ECLI:CZ:US:2017:4.US.2252.17.1
sp. zn. IV. ÚS 2252/17
Usnesení
Ústavní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Vladimíra Sládečka (soudce zpravodaj), soudců JUDr. Jaromíra Jirsy a JUDr. Jana Musila o ústavní stížnosti F. N., t. č. ve výkonu trestu odnětí svobody ve Věznici Pardubice, zastoupeného Mgr. Michalem Krčmou, advokátem se sídlem Praha 1, Štupartská 4, proti usnesení Nejvyššího soudu ze dne 8. 3. 2017 č. j. 3 Tdo 1657/2016-169 a rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 3. 5. 2016 sp. zn. 5 To 5/2015, takto:
Ústavní stížnost se odmítá.
Odůvodnění:
Rozsudkem Obvodního soudu pro Prahu 7 ze dne 3. 10. 2014 sp. zn. 24 T 72/2013 byl stěžovatel uznán vinným ze spáchání několika skutků posouzených jako organizátorství na trestném činu pojistného podvodu podle §10 odst. 1 písm. a), §250a odst. 1, 3 trestního zákona č. 140/1961 Sb. (dále jen "trestní zákon") a ze spáchání pokračujícího trestného činu pojistného podvodu podle §250a odst. 1, 4 písm. b) trestního zákona, dílem dokonaného, dílem ve stadiu pokusu. V ústavní stížnosti stěžovatel navrhuje, aby Ústavní soud zrušil v záhlaví označený rozsudek Městského soudu v Praze, kterým byl na základě jeho odvolání uvedený rozsudek Obvodního soudu pro Prahu 7 zrušen pouze ve výroku o trestu a stěžovatel byl nově odsouzen k souhrnnému trestu odnětí svobody v trvání tří let a šesti měsíců, pro jehož výkon byl zařazen do věznice s ostrahou, a trestu propadnutí věci. Dále navrhuje zrušení označeného usnesení Nejvyššího soudu, jímž bylo odmítnuto jeho dovolání.
Podle stěžovatele došlo vydáním napadených rozhodnutí k zásahu do jeho práv podle čl. 10 a čl. 95 odst. 1 Ústavy, čl. 2 odst. 2 a 3, čl. 11 odst. 1, čl. 36 odst. 1, čl. 37 odst. 3, čl. 38 odst. 2 a čl. 39 Listiny základních práv a svobod, čl. 5, čl. 6 odst. 1, 3 písm. b) a d), čl. 7 a čl. 8 odst. 1 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod (dále jen "Úmluva") a čl. 1 odst. 1 Dodatkového protokolu č. 1 k Úmluvě.
Stěžovatel namítá, že domovní prohlídka, která byla uskutečněna ještě před zahájením trestního stíhání, nebyla provedena v souladu se zákonem, neboť nebyla neodkladným ani neopakovatelným úkonem, resp. soudce se při nařízení domovní prohlídky otázkou neodkladnosti a neopakovatelnosti nijak nezabýval. Dále poukazuje na to, že v jeho věci byla prohlídka jiných prostor a pozemků nařízena policejním orgánem a nikoli soudem. Odvolacímu soudu stěžovatel vytýká, že se v napadeném rozsudku nevypořádal s jeho návrhem na provedení důkazu v podobě znaleckého posudku. Trestní soudy podle stěžovatele pochybily i tím, že v průběhu řízení nepřihlížely k jeho invaliditě. Dále tvrdí, že se trestní soudy nijak nevypořádaly s jeho námitkou ohledně podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně. Nezákonný průběh dokazování spatřuje i v tom, že soud prvního stupně bez souhlasu stran přečetl úřední záznamy z přípravného řízení. Stěžovatel dále brojí proti právní kvalifikaci stíhaného skutku, když podle jeho názoru nebyly splněny podstatné znaky pokračujícího trestného činu, takže nebylo možno sčítat způsobené škody. Tvrdí, že nebyl seznámen s návrhem státního zástupce na vzetí do vazby, že jeho zadržení trvalo více než 48 hodin a že nebyl seznámen se stanoviskem státního zastupitelství pro Prahu 7 k podaným odvoláním ani s vyjádřením státní zástupkyně Nejvyššího státního zastupitelství k jeho dovolání. Stěžovatel konečně poukazuje na údajný absolutní nesoulad mezi skutkovými zjištěními a provedenými důkazy.
Ústavní soud zvážil argumentaci stěžovatele, obsah napadených rozhodnutí a dalších listinných podkladů a dospěl k závěru, že jde o návrh zjevně neopodstatněný, a proto jej odmítl.
Podle ustanovení §43 odst. 3 zákona č. 182/1993 Sb., o Ústavním soudu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen "zákon o Ústavním soudu") musí být usnesení o odmítnutí návrhu podle odstavců 1 a 2 písemně vyhotoveno, stručně odůvodněno uvedením zákonného důvodu, pro který se návrh odmítá a musí obsahovat poučení, že odvolání není přípustné.
Námitky stěžovatele směřují primárně k revizi skutkových a právních závěrů, ke kterým trestní soudy dospěly. Ústavní soud však ve své judikatuře konstantně zdůrazňuje, že zásadně nemá oprávnění zasahovat do rozhodovací činnosti trestních soudů, neboť není vrcholem jejich soustavy, ale zvláštním soudním orgánem ochrany ústavnosti (srov. čl. 81, čl. 83, čl. 90 Ústavy). Nepřísluší mu tedy přehodnocovat skutkové a právní závěry trestních soudů, a neposuzuje proto v zásadě ani jejich stanoviska a výklady ke konkrétním ustanovením zákonů, nejedná-li se o otázky ústavněprávního významu. Do rozhodovací činnosti trestních soudů je Ústavní soud oprávněn zasáhnout jen tehdy, pokud by postup těchto orgánů byl natolik extrémní, že by překročil meze ústavnosti (srov. např. nález sp. zn. III. ÚS 224/98).
Z odůvodnění napadených rozhodnutí je zřejmé, že výše uvedené námitky stěžovatel uplatňoval již v průběhu trestního řízení v rámci své obhajoby. Trestní soudy se přitom těmito námitkami pozorně zabývaly a adekvátně se s nimi vypořádaly.
Pokud jde o námitky týkající se domovní prohlídky provedené před zahájením trestního stíhání, resp. absence odůvodnění její neodkladnosti, touto otázkou se zabýval již nalézací soud, který daný problém velmi podrobně a kvalitně analyzoval (srov. č. l. 125-127 rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7). Dospěl přitom k závěru, že byť v příkazu k domovní prohlídce skutečně nebylo výslovně uvedeno, že jde o neodkladný nebo neopakovatelný úkon, jde toliko o formální vadu, která nemá vliv na věcnou správnost tohoto úkonu, jenž byl v daném případě z materiálního hlediska úkonem neodkladným.
Ústavní soud v této souvislosti připomíná zejména nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13, v němž je obsažen závěr, že z ústavního hlediska je dostačující, pokud neodkladnost úkonu vyplývá ze spisového materiálu, resp. je z něj dovoditelná, neboť právě to je nezbytné k tomu, aby mohla být následně přezkoumávána. Obvodní soud pro Prahu 7 v napadeném rozsudku přesvědčivě vysvětlil, že v dané věci prováděná domovní prohlídka věcně měla charakter neodkladného úkonu, a to vzhledem k nebezpečí zmaření, zničení nebo ztráty důkazů. Možnost zničení či odstranění důkazních prostředků přitom patří k typickým důvodům, které činí z domovní prohlídky či prohlídky jiných prostor a pozemků neodkladný úkon (viz zmiňovaný nález sp. zn. Pl. ÚS 47/13). Ústavní soud již dříve vyslovil, že pokud ze všech okolností případu, jež lze identifikovat na základě příkazu k prohlídce nebo ze spisu, přesvědčivě vyplývá, že podmínky neodkladnosti úkonu byly skutečně dány, potom pouhý případný nedostatek písemného zdůvodnění neodkladnosti úkonu v příkazu k prohlídce nemusí být nutně posuzován jako ústavněprávní pochybení (srov. nález sp. zn. III. ÚS 2260/10 nebo usnesení sp. zn. II. ÚS 1517/13).
V rámci své námitky související s prohlídkou jiných prostor a pozemků (konkrétně bezpečnostní schránky v bance) stěžovatel sám uvádí, že v době jejího provádění, tj. v březnu 2009, podle ustanovení §83a odst. 1 trestního řádu v tehdy účinném znění nařizoval takovou prohlídku státní zástupce nebo policejní orgán. Tuto situaci řešil Ústavní soud ve svém stanovisku sp. zn. Pl. ÚS-st. 31/10 (vyhlášeném pod č. 426/2010 Sb.), v němž jednoznačně formuloval, že: "Je-li ústavní stížností napadeno provedení prohlídky jiných prostor nebo pozemků, je nutné nahlížet na intertemporální účinky nálezu ze dne 8. 6. 2010 sp. zn. Pl. ÚS 3/09 (N 121/57 SbNU 495; 219/2010 Sb.) tak, že se odvíjejí ex nunc, tj. teprve ode dne, v němž byl nález vyhlášen ve Sbírce zákonů, neboť tento nález výslovně nestanovil jinak (§58 odst. 1 in fine zákona o Ústavním soudu). Nosné důvody tohoto nálezu lze uplatnit pouze pro futuro (do budoucna), nikoli pro situace, kdy provedení prohlídky jiných prostor a pozemků nařídil (před publikací nálezu sp. zn. Pl. ÚS 3/09 ve Sbírce zákonů) v souladu s tehdy platným a účinným zněním §83a odst. 1 tr. řádu, ve znění pozdějších předpisů, státní zástupce nebo se souhlasem státního zástupce policejní orgán. Proto v těchto případech pouhý nedostatek souhlasu soudce s provedením prohlídky jiných prostor a pozemků nezakládá porušení ústavním pořádkem zaručených základních práv a svobod". Tyto závěry plně dopadají i na nyní posuzovanou věc, a Ústavní soud proto neshledal uvedenou námitku opodstatněnou.
Jestliže stěžovatel trestním soudům dále vytýká, že se nevypořádaly s jeho návrhem na doplnění dokazování provedením znaleckého posudku, Ústavní soud připomíná svou ustálenou judikaturu, z níž vyplývá, že rozhodnutí o rozsahu dokazování spadá do výlučné kompetence soudu, který má v rámci normativního obsahu aplikovaných podústavních norem dostatečný prostor, aby individuálně posoudil, zda ke zjištění skutkového stavu je či není třeba provedení dalších důkazů. Ústavní soud přitom do tohoto procesu může vstupovat jen ve výjimečných případech, jestliže by důkazní návrh měl zásadní význam pro posouzení otázky viny, avšak trestní soud jej přesto bez logického odůvodnění odmítne provést (viz např. nálezy sp. zn. I. ÚS 425/97 či I. ÚS 362/96). Porušení pravidel spravedlivého (řádného) procesu tedy nelze vyvozovat z toho, že soud neuzná za vhodné některý z navržených důkazů provést, pokud tak učinil proto, že z důkazů do té doby provedených je skutkový stav posuzované věci již bezpečně objasněn a svůj postup v tomto směru přiměřeným způsobem odůvodní (srov. nálezy sp. zn. I. ÚS 32/95 či I. ÚS 459/2000). V posuzovaném případě trestní soudy dostatečně odůvodnily, proč považují skutkový stav za objasněný (srov. č. l. 17 napadeného usnesení Nejvyššího soudu), a proč proto není třeba provádět další dokazování. Ústavní soud tak nemá důvod tento jejich závěr přehodnocovat.
Ústavní soud dále konstatuje, že se trestní soudy zcela adekvátně vypořádaly i s dalšími výše uvedenými námitkami stěžovatele, přičemž v tomto směru odkazuje zejména na odůvodnění napadeného usnesení Nejvyššího soudu. Ve vztahu k údajné podjatosti předsedkyně senátu soudu prvního stupně Nejvyšší soud uvedl, že o námitce podjatosti vznesené stěžovatelem bylo již pravomocně rozhodnuto usnesením Městského soudu v Praze ze dne 7. 10. 2015 sp. zn. 5 To 7/2015, přičemž tato námitka byla zamítnuta. Nejvyšší soud dále vysvětlil, že v postupu předsedkyně senátu soudu prvního stupně nebylo možno shledat žádný důvod zpochybňující její nestrannost (srov. č. l. 22-24 usnesení Nejvyššího soudu). Nejvyšší soud dále potvrdil správnost právní kvalifikace jednání stěžovatele a racionálně vysvětlil, že jednání označované v odsuzujícím rozsudku Obvodního soudu pro Prahu 7 pod bodem II. vykazovalo všechny znaky pokračujícího trestného činu (srov. č. l. 19-21). Nejvyšší soud se dostatečně zabýval také námitkou stěžovatele ohledně údajného extrémního nesouladu mezi provedenými důkazy a skutkovými zjištěními, k nimž dospěly soudy nižších stupňů (srov. č. l. 18); v tomto směru lze odkázat také na odůvodnění napadeného rozsudku Městského soudu v Praze (č. l. 54-55). S námitkami týkajícími se údajně nezákonného čtení úředních záznamů z přípravného řízení se zcela dostatečně vypořádal Městský soud v Praze (č. l. 53 napadeného rozsudku tohoto soudu). Ústavní soud uvedené argumentaci trestních soudů nemá co vytknout.
Ve vztahu k ostatním námitkám lze ve stručnosti podotknout, že ani ty nemohou vést k závěru, že by v průběhu trestního řízení došlo k zásahu do ústavně zaručených práv stěžovatele. Ze žádného ustanovení trestního řádu nevyplývá nutnost seznámit obžalovaného, který podal odvolání proti rozsudku soudu prvního stupně, s vyjádřením státního zástupce k tomuto odvolání (srov. §251 odst. 3 trestního řádu), ani nutnost seznámit dovolatele s vyjádřením státního zástupce Nejvyššího státního zastupitelství (srov. §265h odst. 2 trestního řádu). Námitky týkající se vazebního řízení a délky zadržení nemají přímou souvislost s napadenými rozhodnutími a z tvrzení stěžovatele, že trestní soudy v průběhu řízení nepřihlížely k jeho invaliditě, není seznatelné, jakým způsobem mělo dojít k zásahu do jeho ústavně zaručených práv.
Ústavní soud tedy závěrem konstatuje, že v napadených rozhodnutích ani v postupu trestních soudů neshledal žádnou vadu, která by mohla odůvodňovat jeho kasační zásah.
Na základě výše uvedeného Ústavní soud mimo ústní jednání a bez přítomnosti účastníků řízení ústavní stížnost podle ustanovení §43 odst. 2 písm. a) zákona o Ústavním soudu jako návrh zjevně neopodstatněný odmítl.
Poučení: Proti tomuto usnesení není odvolání přípustné.
V Brně dne 13. září 2017
JUDr. Vladimír Sládeček
předseda senátu