídací potencí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. února 2004 sp. zn. I. ÚS 733/01). Ústavní soud proto konstatuje, že odůvodnění nalézacího soudu je v tomto směru dostatečně přesvědčivé a odmítnutím důkazních návrhů stěžovatele nebylo dotčeno jeho právo na spravedlivý proces ve smyslu článku 36 odst. 1 Listiny.
Ve vztahu k námitkám stěžovatele ohledně nepřiměřené výše uloženého trestu odnětí svobody a trestu vyhoštění Ústavní soud připomíná svoji ustálenou judikaturu, dle níž mu zásadně nepřísluší vyjadřovat se k výši a druhu uloženého trestu (srov. nález Ústavního soudu ze dne 24. srpna 2008 sp. zn. II. ÚS 455/05), protože rozhodování obecných soudů je v této oblasti zcela nezastupitelné [srov. článek 90 Ústavy a článek 40 odst. 1 Listiny]. Ústavní soud je oprávněn zasáhnout pouze v případě, že by obecné soudy nerespektovaly zásadu zákonnosti ukládaného trestu, dle které jen zákon stanoví, jaký trest, lze za spáchání deliktu uložit (srov. čl. 39 Listiny). Taková situace by nastala v případě, kdy soud uloží druh trestu zákonem nedovolený, výše trestu se pohybuje mimo rozsah zákonem stanovené sazby, nejsou respektována pravidla modifikující tuto sazbu či upravující trestání v případě mnohosti trestné činnosti, příp. při stanovení konkrétní výměry zvoleného trestu jsou zcela opomenuty rozhodující okolnosti, pojící se k osobě pachatele a ke spáchanému trestnému činu, resp. je extrémně nevyvážený prvek represe a prevence.
V posuzované věci se jak nalézací, tak odvolací soud otázkou druhu a výše uložených trestů náležitě zabývaly (srov. strany 15-16 rozhodnutí nalézacího soudu a strany 6-7 rozhodnutí odvolacího soudu). Nalézací soud při stanovení výše trestu odnětí svobody hodnotil povahu a závažnost trestného činu stěžovatele, přičemž poukázal na způsob jeho spáchání a následek, skutečnost, že stěžovatel se dopustil dvou sbíhajících se trestných činů, namířených proti osobě vyššího věku a spáchaných ze ziskuchtivosti, aniž by podle vlastního vyjádření stěžovatele o jeho majetkových poměrech byl k takovému kroku donucen objektivními okolnostmi. Na druhou stranu nalézací soud zohlednil jistou míru projevené lítosti obviněného nad příkořím způsobeným poškozené. Co se týče trestu vyhoštění, konstatoval nalézací soud, že v případě stěžovatele byly splněny všechny podmínky odůvodňující jeho uložení a bezpečnost lidí uložení takového trestu vyžaduje. Osobní poměry a osoba stěžovatele uložení tohoto druhu trestu nijak nevylučují. K tomu dovolací soud připomněl, že stěžovatel je cizím státním příslušníkem bez konkrétní vazby na Českou republiku, žije a podniká ve Spolkové republice Německo, kde má i svou přítelkyni. K námitce stěžovatele, že obecné soudy měly při určení výše jednotlivých trestů vyjít ze skutečnosti, že poškozené byla způsobena poměrně nízká škoda, Ústavní soud připomíná, že výše škody je pouze jedním z kritérií, jež je třeba zohlednit při stanovení druhy a výměry trestu.
Odkaz stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 16. dubna 2015 sp. zn. III. ÚS 2569/14, týkající se omezení osobní svobody obviněné nařízením pozorování ve zdravotnickém ústavu podle §116 odst. 2 tr. řádu, nepovažuje Ústavní soud za přiléhavý, protože o takový případ v trestní věci stěžovatele nejde.
Ústavní soud konstatuje, že vzhledem k tomu, že trestní zákoník umožňuje uložit pachateli jak trest odnětí svobody, tak trest vyhoštění, výše uložených trestů se pohybovala v rozmezí zákonem stanovené trestní sazby (v případě trestu odnětí svobody dokonce na její samotné spodní hranici) a nalézací soud neopomenul zhodnotit okolnosti rozhodné pro určení povahy a závažnosti trestného činu, jakož i okolnosti pojící se čistě k osobě stěžovatele, nemá, čeho by úvahám nalézacího a odvolacího soudu v tomto směru vytknul.
K úvaze stěžovatele o uplatnění zásady subsidiarity trestní represe, resp. požadavku aplikace trestního práva jako ultima ratio, považuje Ústavní soud za vhodné poukázat na odůvodnění dovolacího soudu, který se touto námitkou podrobně zabýval. Ústavní soud sdílí závěr dovolacího soudu, podle něhož v případě sbíhajícího se zvlášť závažného zločinu loupeže podle §173 odst. 1 tr. zákoníku a přečinu neoprávněného opatření, padělání a pozměnění platebního prostředku podle §234 odst. 1 tr. zákoníku, není namístě úvaha o ochraně dotčených zájmů za pomoci prostředků jiných právních odvětví. Okolnosti spáchání obou trestných činů nejsou ani způsobilé přivodit závěr o tom, že dané činy se nacházejí na samé spodní hranici trestnosti obdobných trestných činů, což by odůvodňovalo aplikaci zásady subsidiarity trestní represe ve smyslu Stanoviska trestního kolegia Nejvyššího soudu ze dne 30. ledna 2013 sp. zn. Tpjn 301/2012.
Argumentaci závěry nálezů Ústavního soudu ze dne 6. listopadu 2007 sp. zn. II. ÚS 3/06 a ze dne 11. května 2011 sp. zn. II. ÚS 165/11, respektive rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 14. června 2016 sp. zn. 7 To 193/2016-205, považuje Ústavní soud za zcela nepřiléhavou, neboť jednání stěžovatele zcela postrádá soukromoprávní charakter. V trestní věci stěžovatele aplikace zásady subsidiarity trestní represe nepřichází v úvahu.
Dle stěžovatele dovolací soud posoudil jeho dovolání čistě formalisticky. Ústavní soud takový závěr nesdílí, neboť z odůvodnění napadeného rozhodnutí se zřetelně podává, proč se dovolací soud nemohl zabývat většinou dovolacích námitek stěžovatele (s ohledem na jejich skutkový základ). Naopak tam, kde stěžovatel prostřednictvím své argumentace vymezil otázky spadající pod uplatněný dovolací důvod, byl postup soudů nižších stupňů podroben přezkumu ze strany dovolacího soudu, jenž však žádných pochybení neshledal.
Co se týče odkazu stěžovatele na nález Ústavního soudu ze dne 19. dubna 2017 sp. zn. I. ÚS 425/17, je třeba říci, že uvedené rozhodnutí se zabývá otázkou posuzování přípustnosti dovolání ve věcech civilních ve smyslu §237 o. s. ř. Přípustnost dovolání ve věcech trestních se řídí ustanovením 265a tr. řádu, jež je vybudováno na odlišné koncepci než ustanovení §237 o. s. ř. Stran možnosti přezkumu skutkových závěrů soudů nižších stupňů dovolacím soudem v trestním řízení Ústavní soud poukazuje na doktrínu tzv. extrémního nesouladu, která právě k posouzení otázek skutkových směřuje. Nejvyšší soud je přitom povinen takovou námitku posoudit a zvážit, zda nenaplňuje dovolací důvod podle §265b odst. 1 písm. g) tr. řádu [srov. nález Ústavního soudu sp. zn. I. ÚS 368/15]. Stěžovatel tuto námitku uplatnil v dovolacím řízení, přičemž Nejvyšší soud neshledal, že by mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními ve věci stěžovatele panovaly takové rozpory, jež by byly způsobilé založit extrémní nesoulad. S ohledem na shora učiněné závěry považuje Ústavní soud závěr dovolacího soudu za adekvátní.
Námitkou stěžovatele k osobě soudce nalézacího soudu, Mgr. Martina Roubalíka, se Ústavní soud nemohl zabývat, neboť stěžovatel tuto prvně vznáší teprve v řízení před Ústavním soudem. Současně je třeba říci, že stěžovatel dovozuje možnou podjatost uvedeného soudce vůči jeho osobě na základě citace odůvodnění jiného rozhodnutí Ústavního soudu, vydaného ve zcela odlišné věci (v níž nadto podjatost uvedeného soudce nebyla shledána). K "žádosti, aby trestní věc stěžovatele byla v případě kasace přidělena jinému soudci nalézacího soudu" Ústavní soud konstatuje, že zákon o Ústavním soudu mu neumožňuje rozhodnout ve smyslu §262 tr. řádu, respektive §265l odst. 3 tr. řádu.
Ústavní soud připomíná, že je zejména povinen zkoumat, zda bylo trestní řízení jako celek spravedlivé. V projednávaném případě dospěl k závěru, že tomu tak bylo. Obecné soudy postupovaly s náležitou pečlivostí, zabývaly se obhajobou stěžovatele, umožnily mu podílet se na dokazování (byť jeho důkazní návrh s ohledem na jejich přínos pro zjištění skutkového stavu dané věci zamítly), provedené důkazy byly náležitě zhodnoceny a přijatá rozhodnutí byla odůvodněna. Komplex provedených důkazů, posuzovaných ve všech souvislostech, umožnil v posuzovaném případě dospět k přesvědčivému závěru o vině stěžovatele.
Ze všech těchto důvodů proto Ústavní soud shrnuje, že stěžovateli se nepodařilo osvědčit tvrzený zásah do jeho základních práv a svobod. Ústavní soud proto podanou ústavní stížnost mimo ústní jednání bez přítomnosti účastníků řízení odmítl podle §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu, jako návrh zjevně neopodstatněný. Odmítnut byl i návrh na odložení vykonatelnosti napadených rozhodnutí.
Poučení: Proti usnesení Ústavního soudu není odvolání přípustné.
V Brně dne 19. září 2017
Vladimír Sládeček v. r.
předseda senátu Ústavního soudu